Jdi na obsah Jdi na menu
 


When there was Me and You 18.3 - 20

13. 9. 2009
18.3 - dokončení kapitoly

„Zajímavé vysvětlení, skutečně. A já se ptám, kdo přesně by to mohl dopustit?” zeptal se Darcy poklidně, vrhajíc na Caroline krátký udivený pohled.

Caroline sebou ucukla. Oproti její hluboké touze Darcy její tvrzení nepřešel. Naopak, přál si, aby v rozhovoru na toto téma pokračovali.

Zatímco Caroline mlčela, Darcy položil další nevybíravou otázku.

„Kdo z těch, co byli v Itálii, si mohl přát, aby se moje dopisy ke slečně Bennet nedostaly?” dotazoval se Darcy a jeho zrak spočinul na Caroline.

Caroline hleděla na Darcyho, nevěda, co říci. „Zanechme už této domněnky, neboť je očividně nesmyslná. Promiňte mi ta slova a dovolte mi vznést jinou variantu,” pokusila se namítnout Caroline, stále více nejistá, že si až tiskla ruce a pohrávala se svým oděvem.

Darcy však nesouhlasil. „Ne — ve skutečnosti, slečno Caroline, mám za to, že vaše domněnka je velice pravděpodobná. Konečně, vy sama jste řekla, že ručnímu doručování nelze důvěřovat.”

Carolinina tvář poklesla a silně zčervenala. Z překvapení zůstala stát s otevřenými ústy a rozšířeným zrakem. Takto ji Darcy dosud nikdy nespatřil. Oběma bylo jasné, že výraz Carolininy tváře ji prozradil. V Darcyho očích se zablesklo, neboť jeho podezření bylo potvrzeno. A Carolinina ústa, jež se otvírala a zase tiše zavírala, to potvrzovala tím spíše.

„Udělala jste to vy, je to tak?” otázal se jemným, ale přesto neoblomným hlasem, kterým po Caroline požadoval čestnou odpověď.

Nemělo žádný smysl Darcyho slova popírat — vždyť se již sama udala. Zapřít ten čin bez přesvědčivých důkazů, kterými by se mohla vyprostit z tohoto obvinění, nebylo v tomto okamžiku možné — neměla k dispozici žádný čas, aby tak mohla učinit. Caroline věděla, že Darcy by ji odřízl od všech jejích známých, kdyby pokračovala ve lži. Nemohla dopustit, aby ji Darcy zbavil všech jejích vztahů — ne, když teď po Elizabethině odchodu byla pro něj tou nejvíce oprávněnou ženou. Hrála si s myšlenkou, že Darcy pochopí její pozici a v určený čas jí odpustí. A tak Caroline svolila. Zavřela oči a otevřela ústa.

„Ano,” zněla její odpověď, zatímco se ona dívala dolů do země, ze strachu setkat se s Darcyho pohledem. Už tak cítila, jak ji jeho pohled probodává.

„A co jste s těmi dopisy udělala?”

Caroline napřímila svůj zrak. Nechtěla o ty dopisy přijít, ačkoliv si přála Darcyho odpuštění.  Váhavě proto odpověděla:

„Jsou v mém pokoji v Netherfieldu.”

Darcyho obočí se prohnula do oblouků. Byl překvapen, že Caroline dopisy ani nevyhodila, ani nespálila. Byl však potěšen zjištěním, že jeho dopisy zůstaly v neporušeném stavu.

„Přeji si, abyste po svém návratu na Netherfield odeslala jeden každý z mých dopisů slečně Elizabeth. Sám potom slečně Bennet napíši, abych se přesvědčil, že obdržela všechny mé dopisy včas. Slíbíte mi to?”

Caroline zůstala stát a hleděla na Darcyho, zděšená jeho žádostí. Svou odpověď učinila ve snaze získat si Darcyho odpuštění a udržet jejich vztah. Ze strachu, aby jejich další setkání neohrozila, souhlasila, neboť neměla jinou možnost.  

„Je dobře, že naše záležitosti jsou nyní urovnány. Musím vám položit ještě jednu, poslední otázku. Proč jste to udělala?”

Caroline si jemně povzdychla. Co si tak Darcy přál? Soustředila svou mysl, aby odpověděla co nejlépe. A pak řekla:

„Pane Darcy, prosím — já… já, domnívala jsem se, že rozchod mezi vámi a slečnou Elizabeth bude pro obě rodiny prospěšným. Nebyl jste pro ni vhodným mužem a ona pro vás vhodnou ženou. Vaše společenské postavení je tak odlišné a já jsem věřila, že slečna Elizabeth je k vašim citům lhostejná. Nezdálo se ani, že by vaším odjezdem trpěla. Nedovolila bych, aby se do vaší blízkosti připletla žena, která by vás mohla zranit, a zničit by tak vaše štěstí,” odpověděla nevinným hlasem.

Darcy nemohl uvěřit svým uším. Nikdy si nemyslil, že by Caroline byla schopna takové odpornosti. Přestože potvrdila, že sebrala jeho dopisy, učinila tak ze stejné pozice, jako kdysi Darcy. Vypůjčila si způsob, jakým Darcy rozdělil Charlese a Jane, aby jej použila pro svůj vlastní prospěch. Své choromyslné činy překroutila tak, aby působily dojmem dobrého skutku. Darcy ji rozhodně nechtěl propustit s tímto tvrzením.

„Skutečně?” otázal se Darcy. Jeho hlas vyjadřoval pochybnosti.

Caroline se neobtěžovala mu odpovědět. Namísto toho jen mírně přikývla a ihned se chystala požádat jej o odpuštění.

„Pane Darcy, jestliže považujete moje jednání za urážlivé, prosím vás za prominutí. Měla jsem ohledně vás a slečny Bennet jen ty nejlepší úmysly. Prosím vás tímto o odpuštění a opravdu hluboce se vám omlouvám.”

Darcy si málem odfrkl, ale stihl se ještě opanovat.

„Žárlivost je politováníhodná vada charakteru. Způsobuje samé nepříjemnosti.”

Po vyslechnutí jeho slov se Carolininy oči napřímily. Pochopila, že Darcyho teď nic neobměkčí. Dívala se na něj neschopna promluvit.

„A co se týče vaší omluvy, navrhuji vám, abyste si ji nechala pro sebe. Nemohu vám dát své odpuštění. Mohu vám jen popřát, aby měl Bůh nad vaším nenapravitelným jednáním slitování.  Jednou pokažený dobrý úsudek je u mě navždy ztracen. Sbohem, slečno Caroline Bingley.”

Darcy se uklonil a hbitě odkráčel, zanechav Caroline stojící ve sněhu, rudou v obličeji a pohledem plným odporu.  Když vešel zpět do dveří domu, nemohl se neusmát s pocitem vítězství. Události šly přesně podle jeho plánu. Caroline bezděčně vyslovila několik drobností a on je proměnil v její přiznání a příslib, že jeho dopisy budou vráceny Elizabeth. Caroline se chytila do vlastní pasti a sama se uvrhla do zkázy.

Jeho pozvednutá nálada mu však dlouho nevydržela. Rozplynula se právě v okamžiku jeho příchodu do domu.  Jane seděla jako zkamenělá, zhroucená v křesle, s rudýma očima a slzami tekoucími po jejích tvářích. Charles seděl vedle ní, svou hlavu v dlaních. Na čajovém stolku, který byl vedle nich, ležel list papíru. Charles ukázal na dopis a vybídl Darcyho, aby si jej přečetl.

Zatímco Darcy četl, jeho čelist poklesla, zděšením z toho, co stálo v listě. Usedl do křesla naproti Charlesovi a zaujal stejnou polohu, jako jeho přítel. Všichni tři seděli společně za hrobového ticha, které zahalilo celou místnost.


19. Amazing Grace*

Když se dveře pokoje pana Benneta otevřely, Elizabeth okamžitě vstala a pohlédla na doktora. Paní Bennet spěchala nahoru po schodech, doprovázena Matthewem. Lydia, Kitty a Mary, rozrušené současnými událostmi, zůstaly ze strachu dole u schodiště. Všichni obyvatelé domu tiše čekali, až lékař vysloví svou prognózu.  

„Zápal plic,” řekl doktor poté, co si přiložil brýle blíže k očím a beznadějně potřásl rameny.

„Zápal plic?” zvolala paní Bennet. „Tedy zemře. Je to tak?” začala vzlykat. Paže jí bezvládně visely podél boků a nohama dupala do země jakoby na protest proti samému osudu.

„Maminko!” napomenula ji Elizabeth a vzápětí jí rukou přikryla ústa. „Jak můžete říct něco takového? Ovšemže tatínek nezemře. Není to nic neobvyklého ani vážného — jen obyčejné nachlazení, jaké může zažít kdokoliv. Tatínek se brzy uzdraví.”

Pohlédla na doktora, aby se ve svých slovech utvrdila. Její žaludek se sevřel, když zjistila, že lékař její vyplašenou matku nikterak neuklidňuje.

„Tatínek se brzy uzdraví,” zopakovala Elizabeth. „Je to tak?” Pohlédla na doktora s vysoce pozdviženým obočím, jako kdyby tušila, že s ní doktor nebude souhlasit.  

A stalo se tak.

„S tím, čím trpí váš otec, nedokážu pomoci. Je mi líto, ale musím vám sdělit, že mu nezbývá mnoho času.”

Elizabeth rozhodila rukama a nedbaje na slušné vychování, nevěřícně na něj pohlédla.

„Nemůžete s ničím pomoci? Jaký jste to lékař? Můj otec byl až do dnešního rána v naprostém pořádku. Odmítám uvěřit tomu, že obyčejné nachlazení může pokročit do konečného stádia během několika hodin. To je nemožné… neslýchané! Matthewe? Přivolejte jiného doktora. Tento doktor je směšný,” vyhrkla nazlobeně, ukazujíc prstem přímo na lékaře, než ho mávnutím ruky propustila. Uvnitř ní narůstal vztek smísený se strachem.  

Někdo by měl jejího otce vyléčit — někdo to musí udělat.

Doktor sklonil hlavu v hlubokém soucitu a tichým hlasem Elizabeth odpověděl: „Můžete zavolat jiného lékaře, pokud chcete… jednoho nebo stovku dalších doktorů, ale diagnóza bude stále tatáž.”

Elizabeth hleděla na doktora a odmítavě kroutila hlavou. Její otec nesmí zemřít. Vrhla svůj pohled na Matthewa a pozdvihla svá obočí ve snaze poslat jej pro dalšího doktora. Matthew se však ani nepohnul.

„Elizabeth, není zde jiný doktor, pro kterého bychom mohli poslat. Pan Roger je nejlepší doktor ve městě,” řekl smutným hlasem. Jeho smutné oči přitom hleděly na Elizabeth.

Lhostejná k tomu, co bylo řečeno, prošla Elizabeth kolem své rodiny a zamířila do otcova pokoje. Šla přímo k němu a vzala jej za ruku. Když se jej dotkla, její otec pomalu otevřel oči.

„Lizzy… má drahá Lizzy,” vydechl s úsměvem a díval se na dvou nádhernou dceru znaveným pohledem.

Zbylí členové rodiny následovali Elizabeth do pokoje, kde se shromáždili kolem lůžka. Obklopili pana Benneta, aby mu mohli věnovat poslední chvíle pozornosti.  

Paní Bennet znovu pohlédla na svého muže a její hlasitý nářek se ozýval po celé místnosti. Poklekla u manželovy postele a přiložila mu svou dlaň na čelo.

„Můj drahý pane Bennete, nesmíte teď zemřít. Myslete na naše neprovdané dcery. Zůstanou chudé a opuštěné!” Mezi jednotlivými slovy vzlykala a škytala. „Pane Bennete, vy jste přece silný. Jste starý, ale ne tak starý. Co si bez vás počneme?”

Elizabeth tichounce poklekla vedle svého otce, nechť nářky její matky naplňují pokoj, zatímco jí po tváři stékaly tiché slzy. Nedokázala uvěřit tomu, v jakém stavu se její otec ocitl. Ještě dnes ráno s ní žertoval během snídaně. A jen o několik hodin později již ležel na smrtelném lůžku, příliš sláb, aby sám pronesl pár slov na rozloučenou. Bylo vůči jeho dobrému zdraví nespravedlivé, aby se tak náhle rozpadlo. Zdálo se nemožné, aby se nachlazení zhoršilo v tak krátkém čase. Bylo to nespravedlivé a nesprávné. Elizabeth se hněvala na prozřetelnost a zavřela oči.

Lidé se rodí a neznají den svého narození ani den své smrti. A Elizabeth si jen stěží dovedla představit, co bude následovat. Za hranicemi pozemského života se nachází nebeský život s Bohem. To je to, co věděla.

Přesto však netušila, jaké to bude žít po smrti jejího otce. Život bez otce bylo pro ni něco nepředstavitelného a nepředvídatelného. Leželo to před ní jakoby v temné propasti, tak temné, že ani nejbystřejší z jejích představ by ten pohled nedokázala objasnit. Byla to díra, nicotná a prázdná.

Uplynulo několik chvil od té doby, kdy rodina obklopila svého milovaného. Každý z nich si uvědomoval, že onen milovaný opustí tento svět dříve než všichni ostatní. Elizabeth hořce zakroutila hlavou. Jane tu nebude, až odbijí poslední vteřiny života jejich otce.

A pak Elizabethinu pozornost upoutalo zakuckání a sípot. Její otec otevřel ústa a pokusil se promluvit.

Hlava pana Benneta se otočila směrem k jeho ženě. Paní Bennet přestala plakat a pohlédla na svého manžela.

„Má drahá paní Bennet,” zachraptěl mezi nádechy. „Děkuji vám za vše, co jste pro tuto rodinu učinila.”

V očích paní Bennet se zaleskly slzy, zatímco se ona pokoušela o úsměv. I po těch všech letech, kdy ji přiváděl záměrně na pokraj jejích nervů, ho paní Bennet stále milovala. Byl jejím partnerem po více než dvě desetiletí a jejich city se za tu dobu dobře upevnily. Přes jeho zdánlivý nonšalantní postoj k výhodným sňatkům jeho dcer to byl dobrý manžel i otec.

Pan Bennet přikývl na odpověď své ženy a znovu zakašlal. Zůstal na chvíli ležet se zavřenýma očima a sbíral síly. Jeho pleť byla bledá a sinalá.

Elizabeth ucítila, že ruka, kterou držela, ji zatáhla. Pak vzhlédla a zjistila, že se k ní její otec snaží naklonit.

„Lizzy… nejdražší Lizzy,” zasípal.

„Tatínku,” odvětila Elizabeth. Slzy se kutálely po jejím obličeji, když si uvědomila, že to může být úplně naposledy, kdy toto slovo nahlas říká.

„Neplač, dítě. Umírající starý muž není tvého nářku hoden,” pokračoval. Tvář se mu zkřivila do lehkého úsměvu.

„Tatínku,” dusila se Elizabeth a naklonila svou hlavu nad otcovo lůžko. Pan Bennet odtáhl svou ruku z dceřina sevření a jemně ji položil na její hlavu, dotknouc se jejích vlasů. 

„Lizzy, ještě dříve než odejdu ke svému Otci, slib mi jednu věc,” řekl téměř šeptem.

„Jistě, tatínku. Cokoliv,” odpověděla Elizabeth a pohlédla otci přímo do očí.

„Žij šťastný život. To je to, oč tě žádám,” řekl její otec, aniž by věnoval pozornost Matthewovi.

„Aha… pan Tennyson,” začal znovu, avšak další zakašlání ho znovu obralo o síly. „Musíte mi slíbit, že věnujete Lizzy ten nejšťastný život, jaký může mít. Slibte mi štěstí pro mou drahou Lizzy.”

„Ano, pane Bennete, to vám mohu slíbit,” odpověděl Matthew horlivě. Jeho tvář byla plna odhodlání naplnit tuto poslední vůli.

„Dobrá… dobrá… tak to je vše,” řekl pan Bennet znaveně a opět zavřel oči.

Uběhlo několik vtěřin napětí. Osoby stojící v pokoji zadržovaly svůj dech. Na chvíli si každý pomyslel, že pan Bennet už zemřel.

O minutu později otevřel pan Bennet znaveně opět své oči a pohlédl na celou rodinu, která jej obklopovala.

„Všechny vás mám rád… tak velice rád,” vydechl a jeho tvář se zavlnila v úsměvu. Vypadal ve své posteli tak pokojně. Znovu zavřel oči a jeho dech se opět srovnal.

Nádech, výdech, nádech a zase výdech.

Mary, která byla vedle Elizabeth, začala zpívat. Na rozdíl od jejího obvyklého hlasitého a pobuřujícího zpěvu, kterým se snažila upoutat pozornost, byl dnes její hlas měkký a něžný. Přestože se jí hlas třásl pod návalem pocitů, melodie jejího zpěvu se roznesla do celého pokoje a vyplnila jeho temné ticho.  Byl to chvalozpěv - Amazing Grace.

Jeden po druhém, ačkoliv zpočátku váhali, všichni se přidali ke zpěvu. Elizabeth uměla tento chvalozpěv zpaměti. Patřil k jejím nejoblíbenějším. Zpívala se zavřenýma očima, nechávala tóny klouzat ze svých rtů a rozplynout se ve vzduchu vždy až do okamžiku, než se ozval tón následující. Znějící tóny se spolu splétaly v harmonii navozující pokoj a potěchu. Spojovaly se ve vrcholech melodie a dávaly tak průchod napětí a emocí.  

Nádech, výdech, nádech a zase výdech.

Dech pana Benneta se stával stále slabším a slabším, avšak jeho rodina zpívala stále silněji a silněji.

V onom zvláštním okamžiku se zdálo, že najednou zamrzl veškerý pohyb, jako kdyby malíř zachytil na plátně rodinu vyprovázející svého člena. Tento pocit tiše vyplňoval každou píď otcova pokoje.  Sladká melodie písně se vinula místností, vyprávěla o smutném loučení rodiny a odhalovala sotva znatelné, avšak nepopiratelné pouto mezi hudbou a životem jako takovým.

Nádech, výdech, nádech…

Zpěv ustal tak náhle, jak se jeho dech zarazil. Každý z nich zadržel i svůj dech, jakoby jej drželi spolu s panem Bennetem. Po krátké chvíli bylo zřejmé, že jeho pozdvihnutá hruď už nikdy neklesne a jeho zavřené oči se již více neotevřou a nikdy již nespatří denní světlo.

Slzy stékaly po Elizabethiných tvářích a celá rodina se dala do pláče. Elizabeth klesla k zemi a uchopila otcovu chladnou ruku. Zavřela oči, zvedla svou hlavu směrem ke stropu a dokončila slova písně.

Amazing grace, how sweet the sound…**

Jeho čas na zemi byl u konce a milost Boží teď odváděla jejího otce domů.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  

*Název kapitoly nechci překládat, neboť se jedná zároveň o jméno písně; Amazing Grace = „Úžasná milost“. Plný text i s překladem písně např. zde: http://pohodar.com/preklady/AmazingGrace.htm

**Úžasná milost, jak sladký zvuk...

20. Příjezd

Darcy seděl ve své pracovně a plně se soustředil. Jane s Charlesem již odjeli na Longbourn díky zprávě o odchodu náhlém pana Benneta. Třebaže se Darcy s panem Bennetem blíže neznal, také on pociťoval jeho ztrátu.

S nenadálým úmrtím pana Benneta přišly na řadu také nepříznivé okolnosti ohledně dědictví. Darcy netušil, zda bude pan Collins k rodině Bennetových ohleduplný a dovolí jim zůstat na Longbourn. Přestože si byl jist, že Charles by v současné době mohl zajistit Bennetovým pohodlné bydlení, věděl, že taková situace by nemohla trvat navěky.

Samozřejmě doufal, že by manželka pana Collinse dokázala přesvědčit svého muže, aby ponechal Bennetovým jejich domov, a to kvůli její blízké přítelkyni Elizabeth. Darcy si však nikdy nemohl být jist tím, zda jednání pana Collinse neovládne ješitnost.

Byla to naléhavá záležitost, ke které nemohl zůstat lhostejný, neboť to příliš souviselo s Elizabethiným štěstím. Věděl, že Elizabeth velmi truchlí pro smrt svého otce a on mohl litovat jen toho, že nestojí po jejím boku. Unavenými prsty si protřel spánky a rozhodl se pro jediný možný způsob pomoci.

Pokoušel se nemyslet na své smutné závěry, ale uvnitř se mu silně ozývala dvě slova: lady Catherine. Kdyby dokázal přesvědčit tetu tak, aby svou přízeň obrátila k němu, pak by nebylo pochyb, že pan Collins své úctyhodné ochranitelce ustoupí.

Darcy si povzdychl a beznadějně potřásl hlavou při vzpomínce na to, že jeho teta v současné době odmítá korespondenci s ním kvůli jeho odmítnutí oženit se s Anne. Ale s tím nemohl nic udělat. Právě když se chystal zavolat paní Reynolds, aby nachystala věci pro jeho odjezd k Rosingsovým, paní Reynolds vstoupila do místnosti.

„Dopis od pana Bingley, pane,” řekla s úklonou.

Darcy vděčně a spěšně otevřel dopis.

Fitzwilliame,

Píšu Ti kvůli naléhavé záležitosti. Po smrti pana Bennet je osud panství Longbourn v rukou pana Collinse. Mám zprávy z města, že on a paní Collins ještě zůstavají u Lucasových a rozhodují se právě o osudu usedlosti. Pan Collins naneštěstí požádal o pomoc lady Catherine. Tvoje teta je na cestě do Hertfordshire a hodlá navštívit Longbournský statek a nabídnout své rady.  Doufám, že budeš moci přijet a vyřešit tuto záležitost ještě dříve, než se objeví lady Catherine, jinak pan Collins učiní rozhodnutí, které bude pro Bennetovu rodinu to nejméně výhodné.  V tomto okamžiku nemají Bennetovi o této záležitosti žádné tušení. Jane se totiž domnívá, že je lépe zatím jejich matku těchto nesnází ušetřit.

Tvůj atd.

Charles Bingley

Darcyho zrak se rozšířil. Pan Collins začal jednat rychleji, než se Darcy domníval. Pospíšil si do služební části domu.

„Paní Reynolds, potřebuji poslat zprávu na Netherfield Park o mém brzkém příjezdu,” zavolal ještě předtím, než vyběhl ven, aby si vyžádal povoz.  

Nebylo na co čekat.


Elizabeth seděla u krbu a hleděla z okna ven. Tělo měla prokřehlé a mysl zatemělou. Od hlavy až k patě byla oděna v černém, a přestože Lydia a Kitty již brzy po pohřbu oblékly světlejší barvy, Elizabeth trvala na černém oděvu.

Zatímco Lydia, Kitty a Mary se velmi pokoušely o to, aby se jejich život ubíral běžným způsobem, pro Elizabeth to bylo naprosto nemožné. Její mysl byla naplněna jedinou myšlenkou: její otec zemřel a již nikdy se nevrátí. Ani ve chvílích, kdy na otcovu smrt nemyslela, nebylo nic, co by mohlo její mysl utěšit.

Paní Bennet se zaměstnala poklízením, jednak aby se rozptýlila a jednak aby před ostatními vypadala jako obvykle, ačkoliv bylo zřejmé, že se velice obávala o budoucnost svých dcer. Charles vzal Jane zpátky na Netherfield, kde Jane tiše oplakávala otce. Přestože Elizabeth mohla Jane navštívit kdykoliv se jí zachtělo, její návštěvy měly příchuť lehkého napětí, neboť atmosféru setkání pokrýval pocit z otcovy smrti a rozhovory tak často vázly. Matthew se snažil ze všech sil svou snoubenku utěšit, ale Elizabeth v jeho náručí nacházela útěchu jen stěží. Elizabeth si povzdychla a z koutku oka jí skanula slza.

„Lizzy! Proč tady marníš čas, namísto aby ses připravovala na svatbu?” zvolala paní Bennet, když se objevila v hale, s rukama v bok.  

„Dejte mi ještě čas, maminko,” odpověděla Elizabeth zdráhavě, ukrývajíc před matkou svou rozmrzelou tvář.

„Hloupé děvče, brzy z tebe bude vdaná paní. Co si bude Matthew říkat, když tě uvidí každý den nesmyslně zírat z okna? Jakou mu budeš asi manželkou? Pospěš si a vstaň ze židle. Nebudu pod touto střechou trpět žádnou lenost,” prohlásila paní Bennet zvýšeným hlasem a poté zklamaně rozhodila rukama a vyplula z místnosti.

Elizabeth vzdychla a vstala ze židle. Teď zde zůstala samotná, aby přežívala nervové stavy své matky, nemajíce ochrany jejího otce. Vydala se do salónu a rozházela po stole několik papírů. Bezmyšlenkovitě pak listy pomíchala, nevěda, co činit.

„Lizzy, co to děláš?” otázala se Lydia se samolibým úsměvem, když se objevila před Elizabeth.

„Smutním,” odpověděla Elizabeth, aniž by své sestře věnovala jediný pohled. Lydiina společnost jí byla ze všech osob ta nejnepříjemnější.

„To nemusíš,” řekla Lydia a úsměv na tváři se jí rozšířil.

Elizabeth vzhlédla.

Lydia jí nevěnovala příliš pozornosti a zacvrlikala: „Donášková služba.”

Lydia přistoupila ke stolu a upustila na něj dvě hromádky dopisů. Omráčená Elizabeth nepřítomně hleděla na svou sestru.

Její sestra se ohlédla a pokrčila rameny. „Příjemné počtení!” zaculila se a pak se otočila a vyběhla ven z místnosti.  

Elizabeth ze zvědavosti přisunula dopisy blíže k sobě. Když si prohlédla první obálku, zalapala po dechu. Byla na ní její adresa, napsaná písmem, které nepatřilo nikomu jinému než Darcymu. U obálky bylo zastrčeno kratičké oznámení, které Elizabeth mechanicky vytáhla z balíčku a rychle přečetla.

Slečno Elizabeth,

Bylo přáním pana Darcyho, abych Vám odeslala všechny jeho dopisy. Také mě požádal, abych Vám sdělila, že jsem to byla já, kdo tyto dopisy zadržel, aby se k Vám tehdy před lety nedostaly. Jednala jsem tak v duchu svého přesvědčení, že to tak bude pro Vás a pana Darcyho nejlepší. Jsem si jistá, že mě pochopíte, neboť jsem toto všechno udělala ze sesterské opatrnosti, abych Vás uchránila zklamání.

S veškerou úctou, atd.

Caroline Bingley

Po přečtení této zprávy Elizabeth ztuhla, hlavou se jí honily myšlenky. Nemohla uvěřit tomu, s jakou drzostí dokázala Caroline zadržet dopisy určené pro ni a ještě to prohlásit za správné jednání.  Zanechala myšlenek na Caroline a pokračovala otevřením první obálky.

Nejdražší slečno Elizabeth,

Jsem hluboce zarmoucen tím, že Vás musím informovat o svém odjezdu do Francie. Naléhavé obchodní záležitosti mě posílají za hranice, do další cizí země, ačkoliv mě tato skutečnost naplňuje smutkem, že nebudu ve Vaší společnosti. Tak rád bych se s Vámi byl rozloučil, ale nebyl jsem si jist, zda bych se pak od Vás dokázal odtrhnout. Prosím Vás, abyste se na mě za můj náhlý odjezd nezlobila, neboť jsem tak učinil díky značným obavám o náš rodinný podnik. Tyto obavy mě přesvědčily se vydat na cestu. Napíši Vám brzy podrobněji, až se dopravím do Itálie. Do té doby na Vás budu často myslet a ještě více Vás milovat.

Váš, atd.

Fitzwilliam Darcy

Slzy smáčely list a ochromená Elizabeth sáhla po dalším z dopisů. Další z nich vysvětloval podrobně Darcyho obchodní záležitosti a také Carolinin pobyt s ním a Georgianou. Vyjádřil se ve všem velmi jasně, takže by nemohlo dojít k žádnému nepochopení, a Elizabeth litovala, že se k ní tyto listy nedostaly včas. Když byla u konce, dopisy byly rozložené po celém stole. Elizabeth je namátkově brala do ruky a znovu pročítala různé pasáže.

Netušil jsem, že by byl člověk schopen všech těchto citů. A přesto se sám teď ocitám v takové nesnázi. Jak může jeden tak hluboce postrádat druhého, milovat jej tak vroucně, a přitom být tak daleko, že jediným výsledkem této žhnoucí lásky je bolestné zklamání?...

V dalším:

Nevím nic o Vašich pocitech a citech, ale cítím, že ty mé musí být jasně vyřčeny. Mnozí by mě prohlásili za blázna, neboť usiluji o lásku s takovou nadějí a přece bezmocný, avšak nikdy Vás nepřestanu milovat, i kdybyste se Vy svých citů ke mně vzdala…

A v dalším:

Přestože neodpovídáte na žádný z mých dopisů, chovám své nejhlubší naděje v to, že je v pravý čas budete číst…

A v dalším:

Nacházím se nyní na rozcestí a jsem povinen vysvětlit Vám mé myšlenky na Vás. Kdybych se teď vrátil, přijde můj rodinný obchod o značnou část. Avšak, vymyslel jsem jisté řešení. Pokud byste byla ochotná, mohla byste požádat svého otce o svolení a zůstat s námi ve Francii. Zde je vedle mého bytu ještě jeden, který byste mohla sdílet s Georgianou a Caroline. V tom nespatřuji žádnou překážku. Georgiana je ve skutečnosti touto vyhlídkou nadšená. Domnívám se, že by Vám způsobilo radost navštívit nás na krátký čas. A rovněž Itálie by se Vám, myslím, zalíbila. Nedovolil bych, abyste musela cestovat zemí sama, a tak bych vyslal své muže, aby Vás doprovázeli na Vaší cestě, pokud byste se k ní rozhodla. Pokud si však nepřejete opustit Vaši rodinu a cestovat za hranice, prosím Vás, abyste rozmýšlela i o té druhé možnosti. Pokud jsou Vaše city stále takové, jaké byly v době téměř před rokem, věřte prosím v můj brzký návrat…

A poslední dopis:

Je tomu již rok od té doby, co jsme se rozdělili. Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snést. Nejdražší Elizabeth, velice Vás prosím, abyste mi napsala zpět a sdělila o všech Vašich pocitech. Mé city k Vám se nezměnily a nikdy se nezmění. Avšak pokud je skutečně Vaším přáním přerušit vztahy se mnou, budu Vaše rozhodnutí respektovat a zanechám psaní…

Slzy se řinuly po Elizabethiných tvářích, zatímco ona seděla v křesle. Poddala se teď upřímnému pláči a dopisy se třepotaly v jejích třesoucích se prstech. Skousla ret a snažila se ve svých slzách uklidnit.  

Vtom se otevřely dveře.

Paní Bennet, nedbaje současného stavu své dcery, vtrhla dovnitř s rozčilením a vzrušením.

„Lizzy,” zaúpěla, chytajíc se rukama za hlavu. „Pospěš si! Jane, Pan Bingley a pan Darcy čekají za dveřmi.”

Elizabethino srdce divoce poskočilo při posledním vysloveném jménu a ona ve svém křesle ztuhla. Jak jen ho může pozdravit se svýma rudýma očima? Spěšně začala sklízet dopisy, ale paní Bennet jí v tom zabránila.

„Lizzy, co to děláš? Teď není čas na úklid. Hosté jsou přímo za dveřmi. Jsem si jistá, že pochopí trochu toho nepořádku na stole, neboť přijeli bez ohlášení,” prohlásila paní Bennet a vlekla Elizabeth ven.

Elizabeth neměla možnost protestovat, neboť její matka ji už téměř přivlekla do haly. Pouze na okamžik se jí podařilo uvolnit se z matčina držení a setřít si slzy. Zatímco se vlekla za matkou, spatřila otevřené dveře a zaslechla kroky vstupující do jejich domu.

Když přešla za roh, zůstala Elizabeth stát tváří v tvář Darcymu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(aenes, 28. 9. 2009 14:37)

je to čím dál napínavější, doufám že co nejrychleji přibude nová kapitola

:-)

(terka, 25. 9. 2009 14:57)

moc krásné a zároveň hrozně smutné..

...

(aenes, 18. 9. 2009 14:49)

úžasný jako vždy.....teď by mohl pan darcy jít utěšit elizabeth

ajaj..:-(

(káťa, 16. 9. 2009 18:56)

Myslím, že je naprosto jasné, co se stalo... takže Darcy se neradoval dlouho... nicméně doufám, že posledním přáním p. Benneta bylo, aby se ti dva vzali...:-))
jinak samozřejmě děkuji za super překlad:-)