Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitoly 31-35

5. 9. 2007

31.

Tu noc Anna nemohla zamhouřit oka. Posadila se na posteli a vnímala chlad nočního vzduchu… dům byl tichý, všichni již dávno oddychovali. Opravdu je jediná, kdo nemůže zaspat? A co Vladimír? Ale i Vladimír spal pokojně. Opět se mu podařilo o krůček přiblížit k Anně…
Vstala z postele, odhrnula závěs a zahleděla se z okna. Nějakou dobu pohlížela na tmavou oblohu a snažila se odkrýt význam hvězdného třpytu. Vzpomněla si na slova svého tatínka, která jí řekl, když byla ještě malá. Petr Michajlovič tvrdil, že lze ve hvězdách číst. Samozřejmě, že je to hloupost, ale...
A tu ji něco napadlo. Přistoupila ke skříni a vytáhla z ní starší šaty. Lehce si je přehodila přes noční košili, popadla svíčku a namířila si to do kuchyně.

Ráno vstal baron časně, rychle se nasnídal a spěchal se ukrýt do své pracovny. Podařilo se mu vyhnout se setkání s Annou. Uvědomil si, že potřebuje být chvíli o samotě. Přikročil ke stolu a naučeným pohybem odemkl zásuvku. Se složeným listem usedl na židli a přemýšlel. Myšlenky se mu však nechtěly urovnat... Opět tedy vstal a začal se pomalu procházet po místnosti. Na chvíli se zastavil u krbu, pohleděl na list, jenž držel v pravé ruce. Zahodit ten cár do ohně a zbavit se svého soka dřív než se o něm dozví ona... Bylo to tak lákavé.
Myšlenka na Annu vykreslila na jeho tváři kradmý úsměv. V duchu znovu držel v dlaních ten bojácně divoký obličej...
Zahodit tě? To bych byl hlupák... Vždyť jen pomyšlení na tebe mě přinutilo jednat...
Ještě chvíli převracel psaní v ruce, v duchu byl ale zcela rozhodnut.
Odešlu ho teď hned! pomyslel si a podíval se na hodinky. Poslíček přijde každou chvíli.

Vladimír Ivanovič se již chystal odejít na oběd, když zaslechl zaklepání na dveře.
„Vstupte!“ zvolal směrem ke dveřím pracovny.
Do místnosti vklouzla Darja, v rukou držíc podivně vyhlížející balík.
„Pane barone, tohle je pro vás,“ řekla téměř omluvně.
„Ach tak. Kdo to přinesl?“ optal se Vladimír vlídně.
„To nevím, pane. Balík ležel v kuchyni a u něj byl lísteček vaším jménem. Je to záhada, ani Irina o něm nic neví,“ vyprávěla služka.
„V pořádku. Polož to na stůl,“ pravil baron, aby ukončil debatu. Pojal už jisté podezření a chtěl se co nejdříve zbavit cizích očí v pracovně...
Darja položila balík na určené místo, k odchodu se však ještě nechystala.
„Ještě něco, Darjo?“ podivil se baron.
„Jen vám mám vyřídit, že slečna Anna Petrovna dnes nebude obědvat,“ odpověděla Darja poslušně.
„A pročpak ne? Je snad nemocná?“ zeptal se Vladimír s nadzdvihnutým obočím.
„Nemějte obavy, Vladimíre Ivanoviči. Milostslečna není nemocná, jen unavená. Řekla mi, že si jde lehnout a nechce být rušena.“
„Ach tak. Pak je všechno v pořádku,“ propustil ji Vladimír.
Sotva zapadly za Darjou dveře, tiše se rozesmál. Ještě několik minut si zálibně balík prohlížel, teprve pak se jej rozhodl otevřít. Vůně linoucí se zevnitř stále zesilovala. Konečně bylo tajemství balíku odhaleno a barona uhodil do očí veliký nápis: Vladimír Ivanovič.

Dokonce nechyběla ani pečeť... Z čeho jen může být? Snad z čokolády?

Anna po probdělé noci jen s námahou udržela oči otevřené. Natálie Dmitrijevna vše pozorovala, ale taktně mlčela. Vida únavu své žákyně, ukončila hodinu mnohem dřív než obvykle. Anna se vydala chvatně do své ložnice. Rozhodla se, že místo oběda se raději prospí. Jak byla v šatech, ulehla do peřin a v minutě usnula.
Ze snů ji vyrušilo ťukání. Když si konečně uvědomila, že kdosi klepe na dveře její komnaty, rozespalým hlasem pravila:
„To jsi ty, Darjo? Pojď dál.“
„A co když nejsem Darja? Také smím dál?“ ozvalo se zpoza dveří.

Anna se prudce posadila na posteli. Ten veselý hlas patřil Vladimíru Ivanoviči...
„Vstupte,“ svolila nakonec po krátkém přemýšlení.

Narychlo si uhladila vlasy a přesunula se z postele do křesílka.
„Zdá se, že jsem vás vzbudil. Omlouvám se,“ usmál se baron.
Anna rozpačitě žmoulala kapesník, který držela v ruce. Na Vladimíra se skoro neodvažovala pohledět. Zdál se jí ještě krásnější než kdy jindy. A po včerejším dni měla dojem, že ani dýchat v jeho přítomnosti nesmí.
Vladimír se tiše kochal jejími rozpaky, usedl naproti a na stolek položil talířek, který přinesl s sebou.
Anna koutkem oka talířek zahlédla, ale snažila se, aby si baron jejího pohledu nevšiml. Vyčkávala trpělivě jeho slov, o nichž tušila, že přijdou.
„Anno, přišel mi zvláštní dopis. Doručili mi ho dnes k poledni,“ začal pomalu mluvit baron.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se se zájmem Anna.

Na chvíli zapochybovala, o čem vlastně Vladimír hovoří.
„Ale ne. Všechno je v naprostém pořádku. Až na jednu věc. Víte, ten dopis nebyl podepsán. Měl jsem v plánu přečíst si ho s vámi společně po obědě, ale Darja mi vyřídila, že se oběda nezúčastníte. Proto jsem teď přišel za vámi, do vaší komnaty.“
Šedé oči se zdvihly a roztávaly.
„V tom dopise - jsou dobré zprávy?“ zeptala se ještě trochu nejistě.
„Jestli jsou dobré? Ne, Anno. Nejsou jen dobré. Jsou výborné. Musím se o ně s vámi podělit,“ odpověděl baron s úsměvem v očích.

Přitom vzal do ruky talířek a ukrojil první sousto. Než stihla Anna cokoliv namítnout, lžička s dortem se octla v jejích ústech. Údivem se jí rozšířily oči. Odmítavě zakroutila hlavou.
„Nechceš ochutnat svoje vlastní dílo?“ zeptal se pobaveně Vladimír.
„Jak víte, že je to moje dílo?“ zamračila se Anna.
Odpovědí jí byl pouhý úsměv a prst položený na ústa.
„Myslím, že ti občas dovolím vejít do kuchyně. Už jsem se do těch tvých dobrot dočista zamiloval.“
Anně se vítězně zablýsklo v očích, pak trochu zvážněla.
„Ten dor... dopis byla moje omluva za...“

Špatně se jí hledala slova, ale Vladimír ji přerušil:
„Pochopil jsem.“

32.

Dort byl již snězený, ale jeho vůně byla stále cítit, alespoň v mysli Vladimíra i Anny. Oba již znovu osaměli. Anna zůstala ve své ložnici, kde přemítala o událostech posledních dní. Baron našel své útočiště v knihovně. Věděl, že dnes večer nemůže očekávat dívčinu společnost. Vybral si proto jednu ze svých oblíbených knih a usadil se s ní ke krbu. Marně se však pokoušel začíst do textu. Myšlenky mu stále utíkaly, aby tak mohly bloudit v krajině ženské duše... Vladimír cítil nepříjemný neklid. Nalil si tedy alespoň trochu vodky, kterou měl v knihovně schovanou pro zvláštní příležitosti.

Později vstoupila do Anniny ložnice Darja.
„To už je čas večeře, Darjo? Nebudu dnes jíst. Necítím se dobře,“ poznamenala Anna. Necítila už únavu, ale ani hlad.
„Dobře, slečno. Vyřídím to baronovi. Nepřišla jsem ale kvůli večeři,“ odpověděla dívka s úsměvem a místo zbytečných slov podala Anně list.
„Co je to?“ zeptala se Anna znepokojeně.
„Dopis pro vás, slečno. Před chvílí ho posel doručil. Mohu odejít?“
Anna se mírně ulekla. Dopis jistě nepocházel ani od Varvary, ani od nikoho jiného z panství, to poznala.
Od koho tedy může být? Jistě nevěstí nic dobrého...
Chvíli vzdorovala svému strachu, nakonec ale promluvila ke své služebné:
„Jen tu ještě zůstaň. Možná, že tě budu potřebovat.“
Nervózním pohybem roztrhla pečeť, zvolna se nadechla a očima přeletěla řádky. Netrpělivě sklouzla zrakem až dolů, aby odhalila co nejdřív pisatele zvláštního dopisu. Srdce jí bušilo, avšak jméno mademoiselle Glinské na papíru nebylo. Místo něj tam objevila podpis někoho neznámého...
Jsem hloupá. Za každým rohem už vidím stín té Glinské... A dobře mi tak. Neměla jsem otevírat cizí dopisy.

Dívka se s ulehčením zasmála.
„Dobré zprávy, slečno?“ zareagovala na Annin smích Darja.
„ Prosím? Ach tak. Zřejmě ano. Musím si dopis přečíst pěkně po pořádku. Je od nějakého neznámého muže,“ odpověděla Anna vesele.

Cítila takovou úlevu, že nemínila skrývat před Darjou obsah tajemného dopisu...
„Neznámý muž? Ó, to je zajímavé, slečno,“ odvážila se promluvit Darja.
„Ano, velmi zajímavé...“ přitakala Anna zamyšleně. Z dopisu nebyla ani trochu moudrá.
„Poslyš, Darjo. Umíš udržet tajemství?“ zeptala se náhle služky.
Darja se zaradovala a vzrušeně přikývla.
„Tak si to přečti, umíš přece číst,“ pobídla ji Anna.
Darja nesměle vzala do ruky psaní a očima hltala úhledné řádky. Dopis byl velice stručný a zároveň trochu záhadný.

Vážená mademoiselle Platonova,

Dovolte mi, alespoň touto cestou, složit Vám poklonu. Zahlédl jsem Vás na plese u knížete Obolenského, bohužel jsem Vás však nemohl pozdravit osobně. Rád bych doufal, že jednoho dne budu mít příležitost si s Vámi zatančit.

S úctou, baron Vadim Ivanovič Karpov


„Tedy slečno,“ zajíkla se Darja. „To je vzrušující, a romantické!“
„Snad, Darjo. Ale já toho pána vůbec neznám. Co mám jenom dělat? Nejlepší by bylo dopis roztrhat a zahodit, co myslíš?“ zeptala se s hloupou nadějí, že Darja nebude souhlasit.

Anně se však zdálo vhodné přinejmenším vyslovit nahlas tuto myšlenku. Copak by bylo slušné odpovídat na dopis neznámému muži?
„Anno Petrovno,“ posmutněla služebná.

„To vás opravdu ani trochu nezajímá, kdo je ten tajemný... Vadim Ivanovič Karpov? Je to baron. Třeba je mladý a hezký! Bude jistě svobodný, jinak by vám nepsal...“ bájila Darja, poněkud se zapomínajíc.

Anně její brebentění nevadilo, naopak. Skutečně byla zvědavá, kdo je pisatelem tak zvláštního dopisu. Ještě nikdy neobdržela dopis od muže, tím spíše cítila jisté vzrušení.
„Tak dobrá,“ promluvila nahlas, rozvážným hlasem.

„Odpovím na ten dopis. Ale jen jednou. Chci zjistit, kdo je ten neznámý a proč mi píše. Jednou a dost,“ pronesla Anna rozhodně.
„Ale jak dopis doručíme? Neznámý nenechal adresu...“

Bezradně rozhodila rukama.
„To nebude těžké, paní. Poslíček přijde znovu pozítří. Takhle mi to oznámil. Baron Karpov zřejmě doufá, že na dopis odpovíte,“ řekla Darja s potutelným úsměvem.
„Výborně. Teď jen vymyslet, co odpovíme.“

Anna se zadívala na Darju. Ta poněkud pobledla.

„Samozřejmě, že mi s dopisem pomůžeš, Darjo. Byl to ostatně tvůj nápad, že?“ pobavila se v duchu Anna.
Darja si povzdechla. Copak umí psát dopisy neznámým šlechticům?
„Neboj se, jen jsem žertovala,“ uklidnila ji Anna.

„Nicméně, od této chvíle jsi můj tajný spojenec, jasné?“
„Jistě, paní,“ usmála se Darja vesele a v duchu už se těšila na dobrodružství, které ji spolu s její paní čeká.

Následující den se Vladimírovi vlekl. K jeho radosti si však už Anna odpočinula po probdělé noci a mohli si tak vychutnat obvyklou odpolední vycházku i společný večer v knihovně. Anna předčítala Sonety od Shakespeara, baron však ani trochu nevnímal obsah veršů. Očima hlídal každý záchvěv jejího obličeje, každý pohyb rukou i zavrtění v lenošce... Skoro se bál dožít zítřka a přitom byl tolik netrpělivý. Uvědomoval si, že ještě mnohé o své schovance nezná.
To Anna přímo čišela klidem. Krátkou odpověď, kterou napsala neznámému baronovi Karpovi, svěřila ihned do rukou své služebné a nyní si na celou záležitost ani nevzpomněla. Opět si užívala přítomnosti Vladimíra Ivanoviče. Poněkud ji však trápila jeho nesoustředěnost, které si všimla. Záměrně proto začala číst verše na přeskáčku. Baron nikterak nezareagoval. To Annu rmoutilo. Nevěda už, jak by upoutala jeho pozornost, vložila do sonetu dětskou říkanku. Vladimír se konečně probral ze zdánlivé letargie.
„Tohle že napsal Shakespeare?“ podivil se.
„Nikoliv, barone. Jste dnes velmi nepozorný v naslouchání. Mám tedy přestat?“ zeptala se Anna s uličnickým výrazem v očích.
Vladimír se usmál, šibalský pohled dívky mu neunikl.
„Odhalila jste mě, krásná slečno. Co kdybychom si nalili trochu vína a jen tak povídali?“
„Jen tak povídali... a o čem?“ zeptala se Anna zaujatě a pomalu odložila knihu vedle sebe.
„Zkrátka o tom, co nás napadne. Už dlouho jsme nevzpomínali na panství. Něco mi vyprávějte. Slibuji, že vás budu poslouchat.“
Anna chvíli mlčela. Opět pocítila mírnou horkost, která prostupovala jejím tělem až do konečků prstů... Ale prosbě Vladimíra Ivanoviče nemohla odolat. Začala tedy vyprávět to, co jí přicházelo na mysl...

Noc se nořila čím dál hlouběji do sklínek s vínem. Teplo sálající z krbu objímalo veškerý život v knihovně, jen Vladimírova mysl byla napjatá. Dívku počala zmáhat únava, jiskřičky v očích se halily do mlžného oparu, slova pomalu ustávala, zanechávajíc věty nedopovězené... Jak se to vůbec stalo, že její prstíky spočinuly v hřejivé mužné dlani? Nevěděla...

Ráno vstal Vladimír časně. Vzpomínky na večer byly sladké a jeho malá Anna tak milá... Jistě bude vše v pořádku. Zdá se, že na jiného muže ani nepomyslela, říkal si v duchu baron, pln optimismu.

Na dveře jeho pracovny kdosi zaklepal.
„Pane barone, máte návštěvu,“ prohlásil Anatolij, sotva byl baronem vpuštěn do pracovny.
Vladimír Ivanovič zneklidněl.
„Kdo je to, Anatoliji?“ zeptal se.
„Grigorij Nikolajevič, pane. Mohu ho uvést?“ odpověděl sluha.
Vladimír beze slova kývl.
„Nesu odpověď,“ řekl Grigorij prostě, když s baronem osaměli.

Z kapsy pláště vyňal dopis a položil ho na stůl před mladého barona.
„Děkuji, Grigoriji. Přijď zase zítra. Jak se zdá, budu tvé služby ještě potřebovat,“ odpověděl Vladimír.

Dlouho si pouze prohlížel list, ležící na stole. Nevědomky mu na tváři vyrostl úsměv. To když se zájmem hleděl na legrační pečeť a snažil se rozluštit, co na ní vlastně bylo otištěno... Jméno na obálce bylo napsáno úhledným, a přece jaksi rozechvělým písmem. Papír sálal zvláštní, nasládlou vůní, snad to byla vůně růží.
Zvědavost pomalu sílila a přinutila Vladimíra vyprostil řádky ze zapečetěného vězení...

Vážený barone Karpove,
Dopis, který jsem od Vás obdržela, mne překvapil, a mám-li být upřímná, poněkud zaskočil............ Anna Petrovna Platonova


„Hm, odpověď na úrovni, vážená slečno. V korespondenci si vedete slušně, všechna čest. Ale copak smí svobodná dívka odepisovat na dopisy neznámých mladíků?“ zamračil se Vladimír a uložil dopis na dno zásuvky.
V duchu již ale spřádal věty dalšího dopisu... S úsměvem pohrávajícím na rtech vzal do ruky brk a rozmáchl se po papíru.
A co trochu více vášní, mademoiselle? Co byste tomu řekla?

33.

...A v záři světel probleskovaly Vaše zlaté vlasy. Vzpomenu si na ně pokaždé, když sluneční paprsky zalijí oblohu nad Petrohradem.............................. podepsán V.I.K.

Anna zasněně odložila list na polštář. Četla jej stále dokola, dokonce už si celý obsah pamatovala nazpaměť.

Kdo je ten tajemný V.I.K.? Baron Karpov...?

Nenápadně se zeptala Elizabety Ivanovny během poslední návštěvy, zda barona Karpova nezná. Ale Vladimírova teta ji nepotěšila. Jméno Karpov jí nic neříkalo. Nevzpomněla si ani na nikoho, kdo by mohl patřit k jeho příbuzným. A přece musel žít v Petrohradu, vždyť ji uviděl na plese. Jak jinak by jí také mohl psát? Zdálo se, že musí existovat, tak blízko, přesto ale v přísném utajení. Zvláštní člověk. V každém dalším dopise na ni vzpomínal stále více. Zapamatoval si snad každý detail Annina obličeje? Jednou se odvážil odhadnout i její charakter. A uhádl. Popsal Annu jako veselou, odvážnou, ale přesto zranitelnou bytost. Anna sama by se lépe popsat nedovedla...
Třebaže si uvědomovala, že není vhodné dopisovat si s cizím mužem, kterého navíc ani nezná, nedokázala v této vzrušující hře přestat. Vadimovy dopisy byly natolik okouzlující, že ji samotnou povzbuzovaly psát odvážnější věty. Vyznávala se ve svých odpovědích k čím dál hlubší náklonnosti k tajnému ctiteli. Rozum ji sice zrazoval od takového jednání, ale srdce jí našeptávalo něco jiného. A Anna se rozhodla poslouchat raději hlas svého srdce.
Vždyť nikdo jí tolik neporozuměl, jako právě Vadim... Vlastně tu byl ještě jeden člověk, který ji dovedl ve všem pochopit. Baron Korf. Úzkostlivě však tajila existenci jednoho muže před druhým. Nerozuměla tomu. Uchovávala v paměti slova, která jí Vladimír Ivanovič říkal. Měla by se vdát a on oženit. Přesto před Vladimírem cítila respekt. Zdálo se jí, že by Vladimír mohl na záhadného cizince žárlit. Jakkoliv byla tato myšlenka absurdní, Anna se jí nedokázala zbavit. Cítila se díky tomu provinile, zarmouceně a byla čím dál zmatenější. Tolik milovala Vladimírovu blízkost, tolik si zamilovala Vadimovy dopisy. Ale jak dál? Nevěděla. Nikdo jí nemohl poradit. Psát Varje si netroufala, ta by jí nejspíše poradila, aby se Anna ihned vrátila na panství. Ale ona toužila zůstat v Petrohradu. Tam byl teď její domov, který nechtěla opustit. Především se nechtěla zříci blízkosti barona Korfa a Vadimových dopisů...

Vladimír stále hlouběji zabředával do podivuhodné hry s dopisy... Pokaždé, když se stal Vadimem, otevíral svoje srdce a dával průchod svým citům mnohem víc než obvykle. Při psaní dopisů se cítil bezpečný před Annou. Nevěděl, z jakého důvodu mu Elizabeta Ivanovna tuto hříčku poradila, ale zcela tomu propadal. Připadal si velice nerozumný a nečestný a přitom svobodný zároveň. Pomocí brku nevědomky odkrýval svoje srdce a zanechával jeho kousky na papíru, takže s každým dalším dopisem bylo možné zasadit nový kamínek do složité mozaiky... Zapomínal se a v projevech vůči Anně byl čím dál otevřenější. Po nějaké době už téměř nemyslel vůbec na to, že by se mohl nějak prozradit. Pokaždé, když uchopil do ruky brk, když ho namočil v inkoustu, zjevil se mu v myšlenkách Annin obraz a slova již sama vyrůstala na papíře... Nikdy dříve Vladimír nepsal takové dopisy ženě. Nyní se mu zdálo, že tak činí odjakživa. Vydávaje se za cizí, smyšlené jméno, nemusel před Annou nic skrývat.
Netrpělivě očekával každou její odpověď, třebaže navenek se tvářil stále stejně, důstojně a malinko nepřístupně. Dopisy se vršily v uzamčené zásuvce, jejich majitel znal všechna slova nazpaměť. Nemohl ani věřit těm horoucím řádkům. Anniny dopisy byly čím dál odvážnější a to barona okrádalo o klidný spánek. V hlavě se mu mísily protikladné pocity. Slova, tak krásná, neměla patřit Vladimírovi, ale jakémusi baronovi Karpovi. Vladimír Ivanovič věděl, že nesmí žárlit, ale ubránit se tomu pocitu bylo nesmírně těžké. Před Annou se vždy dokázal udržet, choval se mile a pozorně, využil každou příležitost, kdy mu Anna povolila v důvěrnostech. Když osaměl, ponořil se do svých rozporuplných myšlenek.
Zlobil se poněkud na Annu, že si tak nestoudně dopisuje s cizím mužem. Přitom se však těšil na každé nové psaní. Toužil věřit tomu, že jsou dopisy určeny jen a jen jemu, ale bylo nemožné si to namlouvat. Začal Vadima nenávidět a přesto nedokázal hru s dopisy ukončit...

Jednou se dokonce svěřil svému nejlepšímu příteli, Michajlovi. Pozval toho večera Michajla do svého domu. Pánové nejprve povečeřeli, ve společnosti s Annou. Michajl byl pozorným a vtipným hostem. Vůči Anně se choval mile, avšak umírněně, aby si přítele nepopudil. Všiml si, že mezi Annou a Vladimírem vzniká jakési, třeba nevyslovené pouto...
Po večeři se muži Anně omluvili a odebrali se do Vladimírovy pracovny.
Dlouho vzpomínali u brandy na svá mladická léta, na roky strávené v armádě. Z ničeho nic kníže odložil na stůl sklenku a napřímil se.
„Vladimíre Ivanoviči, zavzpomínali jsme si, jsem tomu rád. Ale teď už mi konečně prozraď, co tě trápí. Vím, že jsi mě nepozval jen tak.“
Vladimíra Michajlova přímá otázka zarazila. Nevěděl hned, jak by odpověděl. Nebyl si vůbec jistý, zda chce doopravdy hovořit s přítelem o svých pochybách.
Michajl tedy pokračoval:
„Mlčíš... Budu tedy hádat. Jde o Annu Petrovnu, mám pravdu?“
Baron Korf prudce vyskočil, ale kníže ho zastavil.
„Mám pravdu,“ řekl spokojeně.

„Vladimíre, nemusíš mít strach. Nepokouším se lapit srdce tvé krásné vyvolené,“ poznamenal lehce ironicky, jak bylo jeho zvykem.
Vladimír pochopil a v duchu se ušklíbl své hloupé žárlivosti. Rozhodl se, že se svému příteli svěří.
„Je to složitá situace, Michajle Alexandroviči...“ začal baron zvolna.

Vyprávěl Michajlovi o tom, jak Annu poznal, když byla ještě dítětem, o tom, jak ji vzal s sebou do Petrohradu. Zmínil se také o jejím nevolnickém původu.
„Pokud jde o mě, služebnou jsem v ní nikdy neodhalil. Jestli je to vážně pravda, zaslouží si Anna pouze obdiv. Stát se dámou za tak krátkou chvíli, to jistě každý nesvede... U mě bude toto tajemství v bezpečí, můžeš se spolehnout, Vladimíre,“ promluvil kníže a přitom přátelsky poplácal barona na rameni.
„Jen pořád nechápu, na co vlastně čekáš. Vždyť ona má oči jen pro tebe. Nelze si toho nevšimnout. Ale zamilovaní jsou slepí, že...“ pousmál se Michajl.
Vladimír si povzdechl.

„Tak rád bych ti věřil, ale ty nevíš všechno, Michajle.“

Nato se zase podivil kníže.
„Nevím, zda má oči jen pro mě, ale vím, že slova lásky pro mě nemá.“
„Nechápu,“ zavrtěl hlavou Michajl.
„Ani já to nechápu. Musel jsem být velký hlupák, když jsem poslechl radu své povedené tetičky. Elizabeta Ivanovna se teď jistě baví na můj účet. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu sám na sebe žárlit.“

Tu noc nevycházel kníže Repnin z úžasu. Když odcházel od Korfů, spokojeně si oddechl.
Díky Bohu, že moje tetičky už nejsou mezi živými. Nerad bych dopadl jako baron Korf...

Následujícího dne přišel jako obvykle posel s dopisem pro Annu. Dívka byla tentokrát méně obezřetná a netrpělivě dopis otevřela již v salónu. Vladimír věděl, že se Anna po hodině s Natálií Dmitrijevnou v salónu zdržela, zahlédl také posla, kterého najal, aby dopisy Anně přinášel. Povzbuzen včerejším rozhovorem se svým přítelem vstoupil nečekaně do salónu. Anna se polekala a křečovitě sevřela dopis.
Vladimír nemínil dívku příliš trápit, proto hned začal s hovorem.
„Vyrušil jsem vás, Anno? Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Dopis už jsem stihla přečíst,“ usmála se Anna nejistě.

„Varvara píše,“ zalhala bezradně. Dopisy od Varvary Vladimír nikdy nepročítal.
„Tak Varvara,“ pokýval Vladimír s úsměvem.

„A já už myslel, že vám píše nějaký tajný ctitel,“ pronesl.

Snažil se nedávat Anně najevo, že si všiml jejího zblednutí a pokračoval:
„Anno, víte přece, že jako váš poručník mám právo a povinnost rozhodovat o tom, kdo se o vás smí ucházet.“
„Jistě,“ zamumlala Anna, která dříve o této věci nepřemýšlela...

Později seděla Anna skleslá na posteli ve své komnatě. Vyčítala si, že nechala historii s dopisováním dojít tak daleko. Vždyť nechybělo málo a Vladimír se mohl o všem dozvědět. Tentokrát už by jí jistě neodpustil a možná by ji dokonce ze svého domu vyhnal... Když se trochu uklidnila, pokusila se soustředit své myšlenky na Vadima Ivanoviče.
Co o něm vím? Jen tolik, kolik mi sám napsal ve svých dopisech. Ale kdo je, kde bydlí, kdo jsou jeho rodiče, jak vypadá, jak je starý... Darja říkala, že je to nejspíš nějaký mladý a hezký šlechtic. Jak jsem byla naivní. Možná, že je starý a oškliv a zlý, možná o sobě jen hezky píše... Vždyť ani paní baronka ho nezná. Ta krásná slova nejsou všechno.
Pomalu si Anna uvědomovala, že vždy, když četla dopisy od Vadima anebo když sama na jeho psaní odpovídala, viděla ve svých představách barona Korfa. Najednou jí přišlo na mysl, že baron Karpov je jen nějaká smyšlená postava, kterou si sama vytvořila.
„Nesmím Vladimíra Ivanoviče zklamat!“ rozhodla se.

Vstala z postele, pomalu usedla za stůl a rukou přejela po horní zásuvce. Uvnitř měla schovanou malou krabičku, ve které pečlivě schovávala všechny své poklady. A také dopisy od Vadima Ivanoviče Karpova...
„Ne, nemohu je teď číst, nebo se neodhodlám,“ zařekla se a oči jí ztemněly smutkem.

Druhého dne ráno baron nepřišel na snídani. Jako zkamenělý seděl ve své pracovně a nevěřícně hleděl do listu, který mu před hodinou doručil posel. Nepotřeboval už číst, těch pár slov mu znělo v uších a zarývalo se mu do srdce.
Vážený Vadime Ivanoviči, je mi líto, ale musíme naši korespondenci ihned ukončit. Prosím Vás, abyste mi odpustil a už nadále mou osobu nevyhledával. Miluji jiného muže...................Anna Petrovna Platonova.

34.

Odmítla Vadima Ivanoviče. To je přeci skvělá zpráva. Tak proč se cítím tak mizerně?
Vladimír se stále nedokázal vyznat ve svých pocitech. Měl snad mít radost, že Anna odmítla přízeň neznámého barona, když zároveň odmítla i slova Vladimírova?
A kdo je ten muž, kterého miluje? Existuje vůbec někdo takový?
Zmatený Vladimír otevřel zásuvku a vyndal na stůl všechny dopisy od Anny. Pročítal je postupně, od těch prvních, odměřených, až po předposlední, poměrně důvěrný dopis.
„Tak ještě jednou,“ přemýšlel polohlasně. A začal si vybavovat detaily včerejšího dne, pěkně jeden za druhým. Vzpomněl si na Annu, jak četla dopis ještě v salónu.
„Poslední dobou je nějaká neopatrná... Vyrušil jsem ji a ona zalhala. Řekla, že dopis je od Varvary. Ale to nebyla pravda, viděl jsem jasně pečeť... A pak jsem jí připomněl, že jako její poručník mohu rozhodovat... “

Mozek Vladimíra běžel na plné obrátky. Viděl ji před sebou, jak rychle a polekaně opustila místnost. Byl si jistý, že Vadimovy dopisy na ni zanechaly hluboký dojem, že v ní probudily snad dříve nepoznané city. Proč se ho tedy tak rychle vzdala?

Jiná dívka by z poručníka měla strach, Anně se to ale vůbec nepodobá. Ta už by si našla způsob jak nad svým poručníkem vyzrát.
Raději by ode mne utekla než aby se vzdala svých snů... a jestliže neutekla, pak...

„Pak mám ještě naději,“ zašeptal Vladimír rozechvěle.
Nemohu to takhle nechat. Ona musí znát celou pravdu. Ještě jeden dopis. Vím, že jste si to nepřála, ma chère, ale... ještě jeden dopis mi dovolte. Poslední.

Také Anna prožívala jeden ze svých nejtrudnějších dnů. Cítila se tak opuštěná. Včera se vzdala krásných slov tajemného barona Karpova a doufala, že propast v jejím srdci naplní Vladimírova přítomnost. Jenže baron Korf nebyl na blízku. Od rána se zdržoval ve své pracovně. Anna dobře věděla, že jej nesmí za žádnou cenu vyrušovat. Cítila, že má baron nějaké starosti. Vždyť se odmítl i nasnídat. Oběd si nechal odnést přímo do pracovny a z odpolední procházky se omluvil. Smutný den pro jeho schovanku...
Večer už to nevydržela a zaklepala tiše na dveře Vladimírovy pracovny. Po vyzvání vstoupila dovnitř a zastavila se až těsně u barona.
„Přichystala jsem si na dnešní večer další vyprávění. Chcete si ho poslechnout?“ pronesla do ticha.

Hodiny začaly odbíjet, baron jako obvykle vzhlédl, aby zkontroloval čas. Nemýlil se, bylo sedm hodin. Čas, kdy se s Annou scházívali v knihovně. Anně neušel smutný výraz v jeho obličeji. Takového Vladimíra ještě neznala.
„Nebo mám odejít?“ sklopila oči.
Konečně si všiml, že i ji něco trápí. Vypadala tak smutně. Raději ji hned chytil za ruku: „Neodcházej, zůstaň se mnou.“
„Proč jsi smutný?“ zašeptala do ticha.
„To není důležité,“ přešel odpověď, ale oči odpovídaly jinak.

Zřejmě si uvědomoval, že ho zrazovaly, a tak uhnul pohledem. Anna cítila, že je baron v rozpacích. Otočila se směrem ke stolu a sfoukla svíčku. Místnost rázem potemněla, jen z krbu vzcházela slabá záře posledních uhlíků.
„Co se stalo?“ ozval se Vladimír.
„Nic vážného. Jen vítr uhasil svíci,“ odpověděla dívka.
„A nebojíš se zůstat ve tmě?“
„Ne,“ odpověděla.
„To já, když jsem byl malý, tak jsem se tmy bál.“
„A teď?“ zeptala se a s napětím očekávala odpověď.
„Teď už se nebojím... když jsi tady se mnou,“ znělo šeptem skrze déšť zlatých vlasů.
Ta slova měla znít vesele, ale Anna v nich cítila stále tentýž smutek a bolest. Vladimír tu před ní stál bezbranný. Nevěděla ani, co činí, to ruce samy ji vedly, aby uchopila ty velké dlaně do svých a laskala je. Pomalu před ní klesal, takže její ruce objaly tmavovlasou hlavu.
„Proč jsi smutný?“ zeptala se znovu.

Cítila, jak se jeho tělo chvěje a přitiskla se ještě blíž k němu. Dnes to byla ona, kdo měl touhu ochraňovat. A Vladimír se nikterak nebránil.
„Bojím se, že jednoho dne odejdeš... a pak ... kromě své tety nemám nikoho... než tebe...“ odpovídal přerývavým hlasem.

Tma způsobila, že se přestal ovládat. Potlačovaný smutek se sám dral ven a nešlo jej zastavit. Byl by toho prozradil ještě víc, kdyby jeho slova nezarazila:
„Ale já tě přece nechci opustit.“
Ztěžka vydechl, chtěl vstát, avšak bylo již pozdě. Malá dlaň bojácně pohladila vlhkou tvář...
A pak ucítil i letmý dotek rtů.
Už tě nepustím, už nikdy.
Pomalu objal dívku kolem pasu, snažil se vyčíst její výraz v tváři, ale pohled měl rozmazaný...
V té chvíli se vkradla do její mysli vzpomínka na barona Karpova...
„Vladimíre, pojeďme prosím na panství. Alespoň na pár dnů.”
„Nelíbí se ti tady?“
„Líbí, jen... Zastesklo se mi po lese a brzy budou vánoce...“
„Tak dobrá. Odjedeme hned zítra,“ řekl Vladimír.

O dva dny později, na Korfově panství:

Anna seděla ve svém starém pokoji a strnule pozorovala obálku před sebou. Posel doručil další dopis od barona Karpova. Jeho pečeť poznala okamžitě, i písmo jí bylo důvěrně známé.
„Jak mě tady našel?” zašeptala plna rozčilení a strachu.
Po chvíli se odhodlala konečně dopis otevřít. Tentokrát byl velice stručný. Oddechla si.

Baron se zřejmě chtěl jen rozloučit, to je přece pochopitelné, myslela si.

Pohodlně se usadila na pohovku a zvolna začala číst.

Drahá Anno Petrovno,
Velice se omlouvám, že Vám působím nepříjemnosti. Vím, žádala jste mne, abych Vám již žádné dopisy neposílal. Dovolte mi však učinit jednu výjimku. Slibuji, že již více pak o baronovi Karpovi neuslyšíte.
Nejprve bych Vás rád ujistil v tom, že vše, co jsem Vám napsal ve svých dopisech, bylo pravdivé a upřímné. Nikdy jsem Vám o svých citech nelhal. Jen jednu skutečnost jsem Vám zatajil, doufám však, že mi jednou tento drobný zločin odpustíte. Mé pravé jméno zní Vladimír Ivanovič Korf.
Navždy Váš, .....................................V.I.K.


„Ne, to nemůže být pravda!“ vykřikla Anna do prázdných stěn.

Ale svým slovům příliš nevěřila. Přečetla dopis ještě třikrát dokola.
Ten podpis! V.I.K. Nikdy se nepodepisoval celým jménem. Vadim Ivanovič Karpov, ale stejně tak Vladimír Ivanovič Korf. Vždycky V.I.K. Skvěle vymyšleno. Pro Boha – jak to, že mě to samotnou nenapadlo?
Annu polil ruměnec. Pomyslela si, že Vladimír možná sám čekal na to, kdy ho ona sama odhalí. A marně.
Otevřela svou krabičku s poklady a vysypala z ní všechny Vadimovy dopisy. Ano, nemýlila se, stejné písmo. Na dně krabice spatřila malou kartičku. Opatrně ji vzala do ruky.

Anno, jistě se teď cítíte poněkud osamělá a daleko od domova, kde jste strávila celý svůj dosavadní život. Přesto věřím, že již brzy přijmete tento dům za svůj nový domov. Snad Vám v tom pomůže i tento drobný dárek.
V.I.


Byla to ta kartička, kterou jí věnoval Vladimír, spolu s růžemi, první den jejího pobytu v Petrohradu. A opět, stejné písmo. Nebylo pochyb, že všechny dopisy i tento lístek psal jeden a ten samý člověk. Vladimír Ivanovič. I ten podpis, téměř stejný. Kdyby měla veselejší náladu, sama by dopsala k iniciálám chybějící “K.”...
Vtom však vrzly dveře. Otočila se a zkameněla. Do pokoje vstoupil sám pisatel dopisů.

„Anno, klepal jsem, ale neslyšela jsi mě,” řekl na omluvu. Viděl dobře, jaký zmatek v její duši způsobilo poslední psaní. Bál se toho.
Anna se ani nepohnula, neschopna jediného slova.
Vladimír se rozhodl ukončit rychle tu trapnou chvíli.
„Přinesl jsem vám dopisy. Psala jste je někomu jinému, tedy je vracím. Udělejte s nimi, co sama uznáte za vhodné,“ řekl a do rozechvělé ruky jí vkládal balíček převázaný stuhou.

Anna však stála nehnutě dál. Položil tedy svazek vedle ní a chystal se odejít. Tu se dívka vzpamatovala a zastavila ho.
„Kam jdete, Vladimíre? A proč vracíte dopisy, které jsem vám poslala?“ zeptala se s lítostí.
„To je přeci jasné. Musel jsem je vrátit, nepatří mi. Ty dopisy jste psala baronovi Karpovi,“ odpověděl stručně s chabým pokusem o úsměv. A odešel.

Už se ho nepokoušela zastavit. Unaveně klesla na postel, oči zalité slzami.
Všechno jsem pokazila... Nic nechápu.
Brzy však její slzy vystřídala zvědavost. Chtěla si znovu přečíst, co záhadnému baronovi, napsala. Pročítala jeden list za druhým a čím dále víc se červenala.
Drahý Vadime Ivanoviči, Vaše slova mě hřejí na duši, jsou pro mne balzámem, krví i vínem. Představuji si váš hlas...
A opravdu si vybavila v duchu Vladimírův hlas. Znovu se jí oči zamlžily. Vždyť všechna ta slova psala doopravdy Vladimírovi, ne nějakému neznámému člověku. Jen o tom nevěděla.
Setřela slzy do kapesníku a jala se usednout ke stolku. V zásuvce kupodivu našla čistý papír, kalamář sluhové pečlivě naplnili inkoustem.
„Přepíšu ten dopis,“ rozhodla se.
Drahý Vladimíre Ivanovi-
Zarazila se a odložila brk. Očima přecházela z jednoho listu na druhý. Vadime – Vladimíre –Vadime... Pro jistotu si ještě vyzkoušela psaní na nový list.
„Ale jistě, to je ono!“ zvolala a opatrně vepsala několik písmen do původního dopisu.
Spokojeně si prohlížela pozměněné oslovení:
Drahý Vladimíre Ivanoviči...
„Je to sice trochu kostrbaté, ale to snad nebude vadit. Viďte, Vadim...Vladimíre,“ zasmála se.
Za nějakou dobu se jí podařilo takto opravit všechny dopisy. Jen ten první, a také poslední, poněkud chladný a neosobní dopis, vyhodila. Nebude je už Vladimírovi připomínat. S rozechvělým srdcem se vydala nahoru, do baronovy pracovny. Byl tam. Seděl mlčky za stolem a hleděl do prázdna.
Pomalu k němu přistoupila, plaše se usmívajíc:
„Vladimíre, přinesla jsem vám to, co vám patří. – Ne, nebojte se, tyhle dopisy jsou opravdu pro vás.“
Baron pootevřel první psaní a po tváři mu přelétl úsměv. To kostrbaté písmo u oslovení ho dojalo.
„Děkuji,“ zašeptal.

A aby skryl své dojetí, dodal vesele:

„Zaplať Pán Bůh, že se baron Karpov nejmenoval Grigorij.“
Tentokrát se Anna nerozesmála, jen tiše pozdvihla koutky. Pochopila, že splnila Vladimírovi jeho tajné přání.
Baron dopisy schoval do zásuvky a sluhovi poručil, aby donesl čaj. Dlouho pak seděl s Annou ve své pracovně a hovořil o běžných věcech. O panství, o lidech ve vesnici, Petrohradě, záměrně udržoval v hovoru neutrální témata. Když se však přiblížil večer...

„Anno, já musím znát odpověď na jednu otázku.“

Vladimírův hlas zněl tiše, ale naléhavě.
Zdvihla k němu oči.
Vzal její ruku do svých teplých dlaní a ještě na moment váhal. Jedna chyba a může ji navždy ztratit.
„Tam, v Petrohradu, jsi řekla, že mě neopustíš. Znamená to, že ke mně něco cítíš?“
Mlčela.
„Anno, musím znát pravdu. Miluješ mě?“
Díval se na ni tak zoufale prosebně, bylo jí ho líto. Nemohla mu však lhát.
Co mám dělat? Když odpovím ne, zlomím mu srdce, když odpovím ano... Nemohu říct ano, když si nejsem jistá. Bože, jak mám vědět, co to znamená doopravdy milovat. Tolik bych ti to chtěla říct, ale nemohu...
„Já nevím, odpusť mi...“ řekla tiše.

Vladimír se zarazil.
Jsem hlupák. Proč jsem tak spěchal?
Anna cítila, jak velmi je zklamaný její odpovědí. Pohladila ho po ruce a plaše se usmála.
„Miluji tvoje ruce,” řekla a vtiskla mu polibek do dlaně.
Vladimír se chápavě usmál.
„Cítím, že tvoje ruce mě...“ chtěla ještě dopovědět, ale baron jí položil prst na ústa.
„Nemusíš se ospravedlňovat,“ řekl tak trochu veselejším tónem.

35.

V příštích dnech trávili oba mladí lidé mnoho času společně. Baron se přesvědčil, že panství zanechal v dobrých rukou. Karl Modestovič jej nezklamal, nadále se výborně staral o chod hospodářství. Ve vsi se dokonce začalo šuškat o chystané svatbě se Světlanou Alexejevnou. Baron byl rád, že se nemusí zabývat obvyklými starostmi a všechen svůj čas může věnovat Anně. Aby vyhověl jejímu přání, denně ji doprovázel na procházkách po okolí. Čerstvý vzduch ji činil ještě krásnější než dřív. Připadal si téměř provinile, že nevzal dívku do přírody už dřív. Třebaže si nový domov v Petrohradu zamilovala, mezi stromy a ptáky se cítila nejsvobodnější. A jeho těšilo ji takto pozorovat.
Vladimír cítil, že ačkoliv má Anna stále jisté obavy ze sblížení, neodmítá jeho pozornosti. Častokrát se jakoby omylem dotkl její ruky, ona neucukla a nechala jej tak. Za takových okamžiků se dívka nořila pod hladinu štěstí. Rozechvělýma očima vysílala k Vladimírovi vděčné pohledy... jako by chtěla povědět:

Pochopil jsi to, pochopil jsi, že miluji tvoje ruce a že toužím po pohlazení...

Ale baron nic nechápal. Ta slova „miluji tvoje ruce“ mu občas zazněla v mysli, ale jejich význam mu zcela unikal. Každým dnem však jeho naděje na naplnění lásky rostla, krůček po krůčku se pokoušel bořit bariéru, která mezi ním a Annou zůstávala.

Toho rána vstal Vladimír Ivanovič brzy jako obvykle. Právě si zapínal poslední knoflík na košili, když ho vyrušilo klepání. Podivil se, kdo může v tak brzkou hodinu něco chtít. Jeho údiv vzrostl tím víc, když za dveřmi spatřil Annu. Pohled na ni vyvolal v jeho tváři úsměv. Ještě nikdy ji neviděl takto, příliš neupravenou, s rozevlátými kadeřemi...
Než stačila cokoliv říci, zatáhl ji do pokoje a neslyšně zavřel dveře. Pak si uvědomil, že by je mohl přistihnout někdo ze služebnictva, a tak pro jistotu otočil klíčem v zámku.
„Tak, a teď už nás nikdo nebude rušit,“ řekl spokojeně.
„Můžete mi povědět, co se přihodilo, že tak časně a ...“ s cukajícími koutky si dívku prohlížel „... a v takovém ustrojení spěcháte do mé ložnice.“
Anna si uvědomila skrytý význam slov a mírně se zarděla. Baron měl pravdu. Proč tolik spěchala? Mohla si přeci obléct lepší šaty a učesat se. Alespoň skutečná dáma by nejednala tak ukvapeně, nýbrž s rozvahou. Styděla se před ním. Najednou nevěděla, co by měla říci. Vlastně by bylo nejlepší rovnou opustit místnost a vrátit se zpět, ale ten klíč v zámku... Nejistě se tedy usmála. A tu si všimla něčeho zvláštního. Čísi ruce uchopily pramen jejích vlasů a začaly je pročesávat hřebenem. Byly to ty ruce, které milovala. Vlastně, byly to ruce toho muže...ještě stále se obávala tu myšlenku dokončit. Jako z dálky k ní proplouval hluboký hlas:
„Chtěla jsi, abych ti upletl copánky, jako tenkrát?“ smál se ten hlas a hned dodal:

 „Už jsem se to naučil...“

Vladimír se tiše smál, vzpomínajíc na úryvky z Annina dětství.
„Jsou pocuchané,“ špitla z rozpaků.
„Vím. Budu opatrný.“
Je ke mně otočený zády. Není to hloupé? Zrovna když jsem mu přišla říct, že... Ale snad je to tak lepší.
„Vladimíre, musím ti něco říct,“ začala pomalu.
„Dnes se mi zdál hrozný sen. Proto jsem tak rychle vstala a běžela do tvé... do tvé ložnice, abych se přesvědčila, že jsi v pořádku.“
Baron zpozorněl, snažil se zachytit každou hlásku, protože Anna mluvila velice tiše.
„Zdálo se mi o tom, že začala válka, přišel příkaz od cara a ty.... musel jsi odejít... já...“

S těžkostí hledala slova, kterými by vyjádřila své bolestné pocity.
„Naštěstí to byl jen sen, ale nemohla jsem už znova usnout. Celou dobu jsem na to musela myslet. Co by se stalo, kdyby opravdu začala válka.... a já...“

Rozechvělý hlas stále slábl, takže Vladimír naklonil hlavu blíže k té její.
„Kdybys musel odejít do války a já tě měla ztratit, chtěla bych mít dítě... S tebou.“

Hřeben se zarazil, Vladimír strnul jako opařený.
„Abych nezůstala sama. Kdybych nemohla být s tebou, tak alespoň... aby mi zůstal kousek tebe... rozumíš mi?“
Po chvíli mlčení odložil hřeben a pomalými kroky ji obešel.
„Co jsi to řekla?“ zeptal se nevěřícně.
„Chtěla bych tvoje dítě,“ zopakovala Anna teď již zcela klidným hlasem.

Tichým, ale rozhodným. Vladimír nechápavě pohnul obličejem.
„Já vím, zní to jako naprosté šílenství, toužit po dítěti v době války, aby možná nikdy nepoznalo otce. Navíc je hřích jen takhle uvažovat,“ pokračovala Anna.

„Jsem si tím jistá,“ zakončila své myšlenky, aby si snad Vladimír nemyslel, že jde jen o chvilkový rozmar.

Anna už nebyla tím malým děvčátkem, jako kdysi. Mimoděk si prohlédla nedopletený cop a usmála se...
„Jsem si tím jistá,“ zopakovala ještě jednou.

Chtěla mu přitom hledět do očí, ale Vladimír měl hlavu sklopenou. Neodradilo ji to.
„Myslíš, že to znamená...?“ pokračovala přerušovaným hlasem.

Bála se tolik těch slov, která od ní baron toužil slyšet. Nevěděla, jestli její láska nebude někdy ještě hlubší než teď, nechtěla se rouhat...
Vladimír pozdvihl hlavu a jemným pohybem ruky ji zarazil.
„Už nic neříkej. Řekla jsi až příliš.“
Přemožen složil svou hlavu do klína milované ženy. Nechal její ruce, aby ho hladily po vlasech a snažil se upokojit. Jako kdyby to bylo možné. Zbytečně se trápil jejími city a přitom... Ale raději si zakázal o tom teď přemýšlet, aby se nerozplakal. Karty se obrátily. Teď je tu on, slabý a rozechvělý, klečící před královnou...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář