Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitoly 26-30

5. 9. 2007

26.

„Vladimíre, vy se na mě zlobíte, že?“ zeptala se Anna zarmouceně.
„Vůbec ne. Proč bych se měl zlobit? Snad ne kvůli tomu rozhovoru s mademoiselle Glinskou?“ opáčil Vladimír.
„Právě. Nevím, co to do mě vjelo...“
„Anno, ale vy jste jí řekla jen to, co si sama zasloužila. Dávno měl tu ženu někdo odkázat do patřičných mezí,“ pravil baron shovívavě.
Anna však byla nadále posmutnělá. Ta nepříjemnost s dvorní dámou jí pokazila celý večer.
„Vladimíre, jsem unavená. Můžeme jít domů?“
„Ale ne... Ples ještě zdaleka nekončí a vy už chcete odejít? Mám takový dojem, že únava je jen záminka, kterou jste si vymyslela. Ve skutečnosti vás rozladila mademoiselle Glinska. Nemám pravdu?“ Vladimír zapátral Anně v obličeji.
„Tak dobře. Nemám už chuť tu dále být. Divní lidé jsou ti vaši šlechtici.“
„Pšt. Ne všichni jsou zlí. Věříte mi?“
„Já nevím. Mám zkaženou náladu. Mrzí mě to,“ řekla Anna omluvně.
„No dobrá. Tak tedy půjdeme domů. Podíváme se, jestli nenajdeme v domě nějakou šišku pro mademoiselle Glinskou,“ odpověděl Vladimír.
Anna vyprskla smíchy.
„To raději budu ještě tancovat,“ a s rozesmátýma očima se zahleděla na Vladimíra.
Ten neváhal ani vteřinu a opět odváděl Annu do víru tanečního reje.
„Jsem rád, že jste si to rozmyslela. Přál bych si, abyste si na svůj první ples uchovala jen ty hezké vzpomínky,“ stačil ještě říci. Dále už promlouvaly jen zvuky nástrojů.

Krátce před ukončením plesu opustili palác. Anna byla poměrně zmožená neustálým tancem, ale přesto se usmívala. Kočár je unášel domů a dívku přemohla slabost. Nevědomky usnula. Její hlava se tiše sklouzla a spočinula na Vladimírově rameni. Před domem kočár hrkl a to Annu opět vzbudilo. Rozhlédla se překvapeně kolem.
„Už jsme doma, Aňo,“ řekl Vladimír tiše.
„Vladimíre, cítím se tak unavená,“ řekla Anna, sotva jí baron pomohl vystoupit z kočáru. Venku bylo chladno, dívka se otřásla zimou. Nohy ji jen ztěžka nesly, každý krok byl pro ni utrpením. Teprve nyní si uvědomila, jak ji tlačí střevíce.
„Mám dojem, že ze zítřejší procházky nic nebude. Hrozně mě bolí nohy,“ podotkla.
„Neboj se, to bude dobré,“ odpověděl Vladimír a rozhodl se, že raději Annu odnese až do její ložnice než aby se vzdal pravidelné procházky.
„Barone! To mě teď budete nosit každý den?“ zeptala se Anna se smíchem, aby zakryla svůj stud. Nicméně, byla tak unavená, že jí to rozhodně nebylo proti mysli.
„Nejen to,“ odpověděl Vladimír prostě.
V pokoji Annu posadil na její postel.
„Ještě se vrátím,“ řekl.
Anna už byla tak malátná, že se nesnažila odporovat. Po chvíli se Vladimír vrátil se džbánem teplé vody.
„Vy jste mi přinesl vodu? Děkuji,“ zašeptala Anna a chystala se vstát, aby si vzala umyvadlo.
Vladimír ji gestem zastavil.
„Počkej. Já ti pomohu.“
Nalil sám vodu do umyvadla a pak začal rozvazovat Anně střevíce.
Annu pocítila horkost, která se jí hnala od nohou přes celé tělo až k obličeji.
Co to dělá? pomyslela si vyděšeně.
Vladimír chvíli prohlížel její otlačené kotníky. Annu musely boty velmi tlačit, uvědomoval si. Na nic už tedy nečekal a opatrně ponořil zčervenalá chodidla do umyvadla. Teplá voda zaštípala mezi zkřehlými prsty. Anna tiše sykla.
„Neboj se, to ti pomůže,” řekl Vladimír prostě.
Anna se cítila zvláštně. Co by tomu řekla asi Varvara, kdyby jen viděla, jak tu sedí uprostřed noci, s mužem, který jí omývá kotníky? Ale čím dál víc jí ta péče byla příjemná. Bolest nohou povolovala, teplo klouzalo od kotníků směrem vzhůru a rozpouštělo i Anniny rozpaky. Zavřela tedy unavené oči a vnímala dotyky jeho rukou, které ji unášely kamsi do neznáma. Vladimír omyté nohy třel svýma rukama, nejdřív jemně a pak důkladněji. Bolel ho pohled na červené otisky bot, které se vryly do kůže jako nesmazatelné znamení. Dlouho svými dlaněmi objížděl útlé kotníky, ale věděl, že musí přestat.
Anna zvolna otevřela oči.
„Už je to lepší?” zeptal se po chvíli mlčení.
„Ano, cítím se mnohem líp,“ přisvědčila Anna.
Vladimír se spokojeně usmál.
„Ale trápí mě jedno, pane barone,“ pokračovala Anna tajemně.

„Hladil jste moje kotníky a to se nemá. Co si o mně druzí pomyslí?“
„Nikdo se o tom nemusí dozvědět,“ odpověděl Vladimír. Rád by věděl, co tím Anna sleduje.
„To ano, ale stejně se cítím poskvrněná. Chápete? S takovou už se nemohu provdat. Měla bych výčitky před svým manželem,“ pronesla Anna a zahleděla se do překvapených očí svého poručníka.
„Já vás nepoznávám, Anno. Vy mluvíte o svatbě?“ vysoukal ze sebe zmateně.
„Jistě. Uvažovala jsem o tom, co jste mi říkal. Jednou se oženíte a já zůstanu sama. Zřejmě bych se i já měla jednou provdat. No, už nemohu, leda...“ utnula větu v půli.
„Leda byste se provdala za mě,“ dokončil za ní Vladimír.

„A vy byste chtěla?“
Ta slova Annu porazila jako ostrý vítr. Jestliže byla před chvílí v jakémsi neznámém opojení, vrátila se jí nyní střízlivá mysl. Ulekla se velmi svých odvážných slov. Vlastně ani netušila, proč je vyslovila. Neodvažovala se Vladimírovi pohlédnout do očí. Bála se posměšného výrazu, který v nich tušila.
„Promiňte, Vladimíre, hloupě jsem žertovala...“ řekla provinile s očima pevně sklopenýma.
Škoda, pomyslel si Vladimír v duchu, když za sebou tiše zaklapl dveře její ložnice.

27.

Bylo již pokročilé dopoledne, když se Anna probudila. Vstala jako obvykle a odhrnula závěs, aby vpustila do komnaty sluneční paprsky. S údivem si uvědomila, že bolest nohou, která ji ještě v noci trápila, zázračně zmizela. Oblékla se a nachystala se na hodinu francouzštiny. Těšila se, že se po dvou týdnech opět setká s Natálií Dmitrijevnou. Sešla do salonu a zarazila se. Místo mademoiselle Raznikové tam seděl Vladimír.
„Dobré jitro, Anno,“ pozdravil ji jako první.
„Dobré jitro,“ opětovala Anna rozpačitě pozdrav.

„Já... přišla jsem na svou hodinu francouzštiny a zřejmě jsem se příliš opozdila.“
„Ale ne. To je v pořádku. Mademoiselle Raznikova přijde až zítra. Byli jsme tak dohodnutí. Copak jsem vám to neřekl?“ uklidnil ji baron.
Anna jen zavrtěla hlavou a pomalu odložila na stoleček svou knihu.
„Chtěl jsem, abyste si po plese mohla ještě odpočinout. A jak se zdá, bylo to dobré rozhodnutí. Vidím, že jste spala dobře, není-liž pravda?“ pokračoval Vladimír, aby zaplnil ticho v místnosti.
„Ano, spala jsem velmi dobře. Tak dobře, že jsem se probudila pozdě,“ řekla konečně Anna.
„A jak mám tedy strávit dnešní dopoledne, Vladimíre?“
„Tak předně, mohli bychom se spolu nasnídat. Co tomu říkáte, má drahá?“ navrhl Vladimír.
„Dobrý nápad. Jsem hladová a z kuchyně se line úžasná vůně.“
Anna se marně snažila vzpomenout si na všechny detaily z včerejší noci. Pamatovala si, jak jí Vladimír masíroval chodidla a jak jí to bylo příjemné. (Musí mu za to ještě jednou poděkovat.) A pak si o něčem povídali, nebo ne?
Co jsem mu to jen řekla? Nějakou hloupost, nebo se mýlím? Ne ne, nejspíš se mi jen něco zdálo, nějaký divný sen. Vždyť i Vladimír se tváří jako obvykle. Byl to jen sen, který jsem už zapomněla.
Vladimír mlčky pozoroval Annu a v duchu si přehrával jejich noční rozhovor v její ložnici. Anna ho opět překvapovala. Zdála se být tak klidná. Jako by na všechna jeho slova zapomněla. To jí vůbec nebylo podobné...
Zase nic nechápu. No, nevadí. Hlavní je, že se přede mnou Anna neskrývá. Vlastně jí trochu závidím. Ona si klidně spala celou noc, zatímco já jsem skoro nezamhouřil oka. Záhadné stvoření, opravdu. No tak, Korfe, směle do toho. Hledáš si přece nevěstu!
„Vladimíre! Vy mě neposloucháte?“ zasmála se Anna.
„Promiňte, trochu jsem se zamyslel,“ odpověděl Vladimír omluvně.
„Vladimíre, musím vám znovu poděkovat za včerejšek. Byl to nádherný ples a... A ráda jsem s vámi tančila. A pak...“ na chvíli se odmlčela a hledala správná slova.

„Ještě by vám rády poděkovaly moje nohy. Jsou zase jako rybičky. A to díky vám.“
„To rád slyším. A co ještě říkaly vaše nohy, Anno? Mohu počítat s dnešní procházkou?“ využil Vladimír situace.
„To jistě můžete,“ usmála se Anna.
„Výborně. No ale do té doby bych s vámi chtěl ještě probrat jednu otázku.“
„Povídejte. Jsem napjatá.“
„Chtěl bych se vrátit k té včerejší příhodě,“ řekl Vladimír rozvážně.
„A co přesně máte na mysli?“ zeptala se Anna nejistě.
„Mám na mysli tu záležitost s mademoiselle Glinskou.“
„Ach tak. Ale proč? Málem nám zkazila celý večer, proč o ní ještě hovořit?“ podivila se Anna.
„Ano, jistě. Ale víte, ta dáma se o mě už velmi dlouho zajímá,“ pronesl Vladimír a bedlivě sledoval každý pohyb Annina obličeje.
„Tak?“ polkla Anna
„Dosud jsem ji odmítal, ale to ji zřejmě jen tím víc povzbuzuje... Chápete, co myslím?“
Anna sotva znatelně pokývala hlavou.
„Kdekterý muž v Petrohradě by dal hotové jmění za její jediný projev přízně...,“ napínal Vladimír strunu...
Anně začínalo být nepříjemně po těle.
„Vladimíre, musíme opravdu pokračovat v tak nesmyslném rozhovoru? Zdálo se mi, že vám ta dáma není po chuti, nebo je to jinak?“ vyhrkla netrpělivě.
Vladimír však pokračoval dál:

„Omlouvám se, jestli je vám to nepříjemné, ale potřebuji znát váš názor.“
Anna si smutně povzdychla.
„Máte pravdu, Anno. Ta žena mi není sympatická, ale nechápu proč. Je to vzdělaná, vtipná a navíc velmi hezká mladá dáma. Zdálo by se, ideální partnerka. Co si o tom myslíte?“ zeptal se Vladimír šokované Anny.
Ta jen zalapala po dechu. Vladimír se tiše bavil její zuřivostí, kterou se marně snažila skrýt pod maskou klidného obličeje. Ohnivé oči ji prozrazovaly...
„Promiňte, Vladimíre, musím odejít,“ řekla Anna ve snaze utéct před nepříjemným rozhovorem.
„Ne, Anno,“ zarazil ji baron a zároveň ji chytil za ramena.

„Nejdřív odpověz na mou otázku. Pak můžeš odejít. Valerie Alexandrovna Glinska se nikdy nestane mou ženou a já chci znát důvod,“ řekl už mnohem klidněji.
„Ten přece sám znáte!“
„Možná ano, možná ne. Chci ho slyšet. Z tvých úst!,“odpověděl baron skoro přísně.
Anna zarytě mlčela a v hlavě jí hučelo. Nevěděla, jak má Vladimírovi odpovědět. Zdálo se jí, že spolu hrají velice divnou a snad i nebezpečnou hru. Bála se v ní pokračovat, ale věděla, že není vyhnutí. Jestliže si vzal Vladimír do hlavy sebehloupější nápad, nevzdá se ho jen tak. Tím si byla jistá.
„Vladimíre Ivanoviči, co to po mně chcete? Vždyť tu dámu vůbec neznám,“ zkusila se Anna ještě jednou vyhnout odpovědi.
„Kdepak. Mademoiselle byla tak neopatrná, že vám během několika minut ukázala celou svou duši. Tak co mi o ní povíte?“ stál si na svém Vladimír.
Ticho v salonu by se dalo krájet. Když už bylo mlčení nesnesitelné, Anna konečně promluvila.
„Jak o ní vůbec můžete ještě uvažovat, Vladimíre?“ řekla rozrušeným tichým hlasem.
Vladimír napjatě poslouchal.
„Nikdy byste s ní nebyl šťastný. Ona má místo srdce počítadlo. Nezajímají ji lidé, ale jen jejich peníze. A já nedovolím, abyste... Aby můj poručník a přítel byl nešťastný,“ vyhrkla Anna důrazně. Už jí bylo všechno jedno.
„Zajímavé. Tak ty bys nedovolila, abych byl nešťastný. Ale proč?“
„Protože vy si zasloužíte ženu, která vás bude doopravdy milovat, Vladimíre,“ odpověděla Anna. Pak se uklonila a opustila místnost.
Vladimír se cítil hůř než o včerejší bezesné noci.
Co mě to popadlo? Jenom trápím ji i sebe.

28.

Odpoledne Vladimír klepal na dveře její komnaty.
„Vstupte,“ ozvala se Anna zevnitř.
„Mohu dál?“ zeptal se baron trochu nejistě, když za ním zapadly dveře.
„Vždyť už jste tady. Tak proč se ptáte?“ usmála se Anna.
Vladimír pátral v jejím obličeji, snažil se odhalit každičký odstín jejích pocitů. Podle svého očekávání nacházel drobné stopy po smutku. Anna se na něj ale přesto usmívala. Tak zvláštně.
„Chtěl bych se vám omluvit, Anno,“ řekl po chvíli mlčení.
„Za co?“ podivila se Anna. Jistě, baron jí dopoledne způsobil jistou bolest, ale o tom přece nemohl nic vědět, myslela si.
„Vždyť víte, Anno. Nedělejte mi to ještě těžší,“ odvětil s trochu hořkým úsměvem.

Její zrak konečně sklouzl na květiny, které Vladimír držel v ruce.
„Ach tak. Vy jste se mi přišel omluvit za to, že jste mě ráno včas nevzbudil a ještě jste odvolal mou učitelku francouzštiny. Ale to už jsem vám odpustila, Vladimíre Ivanoviči. Nemusel jste proto nosit květiny. Nicméně, je to od vás milé,“ a s těmito slovy přistoupila sebevědomě k baronovi.
Vladimír zaraženě naslouchal jejím slovům, a když mu Anna vzala kytici z ruky, nebyl schopen odporovat. V duchu se ptal sám sebe, co to na něj Anna zase zkouší. Nikdy si nemohl být jistý, kdy Anna mluví vážně a kdy si tropí žerty. Konečně se vzpamatoval a natáhl ruku, aby kytici Anně opět vzal.
„Tak ty květiny nejsou pro mě? Jaká škoda,“ prohlásila Anna zklamaně.

A protože ji přeci jen polil stud, obrátila se k Vladimírovi zády. Pomalu mířila do svého křesílka.
„Anno, odpusťte. Tyhle jsou pro vás,“ usmál se Vladimír a vykouzlil před jejími zraky kytici bílých květů, kterou do té doby schovával za zády.
To je dobré. Už jsem se snad dočista pomátl. Stačilo málo a kytice pro tetu skončila v nesprávných rukou, vyčítal si Vladimír.
„Dám je do vázy,“ řekla Anna. Tentokrát nespěchala. Nenapadlo ji ani v nejmenším, že by jí doopravdy baron přinesl květiny. Opatrně vzala květiny do svých rukou a zabořila do bílých plátků rozechvělý obličej.
„Omlouvám se za hloupá slova, kterými jsem vám pokazil dnešní ráno.“
„Sama jsem před chvílí řekla pěknou hloupost.“
„Už to nebudeme dělat, ano?“ vyslovil Vladimír.
„Nebudeme,“ přisvědčila Anna.
Pak se ale zahleděla kamsi do daleka, do říše svých radovánek a zalitovala unáhleného slibu.
„Vladimíre, vám se nelíbí, když jsem veselá?“ zeptala se nevinným hlasem.
„Proč to říkáte?“ podivil se baron.
„Právě jste mě požádal, abych přestala říkat hlouposti a já myslela, že se vám to docela líbí,“ povzdychla si.
„To ne, Anno. Mám vás rád takovou, jaká jste. Nechci, abyste se měnila. Jen nikdy nevím, zda mluvíte vážně nebo žertem.“
„Ach tak. No dobrá. Budu tedy mluvit vážně. Pro kohopak je ta druhá kytice, pane barone?“
„Myslíte tuhle kytici?“ zeptal se Vladimír, aby získal několik vteřin a zahleděl se na čajové růže, které svíral v pravé ruce.

„Tak ty jsou pro mého koně. Je to jeho oblíbená barva,“ odpověděl s kamennou tváří.
Anna vyprskla smíchy a odvětila: „Váš kůň má opravdu dobrý vkus.“
Na to už se smál i Vladimír. Byl rád, že chmury z dnešního rána se rozplynuly.
„My dva nikdy nebudeme vážní, Vladimíre. Je to tak?“ zeptala se Anna usmívajíc se.
„Snad. To díky vám jsem...“ nedopověděl však, nenalézajíc správná slova.
„To je dobře,“ promluvila Anna. Před očima jí vyrostla vzpomínka na starou paní baronku a její slova o Vladimírovi. V nitru se zachvěla, ale ne od chladu.
A já jsem se zase naučila něco od vás, drahý Vladimíre.

Anniny myšlenky už se toužily rozletět, ale hlas barona ji vrátil zpět do přítomnosti.
„Rád bych dnes navštívil Elizabetu Ivanovnu. Půjdete se mnou, že?“
„Jestli s vámi půjdu k paní baronce? Moc ráda,“ odpověděla Anna neskrývajíc nadšení.
„Doufal jsem v to. Tetička vás ráda uvidí. Musíte jí vypovědět všechno o včerejším plese. Jak ji znám, jistě už umírá zvědavostí,“ řekl Vladimír spokojeně.
Anna se maličko zarazila.
„Opravdu jí mám vyprávět všechno, Vladimíre?“
„Víte, Anno, nemohu vás nutit. Ale ještě málo znáte mou povedenou tetičku. Ve skutečnosti je vám v mnohém podobná. A je vděčná za každou veselou historku.“
„Dobrá. Vlastně jsem ráda, když se mohu někomu svěřit se svými zážitky. Za minutku budu přichystaná,“ odvětila Anna a doprovodila Vladimíra svým pohledem.

Elizabeta Ivanovna doslova zářila. Dva mladí lidé se rozhodli, že zpestří její všední odpoledne svou přítomností. Co víc si mohla přát. Z hrníčků se kouřilo, čokoládové bonbony dráždily chuťové buňky a bílá srst psíka vábila k věčnému hlazení. Baronka se usmívala, když Anna líčila sál v paláci knížete Obolenského. V duchu omládla a sama vzpomínala na řadu plesů, kterých se během svého života účastnila. Povzbuzena dobrou náladou staré paní, odvážila se Anna vyprávět také o setkání s knížetem Repninem a dvorní dámou Glinskou. To už se Elizabeta Ivanovna neusmívala, ale od srdce se smála.
„Tak Vladimír se naučil bravurně lhát. A jak vtipně!“ zvolala baronka s nadšením.
„Anno, drahoušku, mohu-li vám poradit, zahrajte si brzy s Vladimírem ty osudné šachy. Ať se před knížetem v budoucnosti neprozradíte,“ zamrkala očima.

„Bože můj, jak znám knížete, brzy si sám bude chtít s vámi šachy zahrát!“
Anna se ulekla při představě, že by musela znovu čelit přízni knížete Repnina. Myšlenka na hru v šach s Vladimírem se jí ale zalíbila. Pomyslela si, že tetu musí poslechnout a maličko se zasnila. Nevšimla si přitom, že baronka vstala z křesla a poodešla k oknu, u kterého stál Vladimír.
Mladý baron se těšil pohledem na obě dámy, které byly tak blízké jeho srdci. Nechtěl se vměšovat do jejich rozhovoru, a tak se vzdálil a postával u okna. Pozoroval tiše dění za oknem, když ho vyrušil známý hlas.
„Zdá se, že máš něco na srdci, Voloďo,“ pronesla Elizabeta nenápadně, úkosem pozorujíc Annu. Nechtěla, aby dívka zaslechla jediné slovíčko jejich rozhovoru.
„Možná. Chtěl bych s vámi mluvit o... o ní,“ zašeptal na to Vladimír.
Stará dáma chápavě kývla hlavou a nahlas řekla:
„Voloďo, ty účetní knihy mě jednou přivedou do hrobu.“
„Říkal jsem vám přece, ať si najmete správce.“
„Nechci dalšího člověka ve svém domě. K čemu správce. Stačím na chod svého domu sama. Jen kdybys mi pomohl zkontrolovat údaje za poslední půlrok,“ prohlásila s mrknutím oka Elizabeta.
„Tak dobrá. Co mám s vámi dělat, tetičko. Přijdu zítra. Anna bude mít dopoledne svou hodinu francouzštiny a já nemám nic důležitého,“ odpověděl na výzvu baron.
„Výborně. Ani nevím, jak se ti odvděčím,“ ukončila rozhovor baronka a pohladila přitom Vladimíra po levém rameni. Po těchto slovech se oba dva vrátili zpět ke stolu.
„Doufám, že mi, Anno, odpustíte, že vám na zítřejší dopoledne ukradnu vašeho poručníka,“ usmála se stará paní.

„Sice se čertí, jako obvykle, když potřebuji pomoc, ale pár čokoládových bonbonů to spraví. To je léty prověřená věc, slečno,“ neodpustila si ještě zažertovat. Vladimírova ruka, která dosud kroužila nad miskou se sladkostmi, se náhle zarazila, což rozpoutalo jisté veselí u všech přítomných.

29.

Nazítří ráno odjel Vladimír podle plánu do domu Elizabety Ivanovny.
Stará paní už ho čekala ve svém salonu.
„Dobrý den, tetičko. Tak jsem zde, kdepak máte ty vaše účetní knihy?“ zeptal se baron šibalsky.
„Nechala jsem je ve své pracovně. Myslím, že budeme účtovat spíše s vaším životem, mladý muži,“ odpověděla tetička suše.

Řeči o účetních knihách neměla v oblibě, byť se jednalo o žert.
Vladimír si povzdechl. Pomalu začal litovat, že požádal svou tetu o radu ve věci Anny. Před Elizabetou Ivanovnou nebylo lze utéct. A on se najednou Bůh ví proč, cítil jako malý chlapec.

Baronka se svým synovcem dlouho seděla, popíjejíc čaj, a pozorně naslouchala Vladimírovu vyprávění. Chtěla znát příběh Annina života do co největších podrobností. Vladimír pochopitelně vynechal ze svého vyprávění řadu detailů, moudrá žena si je však dokázala hravě domyslet. Byla si takřka jistá oboustrannou náklonností Anny a jejího synovce.
Když se Vladimír odmlčel, využila pauzy a sama promluvila:
„Hezky se to poslouchá, Voloďo. Ale to už stačí. Teď mi řekni, co vlastně ode mne žádáš. Nepotřebuješ přece ode mne svolení k tomu, aby ses té mladé dívce mohl dvořit, že ne?“ pronesla teta ironicky.
„Ne, to jistě ne. Jako její poručník mám sám právo rozhodnout o tom, zda se o ni smím ucházet,“ odpověděl Vladimír stejně posměšně.

Jen tihle dva, Elizabeta a Vladimír, spolu mohli mluvit v tomto duchu, který se navenek mohl zdát nepřátelským.
„Anna ovšem není urozená, pane barone!“ odvětila teta.
„To není. Ale ve skutečnosti je ušlechtilejší než kdekterá kněžna.“
„Nejspíš ano. Ale co hodláš dělat dál? Utajit její původ?“ zeptala se teta zvědavě.
„O to teď nejde. Ale když už se ptáte, nehodlám nic tajit. Ale také nehodlám nic prozrazovat. Chápete?“
„Myslím, že chápu. Schovanka barona Korfa, později baronka Korfova. Nač se hrabat v minulosti, že?“ prohlásila Elizabeta pobaveně.
Vladimírovi bylo trochu nepříjemně, při těchto slovech ho jakoby škrtila vázanka…
„Jde o to, že se v Anně nevyznám. Někdy se mi zdá, že jí nejsem lhostejný, ale už za pár minut je situace opačná. Proto si netroufám…“ vysoukal ze sebe Vladimír a raději se přitom na svou tetu ani nepodíval.
„Hm. No, Vladimíre, všichni Korfové byli takoví svůdníci, ale po kom ty ses vyvedl?“ zasmála se Elizabeta.

Ve skutečnosti už pomalu začala tušit, kde je zakopaný pes. Dala si ovšem na čas a své dojmy si nechala pro sebe, jak bylo jejím zvykem. Věděla, že Vladimír nepotřebuje slyšet její soudy, ale že si především sám musí ujasnit celou situaci. Pak bude možná schopen docílit úspěchu. Ona je zde pouze jako pozorovatel.
„Vy se mi vysmíváte, že si nedokážu poradit s dívkou?“
„Ale vůbec ne. Věřím, že by sis poradil s každou na světě, ale Anna… je docela jiná, neobyčejná žena, mám pravdu?“
Vladimír byl poněkud v rozpacích. Jeho teta zřejmě tušila mnohem víc, než si dokázal představit. Připadal si před ní úplně nahý, jako by mu viděla až na dno duše. Nebylo to příjemné zjištění. Vždyť jeho teta zná každé Vladimírovo tajemství, aniž by jí o tom něco řekl. Musí si pospíšit, aby měl tento rozhovor co nejdříve za sebou.
„Anna je především moje schovanka, jsem za ni zodpovědný. Proto musím být obzvlášť opatrný. Jedna chyba, a její život se stane nesnesitelným. To nesmím dopustit. Sám sebe mohu mučit, ale ne ji. Už mi rozumíte?“ Vladimír vrhl na tetu polozoufalý pohled.
„Bravo, Vladimíre Ivanoviči. Konečně jsi promluvil, jak se sluší a patří. Jako muž. Pomohu ti,“ odvětila Elizabeta Ivanovna a láskyplně se na Vladimíra usmála.
„Ale jak?“ zeptal se zmatený baron.
„Ty potřebuješ jednu věc, Voloďo,“ začala Elizabeta zvolna.
Vladimír napjatě poslouchal.
„Anna je ještě mladá a zmatená. V jejím životě teď nastaly velké změny, musí si zvykat na jiný život. A k tomu všemu se o ni pokouší láska... Je logické, že se sama v sobě nevyzná. Potřebuje jednu věc, stejně jako ty,“ stará paní se odmlčela a po chvíli dokončila svou neuvěřitelnou myšlenku:

„Je třeba, aby se objevil ještě jeden muž!“
„Cože? Jaký muž?“ vyděsil se Vladimír a málem vyskočil z křesla.
„Tvůj sok, přece,“ pravila baronka s ledovým klidem.

„A upokoj se, nebo mi tu rozvržeš nábytek. Tvůj sok nebude nijak nebezpečný, ale může ti pomoci.“
„Vůbec nic nechápu, tetičko,“ prohlásil Vladimír rezignovaně.
„Uklidni se, všechno ti vysvětlím,“ usmála se teta a jemným gestem umlčela všechny další Vladimírovy otázky.
V několika minutách mu vyložila svůj odvážný plán. Vladimír si nebyl absolutně jistý tím, že by ten plán mohl být úspěšný, ale cosi ho nutilo důvěřovat své tetě. Nakonec tedy kývl. Na to baronka pohodila svou šedou hlavou a spokojeně si nalila další šálek čaje.
Náhle uvrhla na Vladimíra zkoumavý pohled a div že ho neskolila další zničující otázkou:
„Voloďo, umíš ty vůbec napsat milostný dopis?“
Vladimír se ušklíbl a spolkl příkrou odpověď, která se mu drala z nitra. Beze slova vstal, políbil tetu na tváře a odešel.
Sotva za ním zapadl zámek, chundelatý psík se přišoural k nohám baronky a upřel na ni své korálkové oči. Madam vzala huňaté zvíře do svých starostlivých rukou a usadila si jej na klín.
„Pěkně jsem to zamotala, viďte, Alexandře Christoforoviči,“ prohlásila spokojeně baronka a její oči se usmívaly. Čtyřnohý přítel paní baronky souhlasně zamrkal očima.

Zatímco trávil Vladimír čas návštěvou u paní baronky, věnovala se Anna v salonu své hodině francouzského jazyka. Nutno přiznat, že i Natálie Dmitrijevna byla přirozeně zvědavá, a tak obě mladé ženy strávily spoustu času pouhým povídáním o plese u pana Obolenského. Na oplátku chtěla Anna vědět, jak trávila své dny volna její učitelka. Francouzsky se tedy příliš nehovořilo a dopoledne pěkně ubíhalo, až přišel čas se rozloučit. Anna sama doprovodila mademoiselle Raznikovu ke dveřím. Sotva se vzdálila z chodby, uslyšela jakési zvuky, které ji přinutily vydat se zpět.
„To jsi ty, Darjo?“ podivila se Anna.
„Přišel posel a přinesl nějaké psaní. Pro Vladimíra Ivanoviče,“ vysvětlovala Darja ochotně.
„Ach tak. A od koho je ten dopis, nevíš?“ zeptala se Anna automaticky.
„Je to dopis od nějaké dámy,“ pousmála se mírně služka. Anna zbystřila pozornost.
„Počkejte, jak se jen jmenovala, jak to...“ přemýšlela Darja.
„Mademoiselle Glinská?“ vylétlo Anně z úst jméno, které ji trápilo na duši.
„Ano,“ oči služky se rozzářily.

„Vy ji znáte?“ zeptala se ještě překvapeně.
„Znám. A víš co? Sama ten dopis baronovi předám, hned jak se vrátí domů.“

Ze všech sil se Anna snažila zachovat klidnou tvář, třebaže uvnitř doslova vřela.
„To budete moc hodná, slečno,“ předala Darja ochotně dopis do rukou své paní a odběhla za svými povinnostmi.
Anna zůstala stát uprostřed chodby. Zůstala několik dlouhých minut, nevěda, co si počít. Stála nehybně, s kamennou tváří, neschopna jakékoli myšlenky. Ze strnulosti ji vyrušil cinkot hrnce, který se ozval z kuchyně. Rozhodnými kroky zamířila zpět do salonu.
V ledových rukou držela dopis a přemýšlela, jak s ním naloží. Užasle sledovala odvážné nápady, které jí přicházely na mysl.
Spálit? Předat ho osobně? Nebo ho snad přečíst a sama na něj odpovědět? Co ta hrozná ženská může vůbec chtít?
Z mlhy před očima se vynořovaly obrysy dvorní dámy Glinské, Anně se kalil zrak. Najednou jakoby ztrácela rozum. Zapomněla na všechna slova, která Vladimír na adresu oné dámy pronesl, její tělo pomalu ovládl vztek. Takový vztek ještě nepoznala.
Byla tak ponořená do svých hlasitých pocitů, že nevnímala dění kolem sebe. Zhluboka se nadechla a rozloupla pečeť. V tu chvíli se rozevřely dveře. Do salonu vstoupil Vladimír Ivanovič. 

30.

„Odpusťte, Anno. Vylekal jsem vás?“ zeptal se laskavě, vida, že dívka celá zbledla.
Nadto upustila z ruky jakýsi list. Nebyla schopna slova ani pohybu, stála před ním jak křídová stěna. Vladimír se sehnul, aby zdvihl dopis, který se válel na podlaze u jejích nohou. Mlčky jí ho podal znovu do rukou. Tu ho napadlo, že Anna v dopise přečetla nějakou špatnou zprávu a starostlivě se začal vyptávat.
„Anno, řekněte, co je vám? Nějaké špatné zprávy ze statku? Stalo se něco Varvaře?“

Zkoumal každý záhyb jejího obličeje, ale dívka se nehnula.
Zřejmě se stalo něco hrozného, pomyslel si a chystal se usadit Annu do křesla, když mu zrak zabloudil na obálku... Cosi ho zaujalo a on vytáhl dopis z její ruky.
Nemýlil se, dopis nebyl adresován Anně, ale jemu.
„Je otevřený!” konstatoval Vladimír a s podivem pohleděl Anně do očí. Ta stále mlčela.
„Kdo to udělal? Některý ze sluhů?” zamračil se baron.
Bledá socha se vlivem rozzlobeného tónu roztřásla.
„Vy?” zeptal se nevěřícně.
Dívka nepromluvila, jen skryla svůj bledý obličej v dlaních.
Baron se zhluboka nadechl a poodstoupil. V ruce převracel dopis a přemýšlel, jak dál.
Mezitím se Anna malinko vzpamatovala a promluvila přerývavým hlasem:
„Od mademoiselle Glinské...”
Vladimír se prudce otočil.
Anna stála nehnutě na místě.
Zajímavé. Tak proto ji přemohla zvědavost... Ale musím ji nějak potrestat... Jak?
„Rozhodla jste se, že mi sama budete číst mou korespondenci, nebo jak tomu mám rozumět?” zeptal se Anny přísně.
„Nepřečetla jsem ani řádku,” zamumlala dívka na svou obranu.
„Ale jen proto, že jsem přišel včas. Mám pravdu?” opáčil Vladimír.
Anna neodpověděla.
„Řekni, kdybych nevešel do salonu, co bys dělala?” mučil ji dál svými otázkami.
Anna se roztřásla, ale nedokázala utéct. Nehnutě stála dál, s hlavou svěšenou.
Vladimír přistoupil až těsně k ní. Uchopil nešťastnou dívku za bradu a přinutil ji dívat se mu zpříma do očí. Bolelo ho srdce z takového chování, ale v tuto chvíli musel být důsledný a přísný.
„Tak co jsi chtěla udělat?” zopakoval otázku, už mírnějším tónem.
„Nevím. Odpusťte mi, já... Nevím, nikdy jsem ještě... Je, je mi to tak líto,” mluvila Anna třesoucím se hláskem.
Vladimíra právě napadlo, jak Annu nejlépe potrestat za její opovážlivost.
„Výborně. Takže si ten dopis nejprve přečteme.”

A po těch slovech pohodlně klesl na sofa.
Bez jediného pohybu zůstala na místě, v ruce třímajíc dopis, který jí baron vnutil.
„Neslyšela jsi? Čti!” přikázal jí.
Třesoucíma se rukama rozevřela list. Marně se snažila zostřit svůj zrak, písmena se jí pohupovala před očima, jako vlny na hladině... Chtěla se omluvit, ale jediným pohledem pochopila, že její poručník čeká a jen tak ji nepropustí.
Nadechla se tedy zhluboka a začala číst. Nevnímala vůbec význam slov, ostatně, při čtení se vloudilo do textu několik chyb, takže dopis nedával valný smysl.
Vladimír s povzdechem sebral dopis a raději si ho sám přečetl.
„Je to jasné. Mademoiselle Glinská mě jménem své rodiny zve na lov,” zkonstatoval prostě.
„No, tak co mi radíte, má drahá?” zeptal se ironicky své schovanky.

„Jak mám odpovědět na pozvání? Kladně?”
Anna nepromluvila.
„Tak už pro Boha něco řekněte. Co byste dělala na mém místě? ... Hm, nejspíš byste využila situace a na lovu trefila svou kořist, že?” uchechtl se.
„Neumím střílet,” zašeptala Anna zdánlivě nesmyslně.
„A mě hony nebaví. Nikam nepojedu...” odpověděl Vladimír.

„K čertu, jsem tak otrávený... Jdi už. A pamatuj si, víckrát mé dopisy neotvírej, je to jasné?” promluvil rázně směrem k Anně.
„Jistě, pane,” odpověděla Anna tichounce a pomalu opustila salon.
Nohy ji mechanicky nesly až do jejího pokoje. Celou dobu cítila stahy svých svalů, křečovitě je držela v napětí... Teprve za dveřmi svého pokoje povolila a dala průchod osvobozujícím slzám...
Vladimír znechuceně zahodil dopis do krbu a odkráčel do své pracovny. Chuť k jídlu ho rázem přešla, nebude dnes obědvat. V nitru byl pln rozporuplných pocitů. Věřil své Anně, že dopis do jeho příchodu neotevřela. Ona by mu nedokázala zalhat. Jméno pisatele se tedy nejspíš dozvěděla od posla, který dopis přinesl. Ano, to bylo přeci možné.
Udělala to opravdu ze žárlivosti? Ale proč? Vždyť jsem jí řekl, co si o té slečince myslím...
Nechtěl však připustit, že by se v Anně spletl. Dobře, že byl přísný. Víckrát už se to nestane.
„K čertu!” zaklel podruhé, jen tak sám pro sebe a kopl prudce do svého stolu.

„Všem nápadníkům slečny Platonové jsou dveře dokořán!”
Když se konečně uklidnil, napadlo ho, že situace hraje v jeho prospěch.
Vzal tedy čistý list papíru, namočil brk do inkoustu a začal psát:
Vážená mademoiselle Platonova....... jen několik řádků a dopis byl hotov. Vladimír ho s uspokojením uložil do stolu. Pro jistotu ale zásuvku zamkl a klíč schoval.
„Dnes ještě ne, dnešek patří mně, příteli!“ pronesl polohlasně směrem k ukrytému dopisu.

Anna několik minut vzlykala, smáčejíc svými slzami polštář. Byla tichá se svým žalem, bála se, aby nevzbudila ničí pozornost. Když slzy došly, ležela jen tak bezvládně na své posteli. Nevěděla, jak dlouho takhle leží, nedokázala se na nic soustředit. Cítila se velmi otupěle a svíral ji pocit, že její svět se zhroutil v jednom jediném okamžiku.
Jak jsem mohla udělat takovou hloupost? Nikdy jsem přece cizí dopisy neotvírala... Nechápala, že byla uchvácena žárlivostí. V místnosti jí už bylo těžko, potřebovala alespoň na chvíli na vzduch. Mlčky si přehodila přes ramena lehký pléd a vykročila na chodbu. Přála si být neviditelná, ale chodby byly opuštěné, nikdo ji tedy nespatřil. S úlevou otevřela dveře a nasála čerstvý, mrazivý vzduch.

Vladimír vstal svižně od stolu a zamířil ke dveřím. Rychlými kroky směřoval k pokoji Anny. Zastavil se, aby zaklepal. Zevnitř se neozval ani tón. Zopakoval ještě několikrát klepání, a když stále nezaslechl žádnou výzvu, opatrně pootevřel dveře. Ve vteřině zjistil, že Anna ve své komnatě nebyla. Zamyšleně se vracel chodbou zpět a pak ho napadlo podívat se do kuchyně.
Domníval se, že Anna utopí svůj smutek v prostředí, které je blízké jejímu srdci.
Ale kuchyň byla prázdná. Přikazoval si zůstat klidným. Bloudil očima po stěnách a pak ho napadlo podívat se z okna. A skutečně – spatřil ji, jak stojí venku na dvoře, zahalená jen do plédu. Odskočil od okna a řítil se chodbou, v duchu proklínajíc ji i sebe.
Po paměti popadl do ruky svůj kabát a kožich. Pak si uvědomil, že musí zůstat klidným, jak jen to půjde, a neslyšně vyšel na dvůr.
Anna stála zády k němu a zdálo se, že nic podezřelého neslyšela. Tichounce se přiblížil až k ní. Neotočila se. Beze slova ji zahalil do svého kožichu a obrátil směrem k sobě.
„Co mi to zase děláš, vždyť nastydneš,“ zašeptal uprostřed objetí.
Anna byla v rozpacích, ale uvědomila si, že je jí po těle opravdu chladno, a tak se instinktivně schoulila do nabízeného náručí. Bláhově si myslela, že jí Vladimír znovu vyčiní za její nevhodné chování, ale bylo jí to jedno. Teď potřebovala útěchu a nehodlala se jí vzdát.
Vladimír chvíli přejížděl pravou paží po jejích zádech, pak se ruka zastavila a ještě víc přivinula dívku blíže k jeho tělu. Tak blízko, že víc už to ani nebylo možné. Něžně pohladil neposedné vlasy dívčiny a pak se opřel svým čelem o její hlavu. Jen na několik minut.
Annu těžká hlava Vladimírova tížila, ale neodvažovala se pohnout. Nemohla ani věřit tomu, co se právě děje. A nechtěla to chápat, jen žít...
„Aňo, musíme se vrátit domů. Půjdeš se mnou?“ přerušil ticho Vladimír.
Nečekal na odpověď a odváděl dívku do domu, stále ji držíc, alespoň okolo ramen.
V knihovně je přivítal teplý vzduch. Anně začalo docházet, že nebýt Vladimíra, byla by venku ošklivě nastydla. Zachvěla se při té představě. Vladimír si to vyložil po svém, zabalil dívku ještě víc do kožichu a posadil se s ní do širokého křesla. Přesněji, usadil si ji na klín, jako by byla malým dítětem.
V kožichu vypadala Anna jako opravdická šelma. Připomínala mu kočku, kterou se snažil krůček po krůčku ochočit. Zvířátko na klíně se mírně zavrtělo.
„Je něco v nepořádku?“ zeptal se baron.

Napadlo ho, že má Anna třeba žízeň nebo že ji něco trápí. Ale dívka nemyslela na hlad.
Omámená střídáním chladu a horka, Vladimírovým dechem i nesnesitelnou blízkostí, na něj pohlédla zastřeným zrakem.
„Ty se na mě už nezlobíš?“
„Zlobím. Musím tě pořád hlídat, abys neběhala bosa nebo bez kabátu,“ odpověděl Vladimír s úsměvem.

Potěšilo ho, že mu Anna nevyká. Ostatně, držel ji v náručí, vykání by v takové situaci vyznělo směšně.
„Já myslím...“ nenechala se odradit Anna. Nemohla však větu dopovědět.
„Psst, jestli myslíš ten dopis, tak to už jsem ti odpustil. Jen mi slib, že už to víckrát neuděláš.“
„Slibuji,“ odpověděla tiše.
„To je dobře. Chci, abychom si vždycky navzájem důvěřovali, rozumíš?“
Anna jen užasle pokývala hlavou. Vůbec Vladimírovi nerozuměla, ale neměla síly o tom přemýšlet a pochopila, že je zbytečné se na cokoliv ptát.
„Je mi horko,“ řekla plaše.
Vladimír chápavě kývl a vysvobodil dívku z těžkého kabátu.
„A teď?“ zeptal se.
„Teď je mi trochu zima,“ přiznala Anna zmateně. Ale nemyslela tím, že by jí bylo chladno po těle... To jen s kožichem jako kdyby z ní opadlo napětí minulých hodin. V nejnevhodnějším okamžiku se vynořily průzračné slzy. Anna se styděla, chtěla své slzy skrýt... Byl jen jediný způsob, jak toho dosáhnout.
Vladimír nechal slzy, jen ať se vpíjí do jeho saka. Nepřestával křehkou osůbku hladit po vlasech a čekal.
Když pocítil, že se Anna zklidnila, odhrnul jí neposedný pramen z tváře. Pohnula se a rozjitřeným pohledem zkoumala jeho obličej. Ne, on se jí nesmál, nevysmíval se, ani se nemračil, jen se na ni usmíval. Zahlédla v jeho očích něco neznámého, ale Vladimír jí nedal příležitost dívat se dlouho.
Zlehounka ji pohladil po vlhké tváři a naslouchaje svým instinktům, přejel prsty po růžových rtech.
Nějaký cizí hlas v hlavě mu našeptával, že zneužívá jejího smutku, ale rozhodl se, že jej nebude poslouchat. Nakonec, on má s tím pokladem, který svírá v náručí, ty nejčistší úmysly.
Pomalu se přiblížil k jejím rtům...
Anna jako ve snách vnímala polibky, kterými Vladimír obdarovával její ústa, a v nitru opět začala hořet. Chtělo se jí plakat i smát zároveň, cítila ale strach, že tyto pocity skončí.
„Vladimíre, to nesmíme,“ zaprotestovala tiše, s bolestným srdcem.
Vladimír cítil, že mu Anna odporuje jen ze slušnosti, ale ve skutečnosti se jeho polibkům nebrání. Proto odmítl přestat.
„Dnes, aspoň dnes, Aňo, smíme vše.“
Její blízkost ho přiváděla k šílenství, ale věděl, že ji nesmí zadusit. Nesmí ji ničit svými touhami, musí být trpělivý. Spokojí se už jen s její přítomností. I tak je to až příliš.
„Proč?“ vydralo se z jejích úst.
„Protože tě mám rád.“
„To znamená, že se se mnou oženíš?“

Šedé oči se smály. Otázka byla míněna spíše žertem.
„Možná. Teď na to nemysli.“
„Jak to?“ ohradila se Anna. Vladimírova odpověď ji překvapila.
„Protože vždycky, když se u nás mluví o svatbě, něco se pokazí,“ umlčel ji.
Zavrtěla se a bojácně se přiznala:
„Vladimíre, už je to nepohodlné, pusť mě, prosím.“
„Nepustím,“ ohradil se a pevně ji objal rukama.
„Prosím...“
„No tak dobře. Ale nebude to zadarmo,“ souhlasil.
Pochopila.
„To nejde, já se stydím,“ začervenala se.
„Nestyď se... Já zavřu oči,“ zašeptal jí do ucha.
Byla tak blizoučko jeho rtům, že ji to spalovalo. Na okamžik se zastavila. V tu chvíli otevřel oči.
„Ty podvádíš!“ vykřikla tiše a chtěla odskočit.
„Nepovídej,“ ušklíbl se a přitáhl si ji zpátky k sobě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét


 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>