Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitoly 21-25

5. 9. 2007

21.

Přípravy na ples byly úspěšně u konce. V Annině komnatě visely nové šaty, tentokrát v stříbřitě šedém tónu. Anna byla v rozpacích, stále si nemohla zvyknout na to, jak ji Vladimír zahrnuje nejrůznějšími pozornostmi a z jejího pohledu drahými dárky. Vždyť ušití těch nádherných šatů muselo stát hotové jmění. Dny byly naplněny hudbou a tancem. Anna už pokořila i polonézu, která se jí zprvu zdála složitá. Tančila lehounce, a i když ji Vladimírova blízkost stále omamovala, našla svou jistotu a dokázala ovládat pohyby svého těla.
Již zítra půjde na svůj první ples. Velice se těšila, ale zároveň cítila i lítost. Plesem skončí ty krásné dny, které trávila téměř výhradně ve společnosti svého poručníka. Potom se život vrátí do starých kolejí. Natálie Dmitrijevna ji dále bude vyučovat francouzské fráze a Anna se bude muset spokojit s Vladimírovou společností jen při procházkách a stolování. A celý den se vždy bude těšit na večer, kdy usednou s Vladimírem v knihovně, u teplého krbu, a budou si číst básně nebo povídky...
Ano, večery budou jen naše. Ale přes den... Ach ne, přes den se může Vladimír setkávat s cizími ženami... Úplně jsem zapomněla. Co když ho stále neopustily myšlenky na ženění? Co si pak počnu? A zítra, na plese se bude kolem Vladimíra točit jistě hodně půvabných slečen... Jak jsem na to mohla nepomyslet?

Anna posmutněla. Radost z nadcházejícího plesu se pomalu měnila v hořké očekávání.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Vždyť Vladimír Ivanovič nebude jistě celý večer tančit jen se mnou. Určitě provede v kole i spoustu jiných dívek. A já pak budu nucena také tančit s cizími muži...
Ta představa se Anně ani trochu nezamlouvala.

Večer se pomalu přehoupl a předal žezlo mrazivé noci. Vladimír se však ještě nechystal ke spánku. Seděl tiše ve svém pokoji a přemýšlel o zítřejším plese. Na jednu stranu se těšil při představě, kdy bude kroužit s Annou po osvíceném sále a cítil lechtivé vzrušení z toho, že přivede na takovou událost dívku, která byla ještě docela nedávno obyčejnou venkovskou nevolnicí. Byl si však jistý, že Anna je dobře připravená a když se bude stále držet v jeho blízkosti, nemůže se nic zlého přihodit. Jednoduše ji představí jako svou schovanku. Nikdo nebude pochybovat o schovance Vladimíra Korfa. Na druhou stranu si však musel baron přiznat, že by raději tančil s Annou nadále ve skrytu jejich salonu. Zde v domě totiž nehrozilo nebezpečí, že se o Annu začnou zajímat cizí muži... Nechtěného nápadníka by mohl Vladimír vyzvat na souboj, ale uhlídat Annino srdce, to nemůže. Zbývá tedy jen doufat, že se Anna do žádného z tanečníků nezakouká...

Z myšlenek ho vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Vladimír sebou trochu trhl a podivil se, který ze sluhů může v tak pozdní hodinu ještě klepat u jeho ložnice.
„Dále,“ promluvil do ticha a zvědavě pohlédl směrem ke dveřím. Do místnosti k jeho velkému překvapení vkročila Anna. Nesměle se zastavila hned za dveřmi a zůstala stát, pozorujíc svého poručníka. Vladimír se v mžiku vzpamatoval a dříve než Anna stačila vysvětlit svou noční návštěvu v jeho ložnici, zeptal se znepokojeně:
„Anno, děje se něco?“
„Vladimíre, já vím, že už je pozdě, ale musím s vámi mluvit. O zítřejším plese...“
Vladimír si poněkud oddechl, že se nejedná o nic závažnějšího a konečně si uvědomil, že jeho krásná schovanka je oblečená pouze do noční košile.
„Mademoiselle, a kde je vaše vychování? Copak se sluší chodit po domě takhle oblečená? Mohl by vás někdo vidět... A nestojíme přeci o klepy, že,“ vyčinil jí mírně.
„Promiňte. Já, já tedy půjdu,“ začervenala se Anna a obrátila se.
„Nikam nepůjdete,“ zarazil ji Vladimír.

„Musíte mi povědět, proč jste přišla. Vezměte si tohle, ať nenastydnete,“ dodal a při těch slovech ze sebe sundal svůj župan.

Anna se zachvěla vzrušením. Župan jí byl směšně velký, ale na to nemyslela. Cítila, jak z něj sálá teplo Vladimírova těla, cítila jeho vůni a to ji doslova omračovalo. Vděčně se na Vladimíra usmála a posadila se na židli, kterou jí galantně nabídl. Její zrak magicky přitahoval poodhalený mužský krk. Nikdy předtím neviděla barona v rozhalence. Ale cosi ji upoutalo natolik, že na chvíli zcela zapomněla na účel své návštěvy.
„Vladimíre, vy nemáte svůj křížek!“ Vzpomněla si totiž na křížek, který jí Vladimír ukázal před svým odjezdem do vojenské školy. Slíbil jí, že ho nikdy nesundá a že ho jistě Bůh bude chránit na všech cestách. A teď tu stál před ní, ale křížek na svém krku neměl...
Vladimír v duchu zaklel, ale zároveň se usmál.
„Anno, čeho vy si nevšimnete. Myslel jsem si, že mi jdete něco důležitého říci a vy zatím nestoudně sledujete můj krk,“ řekl s pozdviženým obočím.
Anna cítila, že si z ní Vladimír jen utahuje, a proto se nedala nijak odbýt.
„Vladimíre, nechte těch nesmyslů. Vím moc dobře, jakou cenu ten křížek má. Snad jste ho neztratil?“ polekala se.
„Nemějte strach. Křížek jsem neztratil. Ale mohlo se to stát. Přetrhl se mi řetízek. Chtěl jsem jej dát spravit, ale nemohu ho najít. Zřejmě mi někde vypadl z kapsy. Ale křížek od mé maminky jsem neztratil, nemusíte se bát. Mám ho tady v zásuvce,“ zaplašil její obavy a na důkaz vyndal skutečně ze zásuvky u stolu drobný lesklý předmět.
Anna si oddychla.
„To je divné. Ale čert vem řetízek, pořídíte si nový. Jen když se našel ten křížek,“ řekla Anna s ulehčením.
„Tak jedna záhada je vyřešena a teď mi konečně povíte, proč jste za mnou přišla. Mám pravdu?“ pokračoval Vladimír.
Anna hluboce vzdychla. Najednou nevěděla, jak začít.
„No tak, neboj se, Aňo, přece tě nekousnu,“ pomohl jí z rozpaků baron.
„Vladimíre, já se bojím.“
„A čeho? Máš strach z plesu? To je pochopitelné, ale opravdu se nemusíš bát, budu tam přece s tebou,“ řekl Vladimír shovívavě.
„Ale já, mám strach, že popletu kroky a že se prozradím,“ zalhala trochu dívka.
„Ale no tak, vždyť už všechno umíš. A tančíš nádherně,“ trval na svém Vladimír.
„Ale přesto, mám strach. Budu nervózní a snadno mohu něco pokazit,“ zašeptala Anna.
„Tak víš co? Ještě si všechno zopakujeme, ano?“ chytil se Vladimír vzrušujícího nápadu.
„Teď?“ optala se Anna nevěřícně.
„A proč ne?“ trval na svém Vladimír a pro jistotu ihned uchopil Annu kolem pasu.
„Smím prosit, krásná slečno?“ zeptal s mrknutím oka.
Anna se tiše rozesmála a přikývla. Podivný pár – muž v košili bez vázanky a mladá dívka v pánském županu – se roztančil tichými kroky po pokoji. Anna dokonale reagovala na každý Vladimírův pohyb, zvlášť teď, v nepřítomnosti cizích očí, které by je jinak mohly rušit. Vzpomněla si na melodii jednoho z valčíků a tichounce jej začala zpívat do temna noci...
Vladimír měl dojem, že se každou chvíli zblázní z její přítomnosti. Nemohl přestat myslet na to, že pod županem má Anna na sobě pouze noční košili. Z té představy se mu málem točila hlava, ale držel dívku stále pevně a jeho kroky byly jisté.
„Vladimíre, teď už se nebojím,“ řekla Anna vděčně, když ustali.

„Ale trápí mě ještě jedna věc. Co když se mnou bude chtít tančit nějaký cizí muž? Co si pak počnu? Jsem zvyklá tancovat jen s vámi a z cizích lidí mám strach.“
Vladimír si v duchu oddechl.

Nechce tančit s jiným. To je dobré znamení.
„A vy si opravdu nechcete zatančit s ostatními muži? Budete mít jistě mnoho žadatelů o tanec,” pokoušel nestoudně osud.
„Ne, chtěla bych tančit jen s vámi. Vždyť jsem vaše společnice,“ špitla Anna, s očima přilepenýma na Vladimírově košili.
„No, když je to tak, cítím se poctěn. Věnujete mi tedy všechny tance na zítřejší večer, slečno?“
„To vám slibuji, pane.“
Vladimír si teprve teď všiml, že Anna nemá na nohou boty.
„Anno, už zase chodíte bosa? Jste velice lehkomyslná a neposlušná dívka. Vždyť můžete nastydnout a na žádný ples pak nebudeme moci jít,“ zlobil se.
Anna se zastyděla, nijak si neuvědomila, že vyšla ze své ložnice bosa.
„Nedá se nic dělat, bosa se vrátit nemůžete, jsem nucen vás odnést,“ poznamenal baron a než se stačila Anna vzpamatovat, držel ji v náručí. Byl vlastně rád, že si bosých chodidel své schovanky všiml. Kráčel s křehkým pokladem v rukou po chodbách domu, kráčel pomalu, aby ji mohl držet co nejdéle a hladově vdechoval vůni jejích vlasů. Anna přestala vnímat okolní svět. Ani ve snu si nepředstavovala, že by ji Vladimír nesl na svých rukou, a spokojeně spočinula na jeho rameni.
Vladimír odnesl Annu až do její ložnice a opatrně ji uložil na postel. Pak se rozloučil a vrátil se do svého pokoje. Ještě dlouho do noci cítil lehký vánek jejího dechu na své hrudi.

22.

Anna naposledy zkontrolovala svůj zevnějšek v zrcadle. S výsledkem byla spokojená, ale nervozita ji přesto neopouštěla. Mladou dívčí duši zaplavily pocity vzrušení z nadcházejícího večera, ale také obavy z toho, aby přeci jen něco nepokazila. I když ji Vladimír včera v noci uklidnil, obavy se znovu vynořily. Ještě jednou se podívala do zrcadla a pomyslela si, že rozhodně nevypadá jako obyčejná služebná... A to jí dodalo odvahy. Spiklenecky zamrkala na svůj odraz v zrcadle a vzápětí uslyšela tiché zaklepání na dveře její komnaty.
„Vstupte,“ pravila vlídně. Za dveřmi se objevil baron Korf. Anna vstala ze židle a vyšla mu v ústrety. Nemohla se na svého poručníka vynadívat. Vladimír ve fraku, s bílým kapesníčkem zdobící okraj kapsy, a zvláštním leskem v očích, ji uchvacoval. Usmála se na něj a lehce se uklonila. Vladimír byl rovněž unesen pohledem na svou mladou schovanku. Vždy přirozeně krásná Anna dnes vyhlížela neskutečně nádherně.
„Jak se vám líbím?“ zeptala se Anna nesměle, vidouc, že si ji baron obdivně prohlíží.
„Jste překrásná, Anno,“ vyklouzlo mu z úst, a aby neprozradil ze svých pocitů víc, než chtěl, sklonil se k její ruce. Anna s lehkým uzarděním přijala jeho polibek a chtěla mu poklonu vrátit. Leč, Vladimír jí nedal příležitost k hovoru.
„Zbývá už jen maličkost,“ promluvil a vložil překvapené Anně do ruky mahagonové pouzdro.
„Co je to?“ zeptala se.
„Něco, co nesmí mladé dámě chybět. Otevři to,“ odpověděl Vladimír s úsměvem.
Ve skutečnosti byl však uvnitř velice napnutý, jak Anna jeho dárek přijme.
Dívka pomalu otevřela krabičku a nahlédla dovnitř. Cosi oslnilo její zrak a to ji přimělo oči zavřít. Po chvíli je znovu otevřela a nevěřícně klouzala očima po krásném šperku, který jí Vladimír daroval.
„Tomu říkáte maličkost, Vladimíre Ivanoviči?“ vzhlédla konečně k baronovi.
Vladimír byl čím dál nervóznější, ale navenek nedal nic znát.
„Je to dárek – pro tebe. Byl bych moc rád, kdybys ho přijala, Anno,“ řekl tiše.

Než stačila Anna cokoliv říci, opatrně vyjmul šperk z krabičky.

„Dovolíte, krásná mademoiselle?“ zeptal se laškovně.

Nečekal na odpověď a zkušeně připnul Anně na krk třpytivý náhrdelník.
„Velice vám sluší,“ řekl Vladimír a se zatajeným dechem očekával Annino odmítnutí.
„Ale to nejde. Vladimíre, já přeci nemůžu nosit takové šperky. To se nehodí. Nejsem přeci opravdová šlechtična. Mohu mluvit francouzsky, tančit polonézu a tvářit se jako nějaká kněžna. Ale nosit na krku drahokamy, to už je příliš,“ pronesla Anna smutným hlasem. Náhrdelník se jí velice líbil a hruď se jí zdvíhala při pomyšlení, že jí Vladimír daroval takový dárek. Ale cítila, že přijmout jej, je nad její síly a že jej, ač nerada, musí odmítnout.
Chtěla ještě něco říci na omluvu, ale Vladimír jí prstem přikryl ústa.
„Počkej, Anno, já ti to vysvětlím. Není všechno tak, jak se zdá.“
Anna překvapeně vzhlédla. Neměla nejmenší tušení o tom, co jí chce baron vysvětlovat.
„Byl jsem si téměř jistý tím, že bys drahokamy nepřijala. A proto jsem nechal vyrobit náhrdelník, který nemůže nosit žádná jiná žena na světě, kromě tebe,“ řekl Vladimír a na chvíli se odmlčel.
„Ničemu nerozumím. Proč právě já? Vladimíre, mluvíte tak záhadně...“
Na to se Vladimír usmál.
„Tak dobrá, odhalím vám to tajemství. To, co se vám zdá jako drahokamy, jsou jen kousky obyčejného skla. Obyčejné sklo, vybroušené do neobyčejně krásných tvarů. Tak jako neobyčejně kouzelná služka, která navenek vypadá jako rozená šlechtična. Už to chápeš?“ zeptal se Vladimír a zamířil Anně do očí s nadějí, že bude správně pochopen.
„A ostatní? Z čeho je ten zbytek?“ zeptala se Anna nemotorně.
„Vše ostatní je z drahého kovu, takže se náhrdelník časem nepoškodí. Můžeš být klidná.“
„Vladimíre, vy jste tak šlechetný. Nikdy jsem tak krásný dárek nedostala,“ řekla Anna s dojetím.
Vladimír plně pochopil, co měla Anna na mysli.
„Tedy přijímáte?“ zeptal se ještě.
„Ano. A děkuji,“ špitla Anna. A pak dodala vesele, jak bylo jejím zvykem:

„Budu mu říkat Tajemný náhrdelník.“
„Výborně. Tajemný náhrdelník. Skvělé jméno. Tajemný, stejně jako jeho půvabná majitelka,“ řekl Vladimír spokojeně. Nato se oba rozesmáli a společně vyšli z pokoje.
Na prahu se však Anna zarazila:

„Vladimíre, a nepozná nikdo, že jsou ty korálky skleněné?“

Bála se, aby nikdo neodhalil její pravý, nevolnický původ.
„Neměj strach. Nikdo to nepozná. Nechal jsem je vybrousit u toho největšího odborníka v celém Petrohradu,“ uklidnil ji baron.
Anna si ulehčeně oddychla. Kdyby jen byla věděla to, co Vladimír. Zaplatil klenotníkovi dokonce víc peněz, než by vydal za skutečné drahokamy. To všechno jen proto, aby klenotník vyhověl jeho prosbě a podivnou zakázku neodmítl...

23.

Kočár duněl po petrohradských ulicích, ten pravidelný zvuk kol a koňských kopyt Annu uklidňoval. Seděla uvnitř tiše vedle Vladimíra a na ples téměř nemyslela. Vnímala cinkot, ozývající se uprostřed zimní noci, okénkem sledovala lehké sněhové vločky, které se snášely z černého nebe na chladnou zem. Čas pro ni téměř přestal existovat. Ten klid však nemohl trvat věčně. Ze zamyšlení ji najednou vytrhl hluk, táhnoucí se zvenčí, který stále více zesiloval. Již se tedy přiblížili k cíli a bude třeba z kočáru vystoupit vstříc novému dobrodružství. Anna se poněkud zachvěla. Teprve teď se ohlédla a její oči se setkaly s pohledem jejího poručníka. Vladimírovy oči byly podivně strnulé, ale vzápětí po přistižení se poněkud rozsvítily. Anna nechápala Vladimírův mírný úsměv, připadal jí takový zvláštní, nebyl ani povzbudivý, ani posměšný, nerozuměla tomu. Nicméně, zdálo se jí vhodné úsměv opětovat.
„Jsme na místě, mademoiselle. Vítejte v paláci knížete Obolenského,“ dodal Vladimír rozvážně, sotva se kočár zastavil před vraty budovy.
Zároveň otevřel dvířka a seskočil na zem. Pak pomohl vystoupit své svěřenkyni. Oba ovanul syrový vzduch. Byl v něm cítit mráz, sníh a snad i chlad třpytivých hvězd, ale také vzrušení, které se mělo každým okamžikem přiblížit.
Anna se zhluboka nadechla a ostrý vzduch ji zabolel v hrdle. Znovu zalétla očima směrem k Vladimírovi a pohledem mu naznačila, že je připravená. Vyšli tedy směrem ke schodišti.
Vladimír si oddechl, konečně zahnal špatné pocity, které se mu během jízdy honily hlavou. Nedokázal si vysvětlit Annino zaryté mlčení. Za celou půl hodinu pro něj neměla ani jediné slůvko, ani jediný pohled. Sledoval tajně její tvář, když pohlížela ven z okénka. Cítil zvláštní strach z té ženy, která vedle něj seděla. Anna mu připadala tak jiná než obvykle. Nevěděl, zda to způsobily krásné šaty a účes nebo šperk, který jí před chvílí daroval. Znovu si pomyslel, jak jsou ženy podivné. Během vteřiny se dokáží změnit ve zcela jinou bytost. Zvláště Anna. Už poznal snad tisíc tváří Anny a pokaždé ho překvapuje stále znovu a znovu.
Bože můj, poznám ji vlastně někdy doopravdy? A na co teď to děvče myslí? Má strach nebo snad lituje svého slibu a chce si zatančit s nějakým krasavcem? Nezbývá mi než čekat a doufat, že všechno půjde podle mého plánu.
Vtom Anna překvapivě obrátila své sivé oči směrem k němu. Vladimír se rázem pokusil o úsměv, aby si snad Anna jeho neklidu nevšimla. Anna úsměv opětovala, to Vladimíra upokojilo. Dál už neměl čas přemýšlet o svých i Anniných pocitech. Byli na místě a on musel jednat. Čekal ho důležitý úkol. Uvést do společnosti svou schovanku tak, aby nezpůsobil ani nejmenší podezření u přítomných hostů. Všichni se musí domnívat, že Anna je nějaká kněžna.

Palác Annu oslnil. Mrazivý vzduch vystřídal lehký odér kolínské, linoucí se předsálím. Anna už odevzdala služebnictvu svůj plášť a tím jako by ztratila svou ochrannou slupku, pod kterou mohla skrývat své pocity. Nepokojně se rozhlížela kolem sebe a její jistota opět začala pohasínat. Palácem proudily hezké mladé ženy, jejichž drahé róby šustily a lesk šperků oslepoval zrak, přesně tak, jak si to nedávno představovala. A byli tu také muži. Anna cítila jejich pohledy, které ji pronásledovaly ze všech stran. Zalekla se, že s ní snad není něco v pořádku. Byla by v tu chvíli raději tím motýlkem, který by nenápadně prolétl místností a usadil se kdesi v koutku. Pohledy mužů i žen jí nebyly příjemné. Bezmyšlenkovitě sevřela dlaní Vladimírovu paži, jako by tím chtěla přivolat pomoc na svou ochranu. Vladimír ucítil stisk její ruky a pochopil, že se Anna v hloubi duše chvěje. Nenápadně se k ní tedy sklonil, aby zašeptal:
„Anno, je to jen hra. Představte si, že jsme na maškarním plese. Jste nádherná, proto se na vás tak dívají.“

Přitom se tvářil neurčitě, aby zbytečně nepoutal pozornost cizích očí, a povzbudivě se na dívku usmál.
Anna vděčně přikývla a úsměv opětovala.
„Chtěla bych vidět sál. Je to možné?“ zeptala se.
„Jistě. Zatančíme si. Proto jsme přece přišli, že?“ odvětil Vladimír, který zcela pochopil pravý smysl Anniny prosby.

Ztratit se mezi tanečními páry, to bylo to jediné, po čem teď toužila. A Vladimír nemohl nesplnit takové přání. Zároveň se dmul pýchou, že právě on si vede sálem tuhle krasavici a on jediný má právo s ní tančit celý večer. Neunikl mu žádný z obdivných pohledů, kterými muži v paláci oceňovali jeho mladou schovanku. A Vladimíra těšilo, že má jeho Anna takové uznání.
Moje Anna? Ale nač teď myslet na to, že není moje. Dnes musí být šťastný den, proč si jej kazit.

Anna na chvíli zavřela oči, důvěřovala každému Vladimírovu kroku. Tančili beze slov, ale jejich nemluvné zraky se často setkávaly. Nyní, se zavřenýma očima se zdála Vladimírovi snad ještě krásnější, tajemnější a zároveň přístupnější. Toužil jí zašeptat něco do ucha. Nějakou roztomilou hloupost. Ale váhal, zda si to může dovolit. Nerad by zničil křehkost okamžiků, které spolu právě zažívali. Nikdy nevěděl, jak se to záhadné stvoření, jménem Anna, zachová...
„Tančíte jako motýl, drahá,“ řekl nakonec a tím ji přiměl oči opět otevřít.
„Jako slepý motýl, který se nechá vést svým květem,“ řekla na to lehce koketně.

„Povězte, Vladimíre, mohou květy tančit?“
„To nevím,“ usmál se Vladimír.
Hudba dozněla a páry se pomalu rozcházely, aby se šly občerstvit a načerpat sil do dalšího reje. Baron trochu rozmrzele uvolnil taneční držení a nabídl Anně své rámě. Dívka pocítila nejistotu, náhlá změna postoje ji zbavovala rovnováhy.
„Vladimíre, točí se mi hlava,“ postěžovala si svému doprovodu.
„To bude dobré, nejspíš jste se zatočila v kole. Přinesu vám pití a něco k zakousnutí, ano?“ odpověděl Vladimír.
„Jste laskavý. Já, počkám zatím tady u sloupu.“
„Budu hned zpátky,“ zamrkal na ni Vladimír povzbudivě a vydal se k prostřenému stolu.

„Dobrý večer, krásná mademoiselle,“ ozval se hlas neznámého mladíka. Anna se zalekla, když zjistila, že ta slova skutečně byla určena právě jí. Ohlédla se kolem v naději, že spatří vracejícího se Vladimíra, ale bez úspěchu.
„Dobrý večer, pane,“ odvětila tedy a doufala, že rozhovor s cizím mužem nepotrvá dlouho. Trochu nervózně si rukou pomačkávala látku na sukni...
„Ještě jsem vás neviděl, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Michajl Alexandrovič Repnin.“
„Velice mě těší, že vás poznávám,“ řekla Anna a jak byla naučená z minulých týdnů, nabídla muži svou ruku k políbení.
„Zřejmě nejste v Petrohradu dlouho. Mohu znát na oplátku vaše jméno, slečno?“
Anna v duchu zaúpěla. Na tváři vyloudila strojený úsměv a trochu nervózně se představila: „Anna Petrovna Platonova, jsem v Petrohradu teprve pár týdnů. Ale musím uznat, že se mi zde líbí. Petrohrad je velkolepý.“
„Smím vás požádat o tanec, mademoiselle? Nebo je to ode mne příliš velká troufalost?“ pokračoval Repnin.
Anna horečně přemýšlela, rozhovor začal nabírat nebezpečný směr. Myslela na to, že všechny tance slíbila Vladimírovi a je tedy její povinností neznámého odmítnout. No co, baron se jistě ihned vrátí a pomůže jí z maléru ven.
„Vážený pane Repnine, to bohužel nezáleží na mně. Budete se muset dovolit mého poručníka,“ řekla to, co jí právě blesklo hlavou.

„Sama ho vyhledám, počkejte zde, prosím.“
Na nic nečekala a ihned se vydala pryč, směrem za baronem. Brzy ho zahlédla, jak drží v ruce sklenky a talířek s chlebíčky. Vladimír si všiml, že se Anna rozhodla vyjít mu naproti a pojal podezření, že něco není v pořádku. Anna vypadala rozčíleně.
„Co se stalo, Anno, proč nečekáte u sloupu?“
Anna jen bezmocně rozhodila rukama a nevěděla, jak rychle odpovědět. Koutkem oka totiž zahlédla Repnina, který nečekal a vydal se za ní.
„Ženich na obzoru,“ pronesla tedy naléhavě.
Za jiných okolností by se tomu baron musel smát, ale teď chápal, že se někdo z hostů snaží Annu získat, navíc proti její vůli. Bylo potřeba tomu zabránit.
„A kde je?“ zeptal se tedy.
„Jde za mnou, v tom šedém obleku, vidíte?“
„Není to kníže Repnin?“
„Vy ho znáte?“ podivila se dívka.

„Chtěl se mnou tančit, nevěděla jsem, jak bych ho mohla slušně odmítnout. Slíbila jsem přeci všechny...“
„Něco vymyslím,“ přerušil ji náhle Vladimír. Kníže Repnin už byl totiž na dosah.

24.

„Vladimíre Ivanoviči, rád Vás vidím! Jak se vede, příteli? Netušil jsem, že tě tu dnes potkám,“ rozzářil se kníže Repnin, když se přiblížil ke stojícím postavám.
„Ani já jsem tě nečekal, Michajle,“ odvětil Vladimír a nenápadně se dotkl Anniny ruky. Ta se rychle vzpamatovala a s milým úsměvem pronesla:
„Vidím, pánové, že se dobře znáte. Tak tedy, vážený pane Repnine, zde je můj poručník, Vladimír Ivanovič Korf.“
„Prosím? To je tedy překvapení. Vladimíre, netušil jsem, že máš schovanku. Proč jsi to přede mnou tajil?“ zeptal se s přátelským popíchnutím.
„Neměl jsem v úmyslu nic zatajovat, Michajle. Ale jsem v Petrohradu pár týdnů, ještě jsem neměl možnost ti tu novinku sdělit. Přijal jsem Annu pod svou ochranu teprve nedávno,“ odpověděl Vladimír prostě.
„Aha. No, pak je vše jasné. Slečna mi sama řekla, že je v Petrohradě teprve krátce,“ pokýval hlavou kníže a obrátil svůj zrak směrem k Anně.

„Věřím, že brzy poznáte Petrohrad ještě lépe.“
Pak se obrátil zpět na Vladimíra:

„Je zvláštní, žádat svého přítele o svolení. Ale když nic jiného nezbývá... Tak tedy, Vladimíre, dovolíš mi, abych si zatančil s tvou krásnou schovankou?“ zeptal se, očekávajíc samozřejmě kladnou odpověď.
Baronův obličej však zvážněl.
„Bohužel, Míšo. Musím tvou žádost odmítnout.“
„Ach tak. Slečna je zasnoubená?“ zeptal se kníže.
„Ale ne. Je to mnohem prostší. Vzpomínáš, nedávno jsem tě žádal, abys ke mně zašel na partii šachu,“ řekl Vladimír protáhle.
„Ano. Byl bych rád přišel, ale musel jsem vyřídit něco důležitého. Ale jak to spolu souvisí?“ odvětil Michajl nechápavě.
„Víc, než si dovedeš představit. Měl jsem tehdy tak silnou chuť hrát šachy, že bylo nutné najít za tebe náhradu. A...“
„Voloďo, chceš říct, že jsi ten večer hrál šachy se slečnou Annou?“ zeptal se kníže pobaveně.
„Přesně tak. Hrál jsem s Annou. No, a... je mi to vážně trapné, jak to říct...“

Vladimír schválně vytvářel pauzy, aby na Michajla zapůsobil co nejpřesvědčivěji. Zároveň jemně chytil Anninu ruku, kterou měla dívka za zády. Anna pochopila, že se teď bude muset nadechnout a vydržet, ať už baron řekne knížeti cokoliv.
„Vladimíre, ty mě napínáš. Tak co se stalo?“ nevydržel už čekání kníže.
„Zkrátka, nevím už, čí to byl nápad, ale hráli jsme o peníze,“ řekl konečně Vladimír a rychle se napil šampaňského. Zároveň druhou sklenku podal Anně, aby i ona mohla utopit svůj pohled v šumivé tekutině.
„Pro Boha!“ rozesmál se Michajl.

„Vladimíre, to je tedy nápad. Hrát šachy jako nějakou hazardní hru!“

Kníže byl skutečně pobaven a tak ani neměl čas pozorovat obličeje svého přítele a krásné dívky, se kterou si chtěl zatančit. Vladimír byl spokojen. Jeho hloupá lež zřejmě zabrala.
„No, vidím, že tvoje chmury z válečného pole jsou pryč, když už máš opět chuť provádět bláznivé kousky. Mám radost,“ řekl Michajl a poplácal svého přítele po rameni.
„Ale teď mě zajímá ještě jedno. Kdo byl ve hře vítěz a kdo poražený?“
„Myslím, že to správně tušíš. Já vím, bylo to ode mne nespravedlivé. Anna hrála šachy prvně v životě. Prohrála na celé čáře,“ přiznal Vladimír naoko stydlivě.
„Vladimíre, snad nechceš tuto mladou dámu připravit o věno?“ zažertoval Michajl.

„Ale pokud jde o mne, rád si zatančím i se zchudlou dívkou. Tak povězte, kolik jste Vladimírovi dlužna, mademoiselle? Zaplatím váš dluh a pak si spolu hezky zatančíme,“ obrátil se vesele na Annu.

Ta mírně znervózněla. Ale Vladimír vytáhl svůj poslední triumf.
„To nebude třeba, Michajle. Nejsem takový padouch, za jakého mě máš. Dluh jsem Anně ihned velkoryse prominul. Ovšem za podmínky, že dnešní večer věnuje všechny tance mně. Takže lituji, příteli. Snad budeš mít štěstí někdy příště.“
Michajl jen s mírným zklamáním pokrčil rameny.
„Tak, to je jiná situace. Mrzí mě sice, že si se slečnou nezatančíme, ale chápu. Takový slib se musí dodržet, že mademoiselle,“ řekl s lehce ironickým úsměvem a obrátil se na Annu.

Ta se na knížete omluvně usmála. Michajl však nechtěl hezkou dívku uvádět do rozpaků, a proto vzápětí dodal.

„Anno, mohla jste mi sama říci, že jste už na všechny tance zadaná, ale jsem vlastně rád, že jste to neudělala. Alespoň teď vím, jakou nádhernou bytost skrývá Vladimír ve svém paláci,“ řekl uznale a ještě jednou políbil Anně ruku.
„Přátelé, musím se s vámi rozloučit. Přeji hezký večer.“
„Ráda jsem vás poznala, kníže,“ odpověděla Anna s lehkou úklonou.

U srdce jí bylo mnohem lehčeji a tak se jí na tváře vrátil obvyklý milý úsměv.
„I já jsem tě rád viděl, Míšo. Doufám, že příště už na šachy přijdeš,“ dovolil si Vladimír zažertovat na rozloučenou.
„Za podmínky, že pokud vyhraji, zajistíš mi u Anny alespoň jeden valčík,“ odvětil Michajl ve stejném duchu.
To už se Anně moc nelíbilo. Copak byla nějaká hračka? Aby však nedala najevo své rozmrzení, napila se znovu šumivého vína.
„Tak, a je to za námi, Anno. Odpusťte, že jsem takhle lhal. Ani nevím, kde jsem se to naučil,“ promluvil Vladimír tichým hlasem.

Anna se mírně zakuckala. Pochopila Vladimírovu narážku v poslední větě a obrátila na něj své korálkové oči.
„Měl byste se za to vyzpovídat!“ zamluvila tedy Vladimírovu výtku a v očích jí hrálo. „Zachránil jste mě, Vladimíre. Děkuji vám. Já, já jsem neměla nejmenší tušení, že kníže Repnin je váš přítel. Nikoho zde neznám. A on mě tak přepadl, nevěděla jsem, jak ho odmítnout,“ pokrčila rameny.
„To je v pořádku. Sice jsem se trochu zapotil, ale hlavní je, že nám Michajl uvěřil. Ostatně, měl pravdu. Příště jednoduše řeknete, že jste pro celý večer zadaná,“ řekl s chápavým úsměvem.

A vážnějším tónem dodal: „Samozřejmě pouze v případě, že to bude pravda, Anno.“
„Jistě,“ povzdechla si dívka v duchu.
„A hlava už se vám netočí?“ vrátil se baron v myšlenkách nazpět.
„Už je to mnohem lepší, děkuji. To víno je dobré. Chutná mnohem lépe než to, které máte ve sklepích vy, pane barone,“ řekla Anna.
„Šampaňské, Anno Petrovno. Máte pravdu, chutná lépe než běžné víno a dámám obzvláště. Dejte si také chlebíčky. Jsou vynikající. Měla byste něco sníst nebo se vám brzy bude hlava točit znovu.“
Anna se tedy s chutí zakousla do lákavě vypadajících lahůdek. Když zachytila Vladimírův přísný pohled, zarazila se a ze všech sil se vynasnažila pojídat dobroty důstojněji a pomaleji.
„Hudebníci se vracejí, nejste, doufám, unavená?“ zeptal se baron po chvíli.
„Vůbec ne. Cítím se skvěle,“ odpověděla Anna.
„Výborně. Tedy můžeme jít zase tančit,“ rozhodl Vladimír, a aniž by čekal na odpověď, odváděl si Annu zpět do sálu.

Znovu kroužili po parketu a Anně se najednou zdál svět hezčí. Světla svícnů, která jí ze začátku tak oslepovala zrak, se najednou jevila tlumenějšími, obličeje žen usměvavějšími a hudba ještě krásnější než dřív. Tanec s Vladimírem ji zcela pohltil, často měla pocit, že snad ani nohama nedosáhne na zem, skutečně se cítila jako motýl, který elegantně poletuje nad loukou. Vladimír si všiml drobné změny v Annině výrazu a byl spokojený. Byl si jist, že šampaňské pomohlo Anně, aby se trochu uvolnila a pozbyla svého zbytečného strachu. Jen tiše zadoufal, že dívka neprovede žádnou hloupost. Nechtěl si však příliš lámat hlavu pochybnostmi a tak se plně oddal pestrým tónům, valícím se zpod smyčců pánů muzikantů. Hodlal si tento večer vychutnat až do dna. Co když už žádný takový nepřijde?

25.

Na ples ten večer zamířila také jedna z dvorních dam carevny, Valerie Alexandrovna Glinska. V carském paláci byla proslulá svou koketností, mnoho mužů již prošlo její ložnicí. Bůh ví, proč si ji carevna tolik oblíbila. Valerie Alexandrovna chytala do svých sítí jedno mužské srdce za druhým, jen aby se mohla pochlubit dalším úlovkem. Každou ze svých lásek však brzy zavrhla, aby se mohla pustit do dalšího dobrodružství, která nebrala konce. Zdálo se, že Valerie Alexandrovna nikdy nepoznala skutečnou lásku a že po ní snad ani netoužila. Její jedinou vášní bylo lámat mužská srdce, a čím byla ta srdce nedostupnější, tím více ji lákalo jimi pohnout a připoutat je k sobě.
Již dlouhou dobu se snažila také zlákat do svých sítí mladého poručíka Korfa, avšak bez úspěchu. Nicméně Valerie Alexandrovna se nehodlala jen tak brzy vzdát. Čím více jí Vladimír dával najevo svůj nezájem, tím více toužila jej pokořit. Myšlenky na Vladimíra jí nedávaly spát, tím spíš proto, že jej už tak dlouho nepotkala. Doslechla se, že poručík ukončil předčasně svou vojenskou kariéru, a to ji zneklidňovalo. Obávala se totiž, že se Korf odstěhuje na venkov a ona již nebude mít tolik příležitostí k setkání jako dřív. Na dnešní ples si vyrazila jen tak z nudy, s úmyslem trochu se rozptýlit a dát zapomenout svým myšlenkám. Jaké však bylo její překvapení, když v davu tančících osob barona zahlédla. Zprvu se domnívala, že ji pouze klame zrak, ale brzy se přesvědčila, že Vladimír opravdu v sále tančí s jakousi mladou dívkou. Zamyšleně pozorovala ten tančící pár a v duchu už začala spřádat plán, jak se vetřít do Vladimírovy přízně. V prvé řadě bude nutné zbavit se té mladé slečinky...
Po chvíli hudba ustala a páry se rozprchly do všech stran. Valerie bedlivě sledovala svůj cíl.

Vladimír odváděl Annu z parketu, když koutkem oka zahlédl dvorní dámu Glinskou. Zachmuřil se.
Ta mi tady ještě scházela... Jako by nestačila příhoda s Michajlem. Tušil, že setkání s Valerií Alexandrovnou jej jistě nemine. Tato dáma byla Vladimírovi z duše protivná. Léta se mu snažila zalíbit. On však dobře znal její pověst a nehodlal být další obětí jejích milostných pletek. Dobře věděl, jak dopadli všichni, kteří propadli kouzlu mademoiselle Glinské. Stali se pouze hračkou v rukou té dámy a později byla jejich jména propírána v nejednom petrohradském salonu. O takovou „slávu“ baron Korf rozhodně nestál. Dokonce ani nechápal, čím Valerie Alexandrovna ty zástupy mužů okouzlila. Vladimírovi připadala jako žena spíše nezajímavá.
„Anno, za malou chvíli k nám jistě zavítá proslulá dvorní dáma carevny. Rozhovor s ní bude možná trochu nepříjemný, snažte se proto, prosím, obrnit trpělivostí,“ řekl raději předem své schovance, aby ji připravil na další zkoušku, která je ten večer čekala.

A právě včas. Mademoiselle Glinska už k nim mířila.
„Jaké překvapení? Baron Korf vstal z mrtvých! Nečekala jsem vás tu,“ zvolala Valerie Alexandrovna afektovaným hlasem.
„Mýlíte se, mademoiselle. Baron Korf zůstal na onom světě. Máte čest s jeho následovníkem,“ neodpustil si Vladimír a vzpomenul přitom na svého otce.

Kdyby byl otec naživu, nemohl by Vladimír být na dnešním plese. A už vůbec ne s Annou...
„Vašeho otce je mi líto, Vladimíre. Ale zanechme řečí o mrtvých. Jsme přeci na plese. Doufám, že mě seznámíte s tou roztomilou osůbkou, která stojí vedle vás?“ pokračovala Valerie s hraným úsměvem na tvářích.
Anna se uvnitř zachvěla. Nelíbil se jí tón, jakým tato dáma mluvila s baronem. Pak se ale vzchopila a vykouzlila na tváři neméně „urozený“ úsměv.
„Jistěže vás představím. Moje schovanka, Anna Petrovna Platonova. Anno, to je mademoiselle Glinska, dvorní dáma carevny,“ řekl Vladimír prostě.

Záměrně se neobtěžoval představit Anně slečnu Glinskou celým jménem. Valerie si této neochoty všimla, ale nedala na sobě nic znát. Se samozřejmostí sobě vlastní podala Anně ruku a pravila:
„Ráda vás poznávám.“
Anna splnila svou povinnost a opět se chytla ruky svého ochránce.
Dvorní dáma. To jsou všechny takové? Takové studené krasotinky? Zdá se mi, že se tahle ledová královna snaží zaujmout mého poručníka. Ale s tím nepočítej, ty nádhero! pomyslela si.
Je ještě mladá, skoro dítě. S ní nebudu mít těžkou práci. A co to má za divný šperk? Vůbec neodpovídá poslední módě. Nejspíš je to nějaká hloupá venkovská šlechtična, pomyslela si zase Valerie a rozhodla se, že si Annu ihned prověří.
„Máte zajímavý náhrdelník, slečno. Jistě velmi drahý.“
„Děkuji za uznání, mademoiselle. Ovšemže, ten náhrdelník je velmi drahý. Daroval mi jej blízký člověk,“ odpověděla Anna významně a na kuráž se znovu napila šampaňského.
„Ale drahoušku, takhle posuzujete hodnotu šperků? Jak zábavné,“ řekla na to Valerie posměšně. Mluvila tak nahlas, že rozhovor zaslechli také lidé stojící opodál.
Vladimír se zachmuřil. Jak mohla Valerie tak zesměšnit dárek, který Anně věnoval? Už se chystal vložit do hovoru, když vtom ho překvapila slova jeho schovanky.
Anna se nadechla a povzbuzena bublinkami a pozorností ostatních vytáhla svou zbraň:
„A jak jinak bych měla jejich hodnotu posuzovat, jestliže jde o dárek? Přeci dárek od osoby, která je nám blízká, je nám nade všechno. A je lhostejné, zda se jedná o šperk nebo jen o obyčejnou borovicovou šišku,“ pravila stejně posměšným tónem.
Mademoiselle Glinska na Annu vytřeštila oči.
„Šišku? O čem to pro Boha mluvíte?“
„Šiška, neznáte? Taková roztomilá věcička, která roste na stromě v lese,“ odpověděla Anna s líbezným úsměvem.

„Zřejmě jste ještě neměla tu čest vyjet si do lesa. Mohu vám to vřele doporučit. Je to opravdu zážitek, jaký se nenaskytne každý den. Procházka v lese je skvělá věc, kterou vám doporučí každý lékař. Jak jen to říkají? Aha - krev se vám okysličí, mozek pročistí. Zkrátka v lese snadno přijdete na jiné myšlenky. Měla byste to zkusit, mademoiselle.“
Anna ani nevěděla, kde se v ní vzala ta jistota. Ta síla vést takový rozhovor. S každým jejím dalším slovem se Vladimír čím dál více usmíval, v koutcích úst mu silně cukalo...

Valerie cítila, že se jí situace vymyká z rukou a že to není ona, kdo vyjde z tohoto rozhovoru jako vítěz. Nejen Vladimír, ale i lidé stojící opodál se bavili Anniným řečnickým výkonem. Valerie pobledla, chvatně se rozloučila a opustila palác.
Oči ji pálily a nitro jen hořelo. Hořelo hanbou, protože obyčejná venkovská šlechtična ji, odjakživa nezdolnou dračici, pokořila.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét


 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>