Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitoly 11-15

31. 8. 2007
 11.


Ráno se sešli opět u snídaně.
„Spala jste dobře, Anno?“ zeptal se pán domu.
„Dobře, Vladimíre Ivanoviči. Jako dřevo, řekla bych,“ odpověděla Anna s plnou pusou.
Vladimír velkoryse přešel Annin nevhodný projev a pravil:
„To jsem rád. Víte přece, že nás čeká těžký den. Nezapomeňte na klobouk. Ve městě nesmíte vyjít ven prostovlasá. To by bylo absolutní faux pas.“
„E... cože?“ skočila mu Anna do řeči?
„Faux pas… to je francouzsky. Značí to trapnou situaci.“
„Aha, chápu,“ pokývala Anna hlavou. „Mohu už odejít?“
„Ještě ne. Počkejte chvíli, Anno. Musím vám předat tuhle věc,“ řekl Vladimír a vyndal z pouzdra jakousi listinu. Pak obešel stůl a položil ji před mladou dívku.
„Co je to?“ zeptala se Anna s mírně staženým hrdlem, zatímco její ruce rozlomily pečeť.
„Je to první věc, bez které se společnice neobejde,“ řekl Vladimír pomalým hlasem.
V tu chvíli Anna přelouskala první řádku.
„Propouštěcí listina… Barone, vy mi dáváte svobodu?“ Anna nedokázala věřit svým očím.
„Samozřejmě. Ve vašem postavení nemůžete zůstat služkou,“ odpověděl Vladimír s úsměvem a tiše doufal, že jeho povedená společnice při první příležitosti neuteče.
Anna se rozhodla zapůsobit dobrým dojmem. Nadechla se tedy a uklonila svému pánovi: „Děkuji vám, Vladimíre Ivanoviči. Je-li to všechno, dovolte mi, abych se mohla jít převléknout na svou první hodinu.“
„Jistě. Budu vás očekávat v hale, Anno,“ odpověděl Vladimír.

Za půl hodiny sešla Anna do haly, oblečená do hnědých šatů a slušivého kloboučku. Baron jí vyšel vstříc a nabídl jí rámě. Pak vyšli společně na dvůr.
„To budeme vážně korzovat po dvoře?“ zeptala se Anna.
„Jistě. Musíte se odnaučit tomu běhání. Myslím to vážně,“ odpověděl Vladimír prostě. Anna si povzdychla.
„Není třeba vzdychat. Bude to zábavné. Během procházky si můžeme povídat,“ snažil se Vladimír Annu povzbudit.
„Tak povídat. Hm. Zase nějaké hloupé otázky o počasí? Nebo vás zajímá, zda upřednostňuji cylindr před beranicí?“
Vladimír se musel usmát.

„Můžeme si povídat o čemkoliv, nikdo nás přece neruší. Nechcete mi vyprávět o svém životě? Znám vás jako malou holčičku, ale neznám dobře tuto mladou dámu,“ lákal ji dále Vladimír.
„Tak dobrá. A co by vás zajímalo?“
„Zajímá mě každý detail... Tak, a teď trochu zpomalte. Nejsme na závodě, ale na procházce.“
Annu tato poznámka přeci jen rozesmála.
„Pokusím se, Vladimíre. Ale je to těžké. Jako služka jsem pořád měla naspěch. Práci bylo nutné udělat rychle, aby pak zbyl čas na hraní,“ zažertovala Anna a přitom opravdu zpomalila krok. Byla nejistá, pomalé kroky ji vytrhovaly z rovnováhy.
„Jde vám to dobře, Anno. Vidíte, při pomalé chůzi je dost času kochat se krajinou,“ poznamenal Vladimír.
„Výborně. A kdepak je ta krajina, barone?“
Vladimír úkosem zachytil Annin výraz a nahlas řekl: „Prozatím můžete studovat strukturu omítky, není to špatný pohled.“
„Jistěže. Vskutku zajímavé. Můžete mi zároveň věnovat lekci zeměpisu, barone. Právě vidím mapu Severní Ameriky.“ Annu už chůze začala nudit.
„To není Severní Amerika, ale Jižní. Anno, nepodvádějte mě. Hlavu musíte držet vysoko. Nedívejte se na zem,“ opáčil Vladimír nespokojeně.
„Já ji držím vysoko. To vy se díváte špatně.“
„Nedržíte, Anno. Nesnažte se lhát. Stále se díváte na zem, pod sebe. Dokud se nenaučíte správně chodit, nemůžete vyjít mimo tento dvůr, pochopte to, prosím vás.“
„Že nemůžu?“ vystřelila Anna bojovnějším hlasem.

„A kdo mi v tom zabrání? Vždyť jste mi sám ráno dal propouštěcí list. Jsem tedy svobodná a můžu si vycházet z domu, jak se mi zachce.“
Vladimír se zachmuřil a s přísným výrazem vojáka odpověděl:
„Tak jednoduché to nebude, Anno. Jste svobodná, ale to neznamená, že si můžete dělat, co se vám zlíbí. Nemůžete udělat ani krok bez mého souhlasu. Jsem váš poručník.“
Aniž by to tak baron zamýšlel, jeho slova zněla příliš tvrdě. Anně se malinko roztřásla brada, ale v očích se jí zablýsklo.
„Co jste to řekl, Vladimíre?“
„Jsem váš poručník. Tak zněla dohoda s Varvarou,“ zopakoval Vladimír už klidnějším tónem.
„To, to není, to...“ Anna nedopověděla svou větu, pomalu se obrátila a odcházela zamyšleně zpět do domu. Její chůze postupně nabírala na rychlosti. Vklouzla jak omámená do domu a automaticky zamířila k chodbě vedoucí na ulici. Bez rozmýšlení rozrazila dveře a vyběhla ven. Běžela čím dál rychleji, až ucítila, jak ji ostrý vítr bodá do tváří. Chtěla to tak cítit. Potřebovala trochu čerstvého vzduchu, aby si mohla srovnat svoje myšlenky.
Vladimír se mezitím vzpamatoval a zachmuřeně se vrátil také do domu. Ve dveřích potkal zkoprnělého sluhu Anatolije.
„Pane barone, slečně Anně se zřejmě něco přihodilo. Vyběhla ven na ulici, sama a bez doprovodu,“ hlásil sluha svému pánovi.
„Pro Boha,“ odpověděl Vladimír a vyřítil se z domu ven.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->

12.

Vladimír se na vteřinu zastavil, aby se před domem rozhlédl. Annu pochopitelně neviděl. Na nic tedy nečekal a instinktivně se vydal směrem vpravo. Snad Annu dohoní dřív, než ji přepadne nějaký žebrák. Nevěděl, jak dlouho běží, ale nedokázal se zastavit. Ulice se opět trochu zahnula. Na zlomek sekundy zachytil mihnutí zlatých vlasů...
Když doběhl za roh, oddychl si a nepatrně zpomalil. Zavolal na Annu, ale ta ho zřejmě neslyšela. Přidal tedy znovu na rychlosti a brzy ji konečně dohonil.

Anna vyběhla z domu a bezmyšlenkovitě se pustila neznámou cestou. Nepřemýšlela, jen běžela. Běžela čím dál rychleji, alespoň se jí to tak zdálo. Věřila svým smyslům a byla si jistá, že později najde cestu zpět do Korfova domu. Teď ale chtěla naposledy běžet jako vítr. Rychleji než vítr. Vzduch jí svištěl kolem uší, klobouk se dávno svezl na záda, ale nevšímala si toho. Najednou se jí zdálo, že v dáli zaslechla svoje jméno, ale nepřikládala tomu žádný význam. Nejspíš už má halucinace. To si konečně přála - nechat se větrem opít a pocítit alespoň na chvíli svobodu. Jen na chvíli.
Vtom ji zezadu chytly čísi ruce. Dívka se velmi lekla a byla by zakopla a upadla. Ale ruce ji držely až příliš pevně.
„Díky Bohu. Anno, přestaňte už utíkat. Nechtěl jsem vám ublížit,“ ozval se známý hlas a Anna si oddychla a ohlédla. Ulice byla osamělá, a tak nikdo nezpozoroval zvláštní dvojici silně oddychujících mladých lidí. Anna se nesměle usmála na svého poručníka a omluvným hlasem pravila:
„Můžete mě klidně pustit, Vladimíre Ivanoviči. Já neutíkám.“
„Neutíkáte? A co tedy? Kdepak, já vás nepustím. Mám za vás zodpovědnost a vy jste snad schopna běžet až na samou Čukotku,“ odpovídal Vladimír přerušovaně.
„Ale já jsem opravdu nechtěla utéct. Vrátila bych se zpátky do vašeho domu. Přísahám,“ pokračovala dívka.
„Pak nechápu,“ připustil Vladimír
„Odpusťte, drahý poručníku.“

Vladimíra poněkud bodlo to slovo „poručníku“.

„Nutíte mě chodit jako šnek. Já to chápu. Snažím se, chci, abyste se mnou byl spokojený. Zkrátka, chtěla jsem jen zjistit, zda umíte utíkat tak dobře jako já,“ zalhala maličko Anna a zamrkala přitom nevědomky očima.
Vladimíra to konečně rozesmálo a poněkud uvolnil své ruce. Anna se ani nepohnula, nejevila sebemenší snahu o další útěk. Přesto baron řekl:
„Dobrá, já vás pustím. Ale jedno vám nevěřím. Vždyť přece víte, že bych vás dohonil. Proč jste utekla, Anno? Když jste nechtěla zmizet z mého domu, co bylo příčinou vašeho jednání?“
„Už jsem vám řekla,“ vyhnula se odpovědi Anna.
„No tak, Anno. Důvěřujte mi, prosím. Pochopte, snažím se vám porozumět. Jen když k sobě budeme mít důvěru, můžeme být dobrými přáteli.“
Anna se pomalu nadechla a svěsila ramena.
„Chtěla jsem cítit vítr, chtěla jsem zjistit, jaké to je, být svobodná... Jen na chvíli, dokud se zase nestanu vaším majetkem.“
„Mým majetkem? Ale o čem to mluvíte? Jsem váš poručník, ne majitel. Vy hloupoučká...“
„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptala se Anna rezignovaně.

Nemyslela to zle, ale nevěděla, jak správně vyjádřit své zvláštní pocity. Během posledních dnů se její život obrátil naruby a ona byla zmatená. Vladimír se podivil, ale přinutil se zůstat klidným.
„Jsem váš poručník. To znamená, že se o vás musím dobře starat. Slíbil jsem Varvaře, že se o vás postarám, Anno. Já vím, rodiče nenahradíš, ale...“

 Vladimír nevěděl, kde najít vhodná slova.
„Jsem vám za to opravdu vděčná, Vladimíre Ivanoviči. Chovala jsem se hloupě, uznávám. Odpustíte mi dnešní výlet?“ zašeptala Anna s očima zabodnutýma do země.
„Samozřejmě.“
Anna se upokojila a opět nasadila svůj obvyklý šibalský výraz.
„Děkuji vám. A musím uznat, že jste běžel velmi dobře. Víte, nečekala jsem, že mě dohoníte, ale bylo to od vás milé,“ řekla Anna a začala se smát, až rozesmála i svého poručníka.
Když se oba uklidnili, řekl Vladimír:
„Musíme se vrátit zpátky do domu. Naštěstí nás nikdo neviděl. Nerad bych, aby se v okolí začaly šířit klepy.“
Díval se na její vlasy, které vítr maličko pocuchal a nemohl odolat. Toužil se jich dotknout.
„Vítr vám pocuchal účes. Dovolíte?“
Anna se začervenala a zaprotestovala:
„To se nehodí. Udělám to sama, Vladimíre.“
Vladimír se ale nedal odbýt a dokonce rozvázal stuhu na jejím klobouku. Ten ihned nasadil na dívčinu upravenou hlavu a pustil se do vázání mašle.
„To mi budete dělat i komornou, barone?“ řekla Anna, aby zakryla své rozpaky.
„Právě jsem vám vysvětlil, co je úkolem poručníka. Tak nechápu, čemu se ještě divíte?“ odpověděl Vladimír a nedal se nikterak odradit.
Ale s oblékáním šatů vám pomáhat nemohu, drahá. Komornou si budeme muset v domě ponechat...
Anna se tedy nechala obsloužit. Nakonec, nebylo jí to nepříjemné, pouze nezvyklé.
„Když dovolíte, drahá Anno, zpátky se vrátíme po mém způsobu. Šnečí chůzí. Souhlasíte?“ pokračoval Vladimír v žertovném duchu.
„Jistě, barone. Doufám, že vám příliš nepokazím reputaci,“ svolila Anna.
„O to se nebojím. Stačí, když se nebudete při chůzi dívat do země. Pojďme.“
Vydali se tedy pohodlným tempem směrem k domovu. Annin krok byl najednou zcela jistý, ale po celou dobu dívka sledovala dlažbu před sebou.
„Obloha je dnes vyjasněná, viďte,“ snažil se ji nachytat Vladimír.
„Vyjasněná,“ pravila Anna, aniž by vzhlédla.
„Zvláštní... Zdá se, že se k nám žene bouřka,“ pokračoval baron chytře.
„Bouřka? Tak na co čekáme? Pospěšme si přece...“ lekla se Anna.

Z bouřky měla strach. Vtom se ale podívala na oblohu, pak na Vladimíra... A pochopila, že žádná bouřka se nežene a že si z ní Vladimír utahuje.
„Tak se mi to líbí, Anno. Jak říkám. Hlavu vzhůru. Ale vy ne, vy stále studujete petrohradské chodníky,“ poznamenal Vladimír na oko káravě. V duchu si přitom gratuloval a výborně se bavil tím, jak na dívku vyzrál.
„Vy si mě dobíráte, Vladimíre?“ zeptala se Anna uraženě.
„Tak jako vy mě, má drahá,“ odpověděl suše baron.
Anna mu v duchu musela dát za pravdu, nicméně, po zbytek cesty se stále dívala pod nohy.

 

13.

„Jste unavená?“ zeptal se Vladimír, když vešli do domu.
„Ne. Ale mám hlad,“ odpověděla Anna.
„Dobře. Naobědváme se a pak budeme pokračovat.“
„Mám připravit na stůl, pane?“ zeptala se Anna, jak byla zvyklá.
„Zapomínáte se, slečno. Už nejste služka. Jen si klidně sedněte a odpočívejte. Máte přece jinou práci,“ usmál se Vladimír.
„Promiňte. Zapomněla jsem,“ odpověděla Anna poslušně.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->

„Chutnalo vám?“ zeptal se baron, když dojedli.
„Ano, velmi.“
„Myslel jsem si to. Anno, jestli budete takhle jíst i nadále, budu nucen zvýšit naše zásoby, abychom neumřeli brzy hladem,“ řekl na to Vladimír pobaveně.
Anna sklopila hlavu a zaplašila raději myšlenku na další kousek dezertu.
„Hm, tak se mi zdá, že jste ještě chtěla ochutnat tento dortík, nemám pravdu?“ škádlil ji Vladimír dál a významně pohleděl na úžasně vypadající smetanový dort uprostřed stolu. A vida, že je Anna čím dál červenější, vstal a sám ukrojil kousek té lahůdky.
Anna nevěřícně zírala na talířek před sebou a bála se jen vzít vidličku do ruky.
„No tak, drahoušku, prokažte mi laskavost. Jezte. Povíte mi, jak vám dortík chutná. Slitujte se přece. Můj žaludek už praská ve švech, jsem odkázaný na váš úsudek,“ Vladimír nevěděl jak ve hře přestat.
„Kuchařka bude smutná, když ani neochutnáme...“
To už Anna nedokázala vydržet a s nasupeným výrazem si během chvilky celý dort doslova nacpala do úst. Pak beze slova vstala od stolu, kolem úst zbytky šlehačky, a jala se co nejrychleji zmizet z jídelny.
Patří mi to. Kdybych byla neutekla, tak by si mě teď Vladimír nedobíral. Do čerta. Zhltla jsem to tak rychle, že ani nevím, jak ten dort chutnal.
„Nezapomeňte, Anno, budeme ještě pokračovat ve výuce!” zněl za ní baronův hlas.
Divoška jedna. Nenechala by mi ani kousek, pomyslel si Vladimír, když za Annou zapadly dveře a pustil se do lákavého dezertu.

Za hodinu poté zaklepal baron na dveře Annina pokoje.
„Kdo je to?“ zeptala se Anna.
„Učitel,“ ozvalo se zvenčí.
„Ať vstoupí,“ svolila mladá dívka.
„Jste připravená?“ zeptal se Vladimír mírně.
„Jistě. Jen bych se učila raději něco jiného. Chození je dost nudné,“ zadoufala Anna.
„Kdepak. Musíme pokračovat, tam kde jsme přestali. Dostal jsem báječný nápad,“ řekl Vladimír nesmlouvavě. Z kapsy saka pak vytáhl černý šátek.
„Na co máte ten šátek?“ byla dívka zvědavá.
„Jednoduše vám teď zavážu oči,“ odpověděl baron.
„No, ale... To pak neuvidím na cestu...“ zhrozila se Anna.
„Správně. Neuvidíte na cestu a budete tím spíš muset důvěřovat svému doprovodu. Hned to vyzkoušíme.“
Vladimír ani nedal Anně možnost zaprotestovat a uvázal jí šátek přes oči.
„Co to děláte? Já nic nevidím. Já nechci!“ křičela Anna a snažila se šátek sundat. Baron ji ale chytil za ruce.
„Budete to muset vydržet, Anno. Pochopil jsem, že jiné cesty není. Nebojte se, nic se vám nestane.“
Anna rezignovaně uvolnila ruce.
„Tak dobrá. Sice vůbec nic nechápu, ale snad to bude aspoň zábavné,“ řekla.
„Také doufám. Tak pojďme. Držte hlavu vzhůru, na zemi přes šátek stejně nic neuvidíte. Soustřeďte se na chůzi a důvěřujte mi. Brzy zjistíte, že v doprovodu muže se vám nemůže přihodit nic zlého,“ pokračoval Vladimír a pomalu s Annou vykročil směrem z jejího pokoje.
„Ale to nejde!“ zarazila se dívka. „Co řeknou, až nás takhle uvidí?“
„Buďte klidná. V domě nikdo není, jen Darja. Všem ostatním jsem dal volno a Darja nikomu nic nepoví, je to hodná dívka.“
„Myslíte na všechno, že, barone?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Vladimír náležitě pyšně.

„Kde to jsme? Úplně jsem ztratila orientaci. Ještě se nevyznám dobře ve vašem domě,“ řekla Anna, když už měli za sebou delší procházku po domě.
„Není třeba znát místo, Anno, když jdu s vámi. Ještě chvíli a skončíme. Hezky držte hlavu vzhůru, vidíte, že to jde,“ pochválil ji Vladimír.
„Ten šátek je nepříjemný,“ kroutila se Anna.
„Ještě chvíli a odměna vás nemine,“ přemlouval ji Vladimír.
„Tak dobrá. A jakou odměnu máte na mysli?“ zeptala se Anna zvědavě.
„Překvapení.“

Najednou Vladimír zastavil. Anna, která si zvykla vnímat každý jeho pohyb, zastavila také.
„Stalo se něco, Vladimíre?“ zeptala se vzápětí.
„Blíží se konec naší slepé procházky. Musím otevřít dveře,“ odpověděl baron a vzal za kliku.
Vešli dovnitř a Anna, která neměla tušení, kde se právě nachází, měla další otázku:
„A povíte mi, kam jste mě to dovedl?“

Mezitím uslyšela druhé cvaknutí kliky. Zřejmě jsou tedy v jídelně nebo si dají kávu v knihovně, když už baron znovu zavřel dveře. Vladimír přistoupil blíž k Anně a odpověděl bezelstně:
„Ve vaší komnatě, drahá Anno. Musím vám poděkovat za vaši milou společnost.“

Sklonil se maličko, aby jí pomohl sejmout šátek z očí.
Anna se polekala: V mé komnatě? A zavřel dveře. Snad dokonce nezamkl? Nikdo není v domě, ubohá Darja mi nepomůže... Bože, co se to děje... snad mě Vladimír nechce...?

Instinktivně zamířila a uštědřila Vladimírovi pořádnou facku.

Vladimír se zarazil. Tvář ho pálila, ale to nebylo v tu chvíli důležité. Víc ho trápilo, že Anně nerozumí. Co se vlastně stalo? Vždyť jí jen chtěl udělat radost a ona mu bezdůvodně nafackovala...
Anna se sama vysvobodila ze tmy. Z očí jí sršely blesky a silně oddychovala.
Vladimír hořel touhou zjistit příčinu jejího strachu, ale bál se ji ještě víc vyděsit. Proto dokončil to, co měl původně v plánu. Znovu k ní přistoupil a uctivě jí políbil ruku.
„Co ode mne chcete, Vladimíre?” zeptala se třesoucími rty.
Vladimírovi rázem došlo, čím dívku vylekal.
„Chtěl jsem vám udělat radost, ne vyděsit,“ řekl něžně. Ale pohladit ji po vlasech se neodvážil.

„Snad jste si nemyslela, že bych vám mohl ublížit?“
„A co tedy?“
„Řeknu vám to, pokud se mě přestanete bát, Anno.“
Anna neodpověděla, jen se mu zpříma podívala do očí.
„Dovedl jsem vás do vašeho pokoje, abych vám ukázal to překvapení,“ řekl Vladimír pomalu a jemně dívku otočil tak, že mohla spatřit šaty, které visely přes skříň. Byly to krásné, vycházkové šaty. Vedle na stolku byl položený i nový klobouček, v barvě šatů.
„Za dva dny, Anno, bude v městském parku pouliční divadlo. Rád bych se šel podívat. Proto jsem spěchal s vaší výukou. Na divadlo je lépe jít v doprovodu krásné mladé dámy. Doufám, že neodmítnete mé pozvání,“ řekl baron a podíval se rozpačité dívce přímo do očí.
Anna nevěděla, kterému pocitu se dřív oddat. Zda být více ustrašená, rozpačitá, vděčná nebo dojatá.
„Já... odpusťte mi, Vladimíre. Jak jsem si jen mohla myslet, že...“
„Že vás chci svést? To jste měla na mysli?“ dopověděl za ni Vladimír její myšlenku.
Anna ještě více zrudla.
„Promiňte,“ zamumlala s hlavou sklopenou.
Vladimír vzal jemně tu zlatou hlavu do dlaní a usmál se co nejněžněji, jak jen uměl:
„Nic se nestalo, Anno. Mrzí mě, že jsem vás tak polekal. Ale na druhou stranu jsem rád, že se to stalo. Alespoň teď vím, jak dbáte na svou čest. A to mě těší. Opravdu. Ale příště už mě neuhodíte, že ne?“ obrátil celou záležitost v žert.
Anna se musela chtě nechtě zasmát.
„Jistě že ne. Je mi to vážně trapné. A ... ani jsem vám nepoděkovala za ty krásné šaty. To vážně půjdeme už za dva dny ven? A rovnou na divadlo?“ zeptala se nadšeně.
„Ano, za dva dny. Máte mé slovo. Slibte mi ale jedno...“
„Slibuji. Budu držet hlavu vzhůru a budu vám plně důvěřovat a... Už vás nikdy neuhodím,“ odpověděla za něj Anna vesele. Nemohla jinak. Nedokázala být dlouho vážná.
„Dáváte mi své slovo?“ zeptal se baron se smíchem.
„Ano. Máte mé slovo. Co vaše tvář? Musím vám to ošetřit,“ vrátila se Anna k původnímu tématu.
„To je v pořádku. Nic to není,“ odmítl ji Vladimír.
„Ne, musím vám to ošetřit. Stydím se za to, že jsem vám způsobila bolest. Nesmíte mě teď odmítnout, prosím. Dejte mi možnost, abych svou chybu napravila,“ řekla Anna pokorně.
„Tak dobrá. Ale už to nebude bolet?“ svolil Vladimír se smíchem v očích a poslušně se nechal odvést do kuchyně.

 

14.

Již tři týdny uběhly od Annina příjezdu do Petrohradu. Dívka se rychle zabydlela v novém domě a spřátelila se s celým služebnictvem. Nejblíže měla pochopitelně ke své komorné, Darje. Obě dívky byly totiž podobně staré. A pak tu byla i dobromyslná kuchařka Irina. Anna ji ráda navštěvovala v kuchyni, vždy si dokázala vymyslet nějakou záminku. Jednoduše měla potřebu alespoň pohledem pohladit hrnce, sběračky, síto na mouku, pytlík s krupicí. A stará kuchařka byla ráda, když měla tak milou společnost. Co se s Annou nahovořily o jejich společné lásce – kuchařském umění.
Toho dne však měla kuchařka volno. Vladimír Ivanovič byl velkorysým pánem. Dbal na to, aby jeho služebnictvo mělo také svůj pravidelný odpočinek. A sloužící byli za takovou laskavost pánovi velmi vděční. Stará kuchařka málokdy svého volného dne využívala. Většinou jen vyšla z domu na krátkou procházku, aby se stihla včas vrátit a připravit mladému baronovi večeři. Dnes však spěchala za svou nemocnou sestřenicí, u které chtěla zůstat až do rána. O pánovo pohodlí už se nebála. Věděla, že Anna ji v případě nouze ráda zastoupí. Moudrá žena znala dobře Annino postavení, ale věděla také o její minulosti. Nikdo jí nemusel nic říkat, sama vše vytušila, ale všechny své postřehy si nechala pro sebe. Jak ji dojímala Annina skrytá touha po staré práci. Kdyby Irina jen slovo řekla, dívka by si hned uvázala zástěru a ochotně by kuchařce s vařením pomohla. Irina však nikdy Annu nepožádala. Nechtěla ani jí, ani sobě způsobit potíže.

Vladimír s Annou se právě vrátili z pravidelné odpolední procházky. Do večera scházelo ještě dost času, ale nad Petrohradem už se snášel soumrak. Anna si mnula mírně prokřehlé ruce.
„Je zima, neuděláme si horký čaj, Vladimíre?“ zeptala se vzápětí, ještě oblečená a s čapkou na hlavě.
„To je dobrý nápad. Udělala bys ho? Irina má dnes volno a vrátí se až zítra ráno."
„Samozřejmě. Uvařit čaj je to nejsnazší. A vy pojďte se mnou do kuchyně, pomůžete mi roztopit v kamnech.“
„Tak... Máš to pěkně vymyšleno, že? Sama si vybereš to příjemnější a mně necháš špinavou práci,“ začertil se Vladimír.
„Jak to? Vy umíte uvařit čaj, Vladimíre Ivanoviči? Tak prosím,“ opáčila Anna.
„Hm. A ty snad budeš vařit čaj na kamnech?“ obešel Vladimír chytře otázku.

Nerad by nahlas Anně potvrzoval její správnou domněnku; vařit čaj v samovaru opravdu neuměl.
„Jistěže ne. Ale čajem se nenajíme,“ vysoukala ze sebe dívka neochotně.
„Aha. Slečna má opět hlad,“ poškádlil ji baron.

„To chápu. Tak už pojďme,“ rozhodl Vladimír.

Anna v kuchyni odložila kabát a ihned se pustila do přípravy čaje. Vladimír s potěšením zjistil, že kamna zůstala teplá. Nebude mít tedy těžkou práci. Irina byla jistě prozíravá. Přidal do kamen tedy několik polen a přitom nenápadně pozoroval Annu.
To nebude jen tak. Určitě má něco za lubem. Tak to si nemohu nechat ujít. A kdo ví, třeba ji přemluvím, aby něco dobrého upekla.
„Už jsem hotov. Co mám dělat dál, slečno kuchařko?“ zeptal se nevinným hlasem.
Anna překvapeně vzhlédla.

„Vladimíre, asi jsem špatně slyšela. Chcete mi pomáhat v kuchyni?“ zeptala se nevěřícně.
„No a proč ne? Celé dny se vám věnuji a učím vás etiketě. Na oplátku můžete naučit něco vy mě. Nemám pravdu? Jeden neví, co se mu kdy může hodit. Dnes jsi sedlák, zítra žebrák,“ uvažoval baron.
„Chcete se naučit upéct koláč?“
„Budeme péct koláč? Výborně,“ zaradoval se Vladimír.
„To je ženská práce, pane barone,“ pokračovala Anna doufajíc, že barona od jeho úmyslu odradí.
„A vy chcete tvrdit, že jako muž to nezvládnu?“ zeptal se baron.
„Máte pravdu, zkusíme to,“ přijala urychleně Anna podivný návrh dřív, než by si to mohl Vladimír rozmyslet.
Jen počkej, barone. Dám ti co proto. Bude tě mrzet, že ses mi chtěl motat v kuchyni. Víckrát sem nevlezeš!
Anna se usmála, aby baron náhodou nevytušil její myšlenky. V duchu už spřádala plán, jak Vladimírovi dnešní odpoledne řádně okořenit.
„Tak dobrá. Váš kuchtík je připraven, slečno,“ řekl Vladimír vesele.
Já ti dám lézt do kuchyně. Teď teprve uvidíš, čeho jsem schopen. Postarám se o to, aby tě jednou provždy přešla chuť na práci služebnictva. Potřebuji vedle sebe dámu, ne další kuchařku!
I Vladimír se spokojeně usmál, aby Anně nezavdal jedinou příčinu k pochybám.

Mezitím mu Anna uvázala Irininu zástěru. Skvěle padla.
„Co to děláte?” zhrozil se Vladimír.
„No coby? Nemůžete si umazat oblek. Vážu vám zástěru,” řekla Anna vážně.
„S růžičkami?” zaúpěl baron. V duchu už zalitoval svého hloupého nápadu.
Anna však klidně namítla: „S růžičkami. Jinou zástěru tady Irina nemá.“

Vítězně se mu podívala do očí. Stěží se udržela, aby nevyprskla smíchy. Baron v květované zástěře - kdo to kdy viděl?

A nahlas řekla: „Bez obav. Moc Vám to sluší!“
Vladimír si jen povzdychl a zadoufal, že ho nikdo ze služebnictva takto neuvidí.
„Oloupat a nakrájet!“ ozvalo se vedle jeho hlavy a Vladimírovi klesl zrak na vrchovatou mísu jablek, která se ocitla na stole před ním.
„Jak, oloupat? To neumím,“ pospíšil si s odpovědí.
Anně se poněkud zkřivil obličej, ale opanovala se.
„Takhle,“ a ukázala Vladimírovi, jak jablko správně oloupat.
„Hm. No, tak teď už to chápu,“ řekl Vladimír a co nejnemožnějším způsobem zařízl nůž do jablka.
„Takhle ne,“ zvýšila Anna poněkud svůj hlas.
„Vždyť to dělám správně. Přesně tak, jak jsi mi to ukazovala,“ nedal se Vladimír.
„Vůbec to neděláš správně. Tak se podívej ještě jednou!“ zlobila se Anna.
Hra začala nabírat na obrátkách...
Vladimír se činil, aby Anně práci při pečení co nejvíce kazil, a Anna se durdila. Všechno musela po Vladimírovi předělat, a tak příprava koláče zabrala mnohem víc času, než bylo obvyklé. Když už byl nešťastný koláč v peci, Anna unaveně klesla na židli.
„Ještě je potřeba utřít stůl a zamést. Vypadá to tu, jako by byla sněhová vánice,“ poznamenala.
„To zase já?“ podivil se Vladimír.
„Samozřejmě. Zametání je odjakživa práce kuchtíka,“ řekla Anna rezolutně a demonstrativně si položila nohy na vedlejší židli.
No, když jinak nedáš, zaradoval se v duchu Vladimír. Hlavou mu bleskl nápad.
Sněhová vánice. Skvělý nápad, děvče.
Vzal do ruky utěrku, nepozorovaně do ní nabral hrst mouky, nadechl se a zafoukal... V tu chvíli se v kuchyni rozpoutala válka.
Anna zamžikala, zakuckala se. Nebyla na něco takového připravená. Rychle se však vzpamatovala a doběhla k polici pod oknem. Dobře, že už znala každý kout této kuchyně. Popadla do ruky pytlík s krupkami a rozeběhla se za Vladimírem.
Najednou se oba vrátili do dětských let, honili jeden druhého a kuchyň se povážlivě měnila v bílou krajinu...

Anna se na chvíli zastavila, aby si setřela mouku z čela. A to se jí stalo osudným. V mžiku ji totiž baron pevně chytil tak, že nemohla uniknout.
„Mám tě,“ zvolal vítězně. „Teď už mi neutečeš.“
Anna ucítila pevné objetí, a tak se ani nesnažila vykroutit. Zachvěla se, ale strach neměla. Směle se podívala do očí svého poručníka:
„A co bude dál?“ zeptala se šibalsky.
„Přece odměna pro vítěze,“ odpověděl na to Vladimír.
„Ne, já nechci. Nechci,“ zaprosila Anna, vzpomínajíc na těžké prohry z dob, kdy byla ještě malou holčičkou.
Vladimír dobře věděl, čeho se Anna bojí.
„Neboj se. Nebudu tě lochtat. Dětství skončilo,“ řekl s tajemným výrazem ve tváři. Nespouštěl ze své „oběti“ oči.
„A co tedy?“ zachvěla se Anna znovu.
„Tohle,“ odpověděl Vladimír a vtiskl Anně něžný polibek. Jen zlehka se dotkl jejích rtů, jako by se bál, že jí ublíží. Přitom ji stále držel pevně kolem pasu.
Anně se rozbušilo srdce. Sklopila svůj zrak a neodvážila se Vladimírovi podívat do očí.
Zbláznil jsem se? Bože odpusť mi, nedokázal jsem se ovládnout.

Vladimír se sám zalekl svého spontánního činu. Neměl ale čas zabývat se svými myšlenkami. Vždyť tu nebohou dívku uvedl do rozpaků.
„Odpusťte mi to, Anno. Nechtěl jsem vám ublížit,” zašeptal proto a uvolnil objetí. Předpokládal, že Anna nebude ani chvíli váhat a uteče ven z kuchyně. Ale nestalo se tak.
Baron si zhluboka oddychl.
Anna se konečně probrala a odpověděla, oči stále směřující k podlaze:
„Neublížil jste mi, jen...” Nevěděla vlastně, co má říci.
Vladimír instinktivně Annu znovu objal a volnou rukou ji pohladil po vlasech. Když ruka sjížděla k bradě, opatrně otočil její obličej vzhůru. Anna vytušila v jeho očích němou otázku, „Mě ještě nikdy...” řekla téměř neslyšně a opět nebyla s to větu dokončit. V obličeji celá zrůžověla. Styděla se před Vladimírem a znovu sklopila oči.
„Ještě nikdy tě žádný muž nepolíbil?“ dopověděl Vladimír citlivě. Anna jen slabě přikývla. Vladimír se mírně usmál a jeho tělem nečekaně projela vlna vzrušení. Stále hladil svou holčičku po vlasech a šeptal jí do ucha:
„Za to se přece nemusíš stydět. Naopak, stydět bych se měl já,“ přiznal.
„Vždyť jsi vyhrál,“ řekla Anna smířlivě a odvážila se podívat Vladimírovi do očí.
„Nebylo to ode mne čestné. Kdybych věděl, že je to poprvé, tak...“
„Tak bys to neudělal?“ zeptala se Anna smutně.
Vladimír pochopil Annino zklamání a zastyděl se znovu.
Líbilo se jí to. Nemohu ji teď zklamat.
Ještě jí stačil pošeptat do vlasů:
„Kdybych věděl, že je to poprvé, víc bych se snažil, aby to bylo krásné.”
Dál už nebyl schopen mluvit. Cítil se zmaten, vír vášně zcela oslabil jeho mysl a on se přiblížil nebezpečně blízko k Anniným rtům. Anna se ani trochu nebránila a zcela se oddala Vladimírovým něžným polibkům. To v něm ještě víc rozpalovalo touhu. Zvykl si žít sám, ale teď každá buňka jeho těla hořela a toužila po troše lásky, i kdyby to mělo být naposledy v životě.

S obrovským sebezapřením se Vladimír odtrhl od sladkých rtů a tak trochu omluvně se usmál na dívku před sebou. Anně se podlamovala kolena, ale už neměla strach se podívat baronovi do očí. Po těle ji příjemně mrazilo. Byl to pro ni dosud nepoznaný pocit.
Chtěla něco říci, ale Vladimír jí položil prst na ústa, aby ji umlčel. Neodolal a naposledy jí přikryl rty těmi svými, přitom se jich skoro ani nedotkl.
Vladimír Annu nepoznával. Její oddanost a důvěra ho připravovaly o rozum. Rozpačitě se usmál a poodstoupil. Uvolnil objetí, ruce si sepjal za zády.

Konečně Anna promluvila: „Myslím, že koláč už je hotový.“
Chtěla vykročit směrem k peci, ale její kroky byly velmi nejisté. Vladimír ji jemně zadržel a usadil ke stolu.
„Já sám,“ řekl prostě.
Anna neměla sílu odporovat a doufala, že se Vladimír nespálí. Ale baron si počínal velice obezřetně. Vytáhl koláč z trouby, postavil ho na podnos a vida Annino přikývnutí, spokojeně řekl:
„Hotovo. Půjdeme jíst do knihovny.“

Anna byla malátná a tichá, ale po zbytek večera se tajemně usmívala. Oba mladí lidé byli ponořeni do svých pocitů, oba mysleli na totéž, ale téměř nepromluvili.
Vladimír sledoval potají tvář své schovanky a skoro zalitoval, že v ní dnes probudil ženu. Bál se, že nadobro ztratil tu rozvernou dívku, kterou si před lety zamiloval a kterou teprve nedávno znovu našel...

Hodiny míjely, vína v láhvi povážlivě ubývalo. Vladimír se chystal přiložit další poleno do krbu, když jeho zrak sklouzl na Annu. Dívka, přemožená snad únavou, snad vínem, usnula. Vladimír opatrně položil poleno na zem a přistoupil ke křeslu, na kterém Anna seděla, schoulená jako kotě. S otcovskými pocity uchopil dívku do náručí a odnesl ji do její ložnice. Uložil ji na postel a přikryl dekou. Anna něco tiše zamumlala, malinko pootevřela oči, ale hned je zase zavřela. Vladimír znovu viděl před sebou tu malou holčičku s rozbitými koleny. Lehounce ji pohladil po vlasech, dotkl se rty její tváře a tichým krokem opustil ložnici.
Krátká pochůzka po chladné chodbě zpět do knihovny způsobila, že baron poněkud vystřízlivěl.
Gratuluji ti, barone Korfe. Teď se s ní budeš muset oženit.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->

 

15.

Se sklenicí brandy přistoupil k oknu, v hlavě změť myšlenek. Zamlžené sklo prozrazovalo pomalý nástup zimního počasí, ale Vladimírovo tělo jen hořelo. Přitiskl si sklenku na čelo... Nepomohlo to. Zlaté vlasy nacházel všude – za okny, v brandy, dokonce i v pohasínajícím krbu... A v hlavě zněl její šťastný smích, z knihy na něj hleděly její oči, cítil jejich plachost, když ji překvapil svým polibkem.
Ale ten její klid, když jsme večer seděli tady v knihovně... Co způsobilo tak náhlou proměnu? Ženy jsou záhadná stvoření. Zřejmě nikdy nebudu schopen jim porozumět.
Vladimír sáhl po karafě, aby si nalil další sklenku, ale včas si to rozmyslel.
Vzpamatuj se, Korfe. Teď není čas na brandy. Musíš vymyslet, co dál. Pěkně ti Anna popletla hlavu...a kdo ví, zda jsi to sám takhle nechtěl... Nesmysl. Je jako tvoje sestra. Tomu sám nevěříš, tak proč si to namlouvat. Ale jak se k ní teď mám chovat? Nejlepší bude tvářit se, jako by se nic nestalo. Jen tak budu moci Annu naučit všemu, co potřebuje znát budoucí .... baronka. Bože, to nemůže být pravda! To nedokážu. Ale ona... ona to dokáže. Sama se promění v šlechtičnu.
„Půjdu si lehnout. Jak se říká – ráno moudřejší večera,“ řekl si konečně a odebral se do své
ložnice.

„Vstupte,“ odpověděl mladý baron na zaklepání.
„To jsi ty, Darjo? Stalo se něco?“ zeptal se Vladimír své služebné.
„Já nevím, Vladimíre Ivanoviči. Nerozumím tomu. Slečna Anna Petrovna ještě nevstala z postele. Mám o ni starost,“ pospíšila si Darja s odpovědí.
Vladimír pohleděl na hodinky, bylo již jedenáct hodin. Darjiny obavy tedy byly oprávněné. Anna nikdy nepolehávala v posteli, vždyť byla zvyklá celý život vstávat velmi časně. Ostatně, tak jako každá služka.
„Dobrá. Nemusíš se bát, snad je jen unavená a jistě brzy vstane,“ řekl baron služce. Vzpomněl si na víno, které včera s Annou vypili. Vždyť to děvče nebylo vůbec zvyklé takhle pít...
Darja se uklidnila a opustila pánovu pracovnu. Zato Vladimír pocítil výčitky. Ihned se odebral směrem k Annině ložnici. Několikrát neúspěšně zaklepal na dveře. Z místnosti se neozvala ani hláska. Obavy barona tím jen vzrostly. Rozhlédl se tedy po chodbě, a když nikoho ze služebnictva nezahlédl, odhodlal se vzít za kliku. Jeho zrak okamžitě vyhledal spokojeně oddychující Annu. Vladimír se rázem uklidnil a opatrně za sebou zavřel dveře. Přistoupil k posteli a posadil se tiše na její okraj. Musel se usmát při pohledu na spící dívku.
Nebudu ji přece budit. Vypadá tak šťastně. O čem se jí asi zdá?
Po chvíli se Anna zavrtěla a pomalu otevřela oči. Zprvu nevěděla, zda je to ještě sen nebo již skutečnost. Nedovedla si vysvětlit Vladimírovu přítomnost v její ložnici.
„Co se stalo? Vladimíre Ivanoviči, opět porušujete pravidla etikety? Víte přeci, že pánské návštěvy ve své ložnici nerada vidím,“ řekla Anna a v očích jí přitom zablýsklo.
Vladimír se probral ze zamyšlení a pohleděl na svou schovanku.
„Příliš tvrdě jste spala, má drahá. Měli jsme o vás starost. Přišel jsem se proto přesvědčit, zda jste v pořádku. Klepal jsem, ale nikdo neodpovídal. A tak jsem se vloupal dovnitř... Co kdyby vás byl někdo unesl?“ odpověděl jí Vladimír stejným tónem.
„Myslíte čerta? Tak na ty už nevěřím,“ rozesmála se Anna.
Vladimír raději uhnul pohledem. Ten smích a radost v jejích očích ho zrazoval a on musí dostát svým předsevzetím.
„Cítím se vinen, Anno. Je vám dobře?“ chtěl se ujistit.
„No, trochu mě bolí hlava, ale to jistě přejde, že? A teď odejděte. Musím se převléct,“ řekla Anna. Ihned si ale všimla, že je oblečená v šatech, které na sobě měla večer a znejistěla.
„Vladimíre, nemusíte nikam odcházet...“
„Usnula jste v knihovně, proto jste stále oblečená v šatech,“ pomohl jí Vladimír s rozluštěním záhady.
„Tak je to tedy. No, ale jestliže jsem usnula v knihovně, jak jsem se potom dostala do ložnice?“ pokračovala ve svých úvahách Anna a překvapeně pohlédla na svého poručníka.
„Proč se na mě tak díváte, Anno? Nevím, asi vás sem odnesl váš anděl strážný.“
„Pak prosím vyřiďte tomu andělovi, že mu velmi děkuji. Myslím, že víte, kde ho hledat,“ řekla Anna polohlasně a nejistě se usmála. Taková péče barona ji dojala.
Ten pohled zbořil veškerou Vladimírovu snahu zachovat si chladnou hlavu. Pomalu zvedl svou ruku a pohladil zlatou hřívu.
„Přinesu ti snídani a pokusíme se vyhnat tu bolest z hlavy,“ dodal po chvíli.
Anna jen s povděkem přikývla. Vladimír jí dnes připadal nějaký jiný. Byl laskavý, ale také vážný. Milý i nepřístupný zároveň. Ale rozhodla se, že si tím nebude lámat už tak bolavou hlavu.

Po chvíli vešla do ložnice Irina s čajem a koláčky.
„Pán mi nařídil přinést vám snídani, slečno. Necítíte se dobře?“ zeptala se kuchařka starostlivě.
„Děkuji, Irino. Nic mi není, jen mně třeští hlava,“ usmála se Anna.
„A baron? Proč nepřišel s tebou?“ zeptala se trochu zklamaně.
„Copak se to sluší, slečno?“ opáčila kuchařka naoko přísně.
„Bude tu co nevidět,“ dodala ale hned vesele.

To bych ráda věděla, co se včera odehrávalo v kuchyni. Takovou spoušť jsem ještě za celý život neviděla. Něco mi říká, že to sama slečna s baronem... pomyslela si Irina v duchu.

Bolest hlavy pomalu ustupovala, ale Anna si přála Vladimíra ještě chvíli zdržet.
„Budeme dnes pokračovat ve výuce?” zeptala se barona.
„Myslím, že si můžete jeden den odpočinout,” odpověděl Vladimír.
„Půjdu do své pracovny. Mám nějaké vyřizování,” zalhal poněkud. Chtěl zmizet dříve, než se přestane kontrolovat. Už nesmí dopustit, aby se opakovala historie včerejšího večera.
„Ale nebudete pracovat dlouho do noci?” chtěla se Anna ujistit a vrhla na Vladimíra pohled plný očekávání.
Tak na co čekáš. Raději teď hned, než si to rozmyslíš.
„Musím poslat nějaké žádosti. Rozhodl jsem se, že už vás dále nebudu vyučovat. Najmu vám dobrého učitele,” sdělil Vladimír překvapené dívce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Dzana, 4. 9. 2007 14:15)

Hupko, děkuji.
A díky za nakopnutí k utvoření těchto stránek.

Tajomný náhrdelník

(Hupka, 2. 9. 2007 8:42)


Nežné a romantické. Vďaka.