Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak daleko zajde svět - 6. kapitola kompletní

7. 1. 2014

 6. kapitola - Potrhlá čajová společnost* 


Uběhlo několik týdnů od její první návštěvy ve Francis Street.

„Meg,“ zvolal pan Hale u snídaně. „Pozval jsem pana Thorntona dnes vpodvečer na čaj. Myslíš, že bys mohla přemluvit Dixon, aby upekla její kokosové koláčky?“

„Ach otče,“ odvětila dívka poněkud polekaně. „Měl jste mi to říct dříve. Včera jsme sundaly závěsy v saloně, abychom je vypraly, a ještě nejsou vyžehlené. Salon je jediná místnost vhodná k příjímání návštěv, kromě vaší pracovny. A já vím, jak nerad ji používáte k setkávání.“
Seděla a pozorovala svou misku s ovesnou kaší, jako by jí snad mohla poskytnout odpověd‘.  
„Tak dobrá. Jestliže má přijít, nabídnu se, že závěsy vyžehlím, aby mohla Dixon péct.“

Její matka bolestně zavzdychala a úkosem na dceru pohlédla.
„Ty víš, jak nerada vidím, když se věnuješ domácím pracím.“
Její tvář potemněla zklamáním.

Meg zlehka položila ruku na matčinu paži.
„Já vím, matko, ale někdo musí Dixon pomoci, dokud se nenajde vhodné děvče. Není to správné, když všechna ta práce padá jen na ni.“
V duchu dodala, jestli se dá najít vhodné děvče. Dixon hovořila s tucty dívek, ale cítila se uražená tím, co považovala za příliš nezávislé, svobodomyslné a hrubé způsoby Miltonských děvčat.

Najednou si Meg vzpomněla na Mary Higgins. Při její poslední návštěvě se Bessy zmínila o tom, že Mary potřebuje práci a vysvětlovala, že si nepřeje, aby Mary pracovala v přádelně. Meg si usmyslela, že příště, až půjde na návštěvu k Higginsovým, nabídne Mary místo v jejich domácnosti. Kdyby k nim šla Mary pracovat, mohla by Meg poznat dívku, která ji jednoho dne adoptuje. Usmála se při pomyšlení nad tak nepochopitelným děním, že v jejím životě se stala celá série nepravděpodobných událostí.

Dívka strávila odpoledne žehlením závěsů snažíc se přitom nepopálit se a nesežehnout látku. Upekla také podle Dixonina receptu kokosové koláčky, zatímco Dixon měla plné ruce práce s ohřátím vody pro koupel paní Hale a s přípravou večeře spolu s několika chlebíčky k čaji. Když bylo všechno hotovo, závěsy pověšené na čistých oknech, a ve vázách čerstvé květiny, pohlédla Dixon kriticky na dívku a prohlásila:
„No vy vypadáte, slečno Meg! Ještě že mám dost horký vody, co zbyla po koupeli vaší matky. Budete se moct taky vykoupat. Jděte se nahoru převlíct a já vám připravím sedací vanu tady v kuchyni.“
Když spatřila dívčin pohled, dodala:
„Váš otec nebude zpátky dřív, než se bude podávat čaj a vaše matka odpočívá. Budete mít kuchyň pro sebe. Dohlídnu na to.“

Dívka protestovala s tím, že je to pro Dixon až příliš práce naplnit ještě jednu vanu, ale služka trvala na tom, že Meg nemůže přijímat hosty s takovou špínou ve vlasech a za nehty.
„Probůh, přece jste mi pomáhala celej den. Nevím, co bych si bez vás počala, slečno Meg, ale určitě bych byla sedřená až na kůži.“


„Děkuji Dixon, bude to úžasný požitek,“ prohlásila Meg a impulsivně políbila služebnou na tvář.

Dixon ji odehnala, ale dívka by byla řekla, že ji toto srdečné gesto určitě potěšilo.

Slečna Meg je mnohem laskavější a pozornější než bejvala, pomyslela si Dixon zadumaně. Dřív byla studená jako psí čumák a nic ji nezajímalo. Teď je milá a laskavá ke každýmu, koho potká. A o svou matku se stará s takovou jemností a péčí skoro jako já.

Dixon sledovala změnu v chování Meg od příjezdu do Miltonu. Dívka ochotně pomáhala s čímkoliv, co bylo potřeba udělat a měla pochopení pro ty, kteří byli potřební a neměli takové štěstí jako ona. Ale ne že by byla křehká a slabá. Uměla vyslovit svůj názor a na rozdíl od mnohých mladých dam si nepotrpěla na zženštilé způsoby. Jsou tři lidi, které mám ráda, pomyslela si Dixon. Mou paní, mladého pána Fredericka a slečnu Meg. Ať ji Bůh chrání – ona je hotový poklad.

Meg se ve své ložnici svlékla tak rychle, jak jen to uměla. Stále ještě bojovala se spodničkami a korzetem, ale v oblékání a svlékání už byla přeci jen větší mistr a byla schopná dostat se do postele mnohem dřív, než když prvně čelila hromadě spodního prádla, které musela nosit.

Seběhla po schodech do kuchyně, šaty přehodila přes židli a vlezla si do vany. S  úlevou vydechla. Provoněná voda omývala její tělo a ona si užívala první klidnou chvíli dne. Přemýšlela, zda si umýt vlasy. Neuschly by jí do doby, kdy se bude podávat čaj. Byly však špinavé, a tak Meg ponořila hlavu do vody a pomocí voňavého mýdla, které jí Dixon nachystala, si začala mýt dlouhé hedvábné prameny. Znovu ponořila hlavu do vody, aby si vlasy opláchla a sklouzla až dolů tak, že se její vlasy vznášely kolem těla jako kdyby byla vodní víla. Teplá vana jí skýtala úžasnou rozkoš.

Když voda ochladla, utřela se do ručníku a sedla si k ohni, kde si prsty pročesávala vlasy, aby co nejdříve uschly. Hodiny v hale sedmkrát odbily a dívka se ulekla. Bylo již pozdě a ona se musí převléct k čaji. Její matka odpočívala, takže role hostitelky tento večer spočívala na ní. Utáhla si pásek na šatech a vyběhla po schodech nahoru. Modlila se, aby nepřišla příliš pozdě.

********

Na ulice v Cramptonu dopadal jarní soumrak a v domech již blikaly plynové lampy, když pan Thornton stoupal po schodech před domem rodiny Hale a rázně zaklepal na dveře. Pan Thornton byl pyšný na svou dochvilnost – vždy raději přišel dříve, než aby se opozdil.


Těšil se na to, že stráví večer ve společnosti svého učitele a očekával podnětné rozhovory o průmyslu i klasických autorech. Na večeři pánů, kde byl pan Hale přítomen, prokázal nadšení a zájem o bavlnářský průmysl a položil nespočet otázek o práci v Marlboroughské přádelně. Pokud bude doma  jeho slečna dcera, pomyslel si pan Thornton se strojenou lhostejností, byl rozhodnut chovat se zdvořile.  

Dveře se otevřely a pan Thornton poznal Haleovic služebnou. Sňal svůj klobouk a otázal se, zda je doma pan Hale. Služka vzala jeho klobouk a rukavice a poslala jej nahoru, kde ho u dveří salonu přivítal pán domu.

Salonem byla půvabná místnost se zářivými tapetami a pohodlným nábytkem. V krbu hořel oheň a na mahagonovém stolku vedle útulně rozestaveného sofa a židlí stál podnos s čajem.

„Pojďte dál, pane Thorntone,“ pobízel jej hostitel. „Omluvte mne, prosím, na moment – musím zajít za svou ženou. Omlouvám se a je mi líto, že s námi dnes večer nebude. Necítí se dobře. Jsem zpátky za minutku. Margaret za vámi hned přijde. Posaďte se, prosím, k ohni a zahřejte se.“ Usmál se roztržitě a opustil pokoj.

Pan Thornton s potěšením pohlédl na oheň. Jeho matka nechávala zřídkakdy zapálit v krbu v jídelně nebo salonu. S výjimkou velmi chladných nocí to považovala za marnotratnost. Oheň v sychravém večeru činil pokoj teplým a přívětivým místem a mladý muž využil přítelovu pobídku, natáhl své dlouhé nohy a usadil se na připravenou židli u krbu.

Rozhlížel se po místnosti a okouzlil jej pohled na košíky s rozdělaným vyšíváním v blízkosti židlí. Knihy byly položeny na opěradlech křesel anebo ležely otevřené na krajích stolků jako by byli jejich čtenáři právě odvoláni. Na stolku u krbu stála šachovnice. Zdálo se, že partie byla v plném proudu a čekala na protihráče, aby se pustili do boje. Jeho matka se svými představami o pořádku by nikdy nedovolila, aby v domě zůstaly patrné takovéto stopy po činnostech jeho obyvatel. On si však pomyslel, že tyto drobnosti nechávají nahlédnout do zálib rodiny a pokoj se díky nim stával přívětivějším.

Náhlý zvuk jej přiměl, aby se otočil. Rychle vstal ze své židle, když do místnosti vtrhla Meg.

„Omlouvám se,“ řekla udýchaně. „Ztratila jsem pojem o čase. Jak se máte, pane Thorntone?“ a natáhla ruku k přivítání.

Muž na ni chvíli zíral neschopen jediného slova. Byla oblečená v jemných lněných šatech smetanové barvy a její umytý obličej zářil ve světle ohně. Vlasy jí ležely na zádech v tlustém copu a vlhké pramínky tvořily kolem její hlavy rudo-hnědou svatozář.

S tím copem vypadá slečna Hale jako školačka, pomyslel si. Když udělal krok blíže, aby uchopil její ruku, zachytil jemnou vůni růží a levandule. Dívka se očividně právě vykoupala a on ji najednou viděl, jak vystupuje z vany a voda stéká po její jemné kůži. Okamžitě ten obraz zaplašil a jemně jí stiskl ruku. Hebké teplo, které pocítil ve své dlani, se mu vrývalo do paměti.
Podívej se na mě,
pomyslel si. A jako by to byl vyslovil nahlas, zdvihla k němu své jasné klidné oči.   

 „Margaret, nalila bys nám čaj, prosím?“ Smutný hlas pana Hale, jenž vstoupil do pokoje, zlomil kouzlo té chvíle a Meg pomalu a neochotně vytáhla svou ruku z mužova sevření, aby obrátila svou pozornost k čajovému podnosu. Rychlými a elegantními pohyby naplnila šálky. Nejprve dala šálek panu Thorntonovi a nabídla mu konvičku se smetanou a misku s cukrem a kleštičkami. Když si dochutil čaj ke své spokojenosti, podala mu také talířek a nabídla tác s kokosovými koláčky. Několik si jich vzal.

Potom podala šálek svému otci a s uličnickým úsměvem k němu natáhla ruku. Její otec úsměv oplatil a pan Thornton jako omámený sledoval, jak pan Hale vzal její palec a ukazováček do své ruky a vytvořil z nich jakési kleštičky, kterými si nabral kostku cukru do svého čaje. S radostným úsměvem si pak otec čaj zamíchal a dcera s úsměvem na tváři se obrátila k podnosu, aby si ochutila také svůj čaj. Tento pantomimický kousek, byť trval jen okamžik, pana Thorntona zcela okouzlil.

Pánové Hale a Thornton diskutovali o Platónovi a Aristotelovi. Rozmlouvali také o nejnovějších vynálezech strojních zařízení a různých posledních novinkách, které by mohly mít velký vliv na zlepšení Miltonského podnikání. Meg byla unavená a jen těžko dokázala jejich rozhovor sledovat. Šití nebo pletení zavrhla kvůli ubohému výsledku. Vzala si knihu, kterou v saloně nechala dopoledne a natáhla si pod sukní nohy. Znovu ji lákalo Scottovo vyprávění o Ivanhoeovi. Vždycky milovala tento rytířský příběh a brzy byla pohlcena hrdinskými činy statečného rytíře, jehož milovaly dvě tak odlišné ženy.

Když dočetla kapitolu, upoutal ji rozhovor mužů. Slyšela, jak otec panu Thorntovi vysvětluje úlohu Moirai neboli osudu.
„Známe je jako Osud,“ vysvětloval pan Hale. „V Řečtině to byla bíle oděná zosobnění osudu, podobná římským Parcae, sudičkám nebo germánským Nornám,“ řekl a začal se dostávat do učitelského transu. „Vždycky byly tři.“

Pan Thornton se rozpačitě zeptal: „Proč se jmenovaly Moirai?“

Učitel se dal do vysvětlování: „Řecké slovo moira znamená doslova část nebo podíl a v přeneseném významu také něčí úděl v životě, čili osud. Moirai měly na starosti pomyslnou nit života každého smrtelníka od narození po smrt a ještě dále.
Dokonce i bohové se Moir obávali, i samotný Zeus podléhal jejich moci.


Mladý muž se usmál. „Měly tyto Osudy jména? A jaké měly role?“

I Meg se usmála, když viděla, jak její otec s nadšením pokračuje v tématu.
„Tři bohyně osudu se jmenovaly Clotho, Lachesis a Atropos. Clotho byla přadlena, která odvíjela nit života ze své přeslice na vřeteno. Její římský ekvivalent je Nona, neboli „Devět“. Ta byla původně bohyní, na kterou se obracelo v devátém měsíci těhotenství. Lachesis byla sudička přidělující. Ta každému člověku odměřovala délku nitě života. V římské mytologii se jmenuje Decima, čili Deset. A Atropos, neodvratná, byla tou, která přestřihovala nit života. Ona vybírala způsob, jakým každý člověk zemřel. Když přišel jejich čas, přestřihla jim nit života. Římský ekvivalent je Morta, Smrt.“

Pan Hale si poposedl.
„Myslím, že tyto tři sudičky – Moirai - se objevovaly o třetí noci po narození dítěte, aby určily směr jeho života. Byly odpovědné za určení osudu všech bytostí.“

„A co se stalo s těmi, kteří nešli tou cestou, kterou jim Moiry určily?“ zeptal se pan Thornton zvědavě.

„Á,“ odvětil pan Hale s úsměvem. „Legenda říká, že lidi, kteří se vzepřeli určenému jejich osudu, čekaly hrozné následky. Věřilo se, že člověk, který by nešel cestou vymezenou Moirami, by mohl rozervat tkanivo času.

Meg sledovala pana Thorntona se zájmem. Zdálo se, že byl otcovým výkladem o bohyních osudu fascinován. Jeho oči zářily zaujetím a jeho uvolněná tvář vypadala přátelsky. Po jejich prvním setkání nabyla dojmu, že je to docela obyčejný muž, se svými tmavými vlasy a oblečením. Když se ale usmál, jeho obličej se rozjasnil a on vypadal poměrně hezky. Měl výrazný přízvuk, jaký dívka ještě nikdy předtím neslyšela. Vzpomněla si, jak otec tvrdil, že rodina Thorntonů pochází z Darkshire.

Temný muž z Darkshire**, pomyslela si pobaveně, a vybavila si slova kartářky: Temný muž ti ukáže cestu. Její mysl začala nabírat na obrátkách a dívka rychle přemýšlela, jestli je on tím temným mužem. Pokud to byl on, kdo jí měl ukázat cestu, musí ho Meg opatrně sledovat a být neustále v jeho blízkosti, aby rozpoznala ten správný okamžik, kdy může odvrátit jeho smrt.

Všimla si, že v pokoji se náhle rozhostilo ticho. Pohlédla na svého otce a viděla, jak se na ni dívá a zároveň zvedá svůj šálek.
„Drahoušku, naše hrdla příšerně prahnou po dalším čaji.“

Dívka si uvědomila, že zanedbává své povinnosti hostitelky a okamžitě vstala, aby napravila situaci. Vzala prázdný šálek z ruky pana Thorntona, aby jej znovu naplnila. Vypadal pobaveně a ona náhle pocítila nutkání vyvést ho z rovnováhy. Koutkem oka si prve všimla, jak opatrně sledoval její pantomimu s  „s kleštičkami“ a jejím otcem. A tak, když před něj položila šálek a cukřenku, natáhla k němu ruku se stejným gestem, jaké použila s panem Hale. Pohlédl na ni v rozpacích a ona se na něj usmála.  

 „Přejete si jednu nebo dvě kostky?“ zeptala se bezostyšně a zahlédla, jak výraz jeho očí zmírnilo překvapení a pobavení.

Na chvilku zaváhal, ale pak opatrně vzal její ruku do své a nabral si dvě kostky cukru. Jeho ruka byla teplá a stisk pevný. Meg si zděšeně uvědomila, že jeho dotek v ní vyvolal vlnu okouzlení.

„Děkuji, slečno Hale,“ řekl tiše a Meg s hrůzou sledovala výraz silného okouzlení v jeho tváři. Doufala, že ho uvede do rozpaků a místo toho v něm podnítila zájem.

Ihned zalitovala svého impulsivního jednání. Byl to špatný nápad chovat se tak provokativně k příteli a mecenáši jejího otce. Zrudla a rychle se odtáhla, vrátila se k čajovému podnosu. Stále cítila jeho dotyk a litovala svého bláznivého činu. Byla sem poslána proto, aby tohoto muže zachránila před smrtí, ne aby s ním flirtovala, jako to dělávala s mladými vojáky, o které pečovala.


Poté, co obsloužila svého otce, omluvila se pro zbytek večera a odešla z místnosti tak rychle, že nemohla spatřit v očích pana Thorntona výraz zklamání a touhy. 

Té noci se jí zdálo o předoucí, odměřující a stříhající sudičce. Meg s nimi seděla a pilně se starala o svoji vlastní nit osudu, ale zjistila, že je zamotaná a plná uzlů. Když se obrátila na Moiry, jedna z nich k ní natočila svůj zahalený obličej a výsměšně řekla:
„Dělej si, co chceš, ale já budu spřádat tvou nit podle svého vlastního uvážení.

Probudila se se znepokojivým poznáním, že bez ohledu na to, kam půjde a co bude dělat, svému osudu neujde.

********

Když nastal nedělní večer, vydala se Meg ven, aby doprovodila svého otce a zjistila, co nejvíce o plánech dělníků ohledně stávky. Otec byl svolný a propůjčil dělníkům halu na první hodinu s poznámkou, že jeho žáci beztak nejevili přílišný zájem o sakrální architekturu.

Jak se dívka blížila k lyceu, spatřila velký počet dělníků, který mířil stejným směrem jako ona. Mnoho z nich již vystupovalo po schodech ke vstupním vratům. Ohlédla se a zjistila, že je sleduje pan Thornton, který se se zachmuřeným, až, hrozivým výrazem díval z otevřeného okna protějšího domu do ulice. Spolu s ním tam bylo několik rozladěných gentlemanů, kteří se očividně zajímali o ty, co té noci přicházeli nebo vycházeli z lycea.

Meg zachytila Thorntonův pohled a nevědomky zdvihla bradu, jakoby na protest výrazu v jeho očích. Musí vědět, že dělníci dnes budou rozmlouvat o stávce, pomyslela si. Možná si myslí, že jejich záležitosti podporuji. Odvrátila se od něj a vstoupila do budovy, aby našla otce.

********

Pan Thornton pocítil zdrcující zklamání, když v davu před lyceem zahlédl slečnu Hale. Je možné, že by sympatizovala s dělníky, kteří hrozili stávkou? Jestli je tomu tak, pak je to neskutečně hloupá mladá žena.

Onen večer, kdy byl u Haleů na čaji, k ní pocítil silnou náklonnost. Když mu nabídla svou ruku při hře na kleštičky, jak to dělávala se svým otcem, a když se jí pak dotkl, bylo to vzrušující, elektrizující. A soudě podle jejího výrazu, ona cítila totéž. Přesto však byla zde, na setkání drsných dělníků, odhodlaná obrátit se proti němu a očividně podpořit jejich věc.

Poodešel od okna a nalil si z karafy stojící poblíž jeho ruky sklenici vína rozhodnut pustit ji ze své mysli. Měl na práci mnohem naléhavější záležitosti.

********

Meg našla svého otce, jak sedí na lavičce před sálem. Sedla si vedle něj a konejšivě uchopila jeho ruku. Byl rozčilený, protože si nebyl jist, zda udělal správně, když dovolil těm mužům, aby sál použili k podněcování vzpoury proti pánům, ale dívka duchaplně namítla, že by si muži našli pro setkání jiné místo. A není to lepší, když se sejdou tady, než aby osnovali svoje plány nad půllitry ve Zlatém drakovi? S tím otec souhlasil. Seděli spolu na lavičce a naslouchali Higginsovi, jenž burácel svým hlasem do tichého davu. Sotva jeho hlas zeslábl, už jej slyšeli znovu:

„Tohle je poprvý, kdy jsme se sešli všichni dohromady. Já jsem Nicholas Higgins a dělám u Hampera.“ Ze zástupu se ozvaly výkřiky několika mužů a podobné zvolání zaznělo, když Higgins vyslovil jména ostatních přádelen: Thorntonovy Marlboroughské, Hendersonovy a Slicksonovy.

Potom pokračoval: “Víme, že je hodně práce. Spousta objednávek levný bavlny. My víme, že některý páni nám řeknou, jak nám nemůžou platit za práci tolik jako před pěti rokama. Budou se vymlouvat – že bavlna je drahá, stroje nemaj zaplacený, kupci jim nemůžou platit – takže řeknou, že nejsou peníze, aby nám zaplatili.“

Z davu vyšlo zlostné reptání: „Páni si dělaj svoje vlastní pravidla. Co jim zabrání, aby nám přestali platit? Oni maj všechno ve svých rukách.“

„Musíme všichni spolupracovat,“ zvolal ostře Higgins. „Dohodnout se na férový gáži a odmítnout pracovat za míň. A pak to budeme mít v rukách my.“

Ozval se slabý, váhavý hlas. „Pro tebe je to strašně jednoduchý, Higginsi,“ řekl bojácný muž. „Ty máš patnáct šilinků na tejden pro sebe a dvě dcery. Já mám nemocnou ženu a šest dětí. Nevyžijeme z pěti šilinků stávkový podpory od unie. Umřeme hlady.“

Zatímco hovořil, přišourala se Meg ke dveřím, takže mohla spatřit, kdo to mluví. Poznala Higginsova souseda, Johna Bouchera. Toho muže, o němž Higgins tvrdil, že s nimi potáhne za jeden provaz. Z jeho chování a gest však usoudila, že muž o výsledku stávky není tak přesvědčený jako Higgins.

Higgins zvedl ruku, aby si zajistil pozornost, a pak pokračoval: „Neříkám, že začnem stávkovat dneska nebo zítra. Ale až ten čas přijde, tak vyrazíme a potáhneme za jeden provaz!“ Poslední slova zazněla jako údery kladiva, která rozbila poměrné ticho v sále. Dav vybuchl ve výkřiky a zvolání. Někteří obklopili Higginse a potřásali mu rukou a poplácávali po zádech. Higgins vypadal velmi spokojeně, a když se jeho pohled zkřížil s pohledem Meg, krátce přikývl na znamení toho, že dnes večer se podařila dobrá práce. Naproti tomu Boucher odcházel ze sálu sklíčený, s nikým nemluvil a zmizel do noci.

Když Meg kráčela s otcem domů, přemýšlela o Higginsově promluvě a o tom, jak jeho řeč přítomné muže rozpálila. Napjatá situace mezi dělníky a jejich pány byla jako hromada suchých třísek – jediná jiskra by mohla způsobit hrozný požár. Už rozuměla tomu, že stávka může snadno vyústit v násilí a zachvěla se při pomyšlení, že se vrací v čase nazpět. Měla malou naději na to, že by zabránila stávce, ale doufala, že přemluví Higginse, aby sdělil svým přátelům z unie, aby se vyhnuli jakémukoliv násilí, protože to by v této bitvě nahrálo jenom pánům. A že šlo o bitvu, o tom nebylo sporu.

Sotva zahnuli za roh, objevila se napravo Marlboroughská přádelna. Meg si všimla, že brána je otevřená. Když bránu míjeli, zaslechli zevnitř ruch. Vzápětí byl na ulici surově vyhozen nějaký muž. Pan Thornton ho překročil se zaťatými pěstmi, když zjistil přítomnost pana Hale a jeho dcery. Meg s hrůzou poznala, že muž na ulici je onen nešťastník Stephens. Ten samý muž, kterého před jejími zraky Thornton mlátil onoho dne, kdy prošla zrcadlem. 

Muž vrhl na pana Hale a dívku ustrašený pohled a utekl pryč. Meg vycítila, že se její otec chystá pana Thorntona pokárat, a nechtěla dopustit, aby byly jeho city zraněny tímto očividně rozzlobeným mužem.  Vzala otce rozhodně za paži a přiměla jej, aby se od brány odvrátil. „Pojďte, otče, půjdeme domů,“ řekla tiše. Když se dali k odchodu, rychle se ohlédla za panem Thorntonem, který se vracel dovnitř a zamykal bránu, a byla zaskočená lítostí a bolestí, kterou měl vepsanou ve své tváři. 

********

Příštího rána Dixon zdravila Meg se zprávou, že se její matce během noci přitížilo. „Cítí se velmi zle a myslím, že má horečku. Musíme poslat pro doktora,“ sdělila jí služka v obavách.

Meg souhlasila, ale nebyla si jistá, co udělat. Neznali v Miltonu žádného lékaře. Chvíli přemýšlela a pak usoudila, že paní Thornton bude tou nejlepší osobou, na kterou by se měli v této záležitosti obrátit. Ona prožila v Miltonu většinu svého života a bude jistě vědět o nějakém doktorovi, kterého by mohli požádat o radu a pomoc. Statečně se obrní proti nevoli paní Thornton a zajde dnes do Marlboroughské přádelny pro zjištění jména lékaře. 


Oblékla si kabát a klobouk, vyšla na ulici a vydala se směrem k Marlboroughské přádelně. Šla rázným tempem a znovu přemýšlela nad matčinými potížemi – její matka měla souchotě. Meg si sklíčeně pomyslela, že proti této zhoubné nemoci nejde skoro nic udělat. Antibiotika, studie Louis Pasteura a Roberta Kocha byly příliš nové a neozkoušené, pouze ve fázi pokusů. A člověk, který antibiotika vynalezl, se nacházel v době na roky vzdálené.  To nejlepší, co mohla dívka udělat, bylo podávat matce co nejlepší stravu spolu s homeopatiky a bylinnými kúrami, aby zmírnila horečku a bolest. Slíbila Dixon, že se odpoledne vrátí se jménem vhodného doktora, a své slovo dodrží.  


Ulice byly zaplněné lidmi, avšak Meg se rychle naučila, jak si mezi zástupy probít svou cestu a do přádelny dorazila včas. Sotva vystoupila k předním dveřím a zaklepala, pozvala ji služebná dovnitř. Dívka byla požádána, aby počkala ve velké místnosti, která se nacházela v patře domu.


Meg se po pokoji rozhlížela s obrovským zájmem a v duchu se snažila představit si pana Thorntona v tomto velkém snobském prostoru. Místnost byla přecpaná nábytkem a tretkami a až nepříjemně vypovídala o majetku a společenském postavení obyvatel. Meg neoslnila. Ba naopak, připadalo jí to tu chladné bez jakýchkoli stop po těch, kteří žili mezi těmito zdmi. Na stole neležely žádné knihy a ani nic, co by se týkalo obvyklých domácích činností. Dívku tato zbytečná velkolepost odpuzoval. Litovala pana Thorntona, že musí odpočívat každý večer v takovém pokoji. Chladné pohodlí, pomyslela si zachmuřeně.

Hluk za jejími zády ohlásil příchod paní Thornton.
„Slečno Hale,“ pozdravila ji dáma prudce. „Jak vám mohu pomoci?“


„Přišla jsem se vás požádat o jméno doktora,“ vysvětlovala Meg. „Má matka se necítí dobře a já bych ráda znala názor lékaře na to, co můžeme udělat, aby se jí ulevilo.“ Dívka věděla, že se jedná o něco mnohem vážnějšího, ale o tom před paní Thornton pomlčela. 

Paní Thornton povytáhla obočí, nicméně odpověděla:

„Doktor Donaldson je náš dobrý rodinný lékař. Napíšu vám jeho adresu, abyste ho mohla navštívit a zjistit, jestli by mohl vyhovovat vaší matce.“ Poodešla ke stolu a ze zásuvky vytáhla kousek papíru, na který napsala několik řádků. Složený list pak předala dívce. Meg papírek rozevřela a přečetla si jméno a adresu lékaře.

Když vzhlédla, zjistila, že ji paní Thornton bedlivě pozoruje.
 
„Je to všechno, kvůli čemu jste přišla, slečno Hale?“ otázala se chladně.

Meg se zatvářila rozpačitě a řekla: „Moje matka potřebuje doktora. Copak to není dostatečný důvod?“

Pohled paní Thornton sklouzl níž. „Kvůli takové věci jste mohla poslat služku. Opravdu nemáte žádný další důvod návštěvy?“

Meg byla zmatená, dokud si neuvědomila, že podle mínění paní Thornton měly všechny vysoce postavené dívky z Miltonu oči jenom pro jejího syna. Zvedla proto bradu, podívala se paní Thornton zpříma do očí a prohlásila:

„Naše služka nemohla ráno odejít z domu, protože se stará o matku. Děkuji vám za pomoc. Už půjdu.“


Paní Thornton jí však zastoupila cestu. „Slečno Hale, můj syn je významný a velmi zaneprázdněný muž. Má na práci mnohem důležitější věci než skákat kolem nějakých hloupých mladých dívek.

Meg se jí podívala zpříma do očí. V životě už se musela postavit nejednomu neurvalci, ať už v sirotčinci nebo později ve špitále. Už tehdy odmítla hrbit se před ostatními a není tedy důvod, proč by se teď měla chovat jinak. Proto odpověděla:
„Prosím, věřte mi, že nemám pro svou návštěvu žádné postranní úmysly. A váš syn mě nezajímá o nic víc, než jen, jako žák a přítel mého otce.“
Na chvíli se odmlčela a pak dodala:
„A jsem všechno, jen ne hloupá. Hezký den, paní Thornton.“
Lhostejná k uraženému výrazu, který se objevil v tváři starší ženy, Meg opustila místnost a seběhla zlehka po schodech na dvůr přádelny.  

Ušla jen několik kroků, když zaslechla své jméno. Jakmile vzhlédla, spatřila Jenny, mladou ženu, která bydlela na Francis Street poblíž Higginsových. Potkala ji před časem u Bessy doma a dala její babičce hojivou mast, aby si stařenka ošetřila ruku popálenou od horkého hrnce.  

„Brýden, slečno Meg,“ pozdravila ji Jenny. „Byla jste u tý starý dračice?“
„Dobrý den, Jenny. Jak je tvojí babičce?“ tázala se Meg.
„Ta mast, co jste jí dala, jí moc pomohla. Popálenina se krásně zahojila,“ odvětila dívka s úsměvem. „Babi říkala, že ta bolest je pryč a ruka jako nová.“
„Stále ji bolí klouby, Jenny?“ vyptávala se Meg dál.
„Jo, to je něco hroznýho. Má nateklý prsty, že s nima nemůže hýbat,“ odpověděla dívka na to.

„Zítra, až půjdu za Bessy, jí přinesu nějaké mazání,“ řekla Meg. „Když si v něm napustí pruh látky, pak ho nahřeje nad krbem a omotá kolem prstů, mělo by jí to ulevit od bolesti.“
Jak Meg vysvětlovala způsob ošetření, rukama naznačovala, jak prsty obvázat. S překvapením si všimla, že Jenny sklonila hlavu.
„Nebude to bolet,“ dodala ještě a zachytila Jennin rychlý pohled. Zřejmě byl kdosi za Meginými zády.

Když se ohlédla přes rameno, spatřila pana Thorntona stojícího za ní, s rukama zkříženýma na hrudi. Meg přemýšlela, jak dlouho už ji může poslouchat. Otočila se k němu a řekla:
„Vaše matka byla tak laskavá a dala mi adresu lékaře.“

Starostlivě svraštil čelo a zeptal se tiše: „Jste nemocná?“

„Ach ne, nejde o mě. Ptala jsem se kvůli své matce. Necítí se dobře a já bych to z opatrnosti raději probrala s doktorem,“ odpověděla Meg hbitě.
„Probrala s doktorem? Doufáte, že se něco přiučíte?“
„Ano. Chci vědět, jak mohu matce ulevit,“ odpověděla opatrně. „Chci se naučit, co mohu udělat, abych jí navrátila zdraví.“

Pan Thornton kývl směrem k Jenny.
„Zaslechl jsem, jak mluvíte s tou dívkou o její babičce a její popálené ruce. Mám tomu rozumět tak, že trávíte svůj čas v Miltonu mezi dělnickou třídou?“
Jeho tvář byla přísná a dívku při tom zabolelo srdce.

„Cožpak vy se nestaráte o blaho svých zaměstnanců, pane Thorntone?“ zeptala se duchaplně Meg.
„Starám se o to, aby moje přádelna dobře fungovala,“ odvětil. „To, jak dělníci tráví svůj čas mimo továrnu, není má starost.“

Ale jestliže jsou vaši zaměstnanci nebo jejich nejbližší nemocní, pak nemohou odvést dobrou práci a to pak má špatný vliv na chod vaší přádelny,“ prohlásila dívka bez obalu.
„Udivuje mě, že v tak velkém městě, jako je Milton, není žádná nemocnice pro chudé. Žádné zařízení, kde by jim mohli zmírnit jejich utrpení. S takovým bohatstvím je hřích nechat lidi strádat nebo dokonce umírat na choroby, které by se daly léčit. 

Pan Thornton zrudl a zatvářil se dotčeně:
„Jestli je ta kritika mířená proti mně...“
Meg jej však ihned přerušila slovy:
„To ne, opravdu. Promiňte, neměla jsem na mysli žádnou osobní kritiku. Zkrátka jsem jen překvapená všeobecným nedostatkem zdravotní péče pro chudé a potřebné tady v Miltonu.“

Muž otevřel ústa k odpovědi, ale vtom se ozval z druhé strany dvora výkřik. Ve dveřích přádelny se objevili dva muži, kteří mezi sebou táhli hroutícího se muže. Pan Thornton se rozběhl naproti s Meg v patách. Dívka tak pochytila útržky jejich rozhovoru.
„Mašina se kousla – ruka zaklínila – mu roztrhlo ruku – doktora Donaldsona.“

Pan Thornton nařídil mužům, aby vzali zraněného do doktorova domu a pak spěchal do továrny zjistit, jaká je škoda na zařízení.

Hned jak odešel, Meg chlapy vybídla, aby chvíli počkali. Sundala si šátek z krku a silně jej utáhla kolem ruky zraněného, aby zastavila krvácení. Pak vytáhla ze své kabelky několik lahviček, jednu z nich vybrala a dala muži do úst pár kapek. 

„Tohle pomůže zastavit krvácení,“ vysvětlila bez dechu překvapeným mužům. Poté je následovala do doktorova domu, který stál několik ulic od přádelny.

Dveře jim otevřel elegantní pán, středně vysoký a s prošedivělými vlasy. Podle jeho živého pohledu, který na ně upřel, i jeho autoritativního chování, kterým dovedl obsáhnout situaci jediným pohledem, Meg usoudila, že je to sám doktor Donaldson. Rozevřel dveře dokořán a pokynul mužům, aby vešli dovnitř. Vrhl krátký a udivený pohled na Meg a pak se otočil a plně věnoval svou pozornost zraněnému muži. Odváděl muže dozadu do malé místnosti, která byla vybavena pro lékařská vyšetření. 

„Hmm,“ zamumlal doktor poté, co odvázal zkrvavený šátek a opatrně prohlédl ránu. Rozdrcená není, jen rozřízlá. Bude tam podlitina, ale žádné trvalé poškození, řekl bych. Ale rána se musí zašít.“

Pak se podíval po ostatních.
„Nemám tady dnes svého asistenta a potřebuju, aby někdo přidržoval okraje rány, když ji budu zašívat. Může mi některý z chlapů pomoct?“

Muži se začali ošívat a tvářili se nejistě.

Meg přistoupila blíž.
„Já vám pomůžu,“ prohlásila.
„Mohla bych šít a vy byste držel kůži na kosti.“ Vida doktorův zvídavý pohled, rychle dodala: „Jmenuje se Meg Hale a přišla jsem za vámi kvůli své matce.“

„Víte, co děláte, mladá dámo?“ otázal se lékař.
Meg nato přikývla.
„Už jsem zašila spoustu ran, doktore.“

Probodl ji ostrým pohledem, ale Meg neuhnula zrakem. Po chvíli lékař souhlasně přikývl.
„O vaší matce si popovídáme později, slečno Hale. Teď se podíváme, jak si poradíte s tou ránou,“ řekl a usadil zraněného na židli do vhodné polohy. 

Poté, co ránu vyčistil a zraněnému podal na utišení trochu laudana, přinesl doktor tác s jehlou, vláknem, nůžkami a sirkami.

Meg následovala lékaře do vedlejší místnosti, ve které bylo umyvadlo, a oba si důkladně umyli ruce karbolovým mýdlem. Dívka si vzala širokou zástěru, kterou jí doktor Donaldson nabídl, a postavila se k podnosu s nástroji. Zapálila sirku a plamenem opálila jehlu, aby ji vysterilizovala. Pak ji pohotově navlékla a natáhla vlákno na potřebnou délku.
„Jsem připravená,“ řekla tiše.

Zatímco doktor přidržoval okraje svaloviny a kontroloval, aby těsně doléhaly na kost, šila dívka na ruce úhledné a precizní stehy. Pracovala rychle a šikovně a doktor Donaldson byl jejím uměním ohromený.

Během práce si dívka vzpomněla na svou tetu Lily, která se vždy podivovala nad tím, jak Meg, neschopná ušít rovný šev na látce, byla v nemocnici vyhlášenou mistryní v šití ran. Dělníci reptali proti tomu, že takovou činnost provádí žena, ale když si později zašitou ránu prohlédli, museli uznat, že Meg provedla znamenitou práci. Doktor Donaldson muži zraněnou ruku obvázal a poslal jej domů s tím, aby se ukázal nazítří a nechal si své zranění zkontrolovat.

„Slečno Hale,“ zeptal se doktor s malým zábleskem v očích, zatímco se muži šourali ven na ulici. „Kde jste se naučila zašívat rány? Odvedla jste tak dobrou práci, jako bych ji dělal já sám.“

Meg zaváhala. „Pomáhala jsem našemu lékaři v Helstone. V okolí naší farnosti nebyla široko daleko žádná sestra.“

„Jeden z těch mužů mi řekl, že jste zraněnému dala nějaké kapky. Mohu vědět, co to bylo?“ otázal se doktor Donaldson zdvořile.

Dívka ještě jednou zalovila ve své kabele a vytáhla lahvičku s nálepkou „phosphorus“. Podala ji doktorovi a řekla: „To je homeopathikum proti krvácení.“

Doktor přikývl: „Jistě, já znám phosphorus, ale udivuje mě, odkud o něm víte vy.“

Meg bez váhání odvětila: „Náš doktor byl praktický člověk. Naučil mě, jak se některé léky používají.“ 

Doktor Donaldson si ji přeměřil pronikavým pohledem a řekl:
„Slečno Hale, zakládám v Miltonu kliniku, kde hodlám léčit chudé pacienty. Mnoho těchto obyvatel si nemůže doktora dovolit, a když už ke mně přijdou, pak v době, kdy jim již není pomoci. Můj asistent mi s tímto záměrem odmítá pomoci. Ale jak vidím, vy pro tuhle práci máte intelekt i žaludek. Nechtěla byste se mnou pracovat?“ zeptal se vážně.
„Nemohu vám příliš platit, ale pokud ji přijmete, mohu vám dávat malou gáži.“  

Meg by doktora nejradši zulíbala. Ve snaze nevypadat příliš rozjásaně se usmála a odpověděla:
„Budu s vámi pracovat s velkým potěšením, doktore.“ A podala mu ruku. Překvapený doktor se nejprve na chvíli zdráhal, ale pak její ruku uchopil a silně stiskl.

„A teď když jsme domluveni, přišla jste za mnou kvůli vaší matce. Proč?“ zajímal se doktor a Meg mu hbitě pověděla o matčině nemoci i jejích příznacích.

Doktor se zatvářil vážně, ale řekl pouze:
„Než učiním nějaké závěry, rád bych ji vyšetřil. Dobře děláte, že jí dáváte výživnou a čerstvou stravu. A olej z tresčích jater by jí mohl taky dodat energii. Stavím se za ní dnes večer, jestli se to hodí.“

Meg souhlasila a tak si už jen dohodli čas, kdy se doktor zastaví v jejich domě v Cramptonu.

„A teď,“ prohlásil doktor Donaldson, zatímco si srolovával vyhrnuté rukávy, „uděláte nejlépe, když si sundáte tu zástěru a trochu se upravíte, než vyrazíte domů. Nerad bych, aby vás vaše matka viděla umazanou od krve. V zadní místnosti je džbán s vodou, mýdlo a čisté ručníky.“

Margaret se vydala do umývárny, aby se dala do pořádku, když vtom se ozvalo krátké zaklepání na vstupní dveře. Doktor Donaldson, který šel otevřít, za nimi našel pana Thorntona.

„Jak je na tom Rawlings, doktore?“ otázal se pan Thornton vážným hlasem. „Dokázal jste mu zachránit ruku?“

Doktor přikývl a pokynutím ruky pozval pana Thorntona dovnitř, kde ho zavedl do své pracovny. „Ano. Neutrpěl žádná vážnější poškození kostí ani vazů. S trochou pomoci jsem mu ránu uzavřel, takže by se měla krásně zhojit. Díky slečně Hale a jejímu rychlému jednání by se měl uzdravit.“

„Slečna Hale,“ ozval se pan Thornton ostře. „Co s tím má společného slečna Hale?“

„Ještě v přádelně mu zavázala ruku svým šátkem a podala mu lék, takže se jí podařilo zastavit krvácení. Když už byla tady, zašila mu ránu. Udělala tu nejčistší práci, jakou jsem kdy za celou svou praxe viděl, a zachovala si chladnou hlavu. Je to skvělá ošetřovatelka, jestli se mě ptáte,“ odpověděl doktor zamyšleně.

V tom okamžiku se Meg vynořila ze zadního pokoje, utřela si ruce a ukázala na složenou zástěru. „Vezmu tu špinavou zástěru domů a vyperu ji, doktore...“ řekla, ale hlas jí uvázl v hrdle, když zahlédla pana Thorntona stojícího ve dveřích. Do tváře jí vstoupil ohromený výraz.

,,Jak vidím, přišel jste se podívat na svého dělníka, Pane Thorntone,“ řekla se zdvořilým kývnutím.

 „Pochopil jsem, že jste Rawlingsovi zašila ruku, slečno Hale. Kde jste se naučila takovým dovednostem?“ otázal se prudce.

Dívka odpověděla podrážděně: „Šití jako šití, pane Thorntone. Nezáleží na tom, zda jde o látku nebo kůži. Doma v Helstone jsem pomáhala, když měli muži na polích nehodu. Často se řízli do rukou nebo nohou při kosení nebo se pohmoždili při přenášení kamenů. Pomáhala jsem vesnickému doktorovi dát je zase dohromady a hodně jsem se od něj při práci naučila.“

Doktor Donaldson vrhl na dívku mazaný pohled. „Vsadil bych se, že jste udělala o dost víc než jen pár stehů, slečno Hale,“ řekl tiše. Meg si ho ale nevšímala.

Vzpomněla si na strašlivé popáleniny a zranění, kterým čelila noc co noc v provizorní ošetřovně za války. Mužů, kteří přišli o zrak, uši nebo končetiny byla plná lůžka. Mnoho z nich bylo ošklivě popáleno, měli vysoké horečky a infekci, sestry mohly dát každému jen malou dávku, byl nedostatek léků a obvazového materiálu. Vzpomněla si, jak se jednoho večera vykradla z domu s několika staršími prostěradly a ručníky tety Lily, aby je natrhala na obvazy. Teta šílela, ale babi měla pochopení a věnovala Meg nějaké peníze, aby mohla dívka nakoupit potřebné věci. Zašití ruky jednoho dělníka pro ni nebylo nic mimořádného, ale to nemohla vysvětlovat těmto mužům, kteří neměli zkušenost s ničivou silou války.


Když vzhlédla, viděla, že ji pan Thornton probodává pohledem. Sledoval její reakci na doktorovu poznámku a zasáhl jej neskrývavý smutek, který jí zahalil tvář. Věděl, že její matka je nemocná, ale pokud se nemýlil, tato mladá dáma zažila ještě horší utrpení. Dívka s dobrým vychováním, která pomáhá při takové práci, musí být zvyklá na krev a bolest. Co jste zač, slečno Hale, a proč jste tak tajemná? - divil se v duchu. Uchvátila ho – proti jeho vlastnímu přesvědčení.

Náhle rozmrzelý tokem svých myšlenek pan Thornton doktorovi poděkoval za péči o jeho zaměstnance a řekl mu, ať zašle účet do Marlboroughské přádelny. Pozdravil Meg smeknutím klobouku a odešel. Viděla, jak se jeho vysoká postava hbitě ocitla na ulici.  


Pak se Meg obrátila na doktora Donaldse a tiše se zeptala: „Kdy byste chtěl, abych začala pracovat?“

Doktor odpověděl: „Zítra mám pochůzky – můžete sem přijít v deset hodin, jestli mě chcete doprovázet. Tedy, pokud vaši rodiče souhlasí s tím, abyste dělala tuhle práci.“ Připomněl jí, že večer navštíví její matku, a vyprovodil ji ke dveřím, kde počkal, až si dívka obleče kabát a klobouk.

Meg byla rozhodnutá pohnout nebem a zemí, jen aby mohla vykonávat tuto práci, a pomyslela si, že rodiče by mohli uvítat další zdroj příjmů. Věděla, že bude těžké jim uspokojivě vysvětlit, proč tak touží pracovat s doktorem. Přesto jí srdce poskočilo radostí při pomyšlení, že bude znovu moci dělat to, co bylo její životní vášní, a to učit se medicíně vedle zkušeného lékaře. Zapomněla na ostatní lidi v ulicích, pohodila hlavou a plna radosti se zasmála. Potom spěchala domů. 

K řecké mytologii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Moiry

*překlad názvu je přejatý z tohoto zdroje: http://ld.johanesville.net/carroll-01-alenka-v-risi-divu?page=7

**Snad není nutné vysvětlovat, ale tady bohužel nelze přeložit kouzlo originálu, a proto jej přiložím. „A dark man from Darkshire.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuju

(Catie-Chanel, 21. 1. 2014 22:28)

Děkuju moc za další kapitolu :-)