Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak daleko zajde svět - 3. kapitola

3. kapitola  - Vepř a pepř* - 1. část

Meg nemohla uvěřit svým očím. Ten pohledný, přísný muž stojící před ní byl tentýž, který se jí zjevoval ve snech. Prostředí, ve kterém se pohyboval, a další podrobnosti si nedovedla přesně vybavit, ale jeho obličej se jí vryl do paměti až neuvěřitelně jasně.

Byl to on.

V jediném okamžiku ji probodl svým elektrizujícím pohledem. Zvědavě a pátravě se na ni díval, když vtom jeho pozornost upoutalo něco jiného. S tváří zkřivenou vztekem vykřikl:
„Stephensi! Vyndej tu fajfku!“ Seběhl pár schůdků, spěchal za oním mužem a přitom řval:
„Viděl jsem tě, Stephensi! Pojď sem!“
Pak muže chytl za límec a udeřil s ním o zem.

„Zase jsi kouřil,“ hartusil temný muž. „Varoval jsem tě!“

„Prosím, pane,“ kňoural nešťastný Stephens, avšak muž v černém byl neúprosný. Natáhl svou širokou pěst a začal muže nelítostně bít. Když se ten ubožák dostal z dosahu jeho pěstí, zuřivý pronásledovatel mu uštědřil pořádný kopanec.
Při pohledu na tu bitku něco uvnitř Meg vybuchlo. Poté, co v nemocnici viděla hrůzy, které napáchala válka – muže zkrvavené a zmrzačené kvůli něčemu, co ona sama nazývala nesmyslným konfliktem, nemohla za žádných okolností připustit násilí. Nikterak se nerozmýšlela, vyrazila za rozhněvaným mužem a chytila jej za paži ve snaze zabránit mu v dalším bití nebohého Stephense.
„Přestaňte! Přestaňte, pro Boha! Co to děláte?“ volala rozčíleně.

Muž v černém se na ni otočil a vztekle vyprskl:
„Kdo jste a co tady zase děláte?“

Nedbaje jeho dotazu znovu zvolala:
„Přestaňte mlátit toho muže! Co si o sobě myslíte, že zasazujete rány jiným?“

Aniž by od ní odvrátil svůj pohled, zavrčel:
„Wiliamsi, myslím, že jsem vám řekl, abyste tu ženu vyvedl ven!“

„Ovšem, pane Thorntone. Dovedl jsem ji zpět do kanceláře a požádal ji, aby tam posečkala,“ vysvětloval Williams dotčeným hlasem a pokusil se Meg uchopit za loket.

Ona jej však setřásla a klekla si na zem ke zraněnému muži. Vzala Stephensův obličej do rukou a začala jej zkoumat znaleckým okem. Svýma jemnýma rukama se opatrně dotýkala jeho nosu a pak si konečně s úlevou vydechla.
„Váš nos není zlomený, ale budete tam mít podlitinu,“ sdělila zmatenému ubožákovi. Pak pohlédla na temného muže, který se nad ní tyčil.
„Potřebuji horkou vodu a čisté hadry.“

„Kde si myslíte, že jste?“ křičel na ni. „Na ošetřovně? Odveďte tu ženskou pryč,“ vyštěkl opět na Williamse. Pan Thornton obrátil svou pozornost zpět k nešťastnému ubožákovi, který se choulil na zemi, a prohlásil:
„Odplaz se pryč a už se nevracej. Znáš pravidla.“
„Pane, prosím,“ kňučel Stephens.

Meg zvedla hlavu. „Vy jste majitel Marlboroughské přádelny?“ zeptala se náhle.

Zadíval se na ni a odvětil: „Ano, jsem. Tohle je moje přádelna a vy tady nejste vítaná.“

„Slečno, prosím vás,“ naléhal na ni pan Williams a pomohl jí vstát.

Otočila se k odchodu avšak rozhněvaný muž ji chytil za předloktí.
„Počkat,“ vykřikl, zatímco zíral na její ruce. „Odkud máte ty rukavice?“ zeptal se podivným hlasem.

Meg se tupě zadívala na své ruce. Zapomněla, že si ty rukavice navlékla.
„Sebrala jsem je ze stolu…“ odpověděla nepřítomně.

„To jsou moje rukavice. Před několika týdny jsem je někde odložil. Kde jste je našla?“ vyzvídal.

Dívka z něj nespouštěla oči a odpověděla:
„Byly ve vaší kanceláři. Navlékla jsem si je, protože jsem měla chladné ruce. Neměla jsem vůbec v úmyslu brát vám váš majetek. Jenom jsem si chtěla zahřát ruce, zatímco jsem čekala. Pak jsem zapomněla, že je mám na sobě…“
Její hlas utichal. Nemohla mu říci, že za šedesát let od tohoto okamžiku bude pátrat po příčinách vzpoury v přádelně, která se ještě neodehrála. V duchu se nabádala k opatrnosti ve své řeči, zároveň sňala z rukou rukavice a podala mu je.
„Velmi se omlouvám. Nesnažila jsem se je ukrást. Tady, prosím, vezměte si je zpět.“

Muž neučinil žádný pokus, aby si rukavice od ní vzal, a nadále na ni užasle hleděl. Jeho zrak byl ostražitý, jako kdyby tu bylo něco špatně. Nakonec rukavice z její natažené dlaně přijal. Její prsty sklouzly po jeho, když mu rukavice podávala, a Meg ucítila, jak jí po paži probíhá podivný příval energie. Spěšně na něj pohlédla a podle jeho zmateného výrazu by přísahala, že on něco pocítil také. Díval se na ni ještě chvíli a pak znovu opakoval směrem k Williamsovi:
„Odveďte ji odsud.“
„Ihned, pane Thorntone,“ odpověděl Williams, a zatímco pan Thornton obrátil svou pozornost zpět ke Stephensovi, jenž ležel čelem k zemi, zatahal Meg za paži.

„Pojďte, slečno,“ opakoval pan Williams a táhl ji ke dveřím pracovny.

Meg se ohlédla přes rameno zpět a viděla, že se na ni pan Thornton dívá. Zřetelně na něj zavolala: „Omlouvám se, že jsem vás rozhněvala, ale neměl jste mlátit toho muže. Násilí nic nevyřeší.“
Údiv v očích páně Thorntonových by ji jindy rozesmál, ale současná situace nebyla ani trochu zábavná.

Meg byla rázně vyvedena ven z přádelny panem Williamsem, který trochu hartusil nad tím, že nezůstala v kanceláři, kam ji prve odvedl.
„Po té vaší slovní smršti, kterou jste mi uštědřila, protože jsem vás vzal do přádelny se vší její špínou a prachem, bych neřekl, že se do té místnosti znovu vrátíte,“ stěžoval si trpce. „Řekla jste, že raději počkáte v kanceláři, abyste si neušpinila šaty. Teď už vás pan Thornton vůbec nepřijme.“
Když došli k hlavnímu vchodu, vystrčil ji Williams ven a pevně za ní zavřel dveře.
Zjistila, že stojí na dlážděném dvoře, a přemítala, kam by se v tomto podivném městě měla vydat. Neměla žádné peníze kromě několika mincí – většinu nechala v hotelu u bábinky a to málo, co si s sebou vzala, utratila u kartářky. Zcela jistě tu nebude mít ani žádné známé, vzhledem k tomu, že se ještě ani nenarodila. Z pomyšlení na tyto okolnosti ji rozbolela hlava. Rozhlížela se kolem, aby se mohla zorientovat, když si všimla, jak k ní spěchá starší muž.

Jeho prořídlé vlasy barvy písku mu ustupovaly z čela a klobouk si přidržoval vzadu pravou rukou, jako by se bál, že mu jej vítr odnese. Na konci nosu měl nasazeny malé brýle. Měl laskavou tvář, ač poněkud ustaranou a skromný oděv v nezvyklém staromódním stylu, kterého si Meg všimla už u předešlých pánů.

„Kde jsi byla, Margaret? Hledal jsem tě celé hodiny,“ zavolal na ni.

Zaraženě na něj hleděla. Odkud znal její jméno? Nikdo z její rodiny nebo známých ji neoslovoval Margaret, ale bylo to její jméno.

„Tak kdepak jsi byla?“ ptal se znovu ten pán. „Byla jsi pryč os brzkého rána a tvá matka a já jsme už byli šílení strachem. Hledal jsem tě po celém městě.“
Dívaje se na její pobledlý obličej a dodal: „Margaret, není ti nic? Vypadáš nemocně.“

„Kdo jste?“ otázala se Meg, zcela zmatená.

Hleděl na ni tak, jako by byla smyslů zbavená. Dotkl se její tváře a prohlížeje si její znepokojený výraz řekl pomalu, jako kdyby mluvil s nemocným člověkem:
„Doprovodím tě domů. Nedostala jsi ránu do hlavy?“


„Domů?“ zeptala se Meg. „Tohle není můj domov!“

 

2. část
Pohlédl na ni s roztrpčením a řekl: „Uvědomuji si, že tu žijeme teprve krátce, ale Milton je teď tvým domovem. Už jsem slyšel dost tvých stížností a nářků ohledně stěhování, Margaret. Musíš přijmout, že teď jsme tady a že tu zůstaneme.“

 „Prosím vás, kdo jste? Jaké je vaše jméno?“ šeptla, docela vyčerpaná tím vším, co se právě událo.

„Jsem tvůj otec, Richard Hale,“ odpověděl, zatímco na ni hleděl s rostoucími obavami.

Můj otec, pomyslela si, chvějíc se. Já přece nemám otce. Tedy měla jsem nějakého, ale nikdy jsem ho nepoznala. Znovu pohlédla na koně, zvláštní povozy a obstarožní oblečení a začala se třást. 

 „Jaký je rok?“ zeptala se náhle.

Podíval se na ni podrážděně. „To má být nějaká hra? Víš dobře, že je rok 1855, zrovna tak, jako byl dnešního rána, než ses vydala na svou toulku.“

Meg se zapotácela. Takže účetní kniha nelhala! Ocitla se zpátky o nějakých šedesát let. Nedokázala si vysvětlit, jak se to mohlo stát, ale jistě to bylo proto, aby naplnila slova té věštkyně: Musíš napravit zlo, které se stalo. Pozměnit jen jeden konec. To je tvůj osud.

Takže to nebyl sen, pomyslela si sklíčeně. Byla sem poslána, aby změnila budoucnost.

Meg se zachvěla, dovolila gentlemanovi vzít ji za ruku v předloktí a zavěšeni do sebe se nechala odvést pryč.

Když se dostali ze dvora přádelny na ulici, byla dívka ještě více zmatená. Obchůdky, které ještě před chvílí viděla zavřené a opuštěné, byly najednou plné zboží a života.  Ulicemi projížděly kočáry s koňmi a z mnohých oken viselo prádlo. Našlapovala opatrně, ve snaze vyhnout se koňskému trusu. Ze všech stran na ni doléhal hluk a zápach z všudypřítomného kouře. 

Vydali se po širokých ulicích i úzkých cestách, až došli k malému hotýlku stojícímu na rohu dvou rušných ulic. Margaret s úžasem hleděla na podomní obchodníky, jejichž vozíky byly naplněny vepřovými půlkami, bramborami, pečenými kaštany a zeleninou. Muži na ulici vyráběli truhly i lesklé střevíce. Ženy pilně draly peří ze zabitých kuřat, takže ulice byla zasypaná bílým peřím. Takovou změť zvuků Meg ještě nikdy neslyšela.

Muž, který tvrdil, že je jejím otcem, ji popoháněl vzhůru po schůdkách k přednímu vchodu do hotelu. Jakmile dosáhli nejvyššího schodu, vyšla ze dveří malá statná žena a ihned spustila: 

„Proboha, slečno Margaret, kde jste byla?“ zvolala s venkovským přízvukem. „Vyběhnete si ven bez jediného slova a vaše matka i já tu umíráme strachy!“

Meg na ni tupě hleděla, zatímco muž odpovídal.

„No tak, Dixon, nehubuj Margaret. Myslím, že je churavá.“ Starostlivě se zadíval na dívčinu tvář. „Měla by si teď odpočinout.“

Žena jménem Dixon byla v mžiku samá starost: „Ubohé dítě, za to může ten hrozný miltonský vzduch. Pojďte se mnou, uložím vás do postele. Potřebujete si oddáchnout – vypadáte unaveně.“ Pak se jízlivě obrátila na muže se slovy: „Milostpaní by vás ráda viděla, pane.“

„Děkuji, Dixon,“ odpověděl pan Hale. Věnoval Meg poslední starostlivý pohled a pak pokračoval do pokoje, ze kterého předtím vyšla služebná.

Meg nechala ženu, aby ji odvedla do haly a poté do malé ložnice.

„Tak, slečno Margaret, posaďte se na postel, abych vám mohla sundat boty,“ nabízela se starostlivě Dixon. Rozvázala tkanice Meginých střevíců a sňala je z jejích nohou. Potom jí pomohla vstát a svléct šaty a spodničky. 

Dívka byla ohromená množstvím prádla , které měla na sobě, a byla Dixon vděčná za její pomoc. Opatrně sledovala, jak Dixon rozvazuje šňůrky od spodniček domnívajíc se, že se později bude musit oblékat sama. Když Meg zůstala stát jen ve šněrovačce a širokých spodních kalhotkách, rozestlala Dixon pokrývky a pomohla dívce do postele.

„Teď zavřete oči a trochu se prospěte. Nemůžu potřebovat, abyste byla stejně nemocná, jako vaše ubohá matka,“ zakvokala Dixon, zatímco věšela Meginy šaty do skříně.

Děkuji vám, slečno Dixon,“ zašeptala Meg, jež se najednou cítila vyčerpaně.

„Ale božíčku, slečno Margaret, odkdypak mi říkáte slečno Dixon?“ odfrkla si služka. „A odkdy mi děkujete za pomoc se svlékáním? Není třeba se mnou dělat takový štráchy. Copak jsem se o vás nestarala od peřinky?“ otázala se. „Teď si odpočiňte a zazvoňte na mě, až budete vzhůru. Pomůžu vám obléct se k večeři.“ Dixon se na Meg konejšivě usmála, vytratila se z pokoje a s tichým klapnutím zavřela dveře.

Meg věděla, že by měla prohledat pokoj a pokusit se zjistit, kdo je Margaret Hale a proč ji za ni mylně považují, avšak události dnešního dne a podivnost, kterou pociťovala při průchodu zrcadlem, ji přemohly. Cítila se naprosto vyčerpaná a velice potřebovala odpočinek.

Na chvíli zavřu oči, pomyslela si ospale, a pak se rozhodnu, co budu dělat dál. Jakmile však její hlava klesla na polštář, upadla do spánku.

*****

Probudilo ji lehké zaklepání na dveře. S pocitem omámenosti a zmatenosti se Meg převalila, rozhlédla se po neznámé místnosti a podivila se nad tím, kde se to ocitla. Jak se jí začaly vybavovat všechny vzpomínky a oči už dokázala udržet otevřené. Začínala vnímat malou ložnici a všimla si, že světlo zvenčí se ztrácelo, pohlcováno mlhou.  

Zaťukání na dveře se ozvalo znovu, o trochu naléhavěji.

„Myslela jsem, že byste ráda trochu horké vody a mýdlo na mytí, slečno Margaret,” vysvětlovala Dixon, zatímco se přesouvala k mycímu stolku a obezřetně na něj postavila džbán s vodou. „Ulice jsou v tomhle odporně začouzeném městě špinavé.“

Meg, která vyrostla v mnohem špinavějších ulicích Londýna, se krátce usmála. „Děkuji, Dixon. To je od tebe pozorné.“ Po menším zaváhání se zeptala: „Jak dlouho jsem spala?“

„Skoro tři hodiny. Brzy bude čas večeřet, proto jsem pro vás přišla,“ odpověděla Dixon hbitě. „Kdybyste se teď laskavě šla umýt, já budu zpátky než bys řekl švec a pomůžu vám obléct se k večeři. Váš otec a matka vás očekávají dole.“

 „Obléct se k večeři,“ zopakovala Meg. „Máte na mysli společenský oděv?“

Dixon se rozesmála: „V tomhle pensionu se společenské šaty nevyžadují. Ne ne, utáhnu vám korzet a pomůžu do šatů. Musíte být ještě napůl spící, slečno.“ Laskavě se usmívajíc opustila pokoj.

Meg odhrnula pokrývky a posadila se. Korzet jí stahoval hrudník a ona v duchu proklínala toho člověka – bezpochyby muže – který přišel s takovým ďábelským nástrojem proto, aby měly ženy útlé pasy. Přemýšlela, zda by nemohla šněrovačku trochu povolit, bála se, že by jí nemusely padnout šaty.

Přešla k malému stolku, nalila kouřící se vodu do porcelánové mísy a žínku namydlila levandulovým mýdlem. Pocit vody na jejích tvářích a pažích byl úžasný. Tiskla si horkou žínku na zátylek. Nasávala levandulovou vůni a cítila, jak se její napětí uvolňuje, ačkoliv žaludek měla pořád stažený.

Bála se sejít dolů a pokračovat dále v téhle šarádě – předstírat, že je Margaret Hale, avšak nevěděla, co jiného si počít. Dokud nebude moci pochopit, proč se tady octla a jak se navrátit do svého vlastního časoprostoru musí hrát úlohu této mladé dámy a shromáždit co nejvíce stop souvisejících s její situací. Vzpomínala, co se stalo v kanceláři, když procházela zrcadlem, zrovna jako Alenka. Namísto bílých králíčků a bláznivých kloboučníků  však narazila na vzteklého pána a ustaraného otce. A co bude dělat, jestliže se dnes večer objeví skutečná Margaret?   

Zavrtěla hlavou. Teď nebyl čas řešit tento hlavolam. Potřebovala se najíst a pořádně se v noci vyspat. Jedině pak může začít vymýšlet, co musí udělat.

Další zaťukání na dveře ohlásilo Dixonin návrat. Zručnými pohyby utáhla Meg korzet a poznamenala, že dívčin pas se přes noc nejspíš zúžil. Kdyby pořádně jedla, rozčilovala se Dixon, a žádný div, jestli neměla slečna chuť kvůlivá těm trablům a utrpení jich všech díky tomuhle šílenému stěhování do toho hrozného, špinavého města.  

Během Dixonina řečnění zůstala Meg tiše, nejsouc si jistá, co by měla k trpkému postavení, ve kterém se její nově nalezená rodina octla, říci.

Dixon pomohla dívce do spodniček a šatů a přinutila ji, aby usedla před malou toaletku, aby ji mohla učesat.

Meg sledovala, jak jí Dixon vyndala z vlasů sponky a rozpletla je. Padaly jí až do pasu. Dívka byla ohromená jejich délkou – nedivila by se, kdyby na hlavě nosila pětilibrovou tíhu. Zatímco jí služebná kartáčovala husté kadeře, zeptala se: „Což kdybychom je dnes večer jenom zapletly do copu a nechaly tak? Třeští mi hlava.“

Dixon se zamračila, avšak starost o Megino zdraví zvítězila nad slušností. „Měla bych je vyčesat, ale myslím, že pro jednou nebude cop vadit vzhledem k tomu, že budete večeřet v soukromé jídelně jenom s paní a pánem. Tak dobrá,“ připustila Dixon a vytvořila dívce úhledný cop, který jí volně splýval po zádech dolů.

„Už zase vypadáte jako dívenka, slečno Margaret,“ poznamenala služebná laskavě. „A teď si raději pospěšte, nebo vám večeře vystydne.“

„Děkuji Dixon, za veškerou pomoc,“ řekla Meg mile. Dixon vypadala překvapeně, jako by nebyla na poděkování za její služby zvyklá.

Dívka následovala Dixon točitými schody dolů do malého salonku v prvním podlaží. Když vstoupila do místnosti, pan Hale zdvihl zrak od své knihy a s laskavým úsměvem vstal. Odloživ knihu stranou zvolal: „Ach, Margaret. Vypadáš velice odpočatě. Cítíš se lépe?“ A po těch slovech k ní vztáhl své ruce. 

Po sotva patrném zaváhání šla dívka k němu a uchopila jeho ruce do svých. Naklonil se, aby ji políbil na čelo. Ona mu ruce stiskla a s úsměvem se zadívala do jeho vroucích očí.
 
„Vidíš, Mario, cítí se lépe. Říkal jsem ti, že jí trocha spánku prospěje.“    
3. kapitola – 3. část (dokončení)

Meg se otočila a spatřila krásné hnědé oči starší ženy – její matka, hádala. „Ano, cítím se mnohem lépe,“ odvětila tiše a usedla na sofa vedle hezké ženy.

„Margaret, kde jsi byla? Tvůj otec a já jsme se velmi strachovali,“ řekla paní Hale rozčileně. Její ruce v klíně se chvěly nervozitou. Meg z ženy silně vycítila strach, smutek a ještě něco vážnějšího – snad nemoc. Rysy dámy byly bledé až na jisté známky horkosti ve tvářích a její překrásné oči byly apatické. Byla velmi rozčilená, pomyslela si dívka.
Po chvilce ticha Meg váhavě odpověděla: „Ztratila jsem se, matko. Milton je dost velký a ještě se nevyznám v jeho ulicích. Nějakou dobu jsem se procházela, až jsem se ocitla v přádelně.“ Dívka pohlédla na pana Hale. „Tam mě našel otec.“

„Neměla by ses toulat po městě bez doprovodu, tak jako jsi byla zvyklá v Helstone,“ napomenula ji matka.

„Ano, matko,“ řekla Meg pokorně, neboť se nechtěla přít.

Žena na ni vrhla kritický pohled a otázala se: „Margaret, jak jsi to učesaná?“
„Bolí mě hlava,“ vysvětlila dívka a sklopila zrak. „Myslela jsem, že bych je mohla nechat v copu, když dnes večeříme jen my tři.

Její matka ji pohladila po tváři. „Ubohé dítě, vím, že postrádáš náš venkovský vzduch. Žádný div, že tě bolí hlava od toho kouře a škodlivé mlhy, která tady je. Kdyby tvůj otec netrval na tom, že pojedeme do tohoto Bohem zapomenutého místa, nemusela tvoje hlava takhle trpět a já bych se bezpochyby cítila také lépe.

Meg nevěděla, jak odpovědět. Rychle pohlédla na svého otce, aby spatřila bolestný obličej, a věděla ihned, že slova jeho ženy jej zranila. Protože však nerozuměla tomu kolem její osoby, usmála se na matku a řekla: „Ovzduší tady není tak špatné. Jsem mladá a zdravá a dokážu to snést lépe než většina ostatních, řekla bych.

„Přála bych si, abych mohla říci totéž,“ povzdychla si paní Hale. Opřela se o pohovku a zavřela oči. Margaret bez rozmýšlení položila své prsty na matčino zápěstí a sledovala její tep.

Paní Hale zamrkala. „Co to děláš, Margaret?“ zeptala se překvapeným hlasem.

„Kontroluji vám puls,“ odpověděla dívka bezmyšlenkovitě, ve snaze spočítat tepy.

„Co, prosím?“ zeptala se její matka s úžasem.

Meg se na ni usmála. „Počítám váš tep, abych zjistila, jestli je vaše srdce v pořádku. Puls nám může říci mnoho o zdraví srdce.“

„A jak bys zjistila, že je její puls v pořádku?“ otázal se udiveně její otec.

Dívka rychle odpověděla: „Četla jsem o tom článek v novinách. Není to tak složité a je to docela vzrušující.“

„Ale proč jsi...“ Páně Haleova otázka byla přerušena služkou, která vstoupila s plně naloženým podnosem.

Meg si v tu chvíli ulehčeně oddychla. Musí být v užívání svých pečovatelských dovedností obezřetná. Byla to její druhá přirozenost, ale soudě podle pohledů rodičů Margaret Hale o medicíně nic nevěděla. S tichou modlitbou se připojila k ostatním u prostřeného stolu.

Během večeře debatovali pan a paní Haleovi o tom, jak se jim dařilo v hledání nového domu. Pan Hale prohlásil, že město je tak velké, že nevěděl, jak by si mohl prohlédnout všechny domy, které mu byly doporučeny. Meg se nabídla, že jim pomůže se do těch různých míst podívat a navrhla, že když se rozdělí, projdou ten seznam nabídek mnohem rychleji. Muž se na ni překvapeně podíval a řekl: „Když jsem se tě minulý večer ptal, zda bys mi pomohla při hledání domu, řekla jsi mi, že v tom neshledáváš žádný zájem a raději bys kvůli tomu neztrácela svůj čas. Co se stalo, že jsi změnila názor?“
Meg se v rychlosti zamyslela a odvětila: „Musela jsem být unavená a mrzutá, otče. Odpusťe mi to. Ráda vám pomůžu hledat pro nás nový domov.“

Pan Hale souhlasně pokýval hlavou a pronesl: „Pan Thornton mi doporučil několik míst, ale já bych rozhodně rád znal tvůj názor, má drahá.“

„Meg překvapeně vzhlédla: „Pan Thornton? Copak má s námi do činění?“

Pan Hale se zatvářil dotčeně. „Cožpak jsi neposlouchala, když jsem vysvětloval, že pan Bell, můj přítel z dob studií v Oxfordu, mi doporučil, abychom až přijedeme do Miltonu, požádali o pomoc pana Thorntona? Jako pán Marlboroughské přádelny má pan Thornton v Miltonu mnoho známostí a vliv. Jeho přímluva by nám mohla ušetřit čas a starosti ohledně zajištění nového domova.

Pán Marlboroughské přádelny.

Když dívka znovu uslyšela jeho oslovení, rozbušilo se jí srdce. Pan Thornton musí být ten pán, který byl zabit během vzpoury. Ne, tak to není, pomyslela si omráčeně. On je ten pán, který bude zabit během vzpoury, pokud nezvládnu správně zakročit. Rozhodla se, že musí být ostražitá vůči veškerým řečem o stávce, aby věděla, co má udělat.

Zbývající čas u večeře proběhl v poklidu. Meg, která se cítila jako herečka v nějaké nekonečné hře, seděla na své židli a zabývala se jídlem. Když se to od ní očekávalo, přikyvovala a odpovídala. Snažila se držet svůj jazyk na uzdě a konverzace se účastnit co nejméně. Z diskuse ostatních o domu, který by si měli pronajmout, bylo zřejmé, že Haleovi žili v naleštěné bídě, tak jako bábi a teta Lily. Meg hluboce zajímaly okolnosti, které vedly k odchodu této rodiny z venkovské farnosti v Helstone, o které paní Hale hovořila s obrovskou láskou, do průmyslového města. Pociťovala napětí mezi manželi a přemítala, zda by o událostech, které rodinu dovedly do Miltonu, nemohla něco vyzvědět od Dixon.

Po večeři dívka zjistila, že s od ní očekává, aby rodině připravila čaj. Udělala to s lehkostí, neboť u tety Lily servírovala často čaj nájemníkům. Měla však pochybnosti o tom, jaký čaj má který z rodičů nejraději. Uhodla však správně, že smetana a cukr je pro matku, a podařilo se jí tak podat první šálek bez připomínek. U otce se rozhodla být obezřetná a podala mu cukřenku i smetanu spolu s jeho šálkem čaje.

Pohlédl na ni s očekáváním a jiskřičkou v oku. Dívka se na něj rozpačitě usmála. Nakonec s povzdechem řekl: „Margaret, to se na mě tolik zlobíš, že se mnou dnes večer dokonce ani nebudeš hrát naši hru?“

„Ale jistěže ne, otče,“ řekla s obavami. „Co byste rád?“

Opět si povzdychl. „Dej mi svou ruku,“ řekl tiše a dívku na chviličku přepadly obavy z dalšího čtení ruky. Vložila svou dlaň do jeho, on však uchopil pouze její palec a malíček. Sáhl do cukřenky a s pomocí její ruky jednu kostku, kterou si hodil do svého šálku. Pohlédl na ni a lišácky zamrkal.

Margaret pocítila, jak se jí v krku dělá knedlík, když si představila, že by měla otce, který se svou dcerou hraje takovou půvabnou němohru. Šťastná to dívka, pomyslela si Meg závistivě, a z náhlého popudu položila cukřenku zpátky na stůl a vtiskla mu na čelo lehký polibek. Pohladila ho ještě po vlasech a zachytila jeho velmi spokojený pohled.

„No, tohle už je moje Margaret,“ řekl tichým hlasem. Meg pocítila k tomuto něžnému muži silnou náklonnost.

„Kdy se zítra vydáme hledat náš nový domov, má drahá?“ zeptal se pan Hale, hledě na ni s očekáváním.

Meg navrhla, že by měli vyrazit po snídani, a její otec souhlasil.

Paní Hale zívla a prohlásila, že si půjde lehnout. A tak opustili jídelnu a rozešli se do svých pokojů.

Jakmile se ocitla ve svém pokoji, řekla si Meg, že by si měla promyslet, co dělat dál. Její mysl však byla v jednom víru a ona se nedokázala soustředit chvíli na jednu věc. Poprvé za ten den si vzpomněla na babi, která se již jistě strachuje, kde se Meg tak dlouho zdržuje. Co když se nebude moci vrátit do svého časoprostoru? Co si o ní bábi pomyslí? Že zmizela stejně tak jako zmizela Margaret Hale?

Z mysli se jí vynořila vzpomínka na bábinu historku o dívce, která zmizela z Miltonu. Dívka urozeného původu, jejíž rodina se přistěhovala z jedné vesnice na jihu Anglie... Dívka vyšla ven, aby se prošla po okolí a zmizela, jako by ji vítr kamsi odvál. Od té doby ji nikdo nespatřil ani o ní neslyšel.

Meg cítila, jak její duší proniká mráz, když šeptala: „Domnívám se, že jsem vstoupila do role té mladé dívky.“


----------------------------------------------------------------------------
* překlad názvu kapitoly použit z obsahu českého vydání knihy Alenka v kraji divů – přeložili Aloys a Hana Skoumalovi Academia, Praha 2010

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělé!

(Hermionka02, 3. 8. 2011 23:38)

Skvělá povídka, prosím co nejrychleji o další překlad...:-)