Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog, kapitola 1-5

5. 9. 2007

Prolog

1844

Když Vladimír zastavil kočár, byla už temná noc. Pouze měsíc osvětloval krajinu kolem. Vzduch voněl vlahou letní nocí, oba si připadali tak svobodní, nikde ani živáčka. Vstoupili do chaloupky, kde se konečně mohli podvolit své vášni. Vladimír se tentokrát nenamáhal zapálit jedinou svíci – nedočkavě rozepínal sponky jejích šatů...

Sukně, živůtek, jedno po druhém klouzalo po jejím těle na podlahu. Když byl se svlékáním téměř u konce, pojednou ustal a zašeptal něco neuvěřitelného:

„Pojď.“ Vzal Annu za ruku a pomalu ji vyvedl z chalupy ven.

Měsíc ozářil bílá těla ... Z oblohy se začaly snášet první kapky deště. Annu vzrušovaly ty chladivé slzy nebe, které cítila na svém rozpáleném těle, všude po svém těle, cítila je dokonce i na každém kousíčku těla svého muže. Nepoznávala ho...

Hlava se jí točila, nohy se podlamovaly slabostí. Tajně si přála, aby se jí tento sen splnil a dnes se tak zřejmě stane.

V duchu si odpouštěla, že mokrá tráva, která obepíná její záda a nohy, ji snad rozechvívá ještě víc než blízkost jejího Vladimíra... nebo to bylo naopak? Sama nevěděla.

Trvalo to tak krátce, Anna si však byla jistá tím, že do smrti na tuto noc nezapomene...

 

Ano, takhle to tenkrát bylo. Vladimír Ivanovič se vrátil po delší nepřítomnosti domů a ještě tu noc mě vylákal ven na romantickou projížďku. Nechápala jsem vůbec jeho jednání, ale touha po mém manželovi byla silnější než rozum. A tak jsem všechny starosti zamkla na pomyslný klíč a rázem se stala zase tou rozpustilou Annou Petrovnou. Byla to noc jakoby stvořená pro víly, ve svých představách jsem je viděla tančit v třpytivých kapkách deště, v hlavě zněl šelest lehounkých šatů... a právě tehdy se v mém lůně opět vzňal oheň lásky. Již od počátku jsem byla přesvědčená, že dítě, které se nám narodí, bude holčička. Těšila jsem se na svou malou vílu, netušíc, že namísto něžné víly vyroste z Elizabety nezkrotná divoženka...

 

1.

1860

Prudký záchvěv těla vytrhl Elizabetu Vladimirovnu ze snu. V uších jí zněl kovový zvuk slov: „Přijď dnes do kostela a dozvíš se vše, co jest třeba.“

Divný sen. Záhadný, neuvěřitelný a přece tak skutečný. Kde se to octla? Nepoznávala ta místa, ale srdce jí napovědělo. Zcela určitě to byl dům její tety v Petrohradě. Milá osůbka, která se jí představila jako Elizabeta Ivanovna Korfova. To po ní ji rodiče pojmenovali? Zřejmě ji měli moc rádi. Proč jí ale o tetě téměř nikdy nic neřekli?

Nejspíš se teta Elizabeta Ivanovna vydala na cestu z onoho světa jen proto, aby mi sama o svém životě povyprávěla, uchichtla se Líza. Nicméně, byla rozhodnutá dnes navečer do kostela zajít.

„Když nic jiného, tedy se alespoň za ubohou tetičku pomodlím. Ale Nina musí jít se mnou. Sama si netroufnu,“ dodala si pro sebe polohlasně.

Přistoupila k oknu a rozhrnula závěs. Rázem ji ovanul svěží větřík, vnášející do ložnice směsici letních vůní. Dívka se usmála na ptáčka, který prudce zatřepetal křídly. Jak to do večera vydrží? Nejraději by běžela do kostela ihned. Beztak to byl jen hloupý sen a ona, jako malá holka, naletěla bláhové myšlence...

Ale co když to bylo skutečné znamení?

U snídaně se vrtěla, sousta polykala bezmyšlenkovitě. Baronka Korfova si všimla dceřina neklidu, ale nepřikládala tomu hlubší význam.

Vrtochy mládí, kde jsou ty časy, pomyslela si shovívavě.  

„Dnes večer půjdu do kostela, nebudu večeřet,“ poznamenala Elizabeta poněkud ledabyle.

„Nestihneš se vrátit na jídlo?“ pozdvihla baronka pobaveně oči.

„To je v pořádku, drahá. Naše Lízinka se bude jistě dlouho Bohu vyznávat ze svých hříchů, nemám pravdu?“ vpadl do řeči Vladimír Ivanovič poté, co odložil noviny vedle svého talíře.

„Všichni stolovníci, ale i Nina, která se chystala posbírat ze stolu, se zakuckali.

„Nikoliv, otče,“ prohlásila Elizabeta s mírnými ohníčky v očích.

„Chci se jen pomodlit a Ninu si vezmu s sebou, mohu?“

„A jistěže,“ odpověděl baron.  

„Chci se pomodlit za tetičku Elizabetu Ivanovnu,“ troufla si dodat Líza.

„Ach tak.“

Na tváři barona se rozhostil klidný úsměv a myšlenky na chvilku odpluly kamsi do neznáma...

„Pokud se nemýlím, tak dnes by měla narozeniny. Bylo by jí... no ano, sto let. Neuvěřitelné,“ vmísila se do hovoru baronka Korfova.

„Skutečně?“ vyhrkla Líza.

Srdce jí začalo mírně bušit. Opatrně se nadechla, aby se uklidnila. Zdálo se, že ranní sen nebyl pouhou náhodou...

„Je to velice zvláštní, že sis na ni zrovna dnes vzpomněla,“ pokračovala baronka. „Bohužel musím dnes odpoledne na návštěvu k Dolgorukým. Ráda bych šla s tebou, ale už je pozdě, abych návštěvu odřekla. Nu, natrhej za mě nějaké polní kvítí a polož je k branách kostela. Tak, jak to měla Elizabeta Ivanovna ráda.“

„Dobře, maminko,“ usmála se Líza a vyběhla z jídelny.

 

Hodiny se vlekly neskutečně dlouho a ubohá Líza už nevěděla, jak by volný čas vyplnila. Ve stáji bylo vše hotovo a na projížďku neměla ani pomyšlení. V jednu chvíli vzala do ruky kytaru, pohladila ji po hřbetě, prsty přejela naprázdno po strunách. Jako naschvál jí ale na mysl nepřicházela jediná píseň... neměla chuť zpívat. Potřebovala jen nějak ubít nekonečný čas. Opřela tedy hlavu o ladné křivky nástroje a představovala si tóny tklivé balady. Potom znovu uložila kytaru na své místo.

Po obědě se vydala do polí natrhat plané kvítí. S kyticí modrých zvonků a bílých kvítků neznámého jména se vrátila do domu pro služebnou Ninu. Dívka již mladou baronku očekávala ve své komůrce, v ruce držíc útlou knížku.

„Bereš si s sebou svou modlitební knížku?“ podivila se Elizabeta.

„Jistě, slečno Lízo,“přitakala Nina. „Jdeme přeci do kostela, nebo se mýlím?“

„Ach ano, samozřejmě,“ vzpamatovala se Elizabeta. V duchu si vynadala za svou neopatrnost. Musí si také vzít svou modlitební knížku, aby vypadala dostatečně věrohodně.

Vklouzla proto ještě do svého pokoje a popadla první knížku, která jí přišla do ruky.

Nápis na obálce vzbudil na tváři služebné veselý výraz.

„Slečno, budete si v kostele číst román? Nejste snad zamilovaná?“ zasmála se.

Vtom si Líza všimla, že v ruce drží skutečně jakýsi francouzský román a dala se také do smíchu.

„Třeba je to znamení a můj vyvolený bude čekat právě za branami kostela,“ vymyslela si konečně jako odpověď.

„Nu, jednou za těmi branami jistě bude čekat, slečno. S kyticí v ruce...“ řekla napůl vesele, napůl vážně, služebná.

„Tak už pojď a nemudruj,“ zvolala Elizabeta a vystrčila Ninu před vrata domu.

 

Zatímco Nina si po celou dobu cesty tiše prozpěvovala, Líza byla čím dál zamyšlenější. Ani si nevšimla a už byly u cíle.

Tiše vstoupily do chrámu Páně a pokřižovaly se. Líza zamířila ke krabici napravo od dveří. Zrakem přejížděla po voskových svících a vybírala tu nejdokonalejší. Po chvíli rozmýšlení jednu uchopila, opatrně ji zažehla a zasadila k ostatním do zářivého svícnu. V tom okamžiku se jí v hlavě rozeznělo dunění zvonů. Lehce sebou trhla a zhluboka se nadechla.

Cítila, že s Ninou nejsou v kostele jediné, ale přesto neměla strach. Jistým krokem vklouzla mezi lavice a usedla na své oblíbené místo. Nějaký vnitřní pocit jí našeptával, aby otevřela knížku a položila ji na lavici. Pohodlně se usadila, třímajíc v ruce kytici. Měla dojem, že vzduch kolem ní těžkne, dokonce by přísahala, že slyší šustot těžké látky šatů. Ohlédla se kolem sebe a usmála se své slabomyslnosti. To Nina, která vyrazila za svou paní, si upravovala sukni a způsobila ten tichý hluk.

Nu což, tak se pomodlíme za tetičku a zase půjdeme, pomyslela si Líza ulehčeně a šibalsky zabloudila pohledem na stránky otevřené knížky.

„Zvedá se vítr,“ pronesla Nina s obavami, když se ozvaly nárazy vzduchu do pootevřených oken. Průvan nestoudně zalistoval otevřenou knihou a přinutil Lízu, aby soustředila zrak na text. Čím více se však snažila porozumět slovům, tím hůře dokázala rozluštit napsané věty.

Jako přikovaná hleděla na potištěnou stránku, která před jejíma očima měnila barvu do žhnoucích hnědých a šedých odstínů. Nad knihou se vznášel žár, Elizabeta Vladimirovna přestala vnímat běh času. Užasle sledovala, jak list knihy olizuje nebezpečný plamen a jak v mžiku opět ustává. Na ohořelém papíře se prst po prstu objevila silueta lidské ruky.

Baronka, neschopna se nadechnout, věděla zcela určitě, že je to ruka Elizabety Ivanovny, její zesnulé tety, kterou nikdy nespatřila. V nitru měla tisíc otázek, ale rty zůstaly nehybné. Prudké vydechnutí Elizabety odválo z knihy zbytky popela a tu se objevil text, rozesetý po kouskách v místech, kam se již plameny nedostaly. Vedena neznámou silou, začala Elizabeta zleva číst jednotlivé slabiky.

Chceš-li poznat skutečnou lásku, vstaň ještě před úsvitem a jdi na místo blízké srdci tvému. A tam ji nalezneš.

Zmatená dívka přečetla celý vzkaz ještě třikrát za sebou, aby si dobře zapamatovala každé slovo. Když už si byla jistá, že jej zná celý nazpaměť, začala se stopa dlaně z knihy opět vytrácet. Papír znovu zbělel a na něm se objevil původní text románu. Vítr znovu zalistoval několika stranami, pak ještě prudčeji, až nakonec kniha zaklapla.

Zvuk desek Elizabetu probral z ustrnutí. Křečovitě stiskla květy, které držela v rukou po celou dobu. Ustrašeně se podívala na Ninu. Služka s pochopením pohladila Lízu po ruce a konejšivě řekla:

„Nebojte se, Lízinko, to byl jen průvan. I mně zpřevracel strany v modlitební knížce. Měly bychom už jít domů. Abychom ještě nechytly cestou déšť.“

Líza sledovala Ninu s otevřenými ústy: „A dlaň, oheň...“

„O jakém ohni to mluvíte, slečno? Ach ano, jestli budete chtít, zatopíme v krbu, ale už půjdeme. Sedíme tu dobrou hodinu,“ řekla Nina starostlivě.

A pak rozmarně dodala: „Že vy jste se místo modlení začetla do toho svého románu, viďte?“

Po této poznámce Líza pochopila, že Nina mluví pravdu. Ničeho si nevšimla. Celý ten nepochopitelný zázrak se tedy stal pouze před očima Lízy. Anebo to byl jen výplod její fantazie? Ve snaze najít nějakou stopu otevřela znovu svůj román. V tu ránu ji ovanul pach spáleného papíru, třebaže strany knihy byly neporušené.

Tedy se to skutečně stalo.

2.

Tu noc Líza takřka oka nezamhouřila. Ještě za hluboké tmy se vzbudila celá neklidná, jen aby nezaspala příhodnou dobu. Podle tajemného vzkazu měla přeci vstát dávno před úsvitem. Cesta na její oblíbené místo, tedy malebný palouk u lesa, bude dlouhá. Se svícnem v ruce otevřela Elizabeta starou truhlu, aby odkryla vzpomínky i nepoznané... 

Navrchu byly uložené dětské oblečky. Maličké bělostné košilky, růžové šatičky a háčkovaný čepeček. Líza však nechtěla v tuto chvíli vzpomínat na své dětství. Nejasně tušila, že by měla pátrat hlouběji. Tam, kde už jí vlastní vzpomínky nestačí.

Na povrch před jejími zraky vyplouvaly kostěný hřeben a zrcadlo, několik svatých obrázků a svazek dopisů. Balíček ihned pustila z ruky, nebyl čas na čtení cizích psaní.

Pod těmito předměty objevila řadu neznámých oděvů. Jak to, že si jich nikdy předtím nevšimla? Nejvíce ji zaujaly stejnobarevné, tmavě hnědé šaty. Jak prostě a jak vznešeně zároveň vyhlížely...

Elizabeta s dojetím pohladila látku a pocítila, že je stále ještě hebká. Dokonce jí připadalo, že voní po bylinkách. Opatrně si přitiskla živůtek na prsa a přistoupila k zrcadlu. Z odrazu se na ni dívala dospělá a záhadná šlechtična. A mladá dívka poznala, že od těchto šatů ji nic a nikdo neodloučí. Rychle se nasoukala do nutného prádla a spodniček a šaty přehodila přes sebe. Zvláštní šaty – sama si s nimi dokázala jednoduše poradit. Pro koho byly ušité? Pro služku, která neměla čas na strojení? Možná. Anebo pro šlechtičnu, která nesnášela svou komornou? Ta představa Lízu uvrhla do obvyklého veselí. Spokojeně se protočila před zrcadlem. Se starými šaty jakoby nasála duch starodávných časů a připadala si dospělejší, moudřejší a důstojnější. Ale také pokornější. Pro jistotu si sáhla na krk a přesvědčila se, že její křížek je na svém místě.

Opatrně seběhla ze schodů a zadním východem proklouzla ven. Na dvoře sebrala do ruky košík, jako by šla sbírat nějaké bylinky. Jakmile za ní zapadla vrata, rozezněly se první tóny ptačího zpěvu. Vyšla tedy v nejvyšší čas. Za chvíli se začne rozednívat. Má spěchat nebo se pomalu procházet?

„Co myslíš, havrane?“ zeptala se ptačího krasavce, který jako každý rok dřepěl na staré jabloni u cesty. Mohutný pták však jen mlčky zamrkal a protáhl si zkřehlá křídla.

„Ty můj Edgare. Vím, co mi chceš říct – sama si poraďte, baronko, paní má...,“ ušklíbla se Líza a pokrčila rameny.

Na její slova havran pokýval hlavou a vzlétl. Zakroužil Líze nad hlavou a pak nabral směr k blízkému lesu.

„Tak dobrá, jak zněl ten vzkaz? Chceš-li poznat skutečnou lásku, vstaň ještě před úsvitem a jdi na místo blízké srdci tvému. A tam ji nalezneš. Pak je to jasné. Půjdu tak, jako jindy. Pomalu a tiše.“

 

Zpěv ptáků, šepot trávy a vůně květů daly Elizabetě zcela zapomenout důvod její ranní procházky. Když už se přiblížila svému cíli, zahlédla srnu s mládětem. Potichoučku zastavila na místě, aby zvěř nepolekala. Zasněně pozorovala, jak matka pečuje o malého kolouška a zcela přestala vnímat čas. Ukrytá za větvovím a v bezvětří, nechala sluneční paprsky lechtat na kůži a sušit pohromu, kterou způsobila jejím šatům všudypřítomná rosa. Tady byla svou paní a nikdo ji nehuboval za to, jak vypadá. Bůh ví, proč Elizabeta tolik milovala vodu. V jakékoli podobě. Ráda se koupala v řece i v teplé vaně, toužila spatřit moře, milovala déšť, s oblibou mu nastavovala tvář, potajmu se bosá rousala v mokré trávě, dokonce záviděla broukům, že mohou olizovat kapky z listů...

Dnes ale jistě pršet nebude, pomyslela si a zvedla oči směrem k nebi.

„Copak, děvče, hraješ si na špiona?“ ozvalo se Elizabetě za zády.

S leknutím se otočila a zapotácela. Byla by zakopla, ale silná mužská ruka ji pohotově zachytila.

„Odpusťte, nechtěl jsem vás vylekat,“ ušklíbl se neznámý.

„Tak proč jste vylekal ty srnky?“ zeptala se poněkud rozmrzele Líza.

„Měl jsem strach, že byste se do nich zamilovala a byla navždy ztracená,“ pronesl muž ironicky.

„Tsss,“ ulevila si Líza.

„Chodíš sem často?“ začal se mladík zajímat.

„No dovol, jak to se mnou mluvíš?“ urazila se trochu Líza. Ve skutečnosti jí nevadil prostý způsob hovoru, ale cítila se poníženě kvůli svému leknutí. Když z ní však vypadla výtka, nejraději by si vynadala. Takhle zkazit lákavé dobrodružství.

Nicméně, nezdálo se, že by se neznámého dotkla. Ten jakoby nic pokračoval:

„Ach, omlouvám se, paní má. Zapomněl jsem se představit: baron Karpov, Viktor Sergejevič. K vaším službám,“ promluvil pateticky a vysekl komické pukrle.

Prý baron, no to jistě. Hadry má horší než tulák a o vybraném chování už vůbec nemůže být řeč. Ale líbí se mi. Je zábavný.

A tak se i Elizabeta obřadně uklonila. Třebaže kvůli nervozitě trochu zavrávorala, zkušený pozorovatel by v ní odhalil šlechtickou krev. A také Viktora Sergejeviče Elizabetina úklona zaujala. Ale nedal na sobě nic znát.

„Baronka Elizabeta Vladimirovna Korfova,“ promluvila smířlivě Líza a podala Viktorovi ruku.

Ten ji už už chtěl políbit, v duchu přemáhajíc smích.

Baronka Elizabeta Rousovna z Mokré lhoty, napadlo ho...

Ale že má kuráž, děvče. Je hezká a neodolatelně tvrdohlavá. A jistě tisíckrát zábavnější než kdejaká skutečná baronka. Takové myšlenky probleskly mladíkovi hlavou, když uchopil pevně Lízinu ruku a otočil si ji hbitě kolem pasu. Zmatená Elizabeta se ocitla jen na milimetry od smělého barona a pozbyla cesty k úniku. Než se stačila vzpamatovat, doletěl k jejím rtům drzý polibek.

„Rád vás poznávám, baronko.“

Dívčiny prsty přejely po vlastním obličeji, jako by se snažily skrýt stopy po zakázaném polibku. Tváře jen hořely, oči měnily barvu každým zlomkem vteřiny. Tu si Elizabeta povšimla, že její ruku stále třímá muž ve své dlani. Mimoděk sklouzla pohledem dolů.

„Můžete mi říkat Eliza,“ vypadlo jí z úst, ani nevěděla jak. Nikdo v domě Korfových ji tak neoslovoval. Jen ve své fantazii si toto jméno hýčkala a těšila se, že ji tak jednou bude nazývat muž jejího srdce, bude-li jaký...  

Proč jsem to jen řekla, já hloupá?

„A uvidím vás ještě, Elizo?“ zeptal se Viktor zastřeným hlasem.

Líza zavřela oči, aby skryla své rozpaky, dlaněmi by nejraději udusila tlukot svého srdce.

Jdi na místo, blízké srdci tvému. A tam ji nalezneš...

Kapky deště stékající po jejích pažích přinutily dívku otevřít oči a přikývnout. Déšť musí být znamení. Zvláště pak takový, při kterém se směje celé nebe i celé její nitro.

„Budu tady na tebe čekat každý den, Elizo. Vždycky ti tolik sluší déšť?“

Odpovědí mu byl jen rozpustilý smích.

„Tak uvidím vás ještě, Elizo?“ zopakoval tiše svou otázku.

„A přivoláte déšť?“ zasmála se Eliza a očima přikývla v odpověď.

3.

Zadumaná Elizabeta se vrátila do domu Korfových, když už bylo pokročilé dopoledne. K jejímu překvapení členové rodiny stále ještě seděli v jídelně. Na nenápadný návrat domů je tedy již pozdě.

Ale co že ještě posedávají u snídaně? podivila se mladá baronka. Ach tak, Ekaterina přijela na návštěvu se svým manželem, Alexejem. Úplně jsem zapomněla.

Než se stačila vzpamatovat, sestra ji zahlédla.

„Ach Lízinko, taková doba! Jsme tu s Alexejem už hodinu a ty se objevíš teprve teď. Tak málo máš v oblibě svou sestřičku?“ začertila se Ekaterina naoko a vesele se zasmála.

Elizabetě však neunikl stín, který přeběhl po tváři jejích rodičů. Vkročila však směle do jídelny, aby se pozdravila nejprve s návštěvou a pak s otcem i matkou. Nečekala na nevyřčenou otázku a s myšlenkou, že nejlepší lež je někdy říci pravdu, jala se vysvětlit svůj pozdní příchod ke snídani:

„Omlouvám se velice, zapomněla jsem, že čekáme návštěvu, a šla se projít.“

„Byla jsi se projít? Snad ne bez doprovodu?“ zhrozila se Ekaterina a pomyslela si, že její mladší sestra je nenapravitelná.

„Má milá, jestli nezměníš své chování, tak...“ se nikdy nevdáš, ty hloupé dítě, chtěla doříci, ale raději tato slova spolkla a plaše se usmála na Alexeje. Nerada by vystavila Lízinku pomluvám. Alexej se chápavě usmál a pohladil Ekaterinu po ruce.

To už k nim přistoupila Elizabeta a s jistou pompou si vychutnávala svůj triumf:

„Mýlíš se sestřičko. Jak si vůbec můžeš myslet o mně něco takového? Samozřejmě, že jsem měla doprovod. A ne ledajaký. Náhodou jsem v lese potkala jednoho sličného barona. S výborným rodokmenem a stejnou zálibou v ranních procházkách jako mám já sama. Moc pěkně jsme si popovídali. Samozřejmě v mezích etikety. Počasí, divadlo, žádná politika.“

Po těchto slovech dopadla Elizabeta na židli a s chutí se napila čaje. Kdyby si všímala spolustolovníků, viděla by, jak se mužská část potutelně usmívá, zatímco obě dámy lomí rukama.

„Jen doufám, Elizabeto Vladimirovno, že nebudu nucen vyzvat toho tvého barona na souboj. Rád bych si v klidu vypil svůj čaj,“ poznamenal rozveselený baron Korf.

Pro svou nejmladší dceru měl zvláštní slabost a nedokázal se na ni zlobit, třebaže by si to již mnohokrát zasloužila. Nutno však říci, na Lízinu obranu, že otcovy slabosti záměrně nezneužívala. Jednoduše byla zkrátka taková. Rozpustilá, kurážná a chtivá dobrodružství. Tak, jako kdysi její matka. A dost možná ještě víc...

To Ekaterina byla velmi odlišná. Nepodobala se ani na otce, ani na matku. Velmi si zakládala na svém titulu, na způsobech a dovednostech, kterým se naučila, umění konverzace, tance a tak dále. V jádru však byla mladá paní hodná, i Elizabeta ji měla velmi ráda a její povrchnost jí blahosklonně odpouštěla.

Ve snaze navodit důstojný rozhovor položila Ekaterina své sestře další otázku:

„Nu, a jak se vlastně jmenuje ten záhadný pan baron. Povíš? Znám ho?“

„Á... jak jen to říkal?“ zamyslela se Líza teatrálně a dokonale tím zkazila veškeré Katjiny snahy o zachování důstojné atmosféry před Alexejem.

„Baron Markov. – Nebo snad Garkov? Charkov? Tak nějak to bylo. Viktor Sergejevič. Baron Viktor Sergejevič s nějakým moc pěkným příjmením, na něhož se s vaším dovolením,“ přičemž vesele zamrkala na svého otce i švagra „zeptám znovu zítra.“

„Bože můj, to je moje dcera? Nepamatuje si ani jméno svého ženicha!“ rozesmál se baron Korf. Koutkem oka zahlédl varovný pohled své manželky.

„Neměj strach, šla se jen projít, kdepak by hledala ženicha, na to ještě moc mladá,“ šeptnul jí takřka do ucha.

„Mladá?“ pozdvihla obočí Anna Petrovna. „Už je jí patnáct. Věř mi, nebude dlouho trvat a...“

„Hlouposti,“ zakončil Vladimír krátkou debatu a rozhlédl se kolem stolu. 

„Kdepak je Líza?“ podivil se poté, co dceru v jídelně nenašel.

„Omluvila se a šla si odpočinout do svého pokoje,“ vysvětlila Ekaterina. „Když dovolíte, půjdu se za ní podívat. Ráda bych si s ní promluvila mezi čtyřma očima.“

„Samozřejmě, jen si pohovořte, proto jsi přeci přijela, ne?“ svolila za všechny baronka Korfova.

      

Elizabeta se s vypětím sil dopotácela do své komnaty a padla na postel. Nohy ji pálily a ona nechápala, z čeho to může být. V mžiku se v pokoji objevila její věrná Nina.

„Slečno, slečno, kdepak jste se toulala? Sháněli se po vás a vy jste nebyla k nalezení. Dobře, že se mi se svými výlety nesvěřujete, nerada bych panu baronovi lhala,“ hubovala ji služka vlídně. Přitom bezvládně ležící Líze rozvazovala boty.

„Pro pána krále!“ spráskla ruce služka. „Plné puchýřů! Co to vlastně máte za boty? Nejsou vaše...“ povzdechla si.

„Hm,“ řekla Líza neurčitě. Neměla chuť ani na otázky, ani na Nininu přítomnost.

„Musíš mi pomoct, Nino. Do rána ať je to zahojené. Zvládneš to?“

„Máte rozum, slečno? Dva tři dny budete muset odpočívat, než se vám chodidla zahojí,“ zavrtěla Nina hlavou.  

„Tolik času nemám. Jen do rána,“ trvala na svém Líza.

Vtom se ozvalo klepání na dveře.

„To jsem já, Katja. Mohu dál?“ ozvalo se.

„Samozřejmě,“ zvolala Líza veseleji. „A ty už běž, pak mi to ošetříš,“ řekla Nině.

Sotva za Ekaterinou zapadly dveře, vrhla se k posteli, aby srdečně objala mladší sestru.

Konečně beze svědků, pomyslely si obě dívky.

„Lízo, vypadáš zasněně, nebo se mi to zdá?“ zvolala nadšeně Ekaterina.

Na to si jmenovaná lehce povzdychla a usmála se. V očích jí probleskly pověstné ohníčky, ale při vzpomínce na podivného otrhaného kavalíra jí přeběhl po tváři zrádný ruměnec.

„Jsi zamilovaná! Zamilovaná! Nezapírej!“

„Možná,“ svolila Líza a uvelebila se pohodlně na posteli.

„Takže to, co jsi říkala u snídaně...“ zkusila opatrně Ekaterina. Přeci jen, stoupala na tenký led, čehož si byla velmi vědoma. Se sestrou se nikdy dříve nebavila o milostných záležitostech. Pravda, několikrát to zkusila, ale nezkušená Líza se jí vždy vysmála... Ale jak se zdá, situace se od Ekaterininy svatby poněkud změnila.

„Baron Karpov. Viktor Sergejevič Karpov,“ promluvila pevným tichým hlasem a mlčky hleděla na sestru.

„Tak přeci,“ uklouzlo nevěřícné Katje.

„A kdy jste se seznámili? A kde vlastně? Vždyť na bály nechodíš...“ ptala se zvědavě dál.

„Na tom teď nezáleží. Katjo, rodiče o tom nevědí. Nesmíš mě prozradit, slyšíš?“ polekala se Líza a zalitovala na okamžik svěřeného tajemství.

„Nevědí?“ vyhrkla Katja přesně podle Lízina předpokladu. Vzápětí se ale usmála.

No jistě, naše Lízinka... ale díky Bohu za barona Karpova.

„To je v pořádku, samozřejmě nic neprozradím. Dávám ti slovo baronky Ekateriny Vladimirovny Grabitské,“ zašeptala a stiskla Líze ruku.

Pak ale zvážněla a dodala: „Slib mi na oplátku, že budeš opatrná.“

„Slibuji,“ usmála se Líza, aniž by tušila, na co nebo koho si má vlastně dávat pozor.

Nemohla však sestře povědět o neznámém mladíkovi více, a tak ji vyzvala, aby sama vyprávěla o svém seznámení s Alexejem. Jak jí teď bylo vhod, že dříve milostné historie své sestry odmítala poslouchat. Ekaterina se s povděkem ujala slova a začala vyprávět:

„Seznámili jsme se na plese v Petrohradě. Byl to maškarní bál. Můj neznámý tanečník s kouzelným hlasem měl na očích zvláštní, temně rudou masku, zlatě zdobenou. Od počátku mi připadala jako znamení velké lásky...“

Slova Ekateriny vnímala Elizabeta na půl ucha, třebaže se velmi snažila poslouchat. Ekaterina byla ale dostatečně spokojená a brzy svoje vyprávění zakončila s tím, že si musí nechat nějaké pokračování na příště.

Když opustila Lízin pokoj, prohlédla si Líza s hrůzou svá zničená chodidla.

„Pro Boha, jak si s nimi do rána poradím?“ posteskla si.

 

Ráno se stěží nasoukala do botek a dobelhala se do stáje. Cestu jí zahradila znepokojená Nina.

„Slečno Lízo, přeci jsem vám řekla, že musíte odpočívat! Co vaše nohy?“ postěžovala si služka vyčítavě.

„Bolí, moc bolí, Ninuško. Bolí mě každý krok. Měla jsi pravdu,“ přiznala Elizabeta.

„Však jsem vám to...“

„Však si také beru koně, nevidíš?“ přerušila služku Elizabeta kategoricky. Její nesmlouvavý výraz nepřipouštěl žádnou námitku.

„Pomoz mi, prosím, dostat se do sedla.“

„Jistě,“ povzdechla si Nina. Znala svou paní a věděla, že domlouvat jí nemá smysl. Teď se jen může modlit, aby jí nevyhubovala baronka Korfova, Lízina matka.

Než se Nina vzpamatovala, pobídla Elizabeta svého koně a uháněla vstříc dalšímu dobrodružství. Kůň se hnal tryskem, kopyta dopadala bezchybně na zem. Zdálo se, že i poslepu by zanesla svou paní na určené místo. Dívka se ztrácela v letním vzduchu. Chtělo by se jí vykřičet do okolí tu bouři, kterou měla v srdci a kvůli které doufala znovu spatřit neznámého. Doufala, že druhé setkání s údajným Viktorem (protože jméno takzvanému baronovi ani trochu nevěřila), jí vnese do duše dřívější klid. A nad celou historkou bude moci jednou provždy mávnout rukou. Vítr, bijící do tváří, Lízu uklidňoval. To vítr křičel všechna slova Elizabety. Věrný vítr...

Mírně udýchaní dorazili na kraj lesa.

„Dobré ráno, Elizo,“ ozvalo se zpoza stromu, sotva kůň zastavil.

4.

Už jen zvuk těchto slov jedním šmahem smazal veškerá Lízina předsevzetí a snahy o ukončení románku s tajemným cizincem ještě dřív, než začal... 

Když došel Viktor až k ní, na okamžik se jí zastavilo srdce. 

„Viktore Sergejeviči,“ vydechla Líza zmateně. Nedokázala uvěřit, že muž, který stojí před ní, je tentýž otrhanec jako včera. Pravda, do barona měl stále daleko, ale byl hladce oholen, ve vyžehlených a čistých šatech. Nebyly podle poslední módy, ale náramně mu padly.

Podle poslední módy, co mě to napadá? musela se Líza sama sobě zasmát.

„Ráda vás vidím,“ řekla tiše a kousla se do rtu.

„I já vás, Elizo. Budete trávit dnešní dopoledne v sedle?“ usmál se muž.

„Já, totiž...“ nevěděla, jak by odpověděla.

„Totiž? Snad se nechystáte opustit mě hned poté, co jste přijela? Čekám na vás od rozbřesku,“ promluvil Viktor znepokojeným hlasem.

„Ach, to ne,“ usmála se Líza omluvně, „jen... pomůžete mi slézt? Umím to sama, ale včera... nohy mám plné puchýřů a nemohu skoro chodit... Ach ne, odpusťte, je mi to trapné, samozřejmě seskočím. Zvládnu to,“ zastyděla se nakonec Elizabeta.

„Samozřejmě vám pomohu,“ ozval se mladík a v momentě držel milou Elizu ve svých rukou.

Horečně přemýšlel, jak to zařídit, aby ještě nemusel dívku ze svého náručí pustit.

„Musím vám něco ukázat, má paní. A nepřijímám odmítnutí,“ mrkl na ni.

Líza se trochu zavrtěla. Hlavou jí proběhlo varování její sestry. Ale k jejímu překvapení jí v pasti stvořené mužskýma rukama nebylo nepříjemně.

„A co je to?“ zeptala se zvědavě.

„Překvapení. Bude se vám to líbit, tím jsem si jist,“ odpověděl Viktor. „Co váš kůň?“

„Půjde s námi, je zvyklý,“ ujistila ho Líza a potichu zamlaskala, aby dala Drakovi znamení.

 Zvíře se dalo poslušně do pohybu a tiše sledovalo barona nesoucího na rukou dívku.

Po chvíli se kroky zastavily a Viktor odhrnul záclonu z listí. Před zraky užaslé Elizy se objevila sluncem prozářená louka, posetá tisícerými kvítky. Nad růžovými, modrými a fialovými flíčky se vznášeli motýli a bzučící včely. Dívka, neschopná slova, by se byla na místě rozplakala dojetím, kdyby to uměla. Místo toho si jen pomyslela, jak je možné, že ještě nikdy tuhle barevnou záři neviděla...

Ticho rozvířil sametový hlas Viktora: „Přála jste si déšť Elizo. Prosil jsem nebe celou noc a zrána se jeho kapky proměnily v milion barevných květů...“

Byl by možná ještě pokračoval ve své pokorně vítězné řeči, kdyby mu útlá ruka nepřikryla ústa.

„Děkuji, Viktore. Takový déšť ještě neznám,“ zašeptala rozechvěle.

„A líbí se vám?“ zeptal se usměvavý brunet poté, co osvobodil svá uvězněná ústa polibkem do hebké dlaně.

„Je nádherný,“ odpověděla Eliza a raději zavřela před tou nebezpečnou krásou oči. Bála se, že by mohla oslepnout nebo přijít o rozum.

Sluneční paprsky ji přitom lechtaly na víčkách, snažíc se dostat dovnitř, ale Líza byla neústupná. V hlavě jí zněla hudba, baletní. Za zvuku táhlých tónů houslí zaklonila hlavu a nechala vlasy padat, kam se jim zachtělo. Ve své představě tančila bosa, po louce plné barev, bzukotu i ptačího zpěvu, špičkami prstů se dotýkala vlhké trávy a rukama... se držela okolo krku tajemného cizince s drzým úsměvem a hlubokýma očima.

Vtom se do jejich tance připletl tmavý stín a donutil Elizu otevřít oči. S úlekem pochopila, že její představy se smísily se skutečností. Rukama objímá tajemného cizince, který ji pevně drží ve svém náručí a v polosedě se nad ní sklání. To jeho tmavý pohled je onen stín, jenž žárlivě skrývá křehkou divoženku před zvědavým sluncem. Pouhé tři vteřiny ticha a teplé rty něžně hladí dívčinu tvář, přivírající se oči, rty.

Jen na chvíli se odtáhnou, aby hbitě ukously dva stonky s lučním kvítím a jako vzácný dar je položily krásné dámě do výstřihu živůtku.

Překvapená dívka plaše sáhla po kytičce a pomalinku přivoněla. Nechápajíc sama sebe, poslala polibek kvítkům i jejich dárci.

Lehounké políbení od dívky vyvolalo ve Viktorovi hotovou bouři citů. Instinktivně se však rozhodl zdržet svoje vzrůstající vášně a spokojil se s vrácením polibku do hebkých vlasů Elizabety. Mlčky hladil medové vlasy a usmíval se. V očích mu plápolal oheň, ale baron se dokázal ovládat a nekazit již dohru ranní romance.

Vtom Eliza posmutněla, čehož si pozorný Viktor ihned povšiml: „Co se stalo, paní má? Urazil jsem vás?“

„Ne, jak byste mě mohl urazit?“ odpověděla popletená dívka. „Je mi líto, ale budu se už muset vrátit domů.“

Její hlas byl čím dál smutnější. Nevěděla, jak se najednou může rozloučit s lesním baronem.

Ten se však povzbudivě usmál a přivinul křehkou vílu k sobě.

„Nebuď smutná, Elizo. Zase se uvidíme. Budu čekat.“

„A já zase přijdu. Vlastně – přijedu na Drakovi.“

 

Lehký dusot kopyt odnášel podivuhodnou baronku zpět k domovu. Viktor Sergejevič se usmál a sejmul klobouk na pozdrav, když se za ním naposledy ohlédla. Pak se znaven sladkými momenty opřel o kmen statného stromu, který měl za zády.

Zvláštní dívka. Husopaska, která by chtěla být baronkou... Anebo je to skutečně naopak? Kdo se v ní vyzná? Mluví pravdu anebo lže? A pokud lže, pak komu? Nejsme snad stiženi stejnou nemocí? Všichni před něčím utíkáme. Tak před čím ona? Jednou se to snad dozvím.

„Ať je to, jak chce, je kouzelná. Rozhodně se jí nevzdám,“ broukl si spokojeně.

„Díky, že jsi mě sem poslal, barone,“ vyslal vstříc nebesům.

 

5.
 

„Sláva Bohu, slečno Elizabeto,“ oddechla si Nina, když kůň doběhl před vrata stáje.

„Snad tu na mě nečekáš, Nino?“ podivila se Líza nespokojeně.

Pomalu slezla na zem a poplácala Draka po hřbetě. „Hodný chlapec.“

„Pojďte, slečno, o vašeho koně se postará Nikita,“ vyháněla Nina baronku ven.

S jistým utrpením se Líza dovlekla, s pomocí služebné, do své komnaty. Sotva se pohodlně uvelebila v posteli, vytáhla ze záňadří vadnoucí kytičku a zavřela oči. Vzpomínky na dnešní ráno jí běhaly po tváři, že by se daly číst. Pak opatrně vložila květy mezi strany francouzského románu, který jí předevčírem prorokoval opravdovou lásku...

 

„Nesu vám snída...“ zvolala služka, když vrazila do Lízina pokoje. Svou paní však nikde nenašla a tak s povzdechem položila podnos na stolek.

„Ach slečno, kdybych nevěděla, že jste baronka, myslela bych si, že jste malá čarodějka. Kam jste se zase ztratila? Na kraj světa abych vás pořád honila s kusem žvance. A takové dobré pirohy kuchařka připravila,“ hudrovala Nina.

Přitom poodešla k oknu. Všimla si holubího pírka, které vletělo dovnitř. Zachtělo se jí pustit pírko z okna ven a minutku se dívat, kam jej vítr asi zanese. Vyklonila se tedy z okna a tu spatřila Elizabetu, jak si spokojeně hoví na zahradě – v houpací síti.

„Ach ne, už je jí patnáct, ale chová se stále jako dítě. Nebo dokonce jako mladík. Nesnídá, ráno se prohání na koni neznámo kde a žádný muž se s ní nejspíš neožení. A kdo se pak bude muset starat na věky o milou baronesu? Nu, věrná Nina, samozřejmě. Díky Bohu, že je jenom v houpací síti. Taky by mohla být na lodi, na stromě nebo dokonce na střeše, co já vím,“ brblala si znavená Nina pod fousy. To už se ale blížila k samotné Líze a netušila, že ji baronka slyší.

Ninin pikantní proslov Lízu probral ze snění. S chutí se dala do smíchu a nakonec se jí podařilo rozesmát i služku.

„No tak, Ninuško zlatá, už se na mě nezlob. Venku je tak krásně, nemohla jsem přeci zůstat ležet doma. Tady se mi to bude uzdravovat jedna radost. A slibuji, že už ti nikam neuteču. Tedy, že dnes ti nikam neuteču,“ zamrkala vesele na Ninu.

„Kdepak bych se svýma ubohýma nohama lezla dneska na střechu. Nechám si to na jindy, co říkáš?“

„Ach, slečno Lízo, a já to s vámi myslím jen dobře,“ povzdychla si Nina s úsměvem.

„Já vím, Nino, a jsem ti také moc vděčná. Opravdu. Ale nemusíš se o mě tak bát. Nejsem už malá. Neumřu, když si ráno nesním piroh a nevypiju čaj, věříš mi?“

„Je to moje práce,“ zašeptala Nina. „A... dělám to ráda. Budete mi chybět, až jednou odejdete. Bude se mi stýskat po těch vašich lumpárnách.“

„Jak to myslíš, až odejdu? Já odsud nikdy neodejdu, Nino. Tady je můj domov, přeci...“ namítla znepokojená Líza.

„Jistě, omlouvám se,“ opravila se hned služka a zvedla se na odchod. „Přinesu vám raději deku, kdyby se ochladilo,“ řekla a zamířila do domu.

„Uff, tak to by bylo. Snad za mnou Nina neslídí?“ zamyslela se Líza, když osaměla. „Budu si muset dávat větší pozor.“

 

V pozdním odpoledni se objevil u vrat Korfova domu posel, asi dvanáctiletý chlapec, který přijel na koni. Nikita, který šel právě okolo, se zeptal, čím může sloužit.

„Nesu psaní pro nějakou slečnu od Korfových. Neznám jméno, ale prý byla dnes ráno na projížďce na koni. Ty jsi stájník? Tak to bys mohl vědět, komu ten vzkaz patří,“ prohlásil chlapec.

„Ano, je tu dívka, která se ráno projížděla na koni,“ zamyslel se Nikita. „Dobře, předám jí to, pojď zatím do naší kuchyně. Dáme ti něco k jídlu a ty tam počkáš na odpověď, dobře?“

„Rád, už mi docela kručí v břiše,“ odvětil chlapec vděčně.

„Málem bych zapomněl – ještě k tomu patří tuhleta tráva,“ řekl a vytáhl z kapsy drobnou kytičku.

„Ihned to předám,“ řekl Nikita a pomyslel si, že se s mladou baronkou dějí zvláštní věci, když už jí poslíčkové nosí polní květiny...

 

„Probuďte se, no tak už se probuďte Elizabeto.“ Nikita opatrně zatřásl houpací sítí, ve které Líza mezitím zaspala pokojným odpoledním spánkem.

„Co se děje? Ach, to jsi ty. Nu, už je večeře nebo proč se mnou tak třeseš?“ rozčilovala se Líza.

„Já bych vás, paní, nebudil, to bych si nedovolil, ale tuhle – přišlo vám psaní a ještě malý dáreček, který bude rychle potřebovat vodu, nebo se...“

„Mlč ty,“ klepla Líza se smíchem Nikitu přes ústa a zarděla se.

„No, a jak víš, že je ten dopis pro mě? Vždyť tu není žádný adresát,“ podivila se Elizabeta.

„Nu, jméno tam sice není, ale poslíček říkal, že dopis patří dívce, která se ráno proháněla na koni. A jediný kůň, kterého jsem ráno musel odstrojit, byl Drak...“ pousmál se Nikita a nenápadně zamrkal na překvapenou Lízu.

„Tak víš co? Zařiď prosím tu vodu pro kytičku a já si zatím v klidu přečtu vzkaz, ano? Pak se vrať s papírem a já napíšu odpověď.“

„Jak přikážete, Lízinko,“ pokrčil rameny Nikita a šel splnit povinnost.

Jestli nám odejde i Lízinka, bude tu už trochu smutno, pomyslel si cestou. Ale kdo je to, že jí posílá polní květiny? To jsem ještě neviděl. Asi nějaké nové zvyky. Nu, co je mi po panských zábavách. Drž se raději koní, ti tě nezradí, tak mi to říkal otec...

 

Líza mezitím netrpělivě roztrhla obálku a vyňala malý lístek s úhledným písmem.

Stálo v něm jen několik vět:

 

Drahá Elizo, cítím se provinilý, když si vzpomenu, jakou oběť pro Vás znamenalo dnešní setkání. Zůstaňte, prosím, doma tak dlouho, dokud nebudete úplně v pořádku. Budu čekat, až Vás Vaše kroky znovu přivedou ke mně.

Váš Viktor Sergejevič K.

PS: Ty moje krásná divoženko...

 

„No, co je to?“ svěsila Líza naštvaně ruce. „Proč tak upjatý tón? Kdo psal ten list? Lapí mě do svých sítí a pak mě nechce vidět? Prý aby vás nebolely vaše ctěné ušlechtilé nožky...“ posteskla si.

„To tak, ty můj hrdino!“

 

Na list, který jí zanesl Nikita, napsala bezelstně:

 

Drahý Viktore, tak dlouho čekat nevydržím. Máš-li dost odvahy, přijeď zítra ráno Ty sám, k zadní bráně u zahrady, a neposílej za sebe svého poslíčka.

Eliza

PS: děkuji za kytičku, drahý barone...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář