Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 31-33 + epilog

16. 6. 2008

31.

 

Noc byla pokojná a Eliza tiše oddychovala na polštáři. Teprve zářící slunce deroucí se do pokoje ji probudilo. Dívka si odhrnula pramen vlasů z obličeje a spokojeně se usmála. Pak si však vzpomněla na včerejší den. Uvědomila si s hrůzou, že spala déle, než obvykle. Vyskočila z postele, vklouzla hbitě do prvních šatů, co jí padly do ruky, a vyběhla z domu do chladného předjaří.

V tu dobu se již Viktor dvě hodiny potloukal kolem smutného palouku v blízkém lese. Za celou noc nezamhouřil oka. Přesto měl naději, že Elizabeta přijde a neopustí ho. Pustý palouk a zmrzlá půda však jako by chtěly Viktorovi jeho naději ukrást.

Už čekám příliš dlouho, řekl si baron a pomalu se obrátil na cestu zpět.

 

Eliza již nedokázala běžet, bolelo ji u srdce, nohy podkluzovaly a ona div že neupadla. Snad ji podpíral její anděl strážný. Konečně byla u jejich místa.

Zda-li tam Viktor ještě bude? Ano, opozdila se, ale on jistě bude čekat, myslela si.

Z posledních sil se rozeběhla, aby byla u cíle co nejdřív.

Palouk však zel prázdnotou. Eliza se opřela o mohutný strom a unaveně klesla pomalu k zemi. Zem byla chladná a pustá, jako její tělo...

Už odešel... nedokázala tomu uvěřit.

A co jsem si myslela? Možná, že tu ani nebyl... jaký div po tom, jak jsem se včera zachovala!

Chtělo se jí křičet. Vykřičet ze sebe veškerou bolest posledních hodin...

„Viktore! Kde jsi, Viktore?“ ta slova ji bolela v hrudi, zněla chraptivě. Více však nemohla. Opřela se hlavou o strom a zavřela oči. Zpod víček se začaly kutálet průzračné slzy. Pálily. Celý obličej jí hořel a Eliza měla dojem, že ji ten žár sežehne na uhel.

Vtom její smysly upoutal praskot větví nedaleko. Pokusila se otevřít oči, ale neviděla příliš dobře před sebe. Jen ucítila, jak ji ve chvilce silné paže zvedají ze země. Známý stisk a  vůně těla... Hrdlo se jí sevřelo a nebyla schopna již vydat hlásku. Stále však neviděla před sebe, třebaže oči měla otevřené.

„Proč jsi přišla a co tady děláš – takhle? Ubožátko moje?“ zeptal se známý hlas.  

„Odešel jsi,“ vykoktala ze sebe Líza, aniž by odpověděla na mužovu otázku.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ odpověděl hlas.

„Chybělo málo a už jsem tě nikdy...“ vzlykla Eliza.

„Pššš...“ zašeptal hlas a přikryl prstem dívce hořící rty.

„Zase bych přišel – zítra, pozítří, každý den. Celý rok. Tak proč jsi přišla, povíš mi to?“ zopakoval svou otázku.

Eliza si utřela slzy z očí a konečně mohla pohlédnout na Viktora.  

Viktor se rozechvěle usmál. Nevěděl, zda sní nebo bdí. Před sebou viděl – zmoklou vílu. Neodolal, aby jí prsty neuhladil pocuchané kadeře.

„Přišla jsem se vrátit,“ zašeptala Eliza a uhnula studem před pronikavým pohledem.

„Vrátit?“ podivil se Viktor.

„A – zůstat,“ vysvětlila Líza.

„Zůstat s tebou.“

Po těch slovech to byl Viktor, kdo se začal chvět po celém těle.

Pomalu se Elizy zeptal: „A nebudeš toho litovat?“

„To nevím,“ odpověděla dívka upřímně. A zároveň se usmála.

„Ale vím, že toto rozhodnutí nezměním.“

Vyhledala před sebou Viktorovu levou dlaň a obtočila kolem ní svou vlastní.

„Vidíš? Ještě jsem ho nesundala.“

Sluneční paprsky rozsvítily dva zvláštní stříbrné prsteny.

„Ty se chvěješ,“ všiml si Viktor znepokojeně.

„Opravdu? To ty se chvěješ!“ zasmála se Elizabeta.

„Máš pravdu,“ přisvědčil Viktor.

Vytáhl ze svého rance deku a oba je pevně zabalil do tepla.

„Teď mi snad už neonemocníš,“ řekl si spokojeně.

„Já nemohu onemocnět? A co ty? Ty jsi mohl být nemocný?“ poškádlila Viktora Líza.

„Lízinko, přece bys nechtěla,“ zachmuřil se mladík a odvrátil hlavu.

„To znamená, že nejsou všechny naděje ztracené?“ zeptala se vzrušeně dívka.

„Co když se doktor spletl? Copak je to věštec?“ chrlila ze sebe Líza dál.

„Ne, Elizo,“ umlčel ji Viktor a již podruhé dnes zakryl prsty ústa.

„Raději si, prosím, nic nenamlouvej,“ zašeptal posmutněle.

„Já vím, je to těžké. I já jsem si dával falešné naděje... až jsem pochopil, že nezbývá, než se s tím smířit. Zázraky se dějí, ale nesmíme na ně čekat. To nesmíme, Lízinko.“

„Jinak bychom byli nešťastní?“ zašeptala Líza.

„Ano,“ přikývl Viktor.

„Neodejdeš?“ přesvědčoval se nedůvěřivě.

Líza se k němu ještě víc přitiskla.

„Ne. Nenechám odejít své štěstí. A ty jsi moje štěstí, Viktore Sergejeviči.“

„I přestože musíš tolik obětovat?“ zeptal se Viktor potichu.

„Ano. Člověk nemůže mít v životě všechno. Dlouho jsem si žila svůj život bez překážek. Nezaleknu se hned té první, co přišla,“ odpověděla Líza rozhodně.

„Potom nezbývá, než určit datum svatby,“ troufl si navrhnout Viktor.

Líza vzhlédla a dlouho si mladého barona prohlížela. O svatbě za poslední týdny vůbec nepřemýšlela.

„Neznám datum, mladý pane. Ale mám jedno přání. Kytici z oranžových kvítků. Pamatujete?“

„Jen jestli to váš otec dovolí?“ namítl Viktor se smíchem.

„Svatbu? Musí ji dovolit,“ rozčílila se poněkud Líza.

„Nemyslím svatbu. Mám na mysli to polní kvítí,“ odpověděl Viktor.

„Ach tak,“ usmála se Líza.

„Toho se nebojím. Otcové bývají velmi rozrušení, když vdávají dcery. Nevěřím, že by si baron Vladimír Ivanovič Korf všiml mé kytice.“

„Asi máš pravdu,“ usmál se Viktor spokojeně.

„Ale mám také jedno přání.“

Líza překvapeně vzhlédla.

„Zapleteš si je do vlasů, ty moje vílo.“

Znělo to jako rozkaz, ale v očích měl Viktor dětinskou prosbu. Eliza nevěděla, zda se smát či červenat. Beze slova přikývla. Vždyť – co slov už dnes padlo. Teď přišel čas mlčet...


 

32.

 

Týdny ubíhaly od zimy k létu. Spolu se sněhem na pláních roztával postupně i Vladimírův nepokoj. Anna Petrovna, která prožívala štěstí společně se svou dcerou, na tom měla velký podíl. Baron Korf nakonec musel uznat, že pro Elizabetu by se nenašel lepší ženich, než právě Viktor Sergejevič. Přesto se čas od času neubránil pocitu, že tak brzy po sobě ztrácí i svou druhou dceru. Ale pak tu byly okamžiky, kdy veškerý smutek šel stranou. Často se dům Korfů plnil smíchem malého Péťy. Syn Ekateriny a Alexeje měl teprve několik měsíců a již zvládl převrátit chod celého panství naruby. Při každé návštěvě mladé rodiny se všechno točilo právě kolem nich.

 

S přibývajícím časem také postupovaly přípravy na svatbu. Anna Petrovna se nejprve podivovala nad Líziným přáním. Dcera trvala na tom, že její šaty nebudou sněhobílé, tak jak bývalo zvykem u nevěsty – panny.

„Ráda bych, aby měly oranžovou barvu,“ vyslovila se Líza nejistě.

„Oranžovou? Co je to za nápady?“ podivila se Anna.

„Tedy alespoň, aby byly z květované látky. S oranžovými květy. Snad to není hříšné přání? Vždyť se vdávám jednou za život,“ vyjednávala Líza dál.

Matka se zamyslela.

To nebude jen tak. Jestliže Líza chce...

Možná bych o něčem věděla, Lízo. Pojďme,“ řekla a vyzvala Elizabetu, aby šla za ní.

Konečně Anna objevila truhlu, ve které uchovávala dosud nevyužité látky.

„Tak co bys řekla? Líbí se ti?“ zeptala se s napětím, když truhlu otevřela a vpustila světlo na rozličné stohy látek.

„Páni!“ neudržela se Eliza nadšeně a ihned se jala vytahovat štůčky, které ji nejvíce upoutaly.

„To jsou hotové poklady!“

Anna se usmívala.

Nakonec, třeba to není tak troufalý nápad - oranžové šaty... a Líza má jistě něco za lubem. Jsem přesvědčená, že všichni na ni budou hledět s nadšením.

„Tohle by mohl být podklad na sukni,“ přemýšlela Líza nahlas a rozvinula před sebou jednobarevný atlas světle oranžové barvy.

„A tahle krajka na živůtek...“

Anna tiše sledovala Lízin výběr a vtom si na něco vzpomněla.

„Počkej chvilku,“ řekla a odběhla ještě do jiné truhly.

„Ano, tady je to,“ pronesla spokojeně a z papíru vybalila hotový skvost.

„Oranžové květy? Takovéhle?“ zeptala se s hranou úslužností a čekala Lízinu odpověď.

Dívka však jen překvapením vykulila oči.

„Pomůžu ti,“ usmála se Anna, vida, že Líza hledá třetí ruku, která by látku přidržela na jejím útlém těle.

Ve chvilce rozvinula průsvitnou látku posetou drobnými oranžovými kvítky a zlatým vyšíváním. Umně ji nařasila přes oranžovou „sukni“ a kriticky si dceru prohlížela.

„Mně se to líbí. Pojď se podívat,“ řekla a odvelela dívku k vysokému zrcadlu.

Líza nebyla schopná slova. Pohledem klouzala z odrazu v zrcadle na matku a zpět.

Anna se spokojeně usmívala a řekla:

„Sama jsem si chtěla dát ušít šaty, ale zrovna jsem byla těhotná s tebou. A pak, když ses narodila, už jsem si na to ani nevzpomněla,“ pokrčila rameny.

„A s politováním musím říct, že tobě budou slušet mnohem víc než mně. Půjdou ti dobře k vlasům,“ prohlásila spokojeně a pohledem hladila Lízin účes.

 

O dva měsíce později

 

Do Lízina pokoje se vkrádaly zářivé paprsky slunce. Tolik času zbývalo do obřadu a ona už je skoro nachystaná. Co jen bude dělat?

Vtom se však zahleděla do zrcadla a upřela svůj zrak na ruce Niny.

„Počkej, ty mi do vlasů nedávej!“ okřikla ji mírně zděšeně.

Ubohá Nina se zarazila.

Copak dělá špatně? Zdobí přece nevěstu. Sice nevěstu, kterou oblékla do zvláštních, nebílých šatů, ale nevěstu. Vše dělá tak, jak bylo předem nazkoušeno. Za to by dala krk. Zbývají už jen ty perly...

„Počkej, Nino. Perly ne,“ promluvila Eliza již smířlivějším tónem a otočila se na židli, aby mohla vidět věrné služebné do tváře.

„Já vím, řekneš mi, že jsme to tak zkoušely. A máš pravdu,“ pokrčila Líza rameny s úsměvem.

„Ale dnes mi zapleteš docela jiné perly, rozumíš?“ prohlásila Líza a stočila svůj pohled na stoleček.

Nina se zadívala stejným směrem a nic nechápala.

„Nevidíš?“ zeptala se Líza vesele.

„To jsou květy, co přinesl ráno posel od vašeho ctěného ženicha, slečno. Myslela jsem, že vám jimi vyzdobím pokoj,“ zakroutila hlavou Nina.

„To je moc dobře, žes je přinesla,“ pochválila Ninu Líza.

„Tak na co čekáš? Zapleteš mi je do vlasů nebo si to mám udělat sama?“

Nina polkla, ale pochopila, že Líza nežertuje. Vzdychla si a pomalu přikývla.

„Já to zvládnu, Elizabeto Vladimirovno. Tady mám v krabičce vlásenky,“ zamumlala si spíše pro sebe a dala se do práce.

Opatrně sbírala z misky s vodou jeden oranžový kvítek za druhým a vplétala je do kruhu kolem Lízina slavnostního uzlu. Čím dál víc se jí ten účes zamlouval, až se musela v duchu smát.

Ta naše slečna, zase způsobí rozruch v celém okolí, pomyslela si pobaveně a zároveň pocítila jistou hrdost na svou paní.

„Hotovo, slečno nevěsto,“ řekla po chvíli komorná spokojeně a podala Líze do ruky kostěné zrcadlo.

Líza si několik dlouhých vteřin prohlížela výsledek a pak se prudce otočila k Nině:

„Ty jsi kouzelnice, Ninuško moje zlatá! Jak já se bez tebe obejdu?“

Nina se jen tiše usmála.

„Ještě závoj a svatba může začít,“ řekla rychle, aby zabránila dojetí.

 

„Doktore,“ podivil se Viktor Sergejevič, když v kostele mezi hosty zahlédl Vasilije Nikolajeviče.

Poněkud váhavě podal rodinnému lékaři ruku.

„Nerad mě vidíte, Viktore Sergejeviči?“ ušklíbl se doktor žertem.

„Ale kdepak,“ usmál se Viktor, aby zahnal své obavy.

„Jsem jen překvapen. Však víte, jak to chodí. Pozvánky jsem nechal na svých rodičích. Tolik se chtěli zapojit do příprav. Ani jsem netušil, koho tu dnes potkám.“

„Jistě,“ přikývl doktor chápavě.

„Nejsem tu jako lékař, Viktore, ale jako rodinný přítel.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Viktor.

„A pokud jde o lékařské tajemství, dovolím si tvrdit, že jsem čestný muž. Nemusíte mít tedy žádné obavy,“ šeptnul Vasilij Nikolajevič.

„O vaší čestnosti bych nikdy nepochyboval,“ odvětil Viktor.

„Ani já o vaší,“ pronesl Vasilij napůl tázavě.

„Elizabeta Vladimirovna je velmi statečná, doktore,“ odpověděl Viktor na nevyřčenou otázku, kterou vycítil z lékařových slov.

Vasilij Nikolajevič spokojeně pokýval hlavou.

„To jistě.“

Pak pohlédl na mírně nervózního barona.

„A není nutné o její statečnosti pochybovat ani dnes, v tuto chvíli, mladý muži,“ popíchl Viktora dobrosrdečně.

„Prosím?“ zeptal se zmatený Viktor.

Doktor se tiše zasmál.
„Chci jen říct, že byla-li vaše vyvolená statečná jindy, bude i dnes,“ řekl s mrknutím a poplácal Viktora po rameni.

„Ach tak,“ usmál se Viktor.

„Vidíte, že jsem trochu nervózní,“ přiznal se baron.

„Ano. Ale to je pochopitelné, barone. Na vašem místě jsem se choval úplně stejně,“ usmál se lékař a očima propustil Viktora, aby se mohl vrátit na své místo.

Od začátku obřadu je dělily již jen minuty. Nekonečné minuty, během kterých Viktor Sergejevič upínal svůj zrak na ikony před sebou. Teprve když se rozezněl zvuk kostelních zvonů, otočil se směrem k vratům kostela.

Z tváří mladého barona v mžiku zmizely veškeré stopy nejistot a vystřídal je spokojený úsměv. Po středovém koberci k němu pomalu kráčela víla. Jeho víla s medovými vlasy, do kterých měla zapletené malé oranžové kvítky. Ty samé, které držel Viktor Sergejevič v ruce.

Také mezi přítomnými dámami to zašumělo. Ještě nikdy takovou svatbu neviděly.  

„Co to má Elizabeta na sobě? A ty květy? Odkud asi jsou? Vidíte to? Ženich jí dává kytici z úplně stejných květů! Je jasnovidec?“ dámy si mohly hlavy ukroutit zvědavostí.

Ale mše začínala a tak pomalu utichly a s úsměvem sledovaly obřad.

 

Kněz se otočil tváří k ikonám a v ten okamžik se Viktor naklonil k Elize.

„Přidal jsem jednu růži,“ zašeptal.

Eliza vzhlédla a usmála se. Pak opět klesla pohledem na drobnou kytici, kterou již držela ve svých rukou. Lesní kvítky obepínaly bílou růži uprostřed. Vypadaly jako malé hvězdičky točící se kolem slunce nebo snad měsíce...

Nevěsta malinko přivoněla.

 

Také Vladimírovi Ivanoviči se hlavou honily všeliké myšlenky a vzpomínky. Smířen s během života musel přiznat, že Líza za uplynulý rok velmi dospěla. A co víc – jeho zeť jí bude dobrým mužem.

Anna měla pravdu. Ostatně, jako vždy, ušklíbl se sám sobě.

Zamyšleně pozoroval dvojici před sebou, dvě hořící svíce, koruny i pár snubních prstenů, které našly svá místa vedle cikánských stříbrných kroužků...

 

Ranní obřad se pomalu přehoupl do odpoledních oslav a již se sklánělo k večeru. Hosté se loučili a rozjížděli se zpět do svých domovů. Líza s Viktorem již byli na cestě do Petrohradu.

Snad Viktorovi nebude stavba domu trvat dlouho, pomyslel si baron Korf.

Mám rád svou rodinu nablízku.  

Odložil sklenku a pohlédl na Annu, která právě doprovodila poslední hosty k vratům.

„A zůstali jsme sami,“ povzdychl si.

„Dřív jsi se mnou byl rád o samotě,“ odpověděla Anna s poklidem.

Vladimír vzhlédl a pohodil hlavou.

„Zdá se, že stárnu. A samota mi pomalu nahání strach,“ pronesl napůl žertem.

„Zdá se, že úplně sami jsme nezůstali,“ namítla baronka Korfova tajemně. Sedla si naproti baronovi a nenuceně se zakousla do lákavého ovoce.

V klidném tónu své ženy poznal baron, že Anna má na srdci něco důležitého.

„Jak to myslíš?“ zeptal se napjatě a dolil si sklenku vínem.


 

33.

 

Anna však v klidu dál pojídala šťavnatý kousek.

„Jak to myslíš, Anno?“ zopakoval Vladimír svou otázku.

Na ta slova baronka pomalu pohlédla manželovi do očí a ubrouskem si otřela ústa. Ještě chvíli mlčela a pak vyslovila jedinou větu:

„Vypadá to, že budeme mít ještě jedno dítě.“

„Co to říkáš?“ podivil se Vladimír, jako by nevěřil slovům své ženy.

Pak nedůvěřivě potřásl hlavou.

Anna se naklonila nad stolem a uchopila do svých dlaní Vladimírovu širokou ruku.

„Voloďo, já sama jsem překvapená. Už jsem to nečekala, ale nemám strach.“

„Tedy je to pravda? Žádný žert?“ odvětil překvapený baron Korf.

„Jistě. Copak bych žertovala o tak vážné věci?“ ohradila se Anna naoko káravě.

„A – kdy?“ vysoukal ze sebe muž.

Anna pokrčila rameny.

„Asi za půl roku. Budeme mít pěkné Vánoce,“ usmála se.

„Už za půl roku? A to mi to říkáš až teď?“ podivil se Vladimír nespokojeně.

Ale Anna se nenechala vyvést z míry.

„Pochop, nebyla jsem si jistá,“ řekla omluvně.

„Ale teď to víš. Ostatně, doktor říkal, že je všechno v naprostém pořádku.“

„Tak? Doktor se to dozví dřív než já? Co jsem to za otce?“ zabrblal Vladimír.

Anna vyprskla smíchy.

„Tak to přece chodí, Voloďo.“

Pak se zamyslela a opatrně se zeptala:

„Nejsi spokojený? Máš strach?“

Vladimír chvíli přemýšlel nad svou odpovědí a konečně začal usrkávat ze sklenice vína.

„Nemám strach, vždyť jsi ještě mladá. To jen já – stárnu,“ povzdychl si.

Anna se usmívala a mlčela. Pátravě si prohlížela mísy na stole a po chvíli si vybrala další kousek ovoce.

„Měl jsem si všimnout sám,“ protnul ticho Vladimír.

Anna se začervenala nad svou mlsností.

„Co by sis přál víc? Chlapce nebo dívku?“ vyzvídala.

„Samozřejmě, že syna. Ostatně, musí to být syn, jinak budu muset říct, že svět je nespravedlivý,“ řekl Vladimír bez rozmýšlení.

„Myslela jsem, že otcové mají raději dcery,“ zasmála se Anna.

„Možná. Ale to nic nemění na tom, že s dcerami je víc starostí. Zvlášť když si začnou domů vodit ženichy,“ ušklíbl se baron.

„A pak – máme dvě dcery a jen jednoho syna. Takže jak jsem řekl, bude to syn. Alexandr Vladimirovič.“

„Anebo Alexandra,“ zamumlala Anna mezi pojídáním jablka.

„Prosím? Nerozuměl jsem ti,“ otázal se Vladimír.

„Říkala jsem, že je to pěkné jméno. Dobře jsi vybral. Alexandr. Bude se jmenovat jako náš car,“ zalhala Anna s ženskou lstivostí.

„Ostatně, málem bych zapomněl,“ prohlásil Vladimír s jistou obřadností v hlase a současně vstal ze židle.

Anna vzhlédla a přemýšlela, kam asi baron míří.

Tiše sledovala, jak jí Vladimír bere jablko z ruky, utírá ubrouskem vlhké prsty a kolem útlého zápěstí obepíná průzračný blyštivý náramek.

„Co je to?“ zeptala se zaraženě, až si vzpomněla.

„Jen plním své sliby, drahá,“ ohradil se baron mírně dotčeně.

„Ale - Vždyť jsem tehdy jen žertovala. A tys to vzal vážně?“ zeptala se omluvně.

Zároveň si však nový šperk prohlížela s nepokrytým zalíbením.

„Zato já jsem mluvil vážně. Slíbil jsem ti náramek ke svatbě mladší dcery a držím slovo. To je celé. Líbí se ti?“

„Ano. Velmi,“ odvětila Anna.

„Jen nechápu, z čeho je vyrobený,“ říkala si Anna spíše sama pro sebe.

Náramek byl něčím zvláštní, jen nevěděla, čím...

„Něco není v pořádku?“ zjišťoval Vladimír.

„Ale ne,“ usmála se Anna.

„Asi se mi něco zdálo,“ řekla a pohodila hlavou.

„Myslím, že ne,“ namítl baron tajemně.

„Měl jsem už jen málo sklíček.“

Anna upřela svůj zrak před sebe. Ráda by viděla Vladimírovi do očí, ale ten stál za ní a zezadu ji objímal. Tak, jak to měla ráda.

„Je na něm diamant,“ zašeptal jí do ucha.

Anna poněkud ustrnula. Pak se pomalu zvedla ze židle a otočila k Vladimírovi čelem.

Baron jen lišácky mrkl a pravil:

„Zasloužíš si ho.“

Několik minut tam spolu stáli a mlčeli.

„A Elizabeta si ho taky zaslouží,“ zašeptala Anna nakonec.

„Co si zaslouží?“ optal se Vladimír nechápavě.

„Ach tak,“ řekla Anna omluvně.

Vladimír přece nemohl tušit její myšlenky.

„Chtěla jsem říct, že si zaslouží Tajemný náhrdelník, náušnice – i tento náramek. Jednou je zdědí,“ vysvětlila baronka.

„Tak ses rozhodla?“ otázal se Vladimír.

„Ano. Myslím, že pro bych ty šperky nenašla lepšího dědice. Nebo jsi jiného názoru?“

Vladimír se na okamžik zamyslel.

„Zřejmě máš pravdu,“ přisvědčil konečně. V duchu si promítl život Elizabety Vladimirovny od narození až po dnešní den...

„Ale teď na to ještě nebudeme myslet, že?“ řekl a očima pohladil Annino břicho.

 

Byly to již asi dvě hodiny od doby, kdy mladá paní Karpova dorazila i s manželem do jejich prozatímního sídla v Petrohradu. Během cesty kočárem spíše mlčela, s hlavou na Viktorově rameni a odpočívala po náročném a dlouhém dni. Tak tak, že neusnula a Viktor Sergejevič ji nemusel do domu odnést. Všechny barvy jí splývaly v jednu duhu, ale přesto byla v mysli zcela střízlivá a uvědomovala si každou vteřinu, která uběhla.

V paláci se nejprve osvěžila chladnou vodou a konečně se s pomocí služebné zbavila dlouhého závoje.

Nyní již spokojeně uzobávala z mísy s občerstvením, kterou do ložnice přinesl sám Viktor.

„Chutnají ti?“ optal se Viktor poměrně zbytečně, když sledoval, jak si jeho nevěsta plní ústa dobrůtkami.

Eliza beze slova přikývla a rukou si přikryla rty.

„Jsou podle starého rodinného receptu,“ prohlásil Viktor spokojeně.

„Podle receptu rodu Karpových nebo...?“ zeptala se Elizabeta, ale ze studu nedopověděla svou otázku.

„Vlastně ani nevím,“ pokrčil Viktor rameny.

„Ale co na tom záleží. Důležité je, že kuchařka koláčky umí upéct a pak – recept je dobře uložený v trezoru,“ zamrkal.

Líza si spokojeně protáhla unavené nohy a odložila mísu stranou.

„A smí manželka barona Karpova nahlédnout do rodinného receptu?“ popíchla Viktora.

Mladý baron se trochu zamyslel.

„Myslím, že je to možné. Čas od času dáváme naší kuchařce den volna,“ odpověděl spiklenecky.

Na to se Elizabeta spokojeně usmála.

„Tak to vám je někdy sama upeču, drahý pane manželi,“ řekla.

 

„Co to děláš?“ zeptala se po chvíli překvapeně, pozorujíc, že Viktor snímá z prstu cikánský prsten.

Muž se usmál.

„Myslíš tohle? Ach tak. Nu, co bych dělal. Jsem ženatý muž, nebudu přeci nosit zásnubní prsten. Jeden stačí,“ vysvětlil krátce a vložil stříbrný kroužek do sametové krabičky.

Potom se významně zahleděl na svou ženu.

„Chceš, abych ten svůj položila vedle tvého?“ otázala se Eliza nejistě.

Viktor neodpovídal, jen tiše čekal. Eliza tedy opatrně sundala cikánský šperk a položila jej také do krabičky. Ještě naposledy oba kroužky pohladila a smutně si povzdychla.

Viktor se ji snažil utěšit pohlazením po paži.

„Zvláštní. Dnes nespadla ani kapka deště,“ protnula ticho Elizabeta.

„Ani kapka.“

Viktor se napřímil a odvětil:

„Máš na mysli tu hloupou pověru o dešti a dětech?“

„Nevím,“ pokrčila Líza rameny.

„Ostatně, my žádné pověry nepotřebujeme, že,“ usmála se smutně.

„Snad už nelituješ?“ ujišťoval se Viktor.

„Ale kdepak,“ pospíšila si Líza a přitulila se k mužovu tělu.

„Jen nerozumím, proč jsme sundali naše prsteny. Já vím, zásnubní prsteny se často v rodinách dědí... Komu je ale dáme my?“

„Jsem si jistý, že se najde vhodný dědic, tak nebuď smutná. A netrap se tím,“ odpověděl Viktor.

Eliza mu pátravě pohlédla do očí, ale neobjevila žádnou stopu, žádný náznak toho, že by před ní Viktor cosi tajil. A tak se s jeho slovy spokojila.

Nad letním Petrohradem se rozprostřela tmavá noc. Viktor Sergejevič odnesl mísu s koláči na stůl a sfoukl všechny svíce, až na jedinou.

 

Epilog

 

1866

 

Toho letního odpoledne vykoukla Anna Petrovna z okna.

„Obloha se zatahuje, zřejmě bude bouřka,“ řekla si sama pro sebe a raději pozavírala okna v ložnici.

Kdepak se zase toulají ti moji divoši? pomyslela si.

Elizabeta s Viktorem právě pobývali na panství Korfů a Líza vzala malého Sašu na procházku do lesa.

„Jak je znám, přijdou promočení na kost. Musím říct kuchařce, aby postavila na čaj,“ usmála se baronka.

Líza. Za těch pět let manželství s baronem Karpovem vyspěla, ještě více zkrásněla, ale také se zvláštním způsobem ztišila. Alespoň pokud se vyskytovala v hlavním městě. Často však popustila uzdu svému naturelu, zvláště ve společnosti svého malého bratříčka. Anna tomu byla ráda. Bez námitek pouštěla Sašu s Elizabetou na všechny jejich bláznivé výlety. Viděla, že Líza je v těchto chvílích šťastnější než obvykle. Zdálo se, jako by svého bratra milovala více než synovce a neteře.

Možná, že na Ekaterinu a Alexeje žárlí?

Již před delší dobou pojala Anna podezření, že s bezdětností manželství Lízy a Viktora to nebude jen tak. Měla však tolik taktu, že se o tom před dcerou nikdy ani slůvkem nezmínila.

„Svět je nespravedlivý, Bože. Mně si dal další dítě na prahu čtyřicítky a mé dceři nenadělíš?“ povzdychla si Anna.

Vzápětí se však chytila za ústa. Svého nejmladšího by se za nic nevzdala. Pro oba, ji i Vladimíra Ivanoviče, to byla velká radost. Baron s narozením Alexandra omládl o několik let a Anna s úsměvem pozorovala, jak zase vytáhl z krabice své staré hračky a snažil se jimi Sašu zaujmout.

A jak se bude asi dařit Andrejovi? vzpomněla si baronka na svého staršího syna. V zimě jim představil svou snoubenku, kněžnu Natálii Michajlovnu, a rodina se tak mohla těšit na další svatbu.

„Jestlipak v Moskvě taky prší?“ zamyslela se Anna a znovu pohlédla na šedivou oblohu. Zdálo se jí, že slyší padat první kapky. Od západu se blížila letní bouře.

Baronka opustila ložnici a vydala se do kuchyně.  

 

„Honem, Sašo, musíme už domů,“ zavolala na bratra Elizabeta.

S mírnými obavami pohlédla na tmavnoucí oblohu. Musí s bratrem rychle zpátky na panství.

„Tak pospěš si, bude bouřka,“ zopakovala.

Zpoza stromu se vynořil blonďatý klučina, v ruce olistěnou větev.

Líza se usmála a chytila ho za ruku.

„Snad moc nezmokneme, to by nám matka dala,“ zamrkala Elizabeta.

„Bojíš se bouřky?“ zeptal se Saša zvědavě.

„Ne. A ty?“ odpověděla Líza hbitě a znovu pohlédla na nebesa.

„Tak já taky ne,“ zvolal klučík odhodlaně.

Líza se musela usmát.

„To je dobře. Statečný kluk. Ale rodiče by se mohli bát, tak si pospíšíme, ano?“

Saša přikývl. Spěchali tiše polní cestou zpět na panství. Přesto měla Eliza dost prostoru na své myšlenky.

Když jsem byla mladší, bláznivě jsem milovala déšť i bouřky, pomyslela si.

A dnes? Z bouřky mám strach. Bojím se o své blízké. O Viktora, o Sašu... zřejmě je to známka dospělosti.

Po chvíli si však uvědomila, že její dnešní pocity jsou zcela jiné. Jako by něco důležitého očekávala. Jako by sama bouře měla přinést nějakou významnou událost. Něco, co změní Elizin život.

Ale co? Jistě to nebude nic nepříjemného, spíše něco dobrého. Cítím to. Takový zvláštní klid. Jako by se vzduch chvěl a přitom stál na místě. Snad zase přijde ve snu Elizabeta Ivanovna? Ale ne, tomu nevěřím.

Elizabeta zavzpomínala na den, kdy ukládali do hrobu Viktorova dědečka, barona Vadima Ivanoviče Karpova. Zemřel jen týden po jejich svatbě. Jako by jen čekal na tu svatbu. Naposledy se potěšit sňatkem Elizabety a Viktora – jakéhosi splněného snu. A pak? Co mu ještě zbývalo na světě krom devíti křížků?

Byl to krásný pohřeb, na kterém nikdo neplakal, spíše se všichni usmívali a s úctou propouštěli starého barona na onen svět. Místo hlíny pak Eliza hodila na jeho rakev medailon své pratety. Nikdo jí v tom nebránil. Ani Vladimír Ivanovič.

„Už začíná pršet, Lízo,“ přerušil její myšlenky Saša.

Opravdu. I Elizabeta ucítila vlhkost na svých pažích.

„Tak si pospěšme, už jsme skoro doma,“ pobídla hocha k běhu. Od panství je dělilo již jen několik stovek metrů.

 

Horký čaj udělal všem vhod. Saša si vyslechl svou večerní pohádku a pak si ještě sám hrál s vláčkem. Líza si povídala s matkou, která pilně vyšívala dečku.

„Dáme si koňak?“ navrhl Vladimír Ivanovič a významně pohlédl na Viktora.

„Rád, Vladimíre Ivanoviči. Ale pro mě jen jeden pohárek. Musím ještě napsat jeden důležitý dopis,“ odpověděl jeho zeť.

„A to se špatně dělá se zamženou myslí,“ pokýval hlavou Vladimír.

„V tom případě si dám také jen jednu skleničku. Anna je ráda, když se šetřím,“ dodal a spiklenecky zamrkal.

„A jak pokračuje stavba domu?“ optal se Vladimír, zatímco naléval koňak do sklínek.

„Díky Bohu. Už se blížíme ke konci,“ odvětil Viktor.

„Ještě chybí pár úprav, ale myslím, že Vánoce již budeme slavit v novém.“

„Tak to je skvělé,“ usmál se baron Korf a pozdvihl svou skleničku.

„V Petrohradě je dobře, ale venkov je venkov, že,“ dodal.

„Zvlášť pro takové lidi, jako jsme my. Elizabeta, já, vy i Anna Petrovna,“ přitakal Viktor.

„Inu, musím uznat, že mám šikovného zetě,“ pokýval baron Korf významně hlavou.

A pak pokračoval ztišeným hlasem:

„Ostatně, mohl bys zase někdy přivézt ten váš cikánský lektvar? Je to zatraceně dobré pití!“

„Podívejme se,“ zasmál se Viktor Sergejevič.

„Inu, řeknu Valje o lahev.“

„Výborně,“ řekl Vladimír Ivanovič spokojeně.

 

Konečně ustala bouře a brzy poté i prudký déšť. Baronka Korfova otevřela v salonu okno a vpustila dovnitř svěží vzduch. Vzápětí se ozval klepot na dveře a do místnosti vstoupila vyděšená služebná.

„Co se děje?“ otázala se Anna Petrovna ustaraně, když spatřila výraz věrné Máši.

„Odpusťte mi, baronko, ale nevím, na koho se obrátit,“ naříkala Máša.

V ruce držela jakýsi uzlík. Čtyři páry očí všeho zanechaly a upřeně sledovaly vyděšenou ženu.

„To je v pořádku, jen pojď dál a mluv,“ promluvila baronka Korfova klidným hlasem.

Máša se nadechla k vyprávění:

„Stalo se neštěstí, paní. Bouřka přivolala na svět dítě. Zavolali mě, abych Kaťuše pomohla. Narodil se krásný chlapeček. Zdravý jako buk, ale Katuša...“

Máše vyhrkly slzy z očí.

„Bylo to hodné děvče, které jen mělo v životě smůlu. Sirotek. Chlapec nemá žádné příbuzné,“ hořekovala žena.

Po těchto slovech se dítě v dece zavrtělo a zakňouralo.

„Ubohá Kaťuša. Ani chlapce nepojmenovala. Kdo se o něj postará?“ zabědovala Máša s pohledem na dětský obličej.

V salonu se rozhostilo ticho, ale jen na pár vteřin.

 

„Já!“ promluvila Eliza odhodlaně. Tón jejího hlasu neznal žádného odporu.

„Viktore, musíme ihned odjet do Petrohradu. Dítě potřebuje dostat mléko. Darja bude mít jistě dost pro své dítě i pro tohoto chlapce,“ pokračovala Líza naléhavě a přitom vážně hleděla na svého muže, hledajíc oporu pro své rozhodnutí.

Viktor Sergejevič jen neznatelně přikývl a očima dal najevo svůj souhlas.

Anna Petrovna mezitím pomalu přešla k Vladimíru Ivanoviči a nenápadně mu položila ruku na dlaň. Baron Korf věděl dobře, co její gesto znamená a s pohledem na Annu přikývl. Nechystal se do události nikterak zasahovat.

„Paní Elizabeto, vy máte srdce ze zlata,“ zvolala mezi slzami Máša a opatrně předala děťátko do rukou mladé baronky.

„Určitě z něj vyroste silný hoch a vám bude v domě dobře sloužit. A Bůh vás za to odmění,“ řekla žena s vděčností.

„Nemusíš se bát, Mášenko. Bude o něj dobře postaráno,“ odpověděla Eliza s mírným chvěním v hlase.

Více říci nahlas nedokázala.

A Bůh se odměnil právě nyní...

„Musíme si pospíšit,“ prohlásil baron Korf a odešel do stáje, aby nechal zapřáhnout kočár.

Anna odvedla Mášu do kuchyně a raději jí sama nalila horký čaj.

„Vypij si to, měla jsi těžký den,“ řekla s úsměvem a pohladila Mášu po ramenou.

„O dítě se neboj. Bude v dobrých rukou,“ dodala.

Máša se konečně usmála a přikývla: „Já vím. Budu se modlit za všechny. Vaši dceru, zetě i za to malé,“ řekla a usrkla si čaje.

 

Kočár spěchal po cestě a trpělivě unášel do města mladý pár i s dítětem.

Eliza se opírala hlavou o rameno muže a v rukou tiskla zabalené děcko. Jeli takto mlčky, dokud se baronka nenarovnala a nepohlédla na muže se slovy:

„Jaké mu dáme jméno?“

Viktor chvíli přemýšlel a pak řekl tiše:

„Chtěl bych, aby se jmenoval Vadim, po mém dědečkovi.“

„Vadim,“ zopakovala nahlas Eliza s úsměvem.

„Vadim Viktorjevič,“ zašeptala a rozplakala se.

Viktor od Lízy převzal dítě a volnou rukou objal svou manželku.

 

Tu noc si baron Korf přeci jen nalil ještě jednu sklenku koňaku. Ba dokonce, Anna jej požádala také o pohárek. Vladimír Ivanovič se zprvu podivil, ale pak ochotně nalil sklenku i pro svou paní.

„Na co myslíš?“ zeptala se baronka zcela zbytečně.

„Na to, že kruh naší rodinné historie se uzavírá,“ odpověděl baron.

„Mýlíš se,“ oponovala Anna a očima se zabodla do Vladimírova obličeje.

„Právě naopak. Historie pokračuje,“ řekla spokojeně a upila ze své sklenky.

Vladimír se usmál.

„Vlastně máš pravdu. Pokračuje. Bůh ví, proč, ale pokračuje... Tak tedy na vnuka!“ zvolal a rovněž upil ze svého pohárku po vzoru Anny. Mlčky znovu dolil po okraj a rázem do sebe obrátil celou sklenku, jak se patřilo při podobné příležitosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Newforum

(Ellis, 15. 5. 2017 1:29)

Ahoj, chcela by som sa spytat ci nahodou nevies co sa stalo s forom?
Vdaka :)
E

Re: Newforum

(Dzana, 15. 5. 2017 10:17)

Ahoj Ellis, Majka už Newforum zrušila a od letošního roku neprodloužila. je pravda, že aktivita už tam nebyla skoro žádná... byli jsme upozorněni, ale ne mailem, jen právě v tom fóru. Konec proběhl asi v listopadu 2016.

Re: Re: Newforum

(Ellis, 21. 5. 2017 6:11)

Ďakujem za info. No to je škoda, k tým poviedkam som sa tak rada vracala :(.
E

Jane Austen

(Martina, 7. 7. 2008 21:37)

je moje "srdeční záležitost",takže se opravdu těším.

Martině :o)

(Dzana, 7. 7. 2008 16:39)

Martino, díky moc. Jsem ráda za každého čtenáře, navíc spokojeného. Jak to bude s dalšími povídkami, netuším, v nejbližší době nic nechystám, ale možná se vrhnu na jeden překlad anglické romantické povídky na námět podle mé oblíbenkyně Jane Austen :o)

Ještě jsem se chtěla zeptat - dle minulých příspěvků - známe se odněkud? Napadají mě 2 osoby... jestli se mi můžeš připomenout třeba jinou cestou. Pokud se neznáme, tak samozřejmě nic a ráda Tě poznávám takto :o)

Déšť pro Elizu

(Martina, 6. 7. 2008 17:32)

Dzano, moc pěkné. Doufám, že někdy bude další povídka ;-).

Kapitola 31 a 32

(Hupka, 29. 6. 2008 22:05)

Veľmi pekné. Mne sa zdá, že baronka Korfová niečo chystá. Asi tuším čo. Vďaka za príbeh.

 

Portrét


 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>