Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 21-25

4. 1. 2008

21.

 

Vladimír uvrhl na manželku překvapený výraz, který sděloval „ničemu nerozumím“...  

Ale Anna ho nesledovala. Dívala se kamsi do dáli a na tváři se jí mísil smutek, radost, nostalgie i laskavá moudrost.

Baron Karpov, baron Karpov – dvě magická slova, díky nimž se dámám podlamují kolena, pomyslel si Vladimír a notně se zamračil.

„Co se mračíš?“ všimla si konečně mrzutého výrazu svého muže. A tu ji napadlo, že paměť barona získala po letech první trhliny. Nedalo jí a poťouchle se usmála.

„Mám snad skákat radostí?“ ohradil se Vladimír hned a skočil před baronku, sedící v křesle, jako kocour.

Oči mu plály, třebaže by si to nepřiznal. V poslední době si uvědomoval, že začíná stárnout, zatímco jeho žena je ještě plná mládí a svěžesti. Důvěřoval jí celou duší, ale přesto jej napadlo, zda potutelné úsměvy neznamenají nějaký tajný románek jeho Anny s cizím mužem...

Anna pobaveně sledovala reakci svého manžela. Třebaže teď nebyl zrovna čas na žerty, nemohla si pomoci, aby jej ještě nepopíchla:

„Líbíš se mi, když tak pěkně zuříš, kocourku. Jen abys mě nepoškrábal,“ řekla líbezným hlasem a pokusila se Vladimíra podrbat jakoby za uchem. Leč marně – mrzutý „kocour“ uhnul. Úsměv z tváře ženy však nezmizel.

„Tak už mi přece pověz, co tě trápí, drahý?“ řekla Anna smířlivě. „Bojíš se dát dceru baronovi? A vidíš, já jsem přesvědčená, že všichni Karpové jsou ryzí gentlemani.“

„Všichni Karpové?“ vybuchl Vladimír znovu.

Jakmile nenáviděné jméno znovu vyslovil, připadlo mu konečně poněkud povědomé. Za žádnou cenu si však nemohl vzpomenout, kde už jej slyšel. Nicméně, stále měl nepochopitelný pocit, že vzpomínky na barona Karpova jistě nebudou jedny z nejlepších.  

„Pojď,“ přerušila jeho myšlenky Anna, vzala ho za ruku a jako dítě odvedla z pracovny do své ložnice.

Neomylně zamířila ke svému sekretáři a z malé truhličky po chvilce hledání vytáhla zažloutlý dopis.  Beze slova jej podala manželovi do ruky, stále se usmívajíc.

 

„Drahá Anno Petrovno,“ začal Vladimír Ivanovič pomalu polohlasně číst. Pak si uvědomil, že není v místnosti sám a pokračoval ve čtení mlčky.  
Velice se omlouvám, že Vám působím nepříjemnosti. Vím, žádala jste mne, abych Vám již žádné dopisy neposílal. Dovolte mi však učinit jednu výjimku. Slibuji, že již více pak o baronovi Karpovi neuslyšíte.

V tuhle chvíli se Vladimír zarazil a hodil nechápavým pohledem po Anně. Vždyť to bylo – no, ano – jeho písmo. Je to možné? Znovu se ponořil do čtení, dopis byl velice krátký.  
Nejprve bych Vás rád ujistil v tom, že vše, co jsem Vám napsal ve svých dopisech, bylo pravdivé a upřímné. Nikdy jsem Vám o svých citech nelhal. Jen jednu skutečnost jsem Vám zatajil, doufám však, že mi jednou tento drobný zločin odpustíte. Mé pravé jméno zní Vladimír Ivanovič Korf.
Navždy Váš, .....................................V.I.K.

 

„Pro Boha, ... už si vzpomínám,“ vysoukal ze sebe překvapený baron a vrátil zmateně dopis své ženě.

Ta jej pečlivě uložila na své místo, k další nemalé hromádce.

Vladimír, pozorujíc štos listů, se neskromně zeptal:

„Ty všechny jsou ode mne?“

„Ne všechny,“ odpověděla Anna s uhnutým pohledem. „Některé jsou od vás, Vladimíre Ivanoviči, a některé zas od barona Karpova.“

To řekla a zasmála se. Alespoň si tak vyvětrala hlavu od romantických vzpomínek na mládí. Konečně se podívala na manžela, který se opět neopomněl řádně zamračit. Nakonec ale, přemožen, se také rozesmál.

„Ale neříkej mi kocourku, už jsem na to dost starý,“ zašeptal jí pak do ucha.

„Tak dobrá, starý kocourku,“ odvětila Anna se smíchem.

Vladimír zakroutil hlavou a pak se usadil do volného křesla.

„Jsem rád, že jsme spolu opět zadobře,“ řekl na úvod.

„Ale teď konec žertů. Je potřeba zjistit, kdo je tedy ten Lízin baron Karpov,“ zvážněl.

„Ale drahý, na to se přece ptám já tebe!“ opáčila Anna Petrovna.

„Nechápu!“

„Tak vzpomínej,“ trvala na svém Anna. „Mám silné tušení, že mezi oběma Karpovy existuje nějaká souvislost. Navíc – spolu s druhým Karpovem se objevil medailon, určitě to nebude náhoda.“

Vladimír zpozorněl a sledoval, kam Anna směřuje.

„Řekni mi pravdu, Vladimíre. Ty dopisy psané pod pseudonymem V.I.K. – to nebyl tvůj nápad, že?“ naléhala Anna.

Vladimír si povzdychl.

„Jistěže nebyl. Takže jediný, kdo ti tu hříčku mohl poradit, byla teta Elizabeta Ivanovna, je to tak?“ pokračovala Anna nekompromisně.

A ani nečekala na kývnutí.

„Jsem přesvědčená, že skutečného barona Karpova znala, ačkoliv to před námi utajila. Zkoušela jsem se jí tehdy ptát, ale nic se nedozvěděla.“

„A ty myslíš, že měla milence?“ přemýšlel Vladimír nahlas.

„Neříkám, že milence,“ ohradila se Anna. „Ačkoliv, je dost neobvyklé, aby si neprovdaná žena nechala vyrobit medailon se svou podobiznou, že?“

„To je pravda. Takové medailony dávají ženy mužům. Některé ženy však...“ přisvědčil Vladimír s narážkou na svou manželku.

Ta se neopomněla ušklíbnout, ale vrátila se raději k tématu:

„Máme jedinou možnost, jak vše zjistit. Musíme do Petrohradu.“

„Do Petrohradu?“ zapochyboval Vladimír.

„Nemyslím, že by byl baron Karpov z Moskvy. Ostatně, Líza jistě ví, kde rodinu hledat.“

„Aha, tak Líza,“ zachmuřil se opět baron.

„Voloďo, jistěže Líza. Pojede s námi,“ pronesla Anna hlasem, který nepřipouštěl žádný odpor.

„Máš pravdu,“ souhlasil nakonec Vladimír.

V očích se mu vynořil obraz jeho dcery – neznámé dámy z dnešní dopolední návštěvy. Musel si přiznat, že na ni byl ve skutečnosti hrdý.

Anna, jako by tušila, nač myslí, řekla potichu:

„O Lízu se nemusíme bát. Ta si jistě vybere správného muže. Ostatně, tak jako její matka, že?“

Baron se smutně usmál a přivřel oči.

„Zřejmě máš pravdu. Někdy my, muži, musíme dát na váš ženský instinkt.“

A pak si znovu vybavil obraz Lízy.

„Vlastně nevím, zda je víc podobná tobě nebo mojí tetě,“ zamyslel se.


 

22.

 

Mrazivý den se nepochopitelně proměnil. Krátce před polednem hřálo slunko již tolik, že rozpustilo mělké ledové kaluže. Elizu oslepoval zářivý proud pronikající skrz okna do její komnaty. Dávno již ze sebe shodila honosné šaty a oblékla se do obyčejnějších, domácích. Nebyly to však již šaty služky. A nebyla to už ani ta Eliza z letních dní. Sama sobě si připadala dospělejší, ale nepociťovala z toho žádnou lítost. Zamyšleně hleděla z okna do dálky, do míst, kde tušila brány Petrohradu...

Vtom ale její zrak upoutal veselý ptačí křik. Že by slunce zlákalo malého neposedu ke koupeli? Zdá se... Líza se musela usmát. Se zalíbením pozorovala třepetání křídel v rozpuštěné louži. Za chvíli přiletěl druhý pták, nečekal a se stejnou chutí se začal cachtat v ledové vodě. Líza se zachvěla. Rozum jí říkal, že ptáky voda nestudí, ale citem to pochopit nedovedla. Eliza neměla zimu v lásce. Celé to dlouhé období jí připadalo jak smrt. Útěchou jí byly vzácné melodie ptáčků, kteří zem neopouštěli ani v mrazech a slunce, které se tu a tam slitovalo a vykouklo na obloze.

A tak ji našla Anna Petrovna.

„Copak to tam máš?“ zeptala se, jakmile vstoupila do pokoje a zahlédla Lízu u okna.

Dívka však hned neodpověděla a dál hltala vodní hrátky ptačí dvojice.

„Už odletěli,“ posmutněla Líza, když zpěváčci zašustěli křídli a kaluž opustili.

Ale matka se dovtípila: „Někdy bychom chtěli být jako ptáci, že?“

Eliza opatrně vzlétla.

„Ale přesto, vím, že bych nedokázala žít jako pták. Jejich svoboda je vykoupená tvrdým životem. A příroda umí být i krutá. V zimě, v dešti, ve větru, stále si shánět potravu a nevědět, zda dožiji zítřka. A oni si přitom prozpěvují,“ pokračovala Anna Petrovna v zamyšlení.

„Nevěděla jsem, že taky obdivujete ptáky, maminko,“ zašeptala Líza s mírným údivem.

„Že nevěděla? A po kom, děvče, myslíš, že jsi tu svou lásku k přírodě podědila?“ opáčila baronka se smíchem.

„Ale teď z jiného soudku,“ nadechla se Anna k dalšímu hovoru.

„V zimě je třeba se pobavit a rozptýlit. Jinak bychom tady uschli zaživa. Pojedeme do Petrohradu, všichni tři.“

„Co budeme dělat v Petrohradě?“ lekla se Líza a při těch slovech, a hlavně myšlence na Petrohrad, se zachvěla.

„Musíme zkontrolovat stav našeho domu a pak...“ odmlčela se baronka na chviličku. „Navštívit některé naše známé.“

Eliza si povzdechla. Návštěvy a další společenské záležitosti neměla vůbec v oblibě.

„Například bychom rádi s otcem navštívili barona Karpova. Pojedeš s námi?“ zasadila Anna hotový úder na dívčin sluch.

Líza se zapotácela a zbledla.

„Vy, vy... znáte barona Karpova, maminko?“ polkla dívka nevěřícně.

„Inu, jak se to vezme. Znám i neznám. To by bylo na dlouhé vyprávění, obávám se...“

Teď už Líza nerozuměla vůbec ničemu.

„Tak, pomůžeš nám? Potřebujeme baronovu adresu,“ pokračovala Anna rozhodně.

Líza vytřeštila oči.

Adresu! Vždyť já neznám ani Viktorovu adresu...

Zachvátila ji panika, čehož si matka nemohla nevšimnout, a tak se jala dceru hned uklidnit.

„No tak, Lízo, vzpamatuj se, přece. Psal ti Viktor nějaké dopisy, nebo ne?“

„Ano, dopisy...“ uklouzlo Líze z úst a přitom se začervenala.

Vše má být prozrazeno?

„Díky Bohu. Tak hledej, děvče. Musel ti přeci napsat alespoň adresu,“ pobízela Anna zmatenou Lízu.

„To muži obvykle dělají... tajná znamení,“ mrkla spiklenecky na dívku. Ta však byla čím dál více v rozpacích.

„Maminko, vy mě hrozně překvapujete,“ zakoktala.

„Tak ten poslíček, co sem jezdíval od podzimu, nevozil dopisy pro tebe?“ podivila se Anna upřímně.

Možná jsem se spletla. To jsem celá já, uvědomila si baronka s lítostí.

„Ale jak to víte?“ vyhrkla Líza zlomeně.

„Paní domu a navíc matka si všimne ledasčeho,“ usmála se Anna. „Ale nemusíš mít obavy, tatínek o ničem neví. To víš, mužští. Nemluvila bych o tom, nebýt té spletité situace...“ řekla Anna omluvně a zároveň pobídla dceru ke spěchu:

„Tak hledej, jinak se do Petrohradu nebudeme moci vydat, a to bys asi nechtěla, že?“

Líza už raději neodpovídala a pomalu přešla ke svému psacímu stolu.

Matka na nic nečekala a hbitě vyklouzla z místnosti dřív, než ji bude Vladimír Ivanovič postrádat. Sám měl teď hlavu k prasknutí.

S čím vším si tady musím poradit, povzdychla si Anna v duchu, ale se smírným úsměvem.

 

Baronka našla svého muže sedícího za stolem své pracovny, pohrávajícího si s lesklým předmětem, jež vrhal v místnosti ostré odlesky.

Tiše se posadila do křesílka a čekala, až se Vladimír sám vytrhne ze zamyšlení.

„Pořád přemýšlím, jaký vhodný dárek přivézt našemu milému příteli, baronu Karpovi,“ začal zvolna Vladimír po chvíli mlčení.

„Tenhle nůž je z kvalitní oceli a pro cikána je dost dobrý, řekl bych,“ pronesl a s cinknutím položil předmět na stůl.

„Pořád jsi přesvědčený, že baron Karpov je cikán?“ optala se Anna překvapeně.

Vladimír Ivanovič mírně přikývl a rukou si podepřel bradu.

„Tomu nerozumím,“ řekla si Anna spíše pro sebe.

Vladimír se napřímil a pomalu vstal od stolu. Přešel blíže k manželce a sedl si jí naproti do druhého křesílka.

„Všimla sis toho prstenu, co Elizabeta nosí?“ začal pomalu vysvětlovat své podezření.

„Ano, je to zvláštní šperk. Patrně jej dostala od svého snoubence. Ale jak to souvisí?“ zareagovala baronka.

„Takovéhle šperky vyrábějí cikáni. Nikdo jiný to neovládá. Bůh ví, kde se v nich tohle umění sebralo,“ přemýšlel Vladimír nahlas.

Anna zpozorněla, ale neodpovídala.

„Ten prsten mě uhodil do očí hned, co jsem ho prvně spatřil na ruce Lízy,“ pokračoval Vladimír Ivanovič.

„Nosí ho od té osudné noci, kdy uspořádala jarmark. Já blázen jí pomáhal... nenapadlo mě, že za jarmarkem se skrývá úplně jiný zájem naší slečny,“ zakroutil hlavou a chtě nechtě se usmál.

„Ty jsi mě varovala,“ vzpomněl na Annina slova.

„A já ti nevěřil. Kdo by to byl řekl, že i naše Líza se tak rychle zamiluje. Ovšemže do cikána. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, když se nad tím zamyslím.“  

„To je dost zajímavá teorie, Vladimíre,“ podotkla Anna Petrovna.

„A o to víc hořím nedočkavostí zjistit, zda s touto rodinou Karpovů měla co do činění i tvoje úžasná tetička.“

„Tak o tom už bych ani nepochyboval,“ zasmál se Vladimír s ironickým úšklebkem.

„Zcela jistě, ať už je kdekoliv, si to výborně naplánovala. A teď se směje mé pošetilosti a bezradnosti,“ litoval se baron tak, že to baronku rozesmálo.

„Nu, nezbývá než čekat,“ odtušila Anna.

„Všechno teď záleží jenom na Líze. Nemůžeme se vydat do města dřív, než zjistí správnou adresu.“

„Copak, mladí si už dnes neposílají psaníčka?“ pozdvihl Vladimír Ivanovič naoko pohrdlivě obočí.

„To za nás nebývalo. Kdepak, my jsme byli ještě praví kavalíři.“

Anna vyprskla: „Jistě, pane barone Karpove, totiž Korfe, nebo jak se vlastně doopravdy jmenujete. Ty vaše výroky mě jednou přivedou do hrobu, to přísahám.“

Vladimír, ač vlastní vinou chycen v pasti, se smál spolu s ní, ale pak zvážněl.

„Hodně jsem to pokazil? Co myslíš?“

Přes všechen svůj nesouhlas a nelibost nechtěl nejmladšímu dítěti činit problémy. Všechna ta Lízina bolest, kterou se dívka nedokonale snažila skrývat, ho trápila.

„To si nemyslím,“ uklidnila jeho rozporuplné myšlenky Anna.

„Jen jsi to tak trochu zamotal. Pravá láska ale musí překonat nějaké překážky, jinak by nemohla uspět, že?“

„Moudrá slova, ženo má,“ přitakal Vladimír vážně.

A hned se jeho výraz změnil a on dodal opět se šibalským výrazem: „A nelituješ přeci jen, že jsem zabránil tvému sňatku s Karlem Modestovičem?“

Anna se zašklebila.

„Neměla jsem na mysli lásku mezi mnou a Karlem, ale lásku mezi mnou a tebou, drahý. Karla Modestoviče mám ráda... inu jako... řekněme jako strýčka,“ prohlásila.

„Tak to jsem spokojený,“ brouknul si baron.

„A mě?“ dodal vzápětí netrpělivě.

„A co tebe?“ podivila se Anna.

„Mě máš taky ráda... inu, řekněme jako strýčka?“

„Ach tak,“ usmála se baronka chápavě a na znamení usilovného přemýšlení si položila prst na rty.

„Tebe mám ráda jako, inu... řekněme, jako...“

Anna se odmlčela a s výrazem nešťastnice svěsila ruce do klína.

„Víte, pane manželi, já si to musím rozmyslet,“ řekla nakonec a dokonale se bavila Vladimírovým, mírně naštvaným výrazem.

„Ale večer to už budu zcela jistě vědět,“ dodala rychle šeptem, přímo Vladimírovi do ucha.

„Když za mnou přijdeš, tak ti to povím.“

Vladimírovi Ivanoviči se zablýsklo v očích.

„Do večera je daleko, drahá,“ prohlásil odevzdaně.

„Mohla bys zařídit, aby mi přinesli lahev červeného?“

„Se zámkem na etiketě?“ ujistila se Anna se smíchem. Nečekala ani na odpověď a vytratila se. Sama nedokázala uvěřit, jak hladce dnešním dnem proplouvá a těšila se na večer.

 

Ve stejnou chvíli posmutnělá Eliza vytáhla ze zásuvky kožený tubus. Už nevěřila, že by objevila nějakou zmínku o Viktorově bydlišti. Položila tubus na stůl a na něj svou unavenou hlavu. V koutcích očí ji zastudily slzy bezmoci. Snažila se je setřít, ale nebylo to možné. Nakonec, bylo jí to jedno. Otevřela tubus a opatrně vyjmula stočené listy. Rozložila je na stole. Rozmazaným pohledem jen nejasně vnímala črty svého neexistujícího paláce... Když se její zrak zostřil, všimla si v rohu listu zvláštního ornamentu.

„To není možné,“ vydechla polohlasně.

Spěšně si osušila oči, aby se přesvědčila.

Vytřeštěně zírala na obraz před sebou.

Na náčrtu s její ložnicí objevila teprve dnes drobný text, ukrytý v kresbě stropní štukatury.

Když mě budeš hledat, najdeš mě v zeleném domě v ulici жуковского.

 

23.

 

Kočár neúnavně kodrcal po cestě vedoucí do hlavního města. Unášel s sebou tři zadumané osoby. Eliza měla obavy, jak zvládne několik hodin cesty s rodiči, kdy nebude úniku před pátravými pohledy a dotazy. Ale obavy byly zbytečné. Baron se zabýval vlastními myšlenkami a Anna Petrovna moudře mlčela. Uvnitř však hořela nedočkavostí zjistit, jak je to doopravdy s Líziným nápadníkem.

Je to šlechtic nebo cikán? A co pak má společného s baronem Karpovem?

Úkosem pohleděla na muže, sedícího vedle ní, a v duchu se musela zasmát.

A co já? Jsem služka nebo baronka? Co vlastně dělá barona baronem? A nač jsou nám tituly, když před Bohem neznamenají ani popel? Chudák umře stejnou smrtí jako šlechtic.

Líza se zrovna zahleděla z okna do krajiny. Matka využila toho okamžiku, aby si prohlédla dceru.

Zdá se, že trochu vyrostla. Trochu zkrotla, trochu zkrásněla. Přitom, je to pořád ona. Možná bych byla raději, kdyby se provdala za cikána než za skutečného šlechtice.

Však Vladimír Ivanovič už se s tím nějak srovná, zakončila své úvahy a doprovodila je sotva znatelným pohlazením hřbetu ruky svého manžela.

Vladimír Ivanovič se otočil a odpověděl mírným úsměvem. Přesně takovým, který na něm Anna milovala.

„Mohli bychom se nějakou dobu zdržet a užít si město, co říkáš?“

Najednou dostal chuť na změnu. Nějaké vytržení z klidu bylo přesně to, co teď potřeboval.

„Ráda,“ odvětila Anna krátce.

„Zajdeme do divadla nebo na nějaký ples. Dostáváš ještě pozvánky?“

„Snad ano,“ odtušil Vladimír.

„A kdyby na nás svět zapomněl, tak...“

„Tak, co uděláš?“ optala se Anna šeptem.

Vladimír se naklonil těsně k jejímu uchu.

„Něco vymyslím.“

„Zfalšuješ pozvánku?“ podivila se Anna se smíchem.

„Pěkné věci si o mě myslí moje žena,“ ušklíbnul se baron.

„Na to máme jiné odborníky, kteří to jistě rádi pro nás udělají.“

„Myslíš barona Karpova?“ šeptala Anna.

„No, koho jiného?“ rozesmál se baron.

Anna zakroutila hlavou.

„Ale já bych si opravdu ráda šla zatančit,“ zasnila se.

„Já vím.“

„Znamená to, že už ses smířil...“

Vladimír neodpověděl, jen si podepřel bradu rukou a mlčel.

 

„Vždyť by ses se mnou po právu rozvedla,“ řekl později, když kočár bezpečně přistál před jejich petrohradským domem a nikdo jejich rozhovor nemohl slyšet, ani Eliza.

„To si myslíš?“ zhrozila se Anna.

Vladimír jen pokrčil rameny a usmál se. Ale Anna nesouhlasně zakroutila hlavou.

„To bych nikdy neudělala, slyšíš?“ ohradila se baronka až bojovně.

A pak dodala, přemáhajíc smích:

„Abych ti zase musela leštit boty a poslouchat rozkazy!“

Vladimír Ivanovič se rozesmál při té představě.

„Inu, naše manželství má vskutku pevné základy.“

Teď ale nebyl čas na žerty. Vladimír Ivanovič zadal příkazy kočímu a vydal se s oběma dámami k vratům.

Dům je přivítal přátelskou atmosférou. Když vstoupili, jako by se jen vrátili z krátké procházky a ne po dlouhých měsících nepřítomnosti. Mezi prvními se do haly dobelhal starý Anatolij.

„Anatoliji,“ rozzářil se Vladimír Ivanovič, který rád viděl věrného služebníka.

„Jak se daří, příteli?“

Staříkovi jako vždy polichotil dobrácký výraz mladého barona. Stále se podivoval tomu, že ani ve zralém věku se Vladimír Ivanovič skoro nezměnil a vůbec nepřipomínal svého otce. Pro Anatolije to byl proto navždy mladý pan baron.

„Inu, ještě chodím, tak si nestěžuji. Jsem rád, že mohu stárnout v tomto domě, Vladimíre Ivanoviči,“ usmál se Anatolij.

„Však jste tu prožil mnohem více času než já,“ usmál se baron. Kdykoliv spatřil Anatolije, vrátily se mu myšlenky na dětství i na všechny milé chvíle, které v tomto jinak chladném domě strávil.

„Cesta byla dobrá?“ strachoval se starý sluha.

„Výborná,“ zalhal baron. Uvědomil si, že po celou cestu byl duchem nepřítomný, vyjma krátkého rozhovoru se ženou.

„No, co tady stojíte, doprovoďte dámy dovnitř a přineste čaj,“ rozohnil se Anatolij na služebnictvo, které se zvědavě nahrnulo do haly.

 „Nový majordomus dnes nepracuje?“ rozesmál se Vladimír Ivanovič, když sluhové s baronkami odešli dovnitř.

„Promiňte, barone, někdy si nemohu pomoci,“ usmál se omluvně Anatolij.

„Poslyš, potřeboval bych od tebe malou pomoc,“ využil Vladimír okamžiku.

„Udělám vše, co bude v mých silách, Vladimíre Ivanoviči,“ odpověděl hbitě stařík. Byl potěšený, že ještě ve svém věku může být někomu dobrý.

„Ty znáš nejlépe všechny v tomhle domě. Řekni, kdo je tu nejschopnější? Mám důležitý dopis a potřebuji ho doručit. Co nejdřív,“ pokračoval Vladimír takřka spiklenecky.

Anatolij vykulil mírně své modré oči a podrbal se na hlavě.

„Aby o tom nevěděla paní?“ optal se opatrně.

Starcova reakce Vladimíra rozesmála.

„Ale kdeže, neměj obavy, příteli. Své ženě jsem věrný až za hrob. Ostatně, nemám co tajit. Chystáme se na rodinnou návštěvu. Je to důležité,“ mrkl baron.

„Ach tak,“ oddychl si popletený Anatolij.

„Nu, nejlepší bude dát dopis Gríšovi. Je tu teprve od léta, ale je to šikovný chlapec. A zrovna tamhle jde,“ zvolal Anatolij.

„Gríšo!“

Asi šestnáctiletý mladík se na zavolání otočil a přispěchal do haly.

„Tak to je náš Grigorij, Vladimíre Ivanoviči,“ řekl Anatolij spokojeně.

„Dobrý den, barone. Čím vám mohu sloužit?“ zareagoval rychle mladík.

Barona viděl prvně v životě a po pravdě, byl na něho docela zvědavý. Slyšel už o něm tolik neuvěřitelných historek...

„Rád tě poznávám, Grigoriji. Co máš na starosti v domě?“ zajímal se baron.

Mladík byl baronovým zájmem poněkud překvapený, ale usmál se a odpovídal, jak se sluší.

„Vlastně, dělám to, co je právě třeba,“ pokrčil rameny.

„Výborně,“ usmál se baron.

„A znáš dobře Petrohrad?“ ptal se baron dál.

„Baron si přeje doručit psaní?“ dovtípil se Gríša při pohledu na list, který třímal Vladimír Ivanovič v ruce.

„Jsi chytrý chlapec,“ přikývl baron.

„Zanes ho do ulice Жуковского. K rukám barona Karpova. Dům má zelenou barvu.“

Grigorij přikývl, schoval pečlivě psaní do kabátu a vydal se na cestu.

Na ulici si chlapec povzdychl.

Vypadá to, že historky o baronovi nelžou. Zelený dům... No, Gríšo, doufej, že nejsou v ulici Жуковского všechny domy jako brčál...

„Ale co, aspoň se projdu po městě,“ řekl si vesele a přidal do kroku.  

 

Po dvou hodinách, kdy Vladimír Ivanovič seděl již ve své pracovně, se ozvalo zaklepání na dveře.

„Baron Karpov vás očekává s baronkou i slečnou Elizabetou zítra ve dvě hodiny odpoledne,“ řekl Grigorij, když ho baron vpustil dovnitř.

„To je vynikající,“ usmál se Vladimír Ivanovič.

Takže baron Karpov doopravdy existuje, ulevilo se mu.

Pomalu vstal od stolu a zadíval se se zájmem na mladého chlapce.

„No a řekni, kolik zelených domů je v té ulici?“ zeptal se mírně šibalsky.

„Právě a jenom jeden, Vladimíre Ivanoviči,“ odpověděl s úsměvem Gríša.

„Ani se mi nechtělo věřit,“ dodal ještě.

„Nu, vida,“ řekl baron spokojeně.

Tak to ho také v pořádku najdeme, dodal si pro sebe.

„Úkol jsi splnil znamenitě, kup si něco pro sebe,“ řekl baron a vytáhl z kapsy minci.

„Anebo už máš nějaké děvče?“

„Nu, možná už bych si nějaké najít mohl,“ odvětil chlapec, když se zadíval na lesklý peníz.

Baron se rozesmál a poplácal chlapce po rameni.

„Anatolij mi dobře poradil, když poslal právě pro tebe. Líbíš se mi. Doufám, že i ty jsi v mém domě spokojený.“

„Děkuji, barone,“ odpověděl mladík a odporoučel se.

 

24.

 

Nad Petrohradem se snášel zimní večer, v krbu praskalo spokojeně dříví, ale Eliza přesto cítila chvění po těle. Ne, nebylo to od chladu. Již zítra se setká s Viktorem... po tolika týdnech odloučení. Jaké bude asi jejich setkání? Budou mít příležitost hovořit spolu o samotě? Vždyť ke Karpovům se chystá celá rodina. Myšlenky na zítřejší odpoledne jí nedávaly klidu. Zamyšleně pozorovala svůj obličej v zrcadle a přemítala o účesu.

Změnila jsem se. Už jsem jako moje sestra...

A pak se její mysl obrátila k rodičům:

Jakpak asi vypadala maminka? ... Tehdy?

A jakoby na zavolanou se ozvalo lehké klepání na dveře. Byla to skutečně Anna Petrovna.

Líza se nervózně usmála a pozvala matku dovnitř.

„Jsi nervózní ze zítřka, že? To je pochopitelné,“ začala Anna rozhovor.

„Trochu,“ přisvědčila Líza. Nemělo cenu lhát.

„Zrovna jsem přemýšlela, jak se ustrojím. Co bys řekla těmto šatům?“ překvapila Líza matku novou otázkou.

Přitom vstala a vytáhla ze skříně jednoduché, béžové šaty. Byly téměř bez ozdob, jen výstřih lemoval úzký krajkový límeček.

„Ty ti budou slušet,“ usmála se Anna.

„A k tomu medailon tetičky Elizabety Ivanovny,“ pokračovala Eliza a zároveň předváděla, jak se bude šperk na šatech vyjímat.

„Samozřejmě,“ řekla matka tiše.

„A účes?“

„Ještě nevím,“ zamyslela se Líza a svraštila obočí.

„Ale něco jednoduchého, bez zbytečných kudrlinek... mohla byste mi poradit, co říkáte?“ odpověděla Eliza.

„Tak dobře,“ přijala nabídku baronka.

„Jen doufám, že jsi nemyslela copy?“ propíchla uličnicky dceru očima.

„To by byla tatínkova smrt.“

Nato se obě rozesmály.

„Ne, copy ne. Ale ani drdůlky!“ prohlásila dcera rezolutně.

Vtom vzala Anna do ruky medailon a mimoděk jej otevřela. Neodolala, aby si jej po letech prohlédla. Spolu s ní se na portrét své pratety zadívala také Elizabeta. Jako by se s ním měla pomalu rozloučit.

„Byla moc krásná, že?“ uklouzlo Líze z úst.

„To ano. A také úžasná žena,“ zavzpomínala Anna.

„A přitom se nikdy nevdala. Snad se zítra dozvíme nějaký příběh z jejího života.“

Znovu se podívala na podobiznu a pak zdvihla pohled na dceru. A dostala nápad.

„Učešeme se jako tetička, co bys tomu řekla?“ zamrkala na dceru a kousla se do rtu.

„Obě dvě?“ podivila se Anna.

„Ne, to není třeba. Máš pravdu,“ vzala Anna svá slova zpět.

„Ne! Uděláme to tak, mně se to líbí. Budeme k sobě pěkně ladit, i s tetičkou,“ nadchla se Eliza.

„Jen aby si nás tatínek nepopletl,“ zašklebila se Anna Petrovna.

To Lízu pobavilo.

 

Následujícího dne odpoledne se baron Korf necítil příliš ve své kůži. Měl jakýsi nevyhnutelný dojem, že na něj obě dámy, manželka i dcera, něco chystají. Když ustrojené na cestu vstoupily do salonu, vypadaly ne jako matka s dcerou, ale jako sestry. Dokonce vlasy měly upravené stejným způsobem. Ten zvláštní účes nešel Vladimírovi na rozum. Nepamatoval si, že by Anna nebo snad Líza někdy nosily vlasy sčesané tímto způsobem. Přesto měl jasný pocit, že stejné vlasy už někde viděl...

Kde to jen bylo?

Se zvláštním pocitem, že k dámám příliš neladí, vyrazil Vladimír Ivanovič ke kočáru. Krátká cesta městem probíhala mlčky.

Před domem barona Karpova se žádný z trojice návštěvníků neubránil obdivu. Zelený palác vypadal velmi skvostně. Svěže a upraveně. Bylo znát, že je o něj stále pečováno. Ani Korfův palác snad nevypadal tak dobře. Elize neušel otcův pohled. Mlčky se pousmála. Však ona už dobře ví, koho tento dům ukrývá. Viktor by jistě nenechal dům svého děda zešedivět.    

Ale nebyl čas na úvahy, brána se již otevírala a Vladimír Ivanovič vložil livreji do ruky svou navštívenku.

„Račte dál, pane barone, madam, mademoiselle,“ uklonil se muž a rukou vybídl rodinu k následování.  

„Můj pán vás již očekává.“

Na prahu domu Elizabeta znervózněla. Tiše se nadechla, aby byla schopna pokračovat dál. Nohy byly jakoby ztěžklé, šaty ji svíraly... přinutila se však vzpamatovat. Se zájmem sledovala vše, co se před ní odkrývalo. Tapety na stěnách, dřevěný nábytek, zdobené dveře...

Vtom její myšlenky přetrhl opětovný hlas livreje, který vybízel ke vstupu do přijímacího salonu.

Elizabeta na chvíli zavřela oči a pak s nehnutou tváří vykročila vpřed. Ve světle zařízené místnosti kouřil přichystaný čaj. V širokém křesle naproti dveřím si hověl starý pán. Na první pohled muž sympatického ducha. S pomocí hole se pokusil ihned vstát, šlo mu to obtížně. Elizabeta přispěchala starci na pomoc a podepřela ho z druhé strany. Baron Karpov se usmál a pak, pevně stojící, se rozhlédl po ostatních hostech.

„Vítám vás v našem domě, Vladimíre Ivanoviči,“ řekl a pokývl hlavou směrem k baronovi.

„Paní baronko,“ usmál se na Annu Petrovnu.

„A samozřejmě i vás, Elizo,“ řekl a mírně se zarazil.

„Promiňte, mohu vám tak říkat?“

Líza chvíli zaváhala. Stejně jako starý baron pocítila lehké rozpaky. Nakonec se ale usmála a souhlasila. Anna s Vladimírem si mezitím vyměnili nechápavý pohled.

 

Poté, co se usadili do křesel, služebná všem nalila horký čaj.

Ale kde je Viktor? rozhlížela se Líza s němou otázkou v srdci.

„Zřejmě máte, slečno, dojem, že někdo chybí, viďte? Je mi líto, ale můj vnuk zde dnes není,“ promluvil baron Karpov, jako by četl Líziny myšlenky.  

„Jistě vás ale pozdravuje,“ dodal, když si všiml, že Líza velmi posmutněla.

Milosrdná lež není hřích, pomyslel si v duchu stařík.

„Jste velmi podobná Elizabetě Ivanovně,“ pokračoval starý pán.

„A není to jen vaším účesem,“ rozzářil se ve snaze navodit příjemnou atmosféru.

No jistě! Tetička Elizabeta, jak jsem mohl zapomenout! mihlo se myslí Vladimíra Ivanoviče. Ten její zvláštní účes. Nosila ho snad celý život. Možná se s ním už narodila.

A se stejným uspokojením, jaké pocítil baron Karpov, se zahleděl na Elizabetin profil.

Vlasy hladce sčesané k týlu, po jedné straně ozdobené tenkým pletencem, vzadu svázané, volně splývající kadeře...  

„Tedy jste znal mou tetu dobře,“ navázal na hovor Vladimír Ivanovič.

„Tak tak,“ přisvědčil stařík.

„Ba, dokonce bych řekl, že jsme byli s Elizabetou Ivanovnou celoživotní přátelé.“

„Nikdy se o vás nezmínila,“ podivila se Anna.

„Tomu se nelze divit. Naše přátelství bylo tiché,“ usmál se baron Karpov.

„Vlastně, jaké je vaše celé jméno, barone?“ odvážila se zeptat Anna.

„Jste Vadim Ivanovič Karpov?“

Anna Petrovna věděla, že si dovoluje až příliš, ale instinkt sám ji vedl, aby tuto otázku položila.

„To je mé jméno,“ přikývl nato baron.

Anna si v rozechvění přešla prsty po ústech. Následující myšlenky už však nahlas nevyřkla.

Pak tedy...

„Madam Korfova, když dovolíte, rád vám vyložím celou tu záhadnou historii, o které teď asi přemýšlíte,“ nabídl se baron Karpov.

Na toto setkání se velmi těšil a hleděl si jej náležitě vychutnat. Byl si jistý, že nemůže udělat jedinou chybu.

Tři páry očí se upřely na starce, který začal vyprávět svůj příběh o tom, jak se stal milencem baronky Elizabety Ivanovny Korfové. Vyložil celou historii a nevynechal ani důvod jejich rozchodu, který zapříčinil Ivan Ivanovič Korf, Elizabetin bratr a Vladimírův otec. Po celou dobu se věnoval pohledem zvláště dámské návštěvě a Korfa si příliš nevšímal.

Vladimír Ivanovič se však nenechal z kruhu vyloučit.

„Takže váš původ není urozený. Titul jste dostal díky závěti svého adoptivního otce a ve skutečnosti...“ nedopověděl Vladimír.

„jsem cikán,“ dokončil za něj větu starý baron.

„A vám to, Vladimíre Ivanoviči, vadí?“ zeptal se pobaveně.

Než však stačil Korf cokoliv odpovědět, přerušila vypjatou atmosféru v salonu, k překvapení všech, až dosud tichá Eliza:

 „Ale jistěže ne, Vadime Ivanoviči. Tatínkovi váš neurozený původ, a tedy ani Viktorův původ, zcela určitě vadit nemůže,“ řekla s důrazem na každé slovo.

„Jinak by se totiž nikdy nemohl oženit s bývalou nevolnicí. Viďte, tatínku?“

 

Po jejích slovech se v salonu zastavil čas. Baron Korf zabodl svůj pohled do nehybné tváře dcery, neschopen jediného slova. Eliza měla pocit, že ji svým pohledem rozstřílí na kousky, ale neuhnula a hrdě seděla na svém místě dál bez mrknutí oka. Anna Petrovna vrátila pomalu svůj nedopitý šálek čaje na stoleček s obavami, že jí vzácný kousek porcelánu vypadne z ruky.

Baron Karpov s obdivem hleděl na mladou hrdinku a královsky se bavil. Po chvíli se hlasitě rozesmál.


 

25.

 

Vadim Ivanovič se smál několik vteřin. To přimělo Lízina otce, aby se vzpamatoval z právě prožitého šoku. Neměl teď čas na to, aby zjišťoval, kde se vlastně Líza dostala k takovým informacím. Vždyť to s Annou před dětmi celé roky tajili! A nakonec...

Jak se asi může cítit Anna? zhrozil se Vladimír.

„Lízo, jak můžeš takhle urážet matku? Tady?“ spustil na dceru.

„Vy jste mě nepochopil, otče,“ ohradila se Elizabeta.

„Já v žádném případě neurážím svou matku. Naopak, jsem na ni hrdá, stejně tak, jako vy! Říkám jen to, co je pravda.“

Vladimír Ivanovič beze slova zakroutil hlavou. 

„Ostatně, nač se přetvařovat,“ pokračovala Líza smělým tónem.

„Baron Karpov je vlastně rodinný přítel. Dokonce jsem přesvědčená, že o celém tajemství věděl dávno přede mnou. Je to tak, Vadime Ivanoviči?“ usmála se Líza na starého pána.

Sama sobě si připadala jako blázen nad blázny, ale chytla se svého nápadu jako tonoucí stébla. Tušila, že stařík je na její straně a že jedině on jí pomůže získat svou lásku a neztratit přitom svou pokrevní rodinu.

K jejímu překvapení ale baron Karpov bez zaváhání přikývl.

„Je to tak, mademoiselle. Elizabeta Ivanovna mi na konci svého života často vyprávěla o Anně Petrovně,“ řekl a zamířil svůj pohled na pobledlou Annu.

„Měla vás tolik ráda a těšila se z vašeho sňatku s Vladimírem. I z vašich prvních dětí. Bohužel...“ odmlčel se na chvíli baron a přes tvář mu přeletěl stín.

„Narození slečny Elizabety Vladimirovny se už nedožila.“

„Proto jsme dceru pojmenovali právě po ní,“ hlesla Anna Petrovna, které se vracela barva do tváří.  

Přes celou trapnou situaci, která se právě odehrála, pocítila u starého barona velkou přízeň a náklonnost. Nadto si uvědomila, že pro něj není žádná neznámá osoba. Z vyprávění Elizabety Ivanovny už musel znát přinejmenším polovinu z Annina života...

Jak bylo pošetilé tajit její původ před vlastními dětmi... A proč to vlastně Vladimír chtěl?

Takové myšlenky se jí honily v hlavě.

„Myslím, že můžete být na Elizabetu Vladimirovnu právem hrdí. Jak se zdá, je to báječná dívka. A Elizabeta Ivanovna by na ni byla také jistě pyšná. Co víc, jsem přesvědčený, že na ni JE pyšná,“ zakončil debatu baron Karpov, na kterého začala doléhat únava.

Při slovech o tetičce Eliza uchopila do ruky medailon a sejmula jej z krku. Chvíli ho ještě hladila v ruce a naposledy nahlédla dovnitř.

Pak zdvihla zrak, vstala z křesla a přešla ke starému baronovi.

„Musím vám vrátit to, co vám patří, Vadime Ivanoviči,“ řekla a s těmi slovy medailon vložila do třesoucí se ruky starého pána.

„Děkuji, že jste mi ho půjčil. Nakonec medailon splnil svůj úkol. Dovedl mě k vám i k vaší lásce,“ dodala Líza potichu a usmála se.

Baronovi Karpovi se zvláštně zaleskly oči a s vděčností stiskl medailon ve vrásčitých prstech.

 

Pozorná Elizabeta si všimla, že starý baron je již dost unaven a tak se rozhodla jednat ve jménu rodiny:

„Děkujeme za vaše přijetí, pane barone. Dnešní odpoledne bylo vyčerpávající, musíte si odpočinout. Doufám, že vás ještě uvidíme.“

„A já děkuji za tak milou návštěvu. I já se rád znovu potěším vaší přítomností, mademoiselle, madam, pane barone,“ vypočítával Vadim Ivanovič a kývnutím se loučil s jednotlivými hosty.

„Přijměte, prosím, mé pozvání na ples. Slavnost sice nepořádám já osobně, ale můj přítel vždy rád uvítá všechny mé známé,“ řekl ještě baron a zazvonil zvonečkem.

Za několik vteřin se otevřely dveře a do salonu vstoupil sluha se stříbrným táckem. Zastavil se před baronem Korfem, aby mohl předat pozvánku na ples.

„Ples pořádá kníže Repnin,“ podivil se Vladimír.

„To je váš přítel?“

Baron Karpov se jen tiše usmál a přikývl.

„Je to tak, Vladimíre Ivanoviči. Máme společné známé, zdá se.“

„Rádi přijmeme vaše pozvání,“ přispěchala Anna s odpovědí.

Měla obavu, aby Vladimír nakonec barona neodmítl, ale ten na souhlas také kývl hlavou.

Hosté se rozloučili a vydali se na cestu k domovu.

V chodbě paláce Anna znatelně stiskla manželovi ruku. Otočil se směrem k ní a zachytil výmluvný výraz. Věděl dobře, co mu tím chce žena naznačit.

Ne, nehodlal na uplynulou situaci nijak reagovat. Ne dnes. Musí si to promyslet...

Opatrně vložil pozvánku na ples do kapsy kabátu a přidal do kroku.

 

Navečer našel Viktor svého děda podřimujícího v křesle. Sedl si naproti a vyčkával, než se stařec vzbudí. Na stavbě se dnes velmi dařilo a mladík se těšil, až o tom bude moci povyprávět. Sebral zatím ze stolečku noviny a začetl se.

„To už je večer?“ podivil se Vadim Ivanovič, když procitl.

„Nějak jsem zaspal...“

Viktor vzhlédl od čtení a odložil noviny zpět na stolek.

„Měl jste náročný den, dědečku?“

„Náročný?“ zamyslel se Vadim Ivanovič. „Možná. Rozhodně jsem ale prožil vzrušující odpoledne.“

„A tak  jste se z toho potřeboval vyspat,“ usmál se Viktor.

 „Jedno ti ale musím říct, chlapče. Ta tvoje Eliza je opravdu báječná dívka. Úplně předčila mé očekávání.“

„Cože? Vy jste viděl Elizu? Ona tu byla???“ zasypal Viktor dědečka otázkami. V rozčilení vyletěl z křesla a dvěma kroky byl u svého opatrovníka.

„Tak, tak. Byla tu dnes odpoledne a nejen ona. Přišla spolu se svými rodiči. Moc jsme si to užili,“ trápil mladíka Vadim Ivanovič.

„Nerozumím. Prostě tomu nerozumím! Neměl jsem tušení, že je vůbec ve městě! Nebyl bych odcházel na stavbu, kdyby...“

„A tomu jsem právě chtěl předejít, Viktore,“ prohlásil starý baron.

Viktor nechápavě zdvihl zrak. Měl pocit, že se přeslechl anebo že se dědeček snad pomátl na rozumu.

„Věř mi, hochu. Jen bys tady překážel. Bylo potřeba promluvit si s baronem Korfem a dát vše do pořádku. Ostatně, Korfovi byli navštívit mne. O tobě nepadla ani zmínka.“

Viktorovi začala vřít krev.

„Tak oni přišli za vámi, dědečku. A Elizabeta? Ani ta mě nechtěla vidět? Neptala se na mě? Proč tedy přišla? Tak řekněte!“

„Upokoj se, upokoj se. Jistěže doufala, že tě alespoň spatří. Viděl jsem její neklid. Musel jsem ji, žel Bohu, zklamat stejně, jako teď tebe. Ale věř mi, nemohl jsem udělat lépe. Nebo si snad myslíš, že by to vaší záležitosti prospělo, kdyby ses tu objevil před jejím otcem?“

Pohled starého barona najednou jaksi ztvrdl. Viktor se odmlčel. Pak ale přeci jen řekl tiše:

„Alespoň bych ji uviděl...“

„Však ji také uvidíš. Už za dva dny. To přece vydržíš. Celé týdny jste byli od sebe... co jsou proti tomu dva dny?“

„Za dva dny?“ zeptal se Viktor, který už nevěřil ničemu.

„To bych rád věděl, jak to zařídíte?“ řekl trpce.

„Poměrně jednoduše, můj milý,“ pronesl baron opět klidným hlasem.

„Na plese u knížete Repnina budete mít s Lízou dost času i soukromí,“ zamrkal.

„Jistě tam přijde?“ zapochyboval Viktor.

„Věřím, že ano. Madam Korfova hned účast přislíbila. Korf si nedovolí nechat dámy doma,“ odpověděl baron vesele.

„Tak dobrá,“ oddychl si Viktor.

„A co si mám obléct?“ zeptal se ještě s úsměškem.

Starý baron ihned pochopil, kam vnuk míří svým dotazem.

„Jen se obleč pěkně podle módy, chlapče. Není to maškarní.“

Viktor se smířlivě ušklíbl a vydal se na odchod.

„Prsten si nesundávej, nemusíš se za něj stydět. Korf už všechno ví,“ zavolal za ním ještě Vadim Ivanovič.  

Na ta slova se Viktor obrátil a zůstal stát jako opařený.

Jeho děd si spokojeně hověl v křesílku. Byla již hluboká tma, ale světlo svíce plně ozařovalo výraz jeho obličeje. Triumfální výraz vítěze...

„Neměl proti nám žádný argument, Viktore. Ale na to se zeptej své milé. Ona sama se postarala o všechno. Inu, je to báječná dívka, jak jsem říkal. A propos, málem bych zapomněl. Jsem domluvený s knížetem. Modrý salonek je tvůj,“ zamrkal ještě stařec.

Viktor se zhluboka nadechl a beze slova vykročil do temné chodby.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Eliza ...

(Hupka, 27. 2. 2008 18:34)

Som zvedavá, čo zase chystajú ... zase nejaké šibalstvo ... myslím si teda ...