Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 16-20

21. 10. 2007
16.

 

Čím více koťátko vrnělo, tím větší proud slz stékal po Eliziných tvářích. Nešťastná dívka si nikdy nepomyslela, že by vůbec dokázala plakat. Snad ještě nikdy neměla důvod k pláči. Odřená kolena z dětských her či píchnutí jehlou do prstu, hlouposti, při kterých se vždy smála a vynadala si do nepozornosti. Ale co teď?

„Co, mourku?“ zeptala se chlupáčka.

Kočka účastně napřímila hlavičku.

„Jak se jmenuješ? Máš nějaké jméno?“ ptala se Eliza sama sebe.

Černé kuličky ji bedlivě sledovaly. Eliza najednou měla pocit, že koťátko musí ochránit.

„Budu Ti říkat Viktor,“ zašeptala.

„Ty budeš opravdový vítěz. Nesmíš skončit tak hloupě, jako já,“ pokračovala v úvahách.

„K čemu jsou mi dopisy, plány domu, který nikdy neuvidím, ve kterém nebudu žít. Už teď jsem spíš mrtvá než živá, bez svého milého...“

Poslední slova spálil horký pláč.

Z nebe se začal snášet déšť. Jako výsměch Líziným slzám byl studený. Kapky řezaly dívku do tváří.

„Jak já ten déšť nenávidím,“ vykřikla Elizabeta bezmocně.

Ukryla kotě ve svém náručí a spěchala s ním do kuchyně. Tam se vděčné zvíře ponořilo do misky s mlékem.

 

Ten večer se zdálo, že podzim již nemilosrdně klepe na dveře. Oheň v krbu se stal nutností. Starý baron Karpov se zachumlal v křesle do teplé deky.

„Na co myslíš, Viktore?“ zeptal se stařík náhle.

„Takovou společnost mi byl čert dlužen. Sedíš tu a díváš se z okna jako středověký rytíř,“ zamrmlal nespokojeně a natáhl z dýmky.

„Venku prší, dědečku.“

„To už tak bývá, že podzim přináší plískanice,“ odtušil děd.

„Eliza miluje deště. Vlastně ona sama je jeho součástí. Vždycky, když začalo pršet, objevila se. Zvláštní, že?“

Co asi dělá?

„Takže dešťová víla? Čím dál zajímavější.“ Baron byl rád, že donutil mladíka alespoň promluvit.

 

„Povězte mi konečně, jak jste se seznámil s Elizabetou Ivanovnou, dědečku.“

„Jsi nějaký zvědavý, chlapče,“ zasmál se děd. „Ale máš pravdu, jsem už starý, měl bych ti tu historii odvyprávět dřív, než si ji vezmu s sebou do hrobu. Zvlášť, když jsem tě do ní zatáhl. Ale bude to dlouhý večer, přines něco k pití, synu,“ odpověděl baron ochotně.

„Portské?“ zeptal se Viktor.

Starý baron jen spokojeně přikývl.

 

„Elizabeta byla úžasné stvoření. Mezi šlechtičnami výjimečná žena. Milovala dobrodružství, překračovala konvence, přitom ale znala podrobně etiketu i všechny náležitosti. Mluvila čtyřmi jazyky a znala světovou literaturu. Vždycky jsem ji obdivoval.“

„A ona? Také vás obdivovala, dědečku?“ zeptal se Viktor se zaujetím.

Baron se usmál a v očích se mu zalesklo.

„Vlastně to byla ona, kdo to celé začal. Viděli jsme se prvně na nějakém večírku. Už ani nevím, co to bylo za slavnost. Z celého večera si pamatuji jen její smích a oči. A vlasy. Medové vlasy...“

Viktor Sergejevič zavřel oči a představoval si svou Elizabetu Vladimirovnu.

Jaký osud nás čeká? Budeme šťastnější než můj dědeček a Elizina prateta?

Baron se napil portského a pokračoval:

Líza už byla dospělá žena, div, že ještě svobodná. Také s ní její otec měl starosti. Stále pro ni sháněl ženichy, ale ona všechny odmítala. Prý ji nudili. Nedivím se.

Ale já jsem byl ještě mladíček. Měl jsem pouhých šestnáct let. A tak jsem to celé pochopil až po letech.“

„Byla starší?“ zeptal se udivený Viktor.

„Ano. Pohoršuje tě to? Inu, láska nás někdy překvapí... a na konvence se neohlíží, Viktore. Skutečně bylo mezi námi deset let.“

„Takže by jí dnes bylo sto let?“ zeptal se mladík.

„Ano. Už sto let. Vždyť já už taky nejsem žádný mladík,“ obrátil děd rozhovor v žert a pokračoval:

„Otec mě vzal poprvé do společnosti a netušil, co tím způsobí. Sotva jsme vstoupili dovnitř, Elizabeta se otočila a doslova mě sežehla pohledem. Nebyl jsem na to zvyklý, určitě jsem se začervenal,“ usmál se baron.

„Pozvala mě na víno, tak jsme se seznámili. Druhý den mi poslala dopis. A tak dále. Oba jsme bezhlavě propadli jeden druhému, ač jsme věděli, že náš vztah nemá budoucnost. Ale nechtěli jsme poslouchat rozum. Chtěli jsme žít. S Lízou jsem dospěl. Celý rok se nám podařilo naši lásku skrývat před ostatními. A pak se vrátil její bratr ze školy kadetů. Přistihl nás spolu v parku a vše si domyslel.

Ivan Ivanovič, tedy Lízin bratr, byl jejím pravým opakem. Puritán, který myslel i všechno dělal s vojenskou přesností. Inu, také to byl důstojník... Co všechno dokáže mladší bratr, že? Spojil se se svým otcem. Lízin otec by snad byl shovívavější, ale Ivan ho zcela ovládl. Stále se oháněl tím, že žena nemůže být o tolik starší než její muž. Dosáhl toho, že jsme se s Lízou nesměli vidět. Já jsem si ale jistý, že jeho jednání plynulo i z pouhé žárlivosti.“

„Ale vy jste to tak nenechal, dědečku. Bojoval jste o ni, že?“ zeptal se Viktor vzrušeně.

„Synu, musím tě zklamat. Nebojoval. Měl jsem? Láska nade vše?“ usmál se stařík hořce.

Viktor neklidně poposednul, ale mlčel, vida, že děd bude ve vyprávění pokračovat.

„Jenže láska má mnoho podob. A já jsem také miloval svého otce. A nechtěl jsem ho zklamat. Svěřil jsem se mu, našel u něj pochopení, odpuštění. A zůstal jsem. S Elizabetou Ivanovnou jsem se pak dalších deset let neviděl. Neslyšel jsem o ní. Myslím, že odjela z Petrohradu na venkov. Na Korfův statek. Její otec se ji ještě snažil provdat, ale Líza se rozhodla, že zůstane svobodná. A svůj slib splnila. Až do smrti zůstala sama.“

„Ale vy jste se oženil,“ řekl zamyšleně Viktor.

„Mášenka byla moc hodná a dobrá žena. Miloval jsem ji a měli jsme pěkné manželství. Vždyť, nebýt jí, neměl bych žádné potomky. Neměl bych ani tebe, Viktore Sergejeviči,“ usmál se dojatý baron.

„A Elizabeta vám také odpustila? Ona vám zůstala věrná až do smrti!“ namítl Viktor.

„Odpustila. Vím to. Vlastně mi ani neměla co odpouštět. Sama se rozhodla ke svobodnému životu a nikdy mi nezazlívala moje manželství s Mášou. Po čase jsme znovu navázali styk. Často jsme si psali. Dokonce posílala našim dětem dárky. Tak byla velkorysá.“

„Elizabeta byla velkorysá a vy jste dal přednost svému otci. To ale odporuje všemu, co jste mě vždycky učil, dědečku. Můžete to nějak vysvětlit?“

„Víš, Viktore. Můj otec neměl nikoho než mě. A já jsem cítil velkou vděčnost a povinnost k němu. Vážil jsem si ho a miloval jsem ho. On mi dal vychování, vzdělání, všechno. Nejsem jeho pravý syn. Baron Karpov mě adoptoval,“ řekl děd tichým hlasem.

„Adoptoval?“ vykřikl Viktor překvapeně.

„Ve skutečnosti nejsem žádný šlechtic, Viktore. Ale obyčejný cikán.“

Starý baron potutelně pozdvihl koutky a nalil si z karafy další sklenku. Viktor zůstal sedět jako přikovaný. Jeho pohled sklouzl na široký prsten, zdobící jeho prostředník.


 

17.

 

„Cikán?“ vykřikl Viktor poté, co se vzpamatoval z překvapení.

„Já to nechápu, dědečku! To je jistě hloupý žert, viďte. Vždyť, vy nevypadáte vůbec jako cikán!“ drmolil dál.

„Ne, Viktore. Je to skutečně pravda. Chápu, musí to pro tebe být šok,“ začal děd zvolna.

„Občas se stane... existují i bílí cikáni. A já jsem jedním z nich. Nu, snad proto si mě můj otec vybral. Aby se o mém cikánském původu nikdo nedozvěděl. A také se nám podařilo to zatajit. Ty jsi druhý člověk, kterému jsem to tajemství pověděl.“

Srdce starého pána netlouklo o nic méně než srdce Viktorovo. Oba muži byli vzrušení a stěží se ovládali.

„Všichni, kteří mé tajemství znali, již zemřeli. Cikáni z komunity, můj otec, i Elizabeta Ivanovna. Nechci si jej odnést do hrobu. Přál jsem si, abys alespoň ty znal svůj původ, Viktore.“

„Jsem vám za to velice vděčný, dědečku,“ podotkl Viktor hořce.

„Tím ovšem zhasly veškeré mé naděje na život s Elizou. Chápete?“

Viktor byl zmatený. Miloval svého dědečka, miloval i Elizu. Najednou, jako by se dostal do stejné situace, jako kdysi jeho děd. Viktor se ale nehodlal vzdát své dívky. Ale jak to udělat? Byl v koncích. Pochopil, že v boji proti baronu Korfovi už nemá jediné eso. Prohrál.

„Mýlíš se, Viktore,“ přerušil chlapcovy myšlenky starý baron.

„Ty Elizu získáš. Jsem si tím jist. Jsi přece vítěz, nebo ne?“ snažil se odporovat.

„Vítěz,“ ušklíbl se Viktor. Narážky na své jméno beztak nenáviděl. A v této chvíli mu připadaly jako sprostá ironie.

„Věř mi, Viktore. Korfova dcera by sobě nenašla rovnějšího muže, než jsi ty. Neztrácej odvahu!“

„Aha, chcete mi něco naznačit? Snad ne domněnku, že i Eliza je bývalá cikánka?“ rozohnil se netrpělivý Viktor.

Baronovi neušel vnukův sarkasmus, ale zachoval klidnou tvář. Rozuměl přeci mladíkově momentálnímu zoufalství.

„Vždyť je tak podobná své matce,“ zašeptal ještě Viktor bezradně.

„Ba právě, je tak podobná své matce,“ zopakoval jeho slova starý pán.

Viktor však o významu těchto slov nikterak nerozmýšlel...

A stařec ani nehodlal svá slova vysvětlovat. Byl si jist, že Viktor sám jednou jejich smysl odhalí. Pohroužil se místo toho do svých vlastních vzpomínek. V duchu znovu pročítal listy své dávné lásky, Elizabety Ivanovny.  

Možná jednou naši potomci dosáhnou štěstí, které nám dvěma bylo odepřeno...

Však se o to snažím, Elizabeto. A neměj obavy. Ať se propadnu, jestli se Viktor s Elizou neožení!

Tato slova vyslal Vadim Ivanovič v duchu vzhůru k nebesům, kde, jak doufal, je zachytí jeho přítelkyně.

 

O několik týdnů později

 

Eliza osaměla ve svém pokoji. Její pracovní den skončil.

Dnes kuchyň uklízela Aljona, věrná strážkyně kuchyně. S Elizinou pomocí ve svém království se kuchařka jakž takž smířila. Snad tomu napomohl rozhovor s paní domu. Anna Petrovna se snažila Aljoně přednést celou záležitost v lepším světle. Vysvětlila kuchařce, že její dcera jako budoucí paní domu musí dobře znát povinnosti služebnictva, a že tedy celou zimu bude v kuchyni vypomáhat s vařením, mytím, i nošením na stůl. Aljona nakonec souhlasila, měla však strach z jedné věci. Baronka přikázala Aljoně, aby Lízu v práci nešetřila. Aljona i nadále zůstává hlavní kuchařkou, Líza je jen její pomocnice.

Kuchařka musela v duchu děkovat Bohu. Elizabeta byla v kuchyni jako doma. Její ruce obratně zadělávaly těsto a dokonce z něj tvořily i neuvěřitelně tvarované koláčky. Aljona nejednou Elizu pochválila, třeba za dort, který společně upekly k baronovým narozeninám. Eliza navrhla, aby dort vypadal jako otevřená kniha.

 

„Bude to kniha života – v polovině otevřená. Napíšeme do ní nějaké přání. Umíchám báječnou polevu, však uvidíte, čeho jsem schopná,“ chvástala se dívka.

Aljona se usmívala a pak neskrývala svůj obdiv. Byla to zkušená a dobrá kuchařka, ale neoplývala takovou tvořivostí a smyslem pro detail, jako mladá baronka.

Tehdy samozřejmě dovolila Líze, aby při oslavě nosila na stůl. Jen litovala, že nemůže přitom pozorovat baronův výraz. Líza jí pak musela vše v kuchyni vypovědět.

Byly to zvláštní narozeniny. Nejpodivnější narozeniny, které baron zažil. Po delší době se doma sešla celá rodina. Dokonce i jeho syn, Andrej, přijel z Moskvy, kde pobýval na studiích. Baron mlčky sledoval své děti, jedno po druhém.

Nejstarší Ekaterina, šťastná a trochu povrchní panička, těšící se na svého prvního potomka. Vedle její úspěšný muž. Dokonalá rodinka...

Potom Andrej. Nemluvný mladík, který se právě rozhlíží po světě a hledá svůj cíl. V mnohém mu připomínal sama sebe, když byl v synových letech. Andrej se poněkud rozpačitě usmíval na své sestry i rodiče. Za dobu jeho nepřítomnosti se stalo tolik věcí! A on se v tom najednou má vyznat...

Nakonec Elizabeta. Jeho nejoblíbenější dítě, ač si to odmítal přiznat. Nesedí ale s ostatními u stolu. Obsluhuje! A ještě se u toho šťastně usmívá! Zatímco otce z toho bodá do srdce. Ani nemůže pozřít ten nazdobený a voňavý dort, který mu tato dcera připravila. A přece musí! Musí ochutnat, ba musí sníst celý kousek. Nemůže dceru zarmoutit. Vidí, že dnes je po takové době šťastná. Zřejmě proto, že se konečně vrátil Andrej. Ti dva k sobě měli vždy blízko. Andrej ale později musel na studie do daleké Moskvy.

Vladimírovi neuniklo, jak Líza pokukuje po bratrovi, ale navenek se snaží chovat jako dokonalá služebnice. Bezchybně nalévá víno a podstrojuje dobroty.

V tu chvíli ho napadlo:

Ano, to je moje dcera. Paličatá dívka, která se nevzdává. Co mám říct, aby mě poslechla?

„Až dokončíš svou práci, Lízo, přijď si k nám posedět. Slavím narozeniny a chci mít své blízké u sebe,“ rozhodl se najednou.

Eliza zdvihla hlavu. V očích měla zvláštní výraz. Přikývla beze slova a zmizela v kuchyni. Tam se zdrceně svezla překvapené Aljoně do klína.

„Otec řekl, ať s nimi jdu jíst,“ zakoktala.

Aljona se rozzářila.

„Tak vidíš, děvče. Já jsem ti říkala, že to chce jen trochu času.“

V tu chvíli řekla kuchařka více, než směla. Ale byla tolik dojatá Eliziným osudem, že se pozapomněla. Už od počátku tušila, že Lízino posluhování v kuchyni má zcela jiný význam, než ten, který se jí snažila baronka namluvit. Dokonce se po letech s Lízou velmi sblížila. Už jí dívčina pomoc v kuchyni nevadila. Naopak, litovala již předem dní, kdy ji toto rozpustilé ušlechtilé ptáče opustí.

Pomohla Elizabetě upravit prosté šaty i drdůlek, pokřižovala ji a vystrčila z kuchyně na chodbu.

Po několika minutách váhání Eliza vstoupila do jídelny s posledním podnosem.  Naučenými pohyby jej umístila doprostřed stolu a tiše usedla na poslední volnou židli, naproti otci, který seděl v čele.

Vladimír Ivanovič si povzdychl a upil ze své číše vína. Dlouho si pak pohrával se sklenkou, aby ukryl svou pohnutou mysl, která se mu odrážela ve tváři. Konečně po tolika týdnech sedí jeho nejmladší dcera společně s ním i jeho ženou u jednoho stolu. Tolikrát už ji zval, dokonce se snažil jí to přikázat, ale neposlechla. Až dnes. Teprve dnes totiž baron pochopil, že nemůže ke stolu zvát Elizabetu Vladimirovnu Korfovou. K jídlu si přisedne jen služka Líza.

Pod stolem chytila jeho dlaň ruka Anny. Vladimír se pomalu naklonil k ženě.

„Tak jí to sluší, v mých šatech, viď?“ zašeptala mu Anna málem do ucha.

„Cože, to...“ nedopověděl baron.

„A cos myslel? Samozřejmě že jsou to moje šaty. Už si nepamatuješ, v čem jsem obsluhovala já tebe?“ opáčila Anna s pozdvihnutým obočím.

„Nepamatuješ. To jste vy, muži...“ rozesmála se a znovu pohladila muže po ruce.

Ten smích Líze pomohl, aby shodila svou nejistotu. Do této chvíle si totiž u stolu připadala bezradná. Přemýšlela, jak správně držet vidličku. Snad se jí všechno nevykouřilo z hlavy?

Ale matčin smích odplavil veškeré nejistoty a Eliza odvážně nabrala první sousto.

Za chvíli se smál i otec, lhostejno čemu. I Andrej s Alexejem si zrovna vyprávěli něco veselého. Eliza se svobodně usmála a spokojeně rozhlédla kolem.

Po chvíli veselí všichni stolovníci ztichli. V místnosti byl slyšet jen pravidelný tikot nástěnných hodin. I ten však najednou ustal.

 

18.

Jídelnou se vznášel cinkot nádobí a útržky hovorů, většinou ve veselém tónu. Poté, co Líza usedla na své místo, zmizely veškeré stopy předchozího napětí. Ostatní, jako by vytušili, jak se mají chovat, Lízy si nijak zvlášť nevšímali, jen ji po očku sledovali a pokračovali ve svých hovorech. Dívka si spokojeně oddechla a konečně pocítila úlevu i radost z rodinného setkání. A mezi tím vším si klidně plynul čas...

Eliza si velmi uvědomovala hlas hodin, který tepal s přesností srdce.

Tik – tak, tik – tak, tik- tak...

Zdálo se jí, že tento majestátný zvuk přehlušil veškerý hovor v jídelně, že čas je onen vládce, který má hlavní slovo. Nesmlouvavý a spravedlivý. Zaposlouchala se do jeho zvuku ještě hlouběji:

Tik – tak, tik – tak, tik- tak, Vik – tor, Vik – tor, Tik – tak, Vik – tor, Tik – tak, Vik – tor, Tik -
když vtom zvuk hodin ustal.

 

Náhlého zastavení hodin si všimli všichni stolovníci, ale ne každý mu věnoval zvláštní pozornost. Jen baron se zakabonil, měl rád pořádek v domě:

„Zavolejte někoho, ať to spraví,“ nechal se slyšet.

„Ale no tak, Voloďo, přeci si nebudeme kazit dnešní den. Co na tom záleží, kolik času uplyne? Vždyť nikam nespěcháme, nemám pravdu?“ uklidňovala ho Anna.

Baron tedy mávl rukou a ostatní se pustili znovu do jídla a vyprávění. Nikdo nepostřehl, jak křečovitě drží nebohá Líza svou sklenku.

Co znamená? Co to znamená? Tik – Vik? Něco se přihodilo?

Eliza se nemohla zbavit pocitu, že hodiny v jídelně přinesly strašný vzkaz o Viktorově životě. Rozum jí napovídal, že je už dospělá na to, aby věřila na báchorky, ale v srdci cítila děsivou úzkost. S očima hluboce rozšířenýma civěla na zastavenou ručičku hodin. V duchu si říkala, že jestli se cokoliv nepřihodí, na místě tu zkamení.

Dokonce už má vidiny, přistihla se. Nebo snad...?

„Zvláštní! Hodiny už zase jdou,“ podivila se baronka.

Eliza si promnula oči. Tak skutečně, žádné chiméry. Hodiny se po minutě opět samy od sebe rozeběhly.

Tik – tak, tik – tak, tik – tak...

Co jen to může znamenat? děsila se Eliza v duchu.

Musím si zapamatovat, kdy se to stalo.

Ručičky na hodinách ukazovaly půl jedné.

 

Líza nevěděla, jak se jí podařilo setrvat na obědě až do jeho konce, odpovídat na zdvořilé otázky svého bratra a švagra, kteří ji obklopovali a navrch se usmívat. V hlavě jí přesto stále zněl vtíravý tikot hodin a Eliza měla strach, že jestli se opět zastaví, ona zemře spolu s ním.

 

Dívka si povzdychla, berouc do ruky barevnou mušli. Už je to několik týdnů, co se stala příhoda s hodinami. V ten den ráno, před slavností, jí ještě posel doručil dopis od Viktora. Poslední. K němu patřila právě i tato mušle – malý dárek z moře, které Eliza ještě nikdy nespatřila. Každý den hladila porcelánový předmět tak, jako nyní. V dopise jí Viktor vysvětloval, že mušle vyprávějí své příběhy. Stačí je přiložit k uchu a poslouchat. Vzala tedy předmět do ruky a pomalu si jej přiložila k tváři. Chvíli kroužila kolem, jako by měla obavu, že i mušle již ztratila svůj hlas, jako kdysi hodiny. Ale dar moře stále zpíval tklivou píseň o svém dalekém domovu. Ten tón Elizu uklidňoval. Přesto se jí z očí vyhrnuly slzy...  

Slané slzy pokrývaly mušli jako kapky moře, ve kterém byla zrozena.

„Co – co se s ním stalo, mušličko?“ vzlykala Líza.

„Něco se mu muselo přihodit, proto už nepíše. Ty hodiny, přišly mi říct, že...“ ale Líza měla strach doříct svá slova až do konce.  

 

Už ten tlak nemohla snést. Zahalila se proto do kožíšku a rozeběhla se cestou ke kostelu. Tam, ve stínu ticha, ukryla svůj žal. Kostel byl prázdný, ani živé duše. A přesto měla Eliza znovu pocit, jako kdyby tam nebyla samotná. Zkřehlou rukou si sáhla na krk a ze všech sil stiskla svůj medailon. Šepot v hlavě jí napovídal, aby medailon otevřela.

Mám strach, lekla se dívka takové myšlenky.

Berouc medailon do prstů, začala se modlit k Bohu, za Viktorovu duši i za sebe. Když se trochu upokojila, vrátila se pevným krokem zpátky do domu. Rozhodla se, že se zahřeje u kamen v kuchyni. S hrnkem horkého nápoje – tak ji našla starostlivá Aljona.

Beze slova pohladila kuchařka mladou baronku po rameni. Najednou ji cosi napadlo – vstala a opatrně sejmula Elize medailon z krku. Položila ho před ni na stůl a tichým hlasem se zeptala:

„Je čas zjistit, co se v něm skrývá?“

Prstem přitom ukazovala na Elizin medailon. Dívka byla poněkud duchem nepřítomná, ale zachytila slova věrné a moudré kuchařky – a pomalu přikývla.  

Tvář Elizy byla bílá jako stěna. Netušila, jaké hrozné tajemství může skrývat darovaný medailon. Měla strach z jednoho – bála se, že v něm uvidí smrt. Proto byla vděčná, že se Aljona sama nabídla, že není v kuchyni sama.

Zkřehlými prsty popostrčila kovový předmět po stole, blíže ke kuchařce.

Aljona se však zamračila a podala medailon zpět jeho majitelce.  

„Kdepak, Lízinko, to musíte vy sama! Ničeho se nebojte, jsem tu přeci s vámi.“   

Líza se kousla do rtu a oči se jí zamlžily.

Aljonka má pravdu. Ať je uvnitř cokoliv, nesmím být tak zbabělá. Vždyť – já jsem nikdy, do čerta, nebyla zbabělá, pomyslela si.

Třesoucími se prsty se po chvíli pokusila oválek otevřít. Nepodařilo se. Nadechla se tedy, objala na chvíli dlaněmi horký šálek a znovu se pustila do práce.

„Je to ztuhlé,“ vykoktala znaveně.

Pohotová kuchařka však již přispěchala s malým nožíkem. Vida, že dívka je kdoví proč na pokraji sil, sama zašťárala nožem po obvodu schránky, když konečně uslyšela lehké cvaknutí.

Beze slova podala medailon zpět Elizabetě.

První, co byla Eliza schopna rozmazaným pohledem zachytit, byly barvy.

Zdálo se, že v medailonu tedy bylo všechno, jen ne smrt. Ta by přece nebyla barevná. Vytáhla tedy kapesník a protřela si zrak.

„Kdo je to?“ promluvila překvapeně, se směsí úlevy i zklamání.

Nechápavě hleděla na portrét neznámé ženy, který medailon ukrýval.

„Já nevím, slečno,“ zavrtěla hlavou služebná a prsty si podepřela bradu.

„Ale snad,“ pokračovala Aljona.

„Snad byste se mohla zeptat Nikity. Pracuje tady mnohem déle než já, něco by mohl vědět.“

„Nikita,“ utrousila znaveně Líza. „Co asi bude vědět stájník o bohatých dámách z medailonů? Ale když už mi nic jiného nezbývá, zkusím to.“

Až ti bude nejhůř a nebudeš vědět jak dál, otevři ho... zadunělo jí v hlavě.

Ale co se tím změnilo?

Eliza si znovu prohlédla tvář na portrétu.

„Je tak maličká – a tak vzdálená.“

S těmito slovy si položila hlavu na stůl a zavřela oči.



19.

 

Sotva Eliza dovrávorala do konírny a zabouchla za sebou vrata, sesula se znavená k zemi. Šustivý zvuk přiměl Nikitu, aby se otočil, spatřil svou paní a přispěchal jí na pomoc.

Líza s prázdným výrazem v očích jen tiše natáhla ke stájníkovi ruku s medailonem.

Nechápavý mladík vzal starodávný předmět do ruky a přisedl si k mladé baronce.

„Otevři to,“ vysvětlila mu Líza úkol.

„Co je to za ženu? Musím to vědět. Musíš mi pomoci,“ zašeptala dívka, těžce oddychujíc.

Nikita zdráhavě otevřel medailon a zamhouřil oči. Několik vteřin zíral na podobiznu a pak smutně zavrtěl hlavou.

„Bohužel, Lízinko, nevím, co je to za paní.“

Líza se kousla do rtu, prsty netrpělivě poklepávajíc na schoulená kolena.

„Zdá se, že je to nějaká vznešená paní. Kdepak bych já, obyčejný sluha, přišel do styku s takovou dámou. Zeptejte se své matky, ta ji třeba bude znát,“ pokusil se zachránit situaci Nikita.

Eliza si jen tiše povzdychla.

Mladík chvíli přemýšlel. Trápil ho pohled na nešťastnou Elizabetu. Na tu dívku, která mu pomohla sblížit se s Julinkou. Tak by jí přál stejné štěstí s jejím cizím nápadníkem...

Nakonec se Nikita odhodlal, aby promluvil:

„Slečno Elizabeto, musím vám něco říci. Možná mě to bude stát místo, ale zasloužíte si štěstí,“ začal zvolna.

Eliza zdvihla hlavu a údivem rozšířila oči.

„Takže sis přeci vzpomněl, že tu paní znáš?“

„Ach ne, bohužel. Ale chci s vámi mluvit o vaší matce. Je tu totiž něco, co musíte vědět, abyste dokázala bojovat o svoji lásku.“

„Nikito, nemám teď chuť mluvit o svých rodičích. Od léta si s nimi málo rozumím. Tedy hlavně s otcem. Tolik se změnil. Nerozumím mu,“ zahořekovala Líza.

„Ani já mu nerozumím, Lízinko,“ přitakal Nikita.

„Čemu nerozumíš? Vždyť pro mě chce jen to nejlepší. Bohatého ženicha, šlechtice, jako je on sám. Tak, jak se sluší a patří,“ pronesla Eliza ironicky.

Ve stáji znělo hrobové ticho.

„A přitom se oženil s bývalou nevolnicí,“ promluvil konečně mladík tiše. Klacíkem přitom šťáral po podlaze.

Eliza se vztyčila a překvapeně vyhrkla:

„Otec byl dvakrát ženatý? Nikdo mi o tom neřekl!“

„Ne, Elizabeto. Váš otec se oženil jen jednou,“ pokračoval Nikita a přitom pohlédl udivené dívce zpříma do očí.

„Nikito!?!“ zakřičela dívka.

„Chceš říct, že moje matka...!“

„Je bývalá nevolnice z našeho panství, Lízinko. Byla to výborná kuchařka. Zdědila jste po ní to umění, to je očividné,“ usmál se Nikita.

Eliza začala přerývavě oddychovat. Po chvíli se zvedla a chystala se vystřelit z konírny. Silná ruka stájníka ji však zadržela.

„Uklidněte se, slečno. Teď nemůžete běžet za rodiči. Vztekem nic nevyřešíte. Pojďte. Osedlal jsem vám Draka, raději se projedeme,“ domlouval jí Nikita. Zčásti mluvil upřímně, zčásti měl ovšem obavy o svou budoucnost na panství.

V dívčině duši to vřelo, ale cítila, že Nikita mluví vážně. Náhle pocítila zvláštní důvěru a poslušně pokývala hlavou. Jízda na koni jí udělá také dobře.

 

V momentě oba lidé nasedli na hnědáky a vyrazili směrem k blízkému lesu. Eliza uháněla, až ji ostrý vítr bodal do tváří. Z očí jí přitom tekly horké slzy, vítr je však stačil osušit. Kůň uháněl a nepotřeboval žádnou radu. Cítil, kam se jeho paní chce dostat a oddával se cvalu. Neměli na sebe v posledních dnech s Lízou dost času. Eliza byla vděčná svému koni a plně mu důvěřovala. Nevnímala dění kolem, jen nejasně cítila záři zbarveného listoví stromů, které lemovaly cestu. Podzim pomalu lákal zimu, vzduch byl více než studený, cesta místy kluzká. Jeden chybný krok a svalí se mezi vlhké, tlející listí. Kůň však obratně proletěl cestou a sám od sebe zpomalil před vstupem do lesa. Tam Eliza koně zastavila, aby počkala na opožděného Nikitu.

 

„První, jako vždy,“ pokusil se zažertovat Nikita, když dorazil na místo s druhým koněm.

Líza nebyla schopna slova, strnule seděla v sedle a dívala se kamsi do prázdna.

„Proč jsi mi to řekl, Nikito?“ prolomila dívka ticho.

„Protože si zasloužíte znát pravdu. Vaše matka je na vás jistě hrdá, o tom jsem přesvědčen. Vidím, jak se na vás dívá. A... jste jí velmi podobná. Zvlášť v těch prostých šatech. Ještě se na to pamatuji. Byl jsem tehdy malý chlapec. Anuška, totiž paní baronka, mi nosila tajně koláče, co s Varvarou napekla.“

„Takže Varvara byla moje babička?“ zeptala se Líza s novou dávkou slz v očích.

„Ne, Varvara vaši matku jen vychovávala, když se z ní stal sirotek. Znám tu historii jen z vyprávění.“

„Jak se to stalo, že si obyčejná služka vzala barona?“ usmála se Líza bezmocně.

„Bylo to překvapení pro nás všechny. Šuškalo se, že starý baron Ivan Ivanovič by to nebyl nikdy dovolil, ale tehdy už nežil. Jinak by si musel váš otec vzít nějakou jinou nevěstu. A vaše matka Karla Modestoviče.“

„Karla Modestoviče?“

Eliza už se nestačila divit. Tolik nových poznatků a dozvídá se je od stájníka!

„Ano. Varvara ji chtěla provdat za správce. Ale Anna Petrovna sebrala všechnu svou odvahu, uprosila Vladimíra Ivanoviče a ten ji odvezl s sebou do Petrohradu. Odtud odjížděla jako obyčejná kuchařka, ale zpátky se vrátila jako budoucí baronka Korfova. Málem jsme ji nepoznali, jak se změnila. Ptali jsme se, kdo je ta krásná paní, kterou si baron přivezl na statek... a pak,“ pokračoval Nikita ve vzpomínkách.

„Takže otec si vzal kuchařku,“ zašeptala Eliza. A vtom se rozesmála, až vyplašila ptáky schované ve větvích.

„Nikito, ty máš srdce ze zlata,“ řekla nakonec, když se ztišila.

„Už vím, co udělám,“ řekla rozhodně. Pak se podívala na zneklidněného Nikitu a ujistila ho:

„Neměj strach, Nikito, neprozradím tě. Co bychom si počali bez našeho oddaného stájníka!“

Pobídla koně a uháněla zpět na panství.

 

Jak Eliza vkročila do své komnaty, shodila ze sebe šaty kuchařky a začala se probírat svým šatníkem. Konečně našla to, co potřebovala. V karmínových šatech s černými krajkami vypadala vždy o několik let dospělejší.

„Teď ještě přečkat ty úmorné hodiny do zítřka,“ zakňourala.

Náhle ji ovanul proud teplého vzduchu. Dívka se podivila, ale nebyla schopna učinit jediný pohyb. Trvalo to jen malý okamžik. Před očima se jí zatmělo a pak ze stínů vystoupila tvář ženy na podobizně. Postava nehýbala rty, ale přesto promlouvala:

„Ukaž můj medailon svému otci, Elizo!“

Pak se v místnosti opět rozjasnilo. Dívku znovu obklopil chladný podzimní vzduch.

Opatrně se přesvědčila, že medailon je na svém místě. Její medailon!

Pro jistotu jej znovu otevřela. Všechno zůstalo jako předtím. Podobizna, monogram.

„Kdo jsi?“ zašeptala Líza roztřeseně a stiskla medailon pevně v dlani.  


20.

 

Dalšího rána vtrhl Nikita do kuchyně. Aljona po něm blýskla přísným okem. Nikita se však nedal odradit a umlčel ji jediným gestem ruky.

„Zdá se, že přicházejí dobré časy, Aljono,“ řekl.

„A kvůli tomu mě musíš děsit?“ ohradila se kuchařka nespokojeně.

„Slečna Líza dostala psaní, právě jsem ho předával,“ zamrkal Nikita spiklenecky.

Aljona pustila mísu na stůl a spěšně si utřela dlaně do zástěry.

„A jak se Lízinka tvářila?“ zeptala se zvědavě.

„Lízinka?“ opakoval po ní Nikita směšně. „Tak se podívej z okna!“

Kuchařka se skutečna nahnula k oknu a v dálce spatřila – cizí mladou dámu, jak se prochází po dvoře.

„Tak mi aspoň pomoz oloupat jablka,“ řekla Aljona konečně.

Nikita se zamračil, ale pak si poslušně sedl za stůl. Koně se bez něho chvíli obejdou...

 

Elizabeta Vladimirovna se zastavila v temném zákoutí dvora. Odtud ji jistě nikdo neuvidí. Rozechvěle sledovala zledovatělé zápraží. Služebnictvo jej nestačilo uklidit, a tak teď pozorovala osamělé listy, na dlouho uvězněné pod hradbou ledového skla. Ještě nedávno si připadala stejně – jako vězeň v tomto ledovém paláci. Nebýt Aljony, Nikity, matky, u které cítila tichou přízeň, a občasných záblesků radosti, byla by uschla jako ten starý list.

Ale list, který před chvílí přinesl zadýchaný Nikita, zboural hradby studeného vězení. Kousek po kousku se rozletěly a nezbyla po nich ani památka. Přeměnily se ve zbraně, kterými teď bude Eliza bojovat až do úplného vítězství. Tím si byla jista.

Jsem naživu,“ – jen dvě slova, napsaná ve spěchu, doručená unaveným poslem. A pak podpis. Nejkrásnější podpis... stačilo by jen první písmenko, hned by poznala jeho pisatele...

Виктор“... „Viktor“ šeptala si Eliza a očima kreslila toto jméno do ledové země...

Nevěděla, co dělat a jak si zachovat klidnou tvář před Nikitou, který před hodinou dopis přinesl do její komnaty.

„Pošlete nějakou odpověď?“ napovídal jí stájník.

„Ano, ano, odpověď,“ opakovala po něm Líza nervózně.

Ale nic ji nenapadalo... Zmateně pobíhala po pokoji a přemýšlela. Otevřela šuplík u svého stolu a její zrak padl na nikdy nepřečtený francouzský román. Věděla, že uvnitř schovává všechny květy, které od Viktora dostala v létě. Opatrně jeden vyjmula a vložila jej do obálky.

Zase rozkvete...“ připsala na malou kartičku, kterou přidala do psaní.

„Tady je má odpověď,“ řekla Nikitovi.

Sluha převzal psaní a uklonil se. Stála před ním dokonalá šlechtična – se šibalskými ohníčky v očích...

 

Už je čas jít,“ pomyslela si Eliza rozhodně.

Nasála mrazivý venkovský vzduch a pomalým krokem vyrazila vpřed.

 

„Vladimíre Ivanoviči, máte návštěvu,“ oznámil Karl Modestovič.

Baron vzhlédl od novin a zaujatě pohlédl na správce.

„Nikoho nečekám, kdopak to je, Karle Modestoviči?“

„Je to dáma, barone. Neznám ji, ale zde je její navštívenka,“ řekl správce a přiblížil se k baronovi s lístkem na stříbrném tácku.

Vladimír Ivanovič sáhl po navštívence a zakroutil hlavou.

„To jméno mi nic neříká, ale ať ta dáma vstoupí dál. Jsem zvědav, s čím asi přichází,“ řekl.

Karl Modestovič pokývl hlavou a opustil baronovu pracovnu.

„Račte dál, madam,“ prohlásil skutečně obřadně, hned jak zmizel za dveřmi.

Do baronovy pracovny vstoupila mladá dáma v sobolím kožíšku, zpod kterého vykukovaly těžké karmínové šaty. Její tvář byla ukryta v klobouku barvy šatů, ale barona nemohla zmýlit.

Vladimír Ivanovič otevřel překvapeně ústa a přemýšlel, co říci.

Dáma, která plynule přicházela do středu místnosti, jej však přerušila.

„Nic neříkejte, Vladimíre Ivanoviči. A odpusťte mi ten drobný žert se smyšleným jménem. Musím s vámi mluvit. Je to naléhavé,“ promluvila žena sebevědomě, avšak s lehkým úsměvem. Když došla až k zaraženému baronovi, nabídla mu svou pravou ruku k políbení.

Usmála se a pomalu si začala odepínat přezky kabátu.

To Vladimíra Ivanoviče konečně probralo ze strnulosti. Vyšvihl se ze židle a pomohl dámě vyprostit se z kožišin. V pracovně bylo teplo.

Eliza, jako pravá dáma, si ladnými pohyby rukou sejmula kožené rukavice a rozvázala stuhu na klobouku. Odhalila tak před mlčícím otcem nejen své nerozlučné šperky – zásnubní prsten a medailon na krku, ale spolu s nimi také svou dospělost.

Vladimír Ivanovič těžce polkl. Starobylé stříbrné šperky na bledé kůži korunoval bohatý účes, ve kterém se odrážely všechny odstíny červených a hnědých tónů. Snad to způsobovaly poněkud blyštivé šaty anebo ostré zimní slunce, které zvědavě pronikalo skrze okna dovnitř.

Eliza s uspokojením sledovala účinky celého divadla, které svému otci přichystala. Byla si jistá, že nyní s ní bude ochoten jednat jako s dospělou dívkou. Najednou jí ho bylo dokonce líto. Jako mávnutím kouzelného proutku z ní vymizely všechny stopy minulé zloby. Už neměla chuť vylít zde svou pomstu. Ne, zeptá se jen na jedinou potřebnou věc a zase půjde.

„Vlastně jsem se vás přišla zeptat na jedinou věc,“ zopakovala Eliza své myšlenky nahlas.

Vladimír Ivanovič zpozorněl.

„Znáte tento medailon?“ pokračovala tedy Elizabeta, přičemž si kovový předmět obratně sejmula z hrdla a opatrně jej podala otci do ruky.

Takto zblízka připadal Vladimírovi medailon povědomý. Ale nemohl si vzpomenout, kde už jej viděl. Chvíli jej převracel v dlaních.

„Nu, nebojte se, Vladimíre Ivanoviči,“ dodala mu odvahy Líza.

Vladimír vzhlédl a spatřil lehké kývnutí své tajuplné společnice.

Tiché cvaknutí rozlousklo medailon na dvě poloviny a odkrylo portrét mladé usměvavé dámy.

„To je přeci medailon Elizabety Ivanovny Korfové,“ vykoktal baron překvapeně.

„Výborně, barone. Jsem vám hluboce vděčná,“ prohlásila Eliza pevně, snažíc se zakrýt své vzrušení. A nesmlouvavým gestem si vynutila vrácení šperku zpět.

Vladimír Ivanovič jí podal medailon poněkud nerad.

„Co jsme se ho nahledali,“ zamumlal s úsměškem. „A vy si ho klidně nosíte po celou dobu na krku!“

„Važte svá slova, barone!“ ohradila se Eliza s ohněm v očích. Přesto však hovořila klidně dál:

„Ten medailon jsem získala teprve nedávno. Od barona Viktora Sergejeviče Karpova.“

Snad ne od toho zloděje?“ pomyslel si Vladimír. Nahlas to ale nevyslovil.

„Tak tedy, zbývá již jen zjistit, jak se medailon dostal do rodiny Karpových, že? Přemýšlejte o tom, barone. A neobviňujte hned ostatní ze lží a jiných hříchů, sám přeci nejste bez viny,“ zakončila debatu Eliza vítězně.

Sama se chopila svých svršků, uklonila se, a nežli se stačil baron vzpamatovat, opustila jeho pracovnu, jako by tam nikdy nebyla vstoupila.

 

Vycházející postavu zahlédla baronka Korfova.  Nechtěla být viděna, a tak se skryla za závěsem, jako dítě. Když chodbu pohltilo ticho, vydala se na cestu do manželovy pracovny. Zastihla muže zamyšleného tak, že dokonce přeslechl její zaklepání na dveře.

„Mluvil jsi s Lízou?“ zeptala se nedočkavá Anna.

Několik vteřin baron na ženu mlčky hleděl, než konečně promluvil.

„Nevím, jestli jsem mluvil s Lízou, ale určitě jsem mluvil s baronkou, která nosí medailon své pratety Elizabety Ivanovny,“ odtušil Vladimír.

Anna překvapením otevřela ústa. Na chvíli ji vzpomínky na Vladimírovu tetu odvály daleko od přítomnosti... Její toulání v myšlenkách však prudce přerušila baronova otázka:

„Tvrdí, že ten medailon dostala od nějakého barona Karpova,“ řekl Vladimír nedůvěřivým hlasem. „Známe snad nějakého Karpova?“  

Anna při těchto slovech klesla do křesla.

„Karpov? On opravdu žije?“ vyklouzlo jí z pobledlých úst.

Baron se vzezření své ženy zalekl. Vstal od stolu a přiběhl ke křesílku.

„Co se děje, Anno?“ zatřásl se zaraženou manželkou.

Baronka promluvila jen ztěžka: „Takže Karpov? Lízin snoubenec je baron Karpov?“

Vladimír s mírnou nechutí pokrčil rameny.

„Baron Karpov...“ zasmála se Anna, když se trochu vzpamatovala. Pak nasadila vážný výraz, který používala jen ve výjimečných okamžicích:

„Nesmíš jim to překazit, rozumíš!“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karpov

(Hupka, 4. 12. 2007 21:39)

Tak to som veľmi zvedavá, ako to bude pokračovať.

Eliza ...

(Hupka, 17. 11. 2007 22:24)

Super, tak teraz budem ako na tŕni, ako to bude pokračovať. Teším sa na pokračovanie.