Jdi na obsah Jdi na menu
 


When there was Me and You 14 - 16

21. 7. 2009
14.1 Chvíle vzájemného porozumění

Elizabeth seděla v koženém křesle u postele a dívala se z okna. Byl krásný den, slunce hřálo skrze skla okna a ptáci snoubili své hlasy v líbezných duetech. Brzy by se měla vzdát tohoto mírumilovného klidu a připojit se ke své hlučné rodině na snídani o poschodí níž. Odpoledne se vydají z Netherfieldu zpět na cestu domů.

Ostrý zvuk tří zaklepání na její dveře přiměl Elizabethinu mysl k pozornosti. 

„Vstupte, prosím,” řekla Elizabeth roztržitě v domnění, že to Jane přišla, aby se poptala na matčin včerejší pohnutý stav duše.

Namísto toho však, když se klika dveří otočila a otevřela tak dveře ze světlého javoru, byl to Darcy, kdo tam stál. Elizabeth vyskočila ze svého křesla a chvatně se uklonila. 

„Pane Darcy? Nečekala jsem dnes ráno vaši společnost,” začala Elizabeth a dívala se přitom do země.

Darcy vkročil do pokoje a zavřel za sebou dveře.

„Odpusťte, prosím, že se chovám poněkud nevhodně. Naznal jsem však, že moje potřeba promluvit si s vámi je vážnější než dodržení zcela korektního jednání,” prohlásil Darcy, pohlížeje na znepokojený výraz Elizabethin, ve kterém se mihaly záblesky strachu.

„Nejprve bych se vás rád otázal, proč jste včera v noci přede mnou utekla.”

Elizabeth strnula, oči přilepené na špičkách svých nohou. Už takřka zapomněla, že se ji Darcy pokusil následovat poté, co se před ním dala spěšně na úprk.

„Budu se vdávat, pane Darcy. A proto se domnívám, že bychom měli oba mezi sebou udržovat uctivou vzdálenost, abychom předešli jakýmkoli nevhodnostem,” pospíšila si Elizabeth se svou odpovědí. Přitom se mu neodvážila pohlédnout do očí.

A pak se rozhostilo na dlouhou chvíli ticho. Oba mladí lidé totiž právě vzpomínali na minulou noc. Darcy si bedlivě prohlížel Elizabethinu tvář a usoudil, že dívka byla sklíčená čímsi, o čemž on neměl ponětí.

„Rozumím vašemu přesvědčení, slečno Elizabeth. Přesto však věřím, že mezi sebou můžeme urovnat všechna naše nedorozumění dřív, než se cokoliv stane. Hledal jsem vás už od rána, abych si s vámi mohl pohovořit. Můj čas zde se krátí, neboť sestra mě již očekává v Pemberley. Po obědě musím odjet,” pokračoval Darcy a snažil se přijít na to, co mohlo Elizabeth uvrhnout do jejího současného zoufalého stavu.

Třebaže první Elizabethina myšlenka velela omluvit se, opustit místnost a utéct tak před Darcym, její rostoucí zvědavost nad tím, co měl Darcy na srdci, ji přemohla, aby zůstala. Konečně, byl to Darcy, kdo jí neočekávaně zahradil cestu. Ona tedy nebyla na vině, usoudila. Zdvihla proto nejistě zrak a čekala, než bude Darcy pokračovat v proudu svých myšlenek.

„Do Itálie jsem před dvěma lety odjel kvůli výhodnému a úspěšnému rozšíření rodinného podniku,” řekl a zabloudil zrakem na podlahu, očekávajíc Elizabethinu reakci.

Její trpká odpověď přišla vzápětí.

„Vy jste mě opustil kvůli obchodu?”

Darcy sebou trhl. Přesně podle jeho očekávání nebyla Elizabeth nadšena. Ostatně, Darcy takovou reakci od Elizabeth čekal a věděl, že není radno si teď zahrávat. Když jej udeřil ostrý tón jejího hlasu, vnitřně se zkroutil pod tíhou jejího zklamání.

„Ano, k mé velké lítosti. Dostal jsem nabídku od jednoho z mých obchodních partnerů. Ten mě přesvědčil o tom, abych rozšířil působení našeho podniku do Itálie. Vzhledem k rostoucí konkurenci v naší zemi se to zdálo jako dobrý krok k úspěšnému udržení naší rodinné značky,” vysvětloval Darcy a doufal, že jeho dobré úmysly střežit rodinné dědictví ji v hněvu obměkčí a zprostí ho jeho chyb.

„Vy jste mě opustil kvůli rozšíření vaší firmy. Jednalo se tedy o obchod, kterému jste ihned porozuměl a který vám zabral tolik času.” Elizabeth se zamračila a vrhla na Darcyho znechucený pohled. Který obchod, bez ohledu na to, jaké bohatství mohl znamenat, převýšil důležitost jí samotné?

Po vyslechnutí jejích slov Darcy pochopil, že nálada Elizabeth se nebezpečně kazí, a tak usilovně hledal, jak ji zmírnit.

„Slečno Elizabeth, prosím, snažte se pochopit mou situaci. Jednalo se o důležitou a neodkladnou záležitost. Jako hlava rodiny se teď musím starat o to, co bylo majetkem mého rodu po několik generací. Nemohu zklamat svého otce a musím na sebe plně vzít to, kčemu jsem jako syn zavázán.”

„Jen tak dál, pane Darcy, mějte si svůj obchod na prvním místě. Přijde den, kdy nebudete mít žádného pokračovatele se jménem Darcy,” vyhrkla Elizabeth kousavě. V tu chvíli jí bylo lhostejné, že toto její tvrzení odporuje zásadám slušného chování. Jen odmítavě hleděla na muže stojícího před ní.  

Darcy jí vrátil rozpačitý pohled, neschopen pojmout, proč Elizabeth nemůže pochopit a přijmout důvody jeho odjezdu. Jeho důvod byl přece v každém ohledu pochopitelný; jednal jen v dobrý prospěch své rodiny. Pošetile dovolil, aby ho ovládla netrpělivost, a oplatil Elizabeth stejnou měrou. 

„Pokud byste se z rozmaru neutěšila tím, že se zasnoubíte s jiným mužem, pak by vyhlídka na mého dědice nebyla otázkou tak vzdálené budoucnosti.”

„To kdybyste vy neodešel a neopustil mě bez udání důvodu, nic takového bych neudělala,” kontrovala Elizabeth rozzlobeně. Byla jak oheň a hrozilo, že zcela vybuchne.

„Bez udání důvodu? Promiňte, slečno Bennet, ale dal jsem vám k dispozici tolik důvodů, že už bych je dohromady ani nespočetl,” odpověděl Darcy chladně. Snažil se přitom zdržet netrpělivosti v hlase.

„Buďte prosím tak laskav a nedělejte si ze mě blázny, pane. Vy i já dobře víme, že jsme spolu po dva roky vůbec nekomunikovali. A jestli toto bylo vaším záměrem, myslím, že bychom to tak měli i nadále ponechat.”

Darcy upřel na Elizabeth zkoumavý pohled a snažil se v jejích očích najít důkaz jejich nedorozumění. A pak jej našel — matné třepotání od bolesti, které prosvítalo za zorničkami jejích kaštanových očí.

Pak tichým hlasem řekl: „Psal jsem vám, slečno Elizabeth. Psal jsem vám tolikrát, tolik dopisů, že už ani nevím jejich počet.”

Elizabeth na něj pohlédla, zatímco se mezi nimi rozhostilo hluboké ticho. On jí psal? Dokonce tolikrát, že už to ani nelze spočítat? Pak tedy, proč po dvou letech vytrvalého třídění pošty neobdržela jediný dopis?

„Prosím?” zeptala se žádostivě a váhavě se na nej zahleděla.

„Psal jsem vám, pravidelně a věrně po celý rok.” Darcy se odmlčel a pohlédl na Elizabeth, jejíž zklamaná tvář se měnila v úžas. „Po prvním roce jsem přestal, neboť jsem od vás neobdržel jedinou odpověď. Domníval jsem se, že jste si nepřála se mnou více mluvit a že váš hněv z mého odjezdu zapříčinil odmítnutí veškerých mých pokusů o zachování našeho vztahu.”

„Ale slečna Caroline říkala—” začala Elizabeth.

„Co říkala slečna Bingley?” vyhrkl Darcy štiplavě. Jeho tón zněl chladně a jadrně, když vyslovoval Carolinino jméno.

„Řekla, že jste se za svůj pobyt v Itálii nikdy neobtěžoval o mně promluvit. Řekla, že kdykoliv bylo moje jméno vysloveno, choval jste se lhostejně a vlažně,” odvětila Elizabeth.

Její tichá odpověď se setkala s Darcyho hlasitým vyšetřováním.

„A odkdy vám rozum velí, abyste naslouchala čemukoliv, co říká slečna Caroline Bingley?”

Elizabeth znovu pohlédla na Darcyho, zatímco její hlava byla zaměstnaná přívalem myšlenek.  Darcyho hluboký a naléhavý hlas, zdálo se, v ní probudil znovu veškerý její cit. Nikdy ve svém životě se nemohla cítit hloupěji. Elizabeth se ptala sama sebe. Odkdy hodnotila Carolinina tvrzení jako důvěryhodnější než ta od Darcyho? Jestliže něčí prohlášení zaváněla nedůvěryhodností, pak jistě patřila Caroline Bingley. Darcy možná byl lhostejný k jejím citům, ale jakkoli, on nebyl lhář. Jak byla hloupá, že se nechala ovládnout Carolininými řečmi. Když si Elizabeth uvědomila celou hloubku své pošetilosti, zrudla ve tváři a v rozpacích svěsila hlavu.

Poté, co Darcy spatřil, jak se Elizabeth zarděla, pochopil, že uhodil správným směrem.  

„Nedostala jsem jediný z vašich dopisů,” zněla její tichá odpověď po krátké chvíli naplněné tichem.

 

„Já vím. To bylo také to nedorozumění, které jsem si s vámi chtěl vyjasnit,” odvětil Darcy jemně, s ulehčením, že jeho těžké rozhodování bylo vyřešeno. Elizabeth přikývla.

14.2 - dokončení kapitoly

Dvojice nadále hleděla jeden na druhého, oba ponořeni do přítomnosti, do radosti z jejich nečekaného usmíření. 

Elizabeth pohlížela na muže stojícího před ní a zjistila, že nenachází slov. Již jednou předsudky ovládly její myšlení a teď znovu. Byla tak přesvědčena o Darcyho nonšalantním charakteru, že zcela opomněla posoudit i jiné možnosti. Obvinila Darcyho z lhostejného jednání a sama přitom byla slepá k vlastní tvrdohlavé lhostejnosti.

„Omlouvám se za všechna obvinění, které jsem na vás uvalila. Byly jen důsledkem trhlin mého vlastního charakteru,” řekla Elizabeth, která zatoužila vypovědět Darcymu o jejích vlastních pocitech. Neschopna zadržovat nadále své myšlenky, pokračovala.

„Procházela jsem poštu den co den, abych zjistila, není-li tam dopis určený pro mě. Po měsících mého marného snažení jsem uvěřila, že mé podezření v tom, že jste chtěl přerušit veškeré naše vztahy, je skutečností. Konečně, vy jste muž vysokého postavení, zatímco já jsem jen obyčejná dívka. Měla bych být vlastně jen vděčná za to, že jsem díky své povaze byla schopna zaujmout oko gentlemana,” pronesla Elizabeth tiše. Když mluvila o jejich původu, které je na tomto světě rozdělovalo jeden od druhého, sklopila oči.

„Nikdy bych si nepřál zpřetrhat s vámi jakékoliv vazby. Naopak, udělám vše, co bude v mých silách, abych získal zpět každé pouto s vámi, které bylo ztraceno. A nikdy jsem nepřemýšlel o našem společenském rozdílu, slečno Elizabeth. Dávno jste mě naučila, že postavení ve společnosti nevypovídá o skutečném charakteru člověka. Vy jste mi rovna stejně jako kdokoliv jiný v této zemi a já vás budu obdivovat neméně než jakoukoliv ženu mého postavení, ne-li více.”

Elizabeth upadla do tichosti. Ve snaze nerozplakat se, zamrkala, aby zahnala slzy. Nebylo pochyb o tom, že Darcy ji stále miluje. Jediné, co mohla udělat, bylo vyčinit sama sobě za svou tvrdohlavou a zbrklou povahu. Už od dob, kdy byla ještě dítětem, musela zvolit vždy svou cestu, a tak se o sebe postarat. Protože její matka jí nikdy s jejími starostmi nepomohla, rozhodovala se Elizabeth sama v tom, jak se zachovat. S její tvrdohlavou a odhodlanou povahou vedla její rozhodnutí často k neradostným vyústěním situace. Tentokrát její ukvapená volba bez rozumného uvážení sice dočasně zmírnila její bolest, ale Elizabeth za ni zaplatila příliš vysokou cenu – prožít budoucnost bez muže, kterého milovala.

„Chtěla jsem vám napsat,” zašeptala jemně Elizabeth. Slova ztěžka opouštěla její ústa. Darcyho mlčení ji pobízelo k pokračování.

„Neznala jsem důvod vašeho odjezdu, a proto jsem s vámi tak velmi chtěla mluvit.” Po krátkém zaváhání a odmlce se Elizabeth zeptala: „Proč jste mě před vaším odjezdem nenavštívil? Cítila jsem se opuštěná a zraněná tím, že jste mi nedal žádnou zprávu ani vysvětlení. Jeden den jste tu byl a další den už jste byl pryč. O vašem odjezdu jsem se dozvěděla z jiného zdroje. Nevěřil jste, že bych byla schopna vás pochopit? Anebo jste mě nepovažoval za hodnou svěřit se mi důvěrně o dění ve vašem podniku?”

Darcy odvrátil zrak, neschopen hledět Elizabeth do očí. To, že ji neinformoval o svém odjezdu, byla pravděpodobně záležitost, která ho mrzela nejvíce. Přestože původně zamýšlel vysvětlit ji celou situaci formou dopisů, neměl tušení, že vzdálenost mezi nimi ji připraví o veškerá jeho slova. Jakmile se vrátí na Pemberley, sliboval si Darcy, vypátrá příčinu té záležitosti. Ale ze všeho nejdřív se rozhodl podrobit výslechu Caroline Bingley.

„Má drahá slečno Bennet, nikdy bych vás nepovažoval za neschopnou porozumět čemukoliv, co jsem vám chtěl sdělit.  Věřte mi, chtěl jsem vám to říci. Opravdu, chtěl,” odpověděl Darcy vážně, zatímco se posunul o krok blíže k Elizabeth.

Elizabeth na Darcyho pohlédla, v očích se jí zračilo pohnutí. Nejistým hlasem zašeptala:

„Proč jste tedy nepřišel?”

Darcy na chvíli utichl, neboť se styděl za svou vlastní odpověď. Otevřel ústa, aby je znovu zavřel. Potom se zhluboka nadechl a promluvil. Jeho hlas byl něžný a jemný.

„Nebyl jsem dost silný.”

Elizabeth nadzdvihla obočí, neboť očekávala poněkud jinou odpověď, než tato čtyři slova, kterými Darcy popsal své slabé místo v povaze. Vida Elizabethinu zmatenou reakci, pokračoval ve vysvětlování.

„Nevěřil jsem, že budu mít sílu vás opustit poté, co vás spatřím. Velice mě bolelo, že vás opouštím kvůli takové záležitosti, a věděl jsem, že budeme od sebe vzdáleni na dlouhou dobu. Proto jsem se rozhodl, že vám raději napíši. Myslel jsem si, že bych nebyl schopen se od vás odtrhnout, kdybychom se loučili osobně.”

Dvě slzy stékaly Elizabeth po tváři, když se otočila ve snaze setřít si je. Ucítila hladkou dlaň, jak se dotkla jejího ramene a přiměla ji otočit se nazpět.

Neplačte, prosím, slečno Elizabeth,” promluvil hlubokým hlasem, zatímco jí palcem jemně utíral slzy. Jak ho bolelo vidět ji plakat.

Elizabeth se od něj odvrátila a pomalým krokem se přesunula na druhou stranu pokoje. A posléze pokračovala v tichém přecházení po místnosti sem a tam. Darcy ji po krátkou chvíli pozoroval a pak se odvážil vyslovit to, co měl na srdci. 

„Slečno Bennet, třebaže jste zasnoubena, nejste ještě vdaná. Pokud jsou vaše city stejné, jako mé city k vám, pak ještě není pozdě na zrušení vašeho zasnoubení.”

„Ne,” zněla jasná odpověď Elizabeth. Nemohla způsobit Matthewovi totéž trápení, které sama tak dobře poznala. Bylo by to bezcitné a kruté nechat jej trpět pro pošetilost druhých. Ne, ona nedovolí, aby k tomu došlo, ani kdyby to znamenalo záchranu jejího vlastního štěstí.

„Už mě nemilujete?” zeptal se Darcy zmateně. Zrakem přitom hledal oči Elizabeth, pln starostí a obav.

„Ne.” Elizabeth zavřela oči a přinutila se říci toto slovo, zatímco další slzy stékaly po jejích tvářích.

Ticho hlasitě dopadalo na zem poté, co se Elizabethina jednoslabičná odpověď bolestně zarývala do Darcyho mysli. Byl překvapen, kolik bolesti může způsobit jediné slůvko. Bezradně pokládal Elizabeth další otázky.

„Nic ke mně necítíte? Ani zrníčko citu?“ otázal se chraplavým hlasem.

Elizabeth ztěžka vydechla a zavrtěla hlavou.

„Už jednou jsem vás vymazala z mysli. Dovedu to učinit i podruhé.”

„Vymazat z mysli? Zapomenout? Zcela jistě si musíte pamatovat něco z toho, co se mezi námi odehrálo. Určitě nejsem z nás dvou jediný, kdo má tyto — tyto pocity.”


Elizabeth se pohnula a vzhlédla na Darcyho, řka: „Ne, pane. Moje city k vám už nejsou takové, jaké byly před dvěma lety.”

“Ale to jsme mohli být my dva!“ zvolal Darcy v beznaději. Dávno již ztratil svou vyrovnanost.
„Co, prosím?” otázala se Elizabeth, nejsouc si jista, o čem Darcy hovoří.
„Vaše sestra a Charles,” vyhrkl netrpělivě. Prsty měl pevně sepjaté v pěsti, jak se snažil sám sebe udržet pod kontrolou.
„Být šťastně oddáni. Moci prožít celý život s milovaným člověkem,” dodal o mnoho jemnějším tónem.

„Ano, mohlo se nám to stát, pane Darcy,” promluvila Elizabeth, zatímco se krokem přiblížila k Darcymu tak, aby mu mohla hledět do očí.
„Mohlo se nám to stát,” zopakovala. Její pohled se setkal s jeho zoufalým zrakem. Se slzou, která jí skanula z oka, dodala:
„Mohlo se nám to stát, kdybychom to byli my – vy a já.”  

Darcy hleděl na Elizabeth a přikývl. Pochopil. Nebylo v jeho moci vydobýt si její lásku. Pokud tohle bylo jejím přáním, bude to tedy snášet. Přemožen smíšenými pocity, sklonil se k ní. Víc než kdy jindy zatoužil políbit ji, očima se vpíjel do jejích očí, bloudil po její tváři i rtech. Sám se raději kousl do rtu a znovu na ni lačně pohlédl. Pak se otočil a vydal se směrem ven z pokoje. Když se jeho ruka dotkla kliky dveří, otočil se a zadíval se na Elizabeth naposledy.

„Jsme si tak blízko,” řekl nalomeným chraplavým hlasem. „Tak blízko a přece tak vzdálení.”
Elizabeth, jež zůstala opuštěná ve svém pokoji, se za ním dívala. Své oříškové oči měla plné slz.

15. Upnout se k naději

Tři elegantní kočáry se postavily do řady a jejich pasažéři se do nich usadili, sotva se rozloučili s hostiteli. Protože Charles trval na tom, aby jízda byla co nejpohodlnější, jela v prvním kočáře paní Bennet s Kitty, ve druhém pan Bennet, Mary a Elizabeth; a v posledním Darcy. Z panství Charlese odjížděla paní Bennet spokojená. Zcela očividně ještě prožívala nadšení z úspěšného sňatku své dcery. Z téhož panství ale také odjížděla domů Elizabeth, se slzami na krajíčku od okamžiku, kdy se objala se svou sestrou, aby ji pak ponechala zde, zatímco ona musela nastoupit do kočáru.  Dvojí rozloučení v jediný den na ni bylo příliš.

Ještě než se kočár rozjel, rozhlédla se Elizabeth naposledy po Netherfieldu. Jeho pan a paní stáli před domem a mávali svým hostům na rozloučenou. Darcyho ani Caroline Bingley nebylo možno zahlédnout. Daleko od Darcyho přítomnosti si Elizabeth pomyslela, že jejich rozchod byla rozumná volba. Bylo to pro jejich dobro. Jaké mělo být ono dobro, však nevěděla a pouze její neustálé přesvědčování sebe sama ji utvrzovalo v tom, že se zachovala správně.  Elizabeth otupěle seděla na svém sedadle, když se kočár začal vzdalovat od Netherfieldu. Prázdným pohledem se dívala skrze okénko ven.

Za normálních okolností by si Jane ihned všimla náhlé změny v chování její sestry a zahrnula by ji patřičnými dotazy. Avšak Janina nepřítomnost spolu s obvyklou netečností pana Benneta ponechala rozmrzelou Elizabeth vracející se na Longbourn nepovšimnutou. Elizabeth byla tomu, že si jejího chování nikdo z rodiny nevšiml, ráda. A přestože zaslechla jednu nebo dvě poznámky na adresu její zamlklosti, mohla zbytek dne prožít v poklidném tichu.


Zatímco se Elizabeth se svou rodinou připravovala na jejich odjezd, Darcy se vydal, aby našel Caroline Bingley. Nalezl ji, jak se prochází kolem usedlosti. Caroline zahlédla Darcyho koutkem oka, ale rozhodla se jít dál tak, jako by jej ve skutečnosti neviděla. Když však zaslechla jeho rychlé kroky blížící se k ní, nemohla si pomoci a otočila se. V duši pocítila obavy a podivovala se nad tím, proč ji takovým způsobem Darcy vyhledal.  

Caroline pohlédla k Darcyho tváři. Jeho chladný a kamenný výraz ji svíral, že ji stálo značené úsilí tvářit se navenek klidná.  

„Co jste to řekla slečně Elizabeth o minulé noci?” nalehl na ni příkrým tónem, který naznačoval znechucení a zlost.  

„Ale pane Darcy, jak příjemné vidět vás! Rozhodla jsem se pro dlouhou procházku v tomto rozkošném slunném dni. Není ten sníh jednoduše nádherný? Jak odráží paprsky slunce, jak se krásně třpytí! Není zima to nejhezčí —”

„Odpovězte mi, slečno Bingley,” řekl Darcy, jeho přísný hlas začal opouštět pravidla slušného vychování.

Po tvrdém přerušení jejích slov, se Carolinina tvář zkroutila. Její rysy poklesly a její snaha o lehkomyslnost byla ta tam.  

„Pane Darcy, nezeptáte se mě přece, jak se dnes cítím?” vystřelila na něj obratem a pokračovala tak ve svém úmyslu neodpovídat na jeho otázku.

„Neradím vám, abyste si se mnou zahrávala, slečno Caroline.”

Caroline pohlédla na Darcyho a její zrak zostřel. Přišel sem kvůli Elizabeth, to tedy znamená, že se dnes ráno něco stalo. Caroline si umanula, že nejprve zjistí, k čemu došlo, než Darcymu odpoví. Věděla totiž, že Darcy se dá na odchod ihned poté, co se dozví svou odpověď.

„Něco se přihodilo, pane Darcy? Vypadáte příšerně bledě. Snad si s vámi slečna Elizabeth znovu nepohrávala? Jak nevkusný má ta žena charakter. Ona snad žije jen pro čistou radost z cizího neštěstí.”

Darcy zavrčel. Jeho klid se vytratil, zatímco jeho rozčilení stoupalo.

„Nikdy v mé přítomnosti nebudete mluvit o slečně Elizabeth Bennet tak ubohým způsobem, jako jste to právě učinila. Rozuměla jste mi?” odpověděl chladně, sám překvapen, jak rychle se jal Elizabeth bránit .

Caroline se kousla do jazyka a odvrátila hlavu. Odmítala Darcymu odpovědět. Darcy se rozhodl ji ignorovat a pokračoval:

„Během svého pobytu v Itálii jsem psal slečně Elizabeth dopisy. Vy jste se nabídla, že mi některé pomůžete doručit. Slečna Bennet mě ale informovala, že nedostala ani jeden z nich. Jak si vysvětlujete, že k tomu došlo?”

Caroline zrudla. Takže Elizabeth s Darcym dnes ráno přece jen hovořila. A teď tu Darcy vyslýchá ji.  

„To nevím,” řekla. Uvědomila si, že pro ni bude lépe, když toho řekne co nejméně, jinak by ji jazyk mohl zradit.

„Řekněte mi pravdu. Stejně si ji dřív nebo později sám zjistím.”

„Vy mě obviňujete, pane Darcy? Má nabídka pomoci vám doručit některé z vašich dopisů v době, kdy jste byl příliš zaneprázdněn, stojí v tuto chvíli proti mně? Radila bych vám, abyste přestal s obviňováním, neboť pokud byste se takto zachoval k ženě, která by byla v nižším postavení, než jsem já, pojala by to jako nejvyšší urážku a již nikdy více by se s vámi nesetkala,” namítla Caroline. Poslední slova pronesla se zvýšeným pocitem triumfu, neboť věřila, že její káravý tón Darcyho donutí k opětovné disciplinovanosti.

Darcy pochopil, že Caroline nikdy nepřistoupí na to, aby promluvila proti svým zájmům, přestože její neklid a odmítnutí odpovědět mu zvyšovaly jeho podezření. Naznal, že ten případ bude muset vyřešit jiným způsobem, a odpověděl na její slova tak formálně, jak jen to dovolovalo jeho okamžité rozpoložení.

„Žádná žena v mé blízkosti, kterou bych mohl díky tak dostačujícím důkazům obvinit, jako v tomto případě, nebude nikdy tou, se kterou bych chtěl být osobně spojován.”

Po jeho odvetě pozbyla Caroline slov. Ještě než se stihl otočit na cestu zpět do domu, spatřil Darcy pobledlou Caroline dívající se za ním. S krátkým pokynutím se omluvil a vysvobodil se tak z její nepříjemné společnosti.

Když se vrátil na Netherfield, rychle si pobalil své věci a byl připraven odjet na Pemberley. Chtěl si ověřit důvod zmizení svých dopisů a toužil s tím také obeznámit Elizabeth. Nepřál si nic víc, než aby byla Elizabeth ubezpečena o jeho oddanosti, upřímnosti a lásce k ní. Přinejmenším se potom rozejdou s tím, že jeho city byly správně vyloženy a pochopeny bez jediné pochyby.

Darcy seděl v kočáře, s myslí zatemněnou od svých myšlenek. Za celý svůj život si jen stěží připouštěl upínat se k naději. Jednou to však udělal a Elizabeth se na krátký čas stala jeho. Když se na obzoru objevilo Pemberley, vzpomněl si Darcy na poslední Elizabethinu návštěvu zde, s její tetou a strýcem.   Sledoval očima tu cestičku, kde, jak si pamatoval, je našel se procházet kolem. Srdce mu tehdy tlouklo a žaludek měl sevřený, neboť si nikdy předtím nedokázal představit, že by zvládl vyslovit vhodný pozdrav. Darcy se této vzpomínce lehce pousmál. Jak se ženě, jako je Elizabeth, podařilo vyvolat v něm takovou bouři citů? To nikdy nepochopí.  

Když Darcy vystoupil z kočáru a vrhl se do náruče své sestry, otočil se ještě nazpět a prohlédl si onu cestu. Jednoho dne se tu s ním bude Elizabeth procházet. Jeho srdce bylo naplněné silným odhodláním získat ji zpět, vydobýt si její přízeň a tu samou lásku, kterou k němu už jednou pojala. Dříve než se vyprostil z objetí a znovu se začal soustředit na svou rozzářenou sestru, dovolil si Darcy ztratit se ve své zoufalé touze a naději, že jeho vztah s Elizabeth bude obnoven.

16. Záblesk charakteru

Darcy znaveně pohlédl na svůj pracovní stůl. Po dobu, kdy byl pryč, se nahromadily úkoly, jež bylo třeba dokončit. Hromada dokumentů se vršila v hrůzostrašně vypadající komíny. Darcy si vzdychl. Neměl ani trochu motivace, aby se zaobíral svými obchodními záležitostmi, žádnou chuť podívat se, jak si vede jeho podnik. Za poslední měsíc se ponejvíce věnoval pročítání záznamů z římské poštovní stanice. Poslal jednoho důveryhodného sluhu a poslíčka, aby získal kopie oněch záznamů. Přestože byli tamní úředníci nejprve neochotní k podání tak důvěrných informací, díky dobrému zvuku jména jeho rodiny byl nakonec Darcy schopen dosáhnout svého. Po návratu obou mužů se Darcy pustil do hledání v obšírných zápisech poštovní historie.

Po nespočetných hodinách strávených prohlížením Darcy naznal, že žádný z jeho dopisů nebyl nikdy z Říma odeslán. Napsal jí tak mnoho dopisů, že bylo nemožné, aby si nevšiml ani jediného zápisu.  Po opětovném pročítání záznamů byl již téměř schopen zapamatovat si řadu dopisů od některých osob. Původně se Darcy domníval, že byly jeho dopisy po odeslání odkloněny ze své cesty. Jaké však bylo jeho překvapení poté, co zjistil, že neexistuje jediný zápis, který by odeslání dopisů doložil.

Svraštil obočí, neboť si nedokázal představit, jak se to vůbec mohlo stát. Bylo jasné, že poštovní úřad neměl s celou záležitostí pranic společného. Takové založení dopisů mohlo zavinit jedině jejich předání do rukou. A když teď o tom přemýšlel, jeho dopisy opravdu putovaly do jistých rukou.  Caroline Bingley se několikrát horlivě nabídla, že doručí jeho dopisy na poštu, prohlašujíc přitom, že on je příliš zaměstnaný, aby to mohl udělat sám. Cesta na poštovní stanici bylo něco, čím on nemůže přece ztrácet čas, říkala.

Darcy zbystřil svůj zrak. Pochopitelně, slečna Bingley by mohla být tím největším viníkem v celé této záležitosti. Čím více Darcy nad touto možností uvažoval, tím větší to dávalo smysl. Ale jak od ní může získat doznání? Ona zcela určitě nebude nikdy ochotna přiznat se k odpovědnosti za takový čin. To se dříve provdá za žebráka, než by přiznala svou chybu. Darcy hleděl z okna, hlavu v dlaních, a přemýšlel.

Snad jí pohrozit? Ne, to bylo příliš negentlemanské. Nemohl by si s čistým svědomím dovolit takové jednání k ženě. Pak ale — co by přinutilo Caroline odemknout ústa a přiznat se? Co by ji přimělo všechno čestně a důkladně vysvětlit?

Po další hodině hloubání dospěl Darcy k názoru, že k uskutečnění jeho plánu bude nevyhnutelná Carolinina přítomnost. Byl to velice prostý plán. A pokud se jej podaří dobře provést, velmi pravděpodobně odhalí trhlinu v Carolinině charakteru a navodí její doznání. Zaklepání na dveře přerušilo Darcyho myšlenky a on roztržitě vyzval osobu stojící za dveřmi, aby vstoupila. Když se dveře otevřely, stála v nich paní Reynolds.

„Tak copak způsobilo váš naléhavý příchod?” otázal se Darcy, podiven nad tím, že obvyklý klidný výraz jeho hospodyně teď vystřídalo rozrušení.

„Pane,” trhla sebou paní Reynolds. „Vaše teta, lady Catherine de Bourgh, vás očekává v přijímacím salónu.”

„Co ji sem přivádí?” zakabonil se Darcy v reakci na nečekaný příjezd jeho tety.

„Nejsem si jistá, pane Darcy, ale vzala s sebou i svou dceru, slečnu de Bourgh.”

„Anne?” zeptal se Darcy, kterému se při té myšlence napřímilo obočí. Jeho sestřenice Anne byla vždy příliš slabá, než aby byla schopna cesty. Bylo to již několik let, co se naposledy objevila na Pemberley. Jak zvláštní, že přijela na Pemberley se svou matkou, pokud ovšem —

„Pane Darcy?” ozvala se hospodyně, ukazujíc na dveře.

„Ach ano, děkuji vám, paní Reynolds.” Darcy se vymanil ze svých myšlenek a domněnek a odebral se do salónu.

Když vstoupil do místnosti, jeho teta a sestřenice již byly usazeny. A vedle nich Georgiana. Darcy se uctivě uklonil a pozdravil svou tetu a sestřenici tak zdvořile, jak jen dovedl.

„Drahá teto a sestřenice, jaká radost, že jste nás dnes navštívily v Pemberly,” pronesl přívětivě a snažil se přitom, aby tón jeho hlasu zněl vesele.

Lady Catherine našpulila své rty, zatímco její dcera tiše odpovídala na Darcyho pozdrav.

„Dost zvořilostí,” promluvila kysele lady Catherine. „Nechte mě říct, co mám na srdci. Kolik máš roků, Fitzwilliame? Ale jistě, pro mladého muže, jako jsi ty, už je zcela vhodné a oprávněné pomýšlet na sňatek, že?”

Darcy stál nehnutě na místě, jeho údy napjaté. Naléhavá žádost jeho tety, aby se oženil, bylo to poslední, co chtěl slyšet. Věděl, že jeho teta bude pokračovat ve svém monologu, pokud on bude zticha, a proto se rozhodl promluvit.

„Mohu vás ujistit, drahá teto, že sňatek je záležitostí mé budoucnosti, třebaže to není věc, kterou si přeji právě v tuto chvíli,” odpověděl.

Oči lady Catherine se zabořily do očí jejího synovce na znamení, že ona s Darcyho tvrzením nesouhlasí.

„Teď jsi mladý, ale nezůstaneš mladý navěky. Čím dříve se oženíš, tím lépe. Čím dříve si zajistíš dědice, tím lépe pro rodinu. Kromě toho, Georgiana může být v dámské společnosti. Chystám se ji do takové uvést a ona je s tím už obeznámena,” řekla lady Catherine a laskavě přitom hleděla na svou dceru.

„Drahá lady, jsem si jistý, že taková rozhodnutí mohu docela dobře činit já sám, ačkoliv jsem vděčný za vaši ochotu,” přinutil se říci Darcy. Jeho tón přitom ochladl a zněl již docela jinak, než před chvílí.

„Ty, můj synovec, budeš činit taková rozhodnutí sám?” zasmála se lady Catherine a rozhodila přitom rukama. „Mám ti připomenout onen velmi nevhodný a nestydatý vztah mezi tebou a slečnou Bennet?”

Darcy začal těžce dýchat. Tušil, že zmínka o Elizabeth dříve či později padne.

„Nebudu teď rozebírat, s kým se oženil tvůj přítel, pan Bingley, ale troufám si říci, že mám jisté právo vzít záležitosti okolo tvého sňatku do svých vlastních rukou.  Nicméně, předpokládám, že případ té drzé a nestoudné slečny Miss Bennet, jakožto její nesnesitelné rodiny se nás už netýká, když je teď slečna zasnoubená a bude se vdávat. Díky Bohu!” dodala triumfálně. Poté, co se mezi ní a slečnou Bennet odehrála jejich poslední nepříjemná debata plná vášní, měla touhu se jí navždy zbavit.

Darcy se držel, aby nevybuchl. Chladným hlasem řekl: „Žádám vás, abyste o rodině slečny Bennet nehovořila tak špatně. Neudělali nic, kvůli čemu by si zasloužili tak krutá slova.”

„Nejsem tu proto, abych s tebou konverzovala o slečně Bennet, Fitzwilliame. Ona nestojí za to, abych kvůli ní ztrácela čas,” prohlásila lady Catherine a rukou učinila doprovodné gesto. „Jsou mnohem důležitější věci, které s tebou chci probrat. Tak tedy, moje drahá Anne by pro tebe byla velmi vhodná žena. A spojení našich rodů by bylo naprosto ideální.”

Darcy pohlédl na svou ubohou sestřenici, jež seděla vedle své matky a oči měla sklopené k zemi.

„Anne by ti teď chtěla něco říci osobně. Pochybuji, že bys mohl být tak bezcitný a odmítnout tak milou dívku. Tak, prosím, dítě, pověz svému snoubenci o svých myšlenkách,” naléhala lady Catherine a jemně přitom svou dceru postrčila.

„Nejsem její snoubenec,” vymínil si Darcy chladně.

„Uklidni se, Fitzwilliame, kde je tvé dobré vychování? Mluví s tebou žena, a to žena velmi dobře postavená,” hubovala Darcyho teta a významně se na svého synovce zadívala.

Anne se otočila ke své matce a měkkým hlasem ji prosila: „Mamá, jsou tu jisté okolnosti, o kterých bych ráda hovořila pouze s Fitzwilliamem. Mohla byste nás nechat několik minut o samotě?”

Lady Catherine pohlédla na svou dceru. Zdálo se, že pochopila, že konverzace mezi sestřenicí a bratrancem přinese více užitku bez její přítomnosti. Annina mírná povaha a šarm bude jistě dostačující v tom, aby přesvědčila jejího neomaleného synovce.

„Jistě, drahoušku. Myslím, že neuškodí, když vás nechám na chvíli o samotě. Zavolej mě, až budeš hotová, Anne,” odvětila a ihned opustila místnost.

Poté, co lady Catherine a Georgiana, která po celou dobu rozhovoru seděla v tichosti, odešly, rozhostilo se mezi Darcym a Anne hrobové ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co říci druhému, a oba těžce oddychovali.

Darcy vzhlédl na Anne a vyčkával na její slova.

„Mé umysly vdát se za vás jsou stejně silné, jako váš záměr oženit se se mnou,” prohlásila Anne na rovinu s pohledem na Darcyho.

Darcymu se z překvapení nad tím, že slyší svou jindy tak tichou a pokornou sestřenici hovořit tak ostrým a prudkým tónem, rozšířil zrak. Po krátké chvíli promluvil:

„Výborně. Jsem rád, že jsme si vyjasnili naše úmysly. Ačkoliv, pro vaši matku by bylo ohromně dobře, kdyby byla s touto myšlenkou srozuměna,” odvětil.

„Dobrá, tedy se o mě nezajímáte.”

Darcy se podezřívavě zahleděl na svou sestřenici. Z jejího prohlášení byl zmatený. Opatrně volil svá slova, když namítal:

„Já nejsem muž, který vám může dát štěstí, jaké si zasluhujete, Anne. Sňatek mezi námi dvěma by-”

„Byl ten nejméně šťastný příběh lásky, který kdy spatřil světlo světa,” dokončila za něj Anne s jemným a chápavým pohledem.

„Vy ji milujete, Fitzwilliame. Viděla jsem vás dva spolu. Tvořili jste tak skvělý pár. Vůbec si mé matky nevšímejte. Snažila jsem se jí cestu sem k vám rozmluvit, ale ona nechtěla slyšet. Ale nyní, když jsme si vzájemně vyjasnili naše názory, půjdu za ní a postavím se proti ní. Nemějte obavy, drahý bratranče, sama tuto záležitost vyřeším.”

Nikdy předtím necítil Darcy tak hlubokou vděčnost ke své sestřenici. Třebaže se Anne odjakživa spíše své matce i jiným podřizovala, byl rád, že v jejím chování je špetka odhodlání a rozhodnosti.

„Jsem vám velice vděčen, Anne. Přijměte mé vřelé díky,” řekl Darcy a s ulehčením si oddychl. Jednání s Anne bylo mnohem jednodušší, než si myslel.

Anne se krátce uklonila a věnovala svému bratranci letmý úsměv, než se odebrala ven z pokoje.  Darcy klesl do křesla, zavřel oči a silně si promnul čelo. Chystal se zdřevěnět ve svém křesle, neboť si byl jist, že jeho rozzuřená teta v krátké chvíli seběhne po schodišti dolů.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

16.kapitola

(Hermionka02, 21. 8. 2009 20:29)

Další skvělá kapitola, aspoň něco se Darcymu daří!

:-)

(aenes, 19. 8. 2009 11:53)

další kapitola je vynikající, nemůžu se dočkat dalšího pokračování, je to čím dál více napínavější

...

(terka, 5. 8. 2009 9:13)

jako vždy skvělá kapitola, nemám co bych dodala

:-)

(aenes, 28. 7. 2009 19:42)

klobouk dolů, s tím překladem jsi se poprala opravdu skvěle!

ach...

(Hermionka02, 28. 7. 2009 18:38)

To je opravdu krásná kapitola! Už se nemůžu dočkat, jak se to nakonec vyvine, i když to tuším...hezký překlad

super

(káťa, 28. 7. 2009 14:11)

krása, jen tak dál!! tahle kapitolka se mi moc líbila, taky už se nemůžu dočkat pokráčka:-)

:-)

(aenes, 24. 7. 2009 19:07)

nádherná kapitolka, už se nemůžu dočkat dalšího překladu! díky Dzano