Jdi na obsah Jdi na menu
 


When there was Me and You 11-12

28. 3. 2009

11. Svatba

O kus dál, za vrcholky kopců byli dva obyvatelé Longbournu stále bdělí. Elizabeth a Jane ležely na svých postelích, zachumlané do teplých podušek. Oči hledící směrem ke stropu a paže podpírající hlavy. Tak si vychutnávaly poslední noc, kterou stráví společně.

Během celého dne se Jane ptala sama sebe, zda má Elizabeth prozradit to, co jí pověděl Darcy. To, že jí Darcy ve skutečnosti psal a nemá nejmenší tušení, proč Elizabeth neobdržela jediné slůvko z jeho dopisů? Odpoví Elizabeth na tuto novinku s ulehčením nebo nedůvěrou? V prvním případě se Elizabethina nálada zlepší, avšak ve druhém — Jane ani nechtěla pomyslet, co by se mohlo stát. To poslední, po čem toužila, bylo ještě více Elizabeth rozčílit. Konečně, řekla si, Darcy by měl Elizabeth o té záležitosti sám povědět, neboť nemůže projít kolem ní, aniž by se o tom zmínil. Bylo to příliš důležité, než aby toto téma opomenul.

„Myslíš, že ještě někdy budeme moci tohle zažít? Ležet ve stejné posteli a sdílet spolu svá tajemství až do hloubi noci?” zeptala se Elizabeth smutně s pohledem na Jane.

„Je tak politováníhodné, že už spolu dále nebudeme moci sdílet jednu ložnici,“ odvětila Jane provinile. „Avšak my si vždy najdeme jiný způsob, jak spolu sdílet svá tajemství. Netherfield odsud není tak vzdálený. Neměj strach, Lizzy, uvidíme se velmi často.”

Elizabeth s povzdechem přikývla.

„Jaké myslíš, že bude žít v manželství?” zeptala se Elizabeth. Čelo se jí mírně svraštilo v návalu melancholie.

„Mám svou představu, ale počítám s tím, že se může změnit. Svatba – to zní tak vzdáleně, tak cize – a přesto ta moje se odehraje již za několik hodin. Už tolikrát jsem se pokoušela charakterizovat manželství – ale bezvýsledně. Věřím, že sňatek vkládá cosi nedotknutelného, co člověk objeví až tehdy, když to sám zakusí. Přesto však myslím, že svatba je cesta k bezpodmínečné lásce — stáletrvajícímu poutu sdílenému mezi dvěma lidmi, poutu které zvítězí nad všemi překážkami,” řekla Jane promyšleně.

„Dobře řečená myšlenka,” odvětila jemně Elizabeth. Pak ustala v hovoru a mezi oběma dívkami se rozprostřelo hluboké ticho.

S vědomím, že Elizabethiny myšlenky znovu zaletěly k panu Darcy, ovinula Jane svou paží Elizabeth a jemně pohladila po vlasech.

„Budu ti pomáhat až do konce, Lizzy,” zašeptala sestře do ucha.

Elizabeth si povzdychla a mírně přikývla. „Je pozdě a my bychom si teď měly trochu odpočinout. Potřebuješ to kvůli zítřku. Domnívám se, že máti tě přijde vzbudit už za svítání, aby tě dobře připravila na obřad.”

„Ano, myslím, že spánek teď bude rozumná věc. Netoužím vypadat o svatbě jako mrtvolná nevěsta s pytlíky pod očima.”

Elizabeth se usmála, políbila Jane na dobrou noc a hbitě se skulila na svou stranu postele. Zapudila všechny své myšlenky a upadla do spánku.


Když krátce po ostrém zaklepání na dveře vstoupila do místnosti její matka, Elizabeth si povzdychla.

„Jane, drahoušku, už musíš vstát, nebo se zpozdíš. Musíme tě připravit,” halasila paní Bennet, zatímco kráčela k posteli dívek. Obracejíc se na Elizabeth, strhla ze svých dcer pokrývku.  „Lizzy, ty také! Musíš pomoci své sestře! Okamžitě vstaňte, obě!”

Elizabeth a Jane zívly a pak vylezly z postele. Jejich prsty se bolestivě stáhly, sotva se dotkly chladné podlahy. Dívky se urychleně nasoukaly do korzetů. V krátké chvíli jejich matka opět vstoupila do pokoje. Tentokrát přinesla Janiny svatební šaty. Bylo víc než zřejmé, že byla opět se svými nervy u konce.

Zavolala si Jane a pomohla jí do šatů. Elizabeth stála Jane po boku. Také ona jí pomáhala do těžké róby. Ženy si počínaly velmi opatrně. Všechny ty vkusně našité perličky činily šaty značně křehkými.

Poté, co pomohly Jane obléci si šaty, pustily se matka a Elizabeth spolu se služebnou do úpravy Janiných vlasů. Kadeře stočily do několika uzlů, které dohromady vytvořily elegantní účes. Do záhybů v uzlu připevnily krásné bílé květy, každý ve svém středu s kamínkem podobným diamantu. Kamínky se v Janiných vlasech třpytily, zachytávaly a odrážely sluneční jas.

Když byly s Jane konečně hotovy, obě poodstoupily, aby její vzhled mohly obdivovat. Dokonalost jejího vzezření, krása Jane nešla popsat slovy.

„Ó, má drahá Jane, jsi absolutně — pan Bingley je velice šťastný muž, že tě může mít,” vydechla Elizabeth v obdivu k sestřině kráse.

„To já jsem šťastnou ženou, protože mohu mít pana Bingley,” vyřkla Jane v odpověď.

„Jistěže jsi šťastná, že ho můžeš mít,” řekla Lydia, která se postavila ve dveřích s  Fredericem. „Jak bohatý muž — považ — pět tisíc liber ročně. Kdyby jen můj drahý George měl tak vysoký příjem. Ale o to nic, nejdůležitější je přeci láska, že?” zakončila Lydia svůj proslov a sevřela synka v náručí.

Jane pohlédla na Lydii a přikývla. „To, o čem mluvíš, je pravda. Láska je nade vše nejdůležitější.”

Elizabeth se otočila. Přestože bylo očividné, že Lydia záviděla Jane vysoký příjem a jmění pana Bingley, stále ještě dokázala klást důraz na důležitost lásky. Dokonce i Lydia – přes svou nestálost a chamtivost potvrdila, že láska má svůj význam. Dokonce i Lydia rozuměla do jisté míry pojetí lásky. Elizabeth si připadala jako hlupák při pomyšlení, že ona sama podkopala důležitost lásky jak v manželství, tak v samotném životě.

Elizabethiny myšlenky byly přerušeny příchodem služky, která nesla snídani pro Jane.

„Nemohu,” postěžovala si Jane Elizabeth a ukázala na podnos s jídlem. „Nemyslím, že by můj žaludek udržel cokoliv, co bych pozřela.”

„Když jsem se vdávala já, byla jsem šťastná jako nikdy a také trochu nervózní. Ovšem, že by nebylo moudré, abys jedla, protože pochybuji, že by si pan Bingley chtěl vzít za ženu tlustou nevěstu. Já sama jsem před svatbou začala dbát na své porce jídla a od té doby to již nedělám jinak,” zacvrlikala hlasitě Lydia, zatímco Jane s Elizabeth si vyměnily rychlé pohledy.

Elizabeth položila konejšivě svou paži okolo Janina ramene. „Neznepokojuj se, Jane. Znáš postup obřadu lépe než kdo jiný.”

Jakmile hodiny odbily osm, byla Jane odvedena ke kočáru a spolu s ní se Bennetovi vydali ke kostelu k svatebnímu obřadu.


Vytrážovaná okna kostela zářila proudy rozličných barev. Elizabeth se rozhlédla kolem a spatřila řady lidí sedících v dřevěných lavicích, sledujících slavnost spojení mezi nevěstou a ženichem. Třebaže znala většinu z přítomných, usoudila, že ti lidé, které v životě neviděla, patřili k Charlesově příbuzenstvu.

V první řadě seděli rodiče Charlese. Pan Bingley starší byl pěkně vyhlížející muž s vřelým úsměvem a jemným pohledem. Očividně podědil Charles svou milou povahu po svém otci. Madam Bingley, malá a štíhlá žena s jasně zrzavými vlasy, však seděla na svém místě se stisknutými rty a povýšeným výrazem. Nebyla zjevně příliš spokojena se synovým výběrem nevěsty. Její vzhled a přítomnost Elizabeth nepříjemně připomínal Caroline Bingley. Elizabeth v duchu politovala svou sestru při pomyšlení, že kromě pana Bingley bude mít v příbuzenstvu svého muže složité osobnosti, se kterými se bude těžko vypořádávat.

Po řadě vzájemných slibech a modlitbách byli Jane a Charles konečně oddáni. Svatební hostina se měla konat na Netherfieldu, kde měl brzy následovat ples na počest Jane. Když konečně dorazili všichni hosté, zahlédla Elizabeth Caroline, jak kráčí s Darcym. Ve zlomku vtěřiny si dovolila ukrást pro sebe pohled, když se Darcy otočil dozadu a setkal se s Elizabethinýma očima.

Elizabeth se obrátila a spěšně odkráčela z dohledu. Doufajíc, že se jí podaří splynout s hloučkem lidí stojících venku, zamířila si to k onomu zástupu. Brzy si však všimla, že Darcy Caroline opustil a namířil své kroky k ní. S bušením srdce a proudem neovladatelných pocitů se Elizabeth náhle rozhodla, že raději půjde do lesa.  

Po chvíli našla samu sebe, jak stojí znovu u onoho rybníka, jako by jej před několika dny ani neopustila. Na vodě byly stále kachny; vítr stále ševelil mezi stromy. Stejně tak voda omývala břeh jemnými vlnami a na hladině rybníka se ještě pro jednou odrážela Darcyho postava.


12.1 Nečekané trapnostiKonec formuláře

 

Elizabeth znervózněla. Takže ji znovu nalezl. Oba tam stáli zamlklí, neboť Darcy nevěděl, jak promluvit. Elizabeth vycítila Darcyho zbabělost a začal se jí zmocňovat vztek.

Bez jediného slova se sklonila, uchopila kámen a mrštila jím do Darcyho odrazu na hladině. Kámen v mžiku roztříštil Darcyho obrysy a hladina vody se pod jeho tíhou rozvlnila. Když se víry uklidnily, objevila se znovu Darcyho tvář. Elizabeth bezmyšlenkovitě sebrala další oblázek a znovu udeřila. Poté přišel na řadu další oblázek, pak další, jeden po druhém.

Darcy Elizabeth v tichosti pozoroval. Její rozvolněné kaštanové kadeře spadaly kolem obličeje, šaty povlávaly vlivem mírného větru. Skrze odraz na vodě uviděl Darcy její oči. Její oči byly zraněné, Darcy v nich viděl opuštěnost a bolest.  Její bledý obličej vyjadřoval sklíčení. Tělo dívky pozbývalo své obvyklé vzpřímenosti; bylo mírně pokleslé. Vypadala tak zranitelně, tak křehce. Jak si přál ochránit ji před vším na světě, co by mohlo ohrozit její štěstí.

Srdce jej pro ni bolelo. Srdce jej bolelo pro každičký kámen, kterým Elizabeth bez váhání uhodila do jeho odrazu na vodě. Bolelo jej pro veškeré zranění, které dívku nemilosrdně vrhalo v bezmocnost. Srdce jej bolelo pro její utrpení, cítil její zoufalství. Jeho srdce toužilo po dosažení toho, co se mělo stát a hluboce odmítalo veškeré jednání, které by jej mělo od Elizabeth vzdálit.

Neschopen se již déle ovládat, oslovil Darcy Elizabeth:

„Pokud by vám to pomohlo, slečno Elizabeth, budu tak smělý a poradím vám, že vrháním kamenů na mě samého způsobíte větší bolest než tím, co právě provádíte.”

Elizabeth klesla paže a oblázek, který držela v dlani, se tiše skutálel k zemi. Mezi dvojicí se na okamžik rozhostilo ticho.

„Vědomě vás nikdy neraním, pane Darcy. Nikdy bych vám nemohla ublížit. To jistě víte.”

Její hluboké oříškové oči vážně hleděly do jeho a vysílaly proudy ohně, které prostupovaly skrze Darcyho tělo. Darcy se na ni díval rovněž, nevěda, kde začít. Víc než kdy předtím si přál, aby měl čas promyslet si svou poctivou a velkolepou omluvu. Avšak nenacházel slov.

Po Elizabethině vyznání by vše, co chtěl nabídnout, vyznělo jako pouhé přikývnutí.

„Slečno Bennet,” zakoktal konečně. „Musím vám něco vysvětlit. Mezi námi došlo k nedorozuměním, která je třeba objasnit a smazat.”

„Pane Darcy, již jsem vyslechla to, co jste chtěl říci. A mohu-li být upřímná, zajímá mě jen málo cokoliv z toho, co mi chcete říci,” odpověděla Elizabeth stručně a pokusila se od Darcyho vzdálit.  

„Slečno Elizabeth, prosím. Velice mě mrzí, když vidím, že nejsme naladěni na stejnou notu. A proto vás vážně žádám, abyste mě vyslechla.”

Darcyho hlas byl naléhavý. Elizabeth v očích muže stojícího před ní dobře viděla jeho beznaděj. Její pohled na Darcyho zněžněl a ona přistoupila o krok blíže k němu.

„Poslechnu si to, co máte na srdci, pane Darcy. Avšak, bude to muset počkat, až bude po svatební oslavě. Musím se urychleně vrátit, neboť brzy začne přípitek,” řekla Elizabeth s pohledem upřeným na zem.

„Budu čekat tak dlouho, jak bude třeba, slečno Elizabeth, jestliže mě vyslechnete,” odpověděl Darcy a ve tváři se mu zračilo ulehčení.

„Dovolte mi, prosím, abych vás doprovodil zpátky na statek,” řekl Darcy, zatímco nabídl Elizabeth své rámě.

Elizabeth zaváhala. Poté, co si uvědomila, že je to patrně naposledy, kdy se může znovu svou paží dotýkat Darcyho, přijala nabízené rámě a vydala se s Darcym vstříc Netherfieldu. Ačkoliv Elizabeth toužila vychutnat si čas strávený v Darcyho přítomnosti, přinutila se, aby pro svou sobeckost nechyběla na přípitcích k Janině svatbě.

Elizabeth a Darcy byli jedni z posledních lidí, kteří vstoupili do velkého tanečního sálu. Janina tvář se zbarvila červení, když se Charles postavil vedle ní se sklenicí vína v ruce.

„Jsem nesmírně poctěn tím, že se Jane stala mou ženou,” prohlásil Charles. „Dříve jsem nikdy ani nepomyslel, že jednoho dne bude po mém boku stát tak krásná žena, moje nevěsta. Vždycky jsem po tom toužil a nyní jsem velmi potěšen, že se mé přání naplnilo. Proto bych rád dnes uspořádal ples na počest mé nejdražší Jane. Rovněž bych rád vzdal mé uctivé díky všem, kteří jsou dnes přítomni. Náš svatební den se stává vskutku nezapomenutelným a pro nás oba velice mimořádným dnem. Děkujeme za to, že jste se stali jeho součástí.”

Zástup naslouchajících hostů propukl v jásot a potlesk. Jane se rděla ve tvářích a Charlesovi vyslala plachý úsměv. Ihned spustila hudba a sál začaly plnit páry tanečníků.

O několik chvil později pohlédla Elizabeth na svou matku a rázem se zamračila z rozčarování. Matka se smála od ucha k uchu a poskakovala přitom kolem místnosti. Hosty plácala po ramenou a hlasitě vykřikovala: „To je moje dcera! To je má Jane. A vidíte toho bohatého muže, co stojí vedle ní? To je manžel mojí dcery. Má nejstarší dcera se provdala za člověka v dobrém postavení! Jen si to představte!”

Elizabethin obličej se prudce halil do stále temnější a temnější červeně, když zjistila, že také Darcy pozoruje její matku a je očividně pobaven jejím nezpůsobným chováním.

Bez dalšího otálení spěchala Elizabeth k matce a zatahala ji za rukáv. Musela ji zatahat několikrát, než se jí podařilo upoutat matčinu pozornost.

S pohárem vína v jedné ruce a vějířem v druhé rozmachovala se paní Bennet kolem sebe.

„Ano, Lizzy? Och, vdaná, vdaná je tvoje sestra. Jane si vzala tak bohatého muže z tak vysoce postavené rodiny!”

Její proslov byl nezřetelný. Bylo zřejmé, že matka příliš pila.

„Maminko, i když jste tak šťastná kvůli Janině sňatku, velice vám doporučuji, abyste si své pocity euforie nechala pro sebe,” procedila Elizabeth skrze zuby a natáhla se, aby vzala sklenici vína z matčiných rukou.

Její matka na ni vrhla rozzlobený pohled a svou ruku odtáhla.

„Elizabeth Bennet!” zaúpěla madam Bennet a prstem na Elizabeth ukázala. „Tvoje sestra se právě vdala a já, jako tvá matka, smím vyjádřit všechny své pocity, jak je mi libo. Nemáš žádné právo mi upírat mi mou lehkou mysl, Elizabeth Bennet — žádné právo. Budu lehkomyslná a budu pít své víno!”

Elizabeth cítila, jak její tváře hoří, zatímco se několik osob otočilo a věnovalo pozornost kvílení její matky. Dívka se hostům omluvila pohledem a zoufale hledala očima svého otce. Pan Bennet zmizel z dohledu. S těžkým povzdechem se Elizabeth pokusila dostat svou matku ven ze sálu.

„Mamá, prosím, pojďte se mnou,” naléhala a držela přitom svou matku za paži.

„Já — se — nechystám — nikam — odejít,” vyštěkla paní Bennet hlasitě. Dceru ze sebe setřásla, až se víno v její ruce nebezpečně rozkomíhalo.

„Mamá — musíte teď odejít,” prosila Elizabeth a znovu se pokusila odtáhnout matku ven. Hlas dívky přitom narůstal na důraze. Nechtěla dopustit, aby matčino chování uvrhlo na celou rodinu špatné světlo. Zvláště pak o Janině svatebním dni.

„Elizabeth Bennet, žádám, abys mi zmizela z očí! Nebudu tě —”

„Má drahá paní Bennet, nevadilo by vám, kdybych vás na chviličku odvedl z této místnosti?” ozvalo se za zády Elizabeth hlubokým hlasem.  

Elizabeth se za známým hlasem otočila. Najednou se ocitla tváří v tvář Darcymu. Obrátila se znovu na matku s očekáváním, jaká bude její odpověď na Darcyho nabídku.

Madam Bennet zpočátku bloudila v Darcyho obličeji a snažila se spojit si jeho tvář s jeho jménem. Trvalo jí několik vteřin, nežli rozpoznala muže, který jí nabídl své rámě.

„Pan Darcy? Vy jste se vrátil? Ten bohatý muž, který se kdysi ucházel o Elizabeth? Tedy, mohu vám nyní říci, že nemusíte ničeho litovat. Tato dívka je nemožná osoba. Snaží se mě připravit o mou vlastní radost. Když si nedáte pozor, připraví o štěstí také vás,” řekla paní Bennet popudlivě, zatímco se kousavě dívala na svou dceru.  

„Budu to vést v patrnosti, madam. A nyní, budete tak laskavá a dovolíte mi, abych vás doprovodil?” zopakoval Darcy trpělivě svou otázku.

Paní Bennet pohlédla na Darcyho a přikývla. „Ale proč by ne, pro vás cokoliv, sire. Jak pěknou tvář máte. Elizabeth musí být blázen, když vás nechala být.”


12.2 (dokončení kapitoly)

Elizabeth zaskřípala zuby a cítíla, jak se jí červeň vhání do tváří. Chování její matky již bylo za hranicí slušnosti. Paní Bennet se nějakým způsobem podařilo přiopít se a nyní blábolila naprosté nesmysly. Nikdy za celý svůj život Elizabeth neviděla nikoho tak mimo sebe po několika skleničkách vína. Ačkoliv zaslechla historky o některých opilcích, nebyla nikdy svědkem takové scény — a ve středu dění teď byla sama její matka.

Když Darcy odváděl paní Bennet z tanečního sálu, Elizabeth je těsně následovala. Darcy byl nucen nejednou zastavit a poskytnout její matce oporu, neboť paní Bennet nebyla již schopna přímé chůze. Klopýtala a kymácela se přitom sem a tam, rozhazujíc kolem sebe rukama, přičemž sklenici vína stále držela ve své pracé ruce. Trvalo to celou věčnost, než konečně Darcy usadil paní Bennet do křesla v jednom z pokojů.

Paní Bennet se do křesla svalila s hlubokým vzdechem.

„Ó, teď se cítím mnohem lépe,” vydechla a ovívala se, dokud se jí nezačala zavírat víčka.

„Odpočiňte si, prosím, paní Bennet,” řekl Darcy a podal jí polštářek.

„Ach ano, myslím, že si jen —”

Nikdo však nezjistil, co přesně chtěla paní Bennet učinit, neboť po několika vteřinách začala hlasitě chrápat.

Elizabeth postávala ve dveřích a dovnitř bojácně vstoupila až v okamžiku, kdy si byla jistá, že její matka upadla do spánku. Pomalu se přiblížila k Darcymu a nejistě si odkašlala.

„Je mi nesmírně líto — vůbec jsem netušila, že má matka nezná svou hranici v pití vína. Omlouvám se za její chování a veškeré nepříjemnosti, které jsme vám způsobily. Je mi to tak líto. Jestli mohu cokoliv udělat, cokoliv, tak —”

„To je v pořádku,” přerušil Darcy Elizabethino koktání. „Ačkoliv bych vám navrhoval, abyste dobře sledovala její přístup k alkoholu, až se ve vaší rodině opět bude někdo vdávat,” dodal Darcy s pobaveným úsměvem.

„Moc vám děkuji za to, že jste mě zachránil, pane Darcy. Opravdu nevím, co bych si sama s matkou uprostřed sálu počala. Netuším, kam se poděl můj otec,” řekla Elizabeth a věnovala Darcymu slabý úsměv.

Darcy přikývl.

„Věřím, že vaše matka bude v pořádku, až se probudí,” řekl Darcy konečně a zlomil to ticho, které se mezi nimi rozhostilo.

„Ano, bylo by milé mít znovu naši matku s jejími obvyklými náladami. Jak jsem si myslela, že naše matka pozbývá rozumu, jsem nyní vděčná za to, jaká je. Teď, když jsem ji mohla vidět skutečně beze smyslů,” vybuchla Elizabeth v smích při představě, jaký by asi byl život, kdyby se jejich matka chovala stále tak, jako dnes.  

Darcy se uchechtl. „Snad bychom měli odejít a nechat ji zde spát?”

Elizabeth přikývla na souhlas. Oba dva se pak vydali vstříc tanečnímu sálu. Když vstoupili dovnitř, Darcy promluvil:

„Pokud si dobře vzpomínám, bylo mi před několika lety řečeno, že tanec je jeden z nejlepších způsobů společenského styku, nehledě na to, jak dokáže povzbudit city,” začal Darcy a vlivem rozpaků se mírně začervenal.

„Dokonce i v případě, kdy je jeden z partnerů sotva snesitelný,” odpověděla Elizabeth dychtivě přejíc si, aby se její podezření na Darcyho skryté úmysly potvrdilo.

„Potom tedy, slečno Elizabeth Bennet, poctíte mě a věnujete mi tento tanec?” otázal se Darcy a lehce se jí uklonil.

Elizabeth s úsměvem přikývla a rovněž se uklonila. Darcy uchopil její ruku a dvojice začala klouzat napříč parketem. Tak, jak zněla hudba, ztráceli se jeden druhému a znovu k sobě nacházeli cestu, aby se mohli dotýkat. Elizabethina tvář se rděla štěstím a oči jí zářily ve světle lamp. Její šaty se vlnily v rytmu muziky a její pohyby byly velice ladné. Darcyho paže pevně objímala její pas a on ji bezpečně vedl podle taktů znějící hudby.

Elizabeth zaklonila hlavu a zasmála se, když hudba nabrala rychlejší spád. Smyčce houslí nyní vybičovaly tempo tance do rychlosti. Páry začaly tleskat do rytmu a Elizabeth se s radostí připojila, skákala a točila se podle tónu. Hledíc na ni, veselou a šťastnou, neubránil se Darcy úsměvu a připojil se také.  Už nějaký čas uplynul od té doby, kdy si naposledy dovolil oddat se takové radosti.  

Když hudba opět zpomalila, Darcy prořízl mlčení:

„Co že jste dnes večer tak tichá, slečno Bennet? Ani jediné slůvko? Máte dnes chuť být za nespolečenskou a zamlklou? Ovšem, jestliže jsem se už sám pokusil nazávazat konverzaci, je teď řada na vás, abyste promluvila,” dobíral si Elizabeth a znovu se s ní zatočil dokola.

Elizabeth se pokusila potlačit smích, ale shledala, že je to nemožné. Darcyho poznámka vyvolala vzpomínku na jejich první společný tanec. Tehdy si Elizabeth stěžovala na Darcyho mlčenlivost. Tu noc to byla ona, kdo škádlil Darcyho a kdo toužil odhalit hranice jeho trpělivosti.

„Vážený pane, obávám se, že budete brzy svých slov litovat, protože nemíním svá ústa vůbec zavřít – ani na zlomek vteřiny – a to až do rána,” oplatila mu hravě.

„Nu, jestliže je tomu tak, pak vás vyzývám, abyste mě donutila k lítosti a vyvrátila to, co jsem o vás řekl dříve,” vyřkl Darcy lehkomyslně.

„Vaše výzva se přijímá, pane Darcy. Velice vám doporučuji se na to připravit,” odvětila smějící se Elizabeth. Při své tvrdohlavé a soutěživé povaze byla rozhodnutá mluvit tak, jako dosud nikdy.

Právě se chystala otevřít ústa a znovu promluvit, když zazněl jiný hlas:

„Děkuji vám, pane Darcy. Od teď vás vystřídám.”


 



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokračování příběhu - nejen pro terku

(Dzana, 7. 6. 2009 12:59)

Terko a ostatní, omlouvám se za svou pomalost, ale povinností je hodně :o(. Překlad jsem měla rozdělaný, tak jsem dnes další díl dokončila a tak máte v následujícím příspěvku 2 třetiny kapitoly č. 13.

...

(terka, 3. 6. 2009 10:46)

bude někdy brzo nová kapitolka....začínám být nedočkavá

Omluva

(Dzana, 18. 5. 2009 12:17)

Káťo a ostatní, omlouvám se - nevšimla jsem si, že jsem nahrála kapitolu špatně, ale díky Kátině dotazu už je to napraveno.

dalšlí kapitoka

(káťa, 18. 5. 2009 10:40)

Dzany, kdy bude nová kapitolka?

12.kapitola

(Hermionka02, 17. 4. 2009 15:32)

Díky za překlad, jsem moc zvědavá na další kapitolu.

reakce na konec kapitoly

(káťa, 17. 4. 2009 9:02)

tak koukám, že se nám objevila pěkná vtěrka, chudák Lizzi a Darcy:-D

Děkuji všem čtenářkám

(Dzana, 15. 4. 2009 22:36)

Milé dámy, moc Vám všem děkuji. Je to vždy pohlazení po duši, číst Vaše komentáře. Dnes mi synek dopoledne krásně usnul a mně se zase dobře překládalo, tak pro Vás mám konečně jednou ve slušném čase pokračování. Doufám, že se Vám bude líbit stejně, jako mně.

jen tak dál:-)

(káťa, 15. 4. 2009 21:24)

výborná povídka, rozhodně lepší než rádoby "pokračování" zvané Zámek Pemberley:-)

12.kapitola

(Hermionka02, 11. 4. 2009 14:02)

Tedy, chudák Elizabeth takový trapas, musí být Darcymu za hodně vděčná...

...

(nikol, 9. 4. 2009 12:32)

Prostě super, jsem napnutá jak kšandy!!

:-)

(káťa, 6. 4. 2009 9:31)

jj svatba, tak na tu jsme tady čekali všichni:-) tak rozuzlí se to konečně už u toho rybníka? budu netrpělivě čekat na další skvělou kapitolku:-)

super

(terka, 1. 4. 2009 10:39)

Jako vždycky skvělá kapitolka, už se moc těším na další!!!

:-)

(nikol, 30. 3. 2009 10:14)

Po dlouhém čekání sladká odměna....díky

11.kapitola

(Hermionka02, 28. 3. 2009 9:34)

Díky za další kapitolu, netrpělivě jsem na ni čekala, a tak jsem moc šťastná, že jsem si ji konečně přečetla. Skvělý překlad a skvělý příběh!