Jdi na obsah Jdi na menu
 


When there was Me and You 1 - 5

9. 7. 2008
1. Nostalgická vzpomínka

Prohlášení: Nejsem vlastníkem osnovy příběhu Jane Austen ani jejích postav. Pýcha a předsudek je její mistrovské dílo – ne moje.


Vítr jemně pofukoval mezi stromy a zlehka čeřil hladinu průzračné vody. Kachny plavaly sem a tam, hravě dovádějíc na rybníku. Elizabeth Bennet hleděla přes rybník do dálky a nechala plout svou mysl, daleko odsud až tam, kde existovaly pouze představy a fantazie.

Představovala si sebe samu jako členku vysoké společnosti. Ona, jako krásná princezna a její princ, samá galantnost a šarm. Měla na sobě pěkně ušité brčálové šaty a její vlasy byly plné ozdob a třpytu. Procházela se v nádherné zahradě poseté fialkami a růžemi, se svým princem po boku. Škádlili jeden druhého a smáli se spolu. Ona tančila po vinuté cestičce a -

Elizabeth se zarazila. Takový sen se nikdy nestane skutečností, bylo to jen pouhé bláznovství. Ona nikdy nebude moci obdivovat krásnou zahradu a nikdy nebude mít galantního a šarmantního prince. Na světě to zkrátka takto nechodí. To už zjistila před třemi a půl lety, když potkala pana Darcyho, který se zdál být tak blízko ní a přitom na hony daleko. Ale to bylo pochopitelné. On byl mnohem výše než Elizabeth, zatímco ona byla níž. Jejich společenský rozdíl nevyhnutelně způsoboval jejich rozdílný pohled na život.

Byly to dva roky, kdy se setkali naposledy. Ačkoliv se Jane měla během týdne provdat za pana Bingleyho, neviděla ani neslyšela o panu Darcy nic od té doby, co opustil zemi. To, co se stalo mezi nimi a strašilo ve vzpomínkách, se Elizabeth snažila zatlačit do pozadí své mysli a zapomenout.

Přesto však, ať se Elizabeth snažila jakkoli, zapomenout nemohla. Ten krátký čas, který spolu prožili v blaženosti, ten obdiv, který měl jeden ke druhému, tu lásku, která kdysi byla. Ale to vše bylo pryč. Tak rychle, tak brzy. Ale na ničem z toho nezáleží, připomněla si Elizabeth. Na ničem nezáleží, protože to je minulost. Na ničem nezáleží, protože ona je zasnoubená a brzy se bude vdávat.

Na ničem z toho nezáleželo, dokud Elizabeth Bennet nestočila svůj zrak na hladinu a nespatřila odraz tak důvěrně známé postavy pana Darcyho, vlnící se na malém rybníku.

 

2. Hořkosladké setkání

Elizabethiny oči se rozšířily a její tělo se bezděčně napnulo. Zavřela oči a pohodila hlavou v přesvědčení, že její předchozí snění vyvolalo nesmyslné halucinace. Když však otevřela oči znovu, odraz pana Darcyho zůstal stejný, jako předtím.

Vypadal štíhlejší, bledší a starší. Jeho obvyklý opovržlivý výraz chyběl a byl nahrazen pohledem plným zoufalství a touhy. Pořád tam stál, s rukama spuštěnýma po stranách a hlavou mírně nakloněnou směrem k Elizabeth. Stále tam stál ve svém modrém svrchníku, vysoký a hezký jako vždycky.  

Elizabeth zalapala po dechu a pomalu se otočila. Opatrně hledala očima, aby ho spatřila, stále šokovaná a neschopná věřit tomu, že onen muž stojí před ní. Byl to on, kdo ji před dvěma lety opustil. Byl to on, kdo opustil bez varování, kdo se k ní otočil zády beze slůvka vysvětlení.

Oba dva strnuli a vnímali svou vzájemnou přítomnost i obtížné a hořkosladké napětí.

„Pane Darcy,“ promluvila zvolna Elizabeth, sotva se napřímila a uklonila.  Bylo to tak dávno, kdy naposledy vyslovila jeho jméno. Z jejích úst teď vzešlo poněkud neohrabaně a vzdáleně.

„Slečno Elizabeth Bennet,” odpověděl Darcy, zatímco Elizabethino srdce neočekávaně poskočilo. Třebaže vždy milovala způsob, jakým Darcy vyslovoval její jméno, nikdy by nepomyslela, že tím stále ještě dokáže rozechvět její tělo a zrychlit tep jejího srdce. Silně se červenajíc, sklopila Elizabeth svůj zrak a nechala promlouvat dlouhotrvající ticho.

Konečně se Elizabeth uvolnilo v krku a ona se rozhodla promluvit.

„Co vás sem přivádí, pane Darcy?” otázala se nejistým a třesoucím se hlasem.

„Svazek vaší sestry a mého nejbližšího přítele,” odpověděl. „A vy,” dodal, nervózně pohlížejíc na Elizabeth, bojující s potlačením vlny svých citů a náklonnosti k ní. Každý den na ni myslel během jejich odloučení a každou noc o ní snil.

Po vyslechnutí posledních Darcyho slov Elizabeth otočila svou hlavu. Sama sobě připomněla, že se bude vdávat a pocítila stud nad tím, že k Darcymu ji pojí city silnější, než jaké kdy chovala ke svému snoubenci.  

„Bylo mi potěšením znovu vás spatřit, pane Darcy,” řekla Elizabeth poté, co vysekla rychlé pukrle, a spěchala zpět k domovu dřív, než byl Darcy schopen ji zadržet. Byla přesvědčená o tom, že nejlepší bude udržovat si od Darcyho odstup – čím méně se budou setkávat, tím lépe. Věřila, že její snahy o přerušení všech citů patřících panu Darcymu budou jednoho dne úspěšně naplněny.  

Bylo příliš pozdě, řekla si. Příliš pozdě i na to, aby zasáhl osud.


Darcy sledoval Elizabeth, dokud nezmizela mezi stromy. To nebylo to setkání, jaké si představoval a stále dokola opakoval ve své mysli.  

Pečlivě si ji prohlížel, zatímco k němu hovořila, a naznal, že Elizabeth je k němu lhostejná a netečná. Odmítla na něj hledět v průběhu jejich konverzace a zdála se tak nepřítomná, tak vzdálená. Bez varování ukončila jejich rozhovor a odebrala se pryč bez špetky zaváhání. Přestože byl nejprve přesvědčen, že Elizabeth jeho náhlý odjezd rozhněval, jeho přesvědčení brzy zakolísalo a stočilo se k pochybám, protože všechny jeho dopisy zůstaly bez odpovědi.

Psal jí pravidelně a neúnavně po celý rok. Ani jednou neodpověděla. Ani jeden list mu nenapsala. Darcy se utvrdil ve svých obavách, zatímco stál na břehu rybníka.

Elizabeth ho už nemilovala.

City, které se tak snažil násilím potlačit, ho zaplavily a převzaly nad ním veškerou vládu. Pevně sevřel své pěsti a zatnul zuby, otřesen zklamáním a rozechvěn ztrátou. Zůstal na místě až do soumraku, bezmyšlenkovitě zírajíc přes rybník. Hleděl dolů na tmavnoucí vody rybníka a mračil se na svůj vlastní blednoucí odraz. Kdo byl ten muž stojící před ním? Co se stalo s jeho touhou, jeho životem, jeho láskou?  

Jakmile slunce zmizelo za lesy, Darcy se pomalu otočil a začal vracet zpět k Netherfieldu.

 Začátek formuláře

3.  Lítost a poznání

 

Sotva Darcy vstoupil do dveří Netherfieldu, Charles ho ihned uvedl dovnitř.

„Darcy! Kde jsi byl celý den? Pojď, všichni čekají na tebe, aby se mohlo začít večeřet,” vysvětloval, táhnouc přitom svého zdráhajícího se přítele do jídelny.

Darcy spatřil stůl obklopený lidmi. Byla zde přítomna celá Elizabethina rodina a také muž, kterého neznal. Zatímco Charles dovedl Darcyho k jeho místu, Elizabethiny oči se krátce setkaly s Darcyho. Oba se znatelně začervenali, nežli spěšně stočili svůj zrak opačným směrem.  

Když byli všichni usazeni, Charles vesele připil na Jane a jejich nadcházející sňatek. Všichni kromě Darcyho srdečně přípitek opětovali. Zatímco se podával první chod, Charles představoval Darcyho onomu muži.

„To je můj dobrý přítel, Fitzwilliam Darcy z Pemberley a Derbyshire—ten, o kterém jsem s vámi tolik hovořil.”

„Pane Darcy, jaké potěšení, že vás poznávám,” řekl muž, jakmile potřásl Darcymu rukou. „Jsem  Matthew Tennyson. Skutečně, Charles mi o vás mnoho vyprávěl. Slyšel jsem, že jste rovněž velmi dobře spřízněn s Bennetovými, zvláště s mou Lizzy,” pokračoval, zatímco zamilovaně pohlížel na Elizabeth.

„Jeho Lizzy? Co to má znamenat? Jeho Lizzy?” ptal se Darcy sám sebe a zamračil se. „Jistě, Lizzy, nemůže, nemohla by—

„Matthew se stane Elizabethiným manželem,” řekl Charles a pohlédl na Matthewa s bodrým úsměvem.

Z Darcyho obličeje se okamžitě vytratila barva a současně se jeho rysy zkřivily, dokud se nevzpamatoval, aby se pomalu optal: „Kdy?”

„Svatba se uskuteční za tři měsíce. Jste více než vítán, pane Darcy,” odpověděl Matthew vřele.

Darcy, který byl stále v šoku, neohrabaně přikývl v odpověď.  Instinktivně se otočil, aby pohlédl na  Elizabeth, ale její hlava byla odvrácena od jeho, neboť právě hovořila s Jane.

V průběhu večeře pozoroval Darcy bedlivě Elizabeth. Třebaže bylo zřejmé, že ona nebyla lhostejná  Matthewovi, její city k tomu muži se zdály být chladnější a lhostejnější než jí její povaha dovolovala. Skutečně, Matthewova oddanost k ní nesmírně převyšovala tu její k němu.

Když bylo po večeři, všichni se shromáždili v Charlesově salonu. Matthew oznámil, že se musí vrátit do města, aby se připravil na zítřejší odjezd. Potřebuje vyřídit jakousi záležitost v Kentu a bude pryč do konce týdne. Popřál Charlesovi a Jane štěstí ke svatbě, které se nebude moci účastnit, a poodešel k Elizabeth, aby se s ní rozloučil.

„Lizzy, má lásko, budu vás nesmírně postrádat,” řekl a přitáhl si Elizabeth blíže k sobě.

„I já vás budu postrádat, Matthew. Předpokládám, že budete zpět v pondělí? ” zeptala se.

„Ano, budu zpátky—snad o den dříve, abych vás mohl vidět, pokud budu moci. Avšak ať budete chtít nebo ne, uslyšíte ode mne každý den. A jistě budete odepisovat,” odvětil, laskavě se usmívajíc na Elizabeth.

„Ano, budu psát, Matthew. Teď jděte, je pozdě a potřebujete si odpočinout,” řekla, když ji jemně políbil.

„Miluji vás, Lizzie,” zašeptal jí do ucha.

Elizabeth se usmála a objala svého snoubence.

Sedíc poblíž, Darcy cítil, že potřebuje všechny své síly, aby udržel svou bouřlivost na uzdě a nevytrhnul Elizabeth Matthewovi z náručí. Jak si přál, aby to byl on, kdo ji drží, říká jí, že bude každý den psát, slyší její ujištění, že ona bude odepisovat zpět. Tolik toužil šeptat jí do uší, jak velmi ji miluje a vždy bude milovat. Jak si přál, aby patřila jemu.

Jane přistoupila k Elizabeth, která stála na místě, kde ji naposledy zanechal Matthew.

„Bude se ti po něm stýskat?” otázala se, kladouc jemně svou ruku na sestřino rameno.

„Ne. Co je to pět dní? V minulosti jsem trpěla déle. Mnohem déle,” odpověděla Elizabeth. Opustila svou sestru a přesunula se na druhou stranu místnosti.

Poté, co Darcy vyslechl poslední Elizabethina slova, nenáviděl sám sebe víc než kdy dřív. Bylo uzavření toho obchodu opravdu tak důležité? Tak důležité, aby ho nově získaný majetek stál jeho životní lásku? Kdyby nebyl odjel do Itálie, aby zachránil rodinný podnik, byl by teď na Matthewově místě? Proč byl tak pošetilý a opustil Elizabeth kvůli penězům a majetku?

Ne, řekl si. To nebylo pro peníze. Elizabeth pro něj znamenala víc než všechno bohatství světa. Bylo to kvůli jeho rodině, kvůli rodinnému dědictví. Byl povinen hájit rodinnou firmu, která na něm byla závislá. Nemohl ztratit podnik, který patřil jeho rodině po generace, přecházející z otce na syna. Byla to jeho povinnost vůči otci a jeho předkům.  

Drásán svými myšlenkami seděl Darcy bez hnutí v křesle a více než cokoliv si přál napravit své vztahy s Elizabeth, ačkoliv netušil, jak.

Bennetovi naznali, že je čas k návratu domů.  Darcy sledoval Elizabeth, jak děkuje Charlesovi za večeři a jak nastupuje do kočáru bez jediného pohledu na něj. Brzy poté, co odjeli, přesunul se Darcy do svého pokoje a bezduše zíral na svou postel, ztracen v myšlenkách.

Po dlouhé době se Darcy rozhodl, že je třeba vyjasnit si situaci s Elizabeth příští ráno.


Elizabeth ležela na posteli, neschopna usnout. Darcy se vrátil bez ohlášení a vyvolal v ní veškeré její dřívější city, které k němu chovala. Měla dojem, že již dávno na něj zapomněla. Domnívala se, že jediné, co zbylo z jejich lásky, byly blednoucí vzpomínky, jež byly silně zatlačeny do pozadí její mysli. Ale mýlila se.

Byl tam, stojící u rybníka a hledající ji svýma očima, pro tu lásku, kterou kdysi sdíleli. Byl tam, po jejím boku, zdravíc ji jako vždy se zábleskem v očích a nesmělým úsměvem. Už zapomněla na ten příliv radosti, když stál v její blízkosti, svírání v žaludku a bušení srdce. Darcyho příjezd v ní spustil láskyplné vzpomínky tak náhle umlčené a tak náhle horoucí. Jeho návrat jí připomněl, co je to hluboce milovat.  

Tři měsíce před svou svatbou si Elizabeth Bennet uvědomila, že miluje jiného muže.

 

4. Společné dopoledne

 

Darcy se s úlekem probudil. Bylo časné ráno a on se chtěl vykrást z domu, aby si promluvil s Elizabeth. Celou noc strávil sbíráním odvahy. Třebaže v duchu pochyboval o vhodnosti svého jednání, naznal, že jeho city musí být vyjeveny.

Spěšně se oblékl a učesal. Jakmile však sestoupil ze schodů, aby opustil dům, zaslechl ženu, jak venku rozkazuje několika služebným. O několik chvil později vtrhla do domu a rozhodila ruce tak, že její sametové šaty mohutně zašustily. 

Nebyl to nikdo jiný než Caroline Bingley.


Jakmile Caroline napochodovala do chodby, upoutala její zrak vysoká postava v rohu. Otočila hlavu a zachytila Darcyho pohled.

„Pane Darcy! Tady jste. Zrovna jsem vás hledala,” řekla, přibližujíc se k Darcymu, přičemž se její předchozí špatná nálada rychle změnila na jeden velký šarm a charisma.

„Jelikož jste se přestěhoval z Itálie, Georgiana mě požádala, abych vás informovala, že vaše zavazadla jsou na cestě přímo na Pemberley,” pokračovala Caroline.

„Děkuji vám za oznámení, slečno Bingley,” odpověděl Darcy a dále přitom scházel ze schodů.

Caroline si jej opatrně prohlížela.

„Máte někam namířeno?” vyzvídala a kula přitom pikle tak, aby mohl být Darcy celý den pouze její.

Darcy však takové úmysly neměl ani v nejmenším.

„Ano, skutečně mám. Řekněte, prosím, všem, že se dnes nezúčastním snídaně. Děkuji vám,” odpověděl Darcy spěšně, otočil se a zamířil k zadnímu vchodu, nechtíc, aby Caroline viděla, že měl namířeno k Elizabethinu domu.


Jakmile vyšel ven, zaslechl známý hlas Elizabeth. Sledujíc její hlas, našel ji a Jane před prahem, kde je Caroline Bingley zvala dovnitř.

Poté, co vrhl letmý pohled na Elizabeth, vešel dveřmi zpět do domu. Když vkročil do vstupní haly, zastavil na chvíli, neboť jeho oči se setkaly s Elizabethinými.

„Pane Darcy! Jaké překvapení! Neříkal jste mi, že odcházíte za svými záležitostmi?” zeptala se Caroline s napřímeným obočím a pojala podezření, jaké jsou skutečné Darcyho pohnutky.

Darcy zůstal mlčky, s pohledem upřeným na Elizabeth.

Byla oděná do mléčně bílých šatů a její vlasy byly zručně stočeny do elegantního uzlu. Ačkoliv šaty nebyly podle poslední módy, těsně obepínaly její pas a volně splývaly podél boků, kde vytvářely dlouhé a půvabné záhyby, až jemně dopadaly na zem tak, že se v nich Elizabeth zdála vyšší a štíhlejší.  

Caroline pokračovala, obracejíc se ke svým hostům: „Jaká radost, vidět vás znovu po dvou letech. Můj pobyt v Itálii s panem Darcym byl doslova rozkošný. Lituji, že jsme se vrátili sem.”

„Není Itálie nejkrásnější země, pane Darcy?” otázala se, naklánějíc se těsně k němu.

„Ano, to je,” odpověděl Darcy stručně a tvrdým hlasem.

Elizabethiny oči se zúžily. „Tak to je to, co se stalo,” pomyslela si sama pro sebe. “Darcy mě opustil kvůli Caroline Bingley.


Darcy sebou po Carolinině poznámce o jejich pobytu v Itálii škubl. Ona byla tou, která žadonila o to, aby mohla jet s ním a Georgianou. A protože Charles byl jeho nejbližší přítel, nemohl jeho sestru odmítnout. Třebaže Caroline prohlašovala, že jejím záměrem bylo prodlévat ve společnosti Georgiany v cizí zemi, bylo Darcymu víc než jasné, že svým podlézavým jednáním pouze usilovala o to, aby mohla strávit více času s ním.

Caroline byla vždy zlomyslně žárlivá na Elizabeth, nikdy nepromarnila příležitost, aby nepřipomněla její nízký společenský stav a krutě ji za jejími zády nezkritizovala. V den, kdy Darcy Elizabeth opustil, to byla ona, kdo se vítězně usmíval. Přestože jí Darcy nesčetněkrát řekl, že jeho city k ní nejsou více než přátelské, Caroline Bingley tuto skutečnost nikdy zcela nepochopila.


„Prosím, pojďte dál. Předpokládám, že můj bratr tu bude včas. Pojďte, prosím, se mnou do jídelny,” řekla Caroline, usmívajíc se na Jane. Když kráčeli halou, Caroline se na Elizabeth zašklebila.

Darcy s nechutí zaznamenal nepřátelský pohled, který Caroline vrhla na Elizabeth, ale pozbyl odvahy promluvit nahlas, aby Elizabeth ubránil proti Carolinině zlomyslnosti.

Když vešli do jídelny, usadila se Caroline vedle Darcyho. Vidouc je jednoho vedle druhého, Elizabeth zbledla v obličeji a zarytě si vybrala místo nejdále od Darcyho.

Caroline přetrhla ticho vládnoucí u stolu a promluvila.

„Byla jste někdy v zahraniční, slečno Elizabeth?” zeptala se Caroline, snažíc se na Elizabeth schválně poukázat.

„Ne, nebyla,” odpověděla Elizabeth. „Nemám tolik volného času pro sebe.”

“Nikdy? Ale proč? Mladá žena jako vy přece jistě musí také vycestovat ven z Anglie,” pokračovala Caroline blahosklonně a důkladně se přitom bavila. „Brzy se přeci budete vdávat, že? Soudím, že vy a váš snoubenec byste měli navštívit Francii nebo Itálii. Podle mého názoru jsou tyto země úžasně půvabné.“

„Děkuji za váš návrh, slečno Bingley. Jsem si jistá, že pan Tennyson by za něj byl rád.”

„Pan Tennyson—tak se jmenuje? Vyprávějte mi o něm, slečno Elizabeth, neboť hořím nedočkavostí se o něm něco dozvědět. Jaké je jeho povolání? A jeho rodina? Předpokládám, že je to docela seriózní muž,” řekla Caroline doufajíc, že Elizabeth odpoví laskavě a rozbije tak všechny Darcyho naděje.

„Můj budoucí manžel je skutečně úctyhodný muž. Bude mi ctí nosit jeho jméno. Matthew je právník, jako jeho otec. Pochází ze střední vrstvy, ale jeho konexe jsou lepší než většiny mužů z jeho třídy,” odpověděla Elizabeth stručně.

„Jistě ho velmi milujete! Vidím vám to na očích,” pokračovala Caroline. Její úšklebek rostl s tím, jak bledla Darcyho tvář. Byl čas zničit veškeré jeho naděje.

„Ano, miluji ho,” odpověděla Elizabeth jemně, dívajíc se do svého talíře. Věděla o Carolininých záměrech a řekla si, že Carolinin úmysl odradit Darcyho jí přijde vhod. I kdyby jejím jediným záměrem bylo to, aby Darcyho získala.

Na druhé straně stolu začalo Darcyho srdce těžce bít. Jeho obličej zcela ztratil barvu a Darcy urychleně otočil hlavu tak, aby Elizabeth nemohla spatřit jeho zahanbenou tvář.

V tu chvíli vstoupil do místnosti Charles Bingley a ihned se usadil vedle Jane.

„Dobré ráno, bratře. Právě jsem se ptala slečny Elizabeth na jejího snoubence. Zdá se, že je to velmi vhodný a hezký muž,” řekla Caroline, hledíc na svého bratra a zajímajíc se o jeho názor na Matthewa.

„Máš úplnou pravdu, Caroline. Matthew je okouzlující muž. Tolik mi pomohl s organizací naší svatby a těší se v očekávání té své,” odvětil Charles vesele. „Darcy, musíš se s ním seznámit. Jsem si jistý, že si ho oblíbíš,” dodal, nedbaje současného úzkostného stavu svého přítele.

Usmívajíc se, vtiskl Charles Jane polibek na tvář a pozdravil ji.

Když se podávala snídaně, všichni stolovníci jedli tiše, zatímco Caroline vypravovala o svém pobytu v Itálii.

„Georgiana to tam skutečně miluje. A Darcyho dům v Itálii je tak rozkošný. Třebaže je značně menší než Permberley, úplně jsem si jej zamilovala,” řekla Caroline lehkomyslně a zakousla se do svého rohlíku.

„A ještě jsem nezmínila všechny ty krásné ženy v Itálii, nosící nejmodernější šaty a boty! Měli jsme štěstí, že jsme jich tolik potkávali na plesech a večeřích. Jejich styl chůze je více než půvabný a aura, s jakou se prezentují, velmi uvážlivá a seriózní. Nebyly to ty nejkrásnější ženy, které jste kdy viděl, Darcy?” otázala se Caroline, kladouc svou ruku na jeho rameno.

Darcy se prudce odtáhl od Caroline a pokračoval v jídle. Charles a Jane předstírali, že neviděli Darcyho reakci a urychleně se zahleděli do svých talířů, až klapot příborů o mísy naplnil celou místnost.

„Jane, jsou již ošetřené a dokončené detaily tvých svatebních šatů?” zeptala se Elizabeth hledíc na svou sestru poté, co se rozhodla přerušit hrozící ticho.

„Och! Musím to dnes dokončit, s tvou pomocí, Lizzy,” odpověděla Jane, otírajíc si ústa ubrouskem.

„Myslím, že bychom měli zavolat švadlenu a zeptat se jí, zda může udělat přesnější úpravy podle míry tvého pasu. Pak budeš vypadat o svatbě naprosto úžasně,” řekla Elizabeth laskavě se usmívajíc na svou sestru.

Obraceje se na Charlese s troufalým úsměvem, pravila: „Jste šťastný muž, když jste získal mou sestru, pane Bingley. Mohu vás ujistit, že nikdy nespatříte krásnější nevěstu, než je ona.”

„Jsem si tím jist,” odpověděl Charles vesele, hledíc láskyplně na Jane.

„A po mé svatbě přijde čas plánovat tvou,” řekla Jane Elizabeth.

Elizabeth si povzdechla a odvětila: „Domnívám se, že ano. Je třeba toho tolik zařídit – a tak málo času. Musíme se s Matthewem rozhodnout ohledně seznamu hostů. Tak, jak ráda bych tam viděla Charlotte, tak vyhlídka na přítomnost pana Collinse je nanejvýš —”

Elizabeth umlkla a snažila se nalézt slovo, kterým by odůvodnila svůj názor. Neschopna tak učinit však náhle ponechala větu nedokončenou a pokračovala: „Shledávám velmi obtížným pozvat na mou svatbu muže, který mě kdysi požádal o ruku.”

Po vyslyšení těchto slov Darcy konečně promluvil. Jeho hlas byl tvrdý a hrubý.

„Informujte laskavě pana Tennysona, že se vaší svatby nezúčastním,  Eliza—slečno Bennet. Nemohu vám způsobit žádné nepříjemnosti.”

Darcy se omluvil od stolu a odešel z místnosti.

„Pane Darcy,” zvolala Elizabeth poté, co vstala ze židle a následovala ho.

Našla ho stojícího venku na chodbě. Když se k němu přiblížila, hleděl na ni Darcy bolestným a zraněným pohledem.  

„Nemyslela jsem svá slova takto. Prosím, pane, vy jste mi nerozuměl. Jste na mé svatbě více než vítán,” řekla Elizabeth.

„Prosím, pane Darcy,” řekla, ne hlasitěji než šeptem.

Darcy si ji dlouho prohlížel. City naplnily jejich těla a hrozily, že budou vyzrazeny. Oba prahli po přítomnosti druhého tak dlouho, ale teď, postaveni tváří v tvář, netušili, jak se zachovat.

Konečně učinil Darcy krok blíže k Elizabeth a promluvil měkkým a zlomeným hlasem: „Měla jste na mě počkat, Lizzy.”

Po nekonečně trvajícím pohledu se Darcy otočil od Elizabeth a odešel.

Elizabeth sledovala, jak odchází, s pohledem plným slz. Zavřela oči a opřela se o stěnu, ztracena v moři citů. Zaplavila ji vlna pocitů a Elizabeth si povzdychla, ztracená a zmatená. Může kdy zapomenout na Darcyho? Může se vdát za muže, kterého nemiluje?

Elizabeth vydala ze sebe další bezmocný povzdech.

Nebyla to ona, kdo vždy pohrdal a odmítal myšlenku vstupu do manželství bez lásky? Ačkoliv věděla, že Matthew ji vroucně miluje, její srdce bolelo vědomím, že ona jeho city nikdy nemůže opětovat.

Může se tedy za Matthewa provdat? Anebo má následovat touhu svého srdce a dychtit po špatném?

Neschopna vymyslet řešení, vrátila se Elizabeth do místnosti a strávila zbytek dopoledne zaměstnáváním sebe sama s dokončováním úprav Janiných svatebních šatů.


Elizabeth se usadila zpět na svou židli a obdivovala svou sestru. Jane stála před zrcadlem, oděná do své svatební róby.

Perlově bílé a protkané hedvábím, vinuly se šaty delikátně kolem Janina útlého pasu a půvabně se stáčely do elegantních záhybů u jejích nohou.  Drobné kamínky a korálky všité do lemu šatů odrážely sluneční záři a oživovaly tak barvu šatů.

Stojící v zářivých paprscích slunce vypadala Jane naprosto bezchybně. Několik jejích kučer splývalo pěkně okolo obličeje a její oči se skvěly tou nejmodřejší modří. Jane se v róbě otočila kolem dokola a nesměle se usmála na Elizabeth, která si sestru s úctou prohlížela.

„Pan Bingley tě musí vidět v tvých šatech, Jane! Vypadáš absolutně—”

„Ale to přeci nemůže být moje milovaná slečna Jane Bennet,” ozval se hlas za rohem.

Doprovázen Darcym, vkročil Charles do místnosti směrem k Jane, ruce v bok.

„Charlesi! Neměl jste vidět moje svatební šaty před svatbou!” řekla Jane udiveně.

„Opravdu? Taková je tradice? Tedy, pokud ano, jsem více než šťastnen, že se mi ji podařilo zlomit,” odpověděl Charles srdečně, zatímco se s velkým úsilím snažil vyhledat očima svou budoucí nevěstu.

„Ale jaké jiné překvapení ode mne pak budete mít?“ zeptala se, když se celá zčervenalá otočila.

„Budu mít mnoho dalších, Jane. Tím jsem si jistý,” opáčil Charles v dobré náladě.

Když se otočil k Elizabeth, dodal: „Věřím, že jste měla pravdu, když jste dnes ráno tvrdila, že vaše sestra bude tou nejkrásnější nevěstou, se kterou se lze oženit.”

„A vy jste snad na okamžik zapochyboval?” škádlila ho Elizabeth s mazaným úsměvem.

„Ne—jistěže ne! Jak bych mohl? Má Jane je ta zcela nej—”

Bingley se zarazil uprostřed věty a strnul v zahanbeném výrazu, až jeho obličej zčervenal jako barva jeho vlasů.

Elizabethin úsměv se rozšířil a ona se otočila k Charlesově tváři, dovolujíc svým očím, aby se na něj smály.

„Nebudu za vás dokončovat vaši větu, pane Bingley. Ale dovolím vám ponechat si vaše komplimenty pro váš svatební den.”

„Jste příliš laskavá v žertování se mnou, slečno Miss Bennet,” odpověděl Charles s úsměvem a úklonou.

„Je tu slečna Bingley? Od snídaně jsem ji neviděla,” otázala se Jane, hledíc na Charlese. „Potřebuji znát její názor ohledně jistých svatebních příprav.”

„Opravdu?” zeptal se Charles s pozdvihnutým obočím.

„Je to vaše sestra, Charlesi. A proto si myslím, že je nezbytné, abych brala ohled na její názory na některé svatební detaily.”

„Obávám se, že jí o ně budete muset napsat. Odjela poněkud neochotně k paní Hursts asi před půlhodinou. Zabralo mi polovinu dopoledne, abych ji k tomu přesvědčil,” řekl Bingley roztrpčeným hlasem.  Bylo vzácností, když Bingley pozbyl svou věčně dobrou náladu.

„Proč byla tak neochotná odjet?” optala se Jane, s pokrčeným obočím.

Elizabethin a Darcyho obličej se ihned zkřivil hnusem. Oběma bylo očividné, že Caroline odmítla odjet kvůli Darcyho přítomnosti v Netherfieldu.

„Když dovolíte, nechám si své tušení pro sebe. Ačkoliv, ona vůbec nepřiznala, proč byla tak neochotná k odjezdu. Pouze zdůrazňovala, jak velmi nechtěla opustit Netherfield tak brzy. Třebaže byla moje druhá sestra velmi nedočkavá, aby ji viděla, Caroline tak neučinila po dva roky. Proto jsem považoval za nutné, aby Caroline paní Hurst navštívila.”

„Bude tady na svatbu?” otázala se Elizabeth, rychle se přesazujíce. Její tvář lehce zahořela, když si uvědomila, že Darcy spatřil její pohled plný odporu a porozuměl jeho významu.

„Ano, Caroline se vrátí ráno ve svatební den s mou sestrou a jejím manželem,” odpověděl Charles unaveně.

Z nenadání Jane vykřikla: „Lizzy, podívej!” A prstem ukázala směrem k oknu, zatímco si druhou rukou přikryla ústa.

Zděšená Elizabeth přiskočila k oknu a vydechla s potěšením. Sněžilo.

Přestože byl časný listopad, v krátké době se ochladilo. Světlo a sněhový prach se lehce snášely dolů a vítr jemně napomáhal, aby pokryly zemi. Obdivujíc padající sníh, usmívala se Elizabeth a přistoupila blíže k oknu.

„Slečno Elizabeth, slyšel jsem od Jane, že jste velká milovnice sněhu,” řekl Charles, zatímco se sám bavil výjevem, který pozoroval.

„Ano, to jsem. Zima patří k mým nejoblíbenějším. Třebaže většina lidí ji považuje na studenou a zasmušilou, já ji shledávám naprostým opakem,” odpověděla Elizabeth vesele, těšíc se v očekávání nadcházejícího období.

„A co přesně shledáváte fascinujícím na tak nesnesitelně chladném období?”

Elizabethiny oči se rozšířily. Nemusela se otáčet, aby našla tazatele, protože věděla, že to byl Darcy, kdo se v tu chvíli zapojil do hovoru.

Elizabeth se zvolna otočila, aby pohlédla Darcymu do očí a pronesla:

„Všechno. Třebaže zima nemá život a energii jara, teplé a přívětivé dny léta nebo jantarovou krásu podzimu, je to jedinečnost zimy, která vtrhne s bílou krásou a nikdy mě nepřestane okouzlovat.

Rozhodnuta nepřerušit svůj pohled na Darcyho, pokračovala:

„Přestože většina lidí sotva shledává tak chladné počasí přijatelným, já se domnívám, že nejvřelejší city se objevují v chladnosti tohoto období. Málo co na světě se vyrovná posezení kolem teplého krbu s rodinou, když je místnost naplněna živým štěbetáním a veselým smíchem. Zažil jste to někdy, pane Darcy? Cítil jste někdy přemožení chladu zimy vřelostí a láskou vaší rodiny a přátel?”

Darcy hleděl znovu na Elizabeth, mučíc se svými vzpomínkami na takové chvíle.

„Nemám takovou zkušenost, jakou jste popsala, kromě jediné, když jsem byl chlapec,” uzavřel po krátké chvíli.

„Pak byste patrně měl sám sobě dovolit prožívat takové okamžiky častěji, protože já jsem si jistá, že zima se pak nebude zdát tak nepřijatelně chladnou a nemilosrdnou,” odpověděla Elizabeth s lehkým úsměvem.

„Možná bychom si měli udělat procházku ven. Věřím, že ještě není tak chladno,” navrhl Charles, právě přerušujíc konverzaci.

Elizabeth se usmála na Charlese a přikývla.

„Jen co pomohu Jane z jejích šatů,” odpověděla vzrušeně.

„Budeme čekat u vstupní haly,” řekl Charles předtím, než s Darcym opustili pokoj.

Nedočkavá vyjít ven a cítit padající sníh, vešla Elizabeth rychle k Jane a rozvazovala tkanice jejích šatů a pomáhala jí do jiných.  Když už byla Jane připravena k odchodu, vzala ji Elizabeth za ruku a netrpělivě ji táhla dolů do haly.

„Bože, Lizzy! Opravdu si nepamatuji, že bys kdy byla tak nedočkavá lézt do sněhu,” poznamenala Jane, vrhajíc na sestru nedůvěřivý pohled.

Elizabeth se jednoduše usmála. Snad byla nedočkavá, aby cítila, jak bude sníh jemně padat na její paže, ozařujíc tak symboly jejího nadcházejícího oblíbeného období. Možná byla nedočkavá toho vyjít ven a cítit vanutí mrazivého větru do obličeje, osvěžujíc její mysl i ducha. Snad—byla nejvíce nedočkavá toho, aby strávila zbytek dopoledne po boku muže, kterého tolik postrádala poslední dva roky.

Otáčejíce se okolo chodby, setkaly se nakrátko Elizabethiny oči s Darcyho. Než Elizabeth obrátila svůj pohled, její tváře zazářily jasnou nejrůžovější barvou.

5. Vyznání

Elizabeth vykročila z domu. Čerstvě napadlý sníh jí jemně křupal pod nohama. Spokojeně vzdychla a vesele si poskočila, zvedajíc svou hlavu do výšky, aby cítila, jak se jí padající sníh jemně otírá o tváře. 

Zatlačila všechny své myšlenky a obavy do pozadí své mysli, aby nic nebránilo jejímu náhlému pocitu štěstí. Netuše, že Darcyho oči nadšeně sledují každý její pohyb, točila se Elizabeth v kruhu, rozpřahujíc své ruce tak, aby cítila na své teplé pokožce dopad ledového sněhu, který se téměř okamžitě rozpouštěl, zatímco její dech se měnil v bílý mrazivý závan.

Darcy hleděl na Elizabeth s údivem. Nikdy ji neviděl tak svobodnou, vzdálenou od upjatého společenského vystupování, tak živočišnou a uvolněnou ve vyjadřování své vlastní mysli a ducha.  

Chladný sníh jemně padal do Elizabethiných vlasů, bílá barva ostře kontrastovala s tmavě hnědými vlasy. Šaty se točily okolo jejího těla, vlnily se v okouzlujícím tanci, ve stejném rytmu jako její pohyby.

Nikdy předtím Darcyho zrak takový výjev nespatřil.

„Lizzy — počkej!” volala Jane, spěchajíc, aby se připojila ke své sestře.

Elizabeth uchopila Jane za ruce a obě sestry se zatočily ve sněhu. Jejich smích se rozezněl jak zvon a zaplnil okolní vzduch. 

Nedaleko pozoroval Charles Jane s podobným údivem jako Darcy a hleděl na svou snoubenku s něžností a láskou. V jeho očích se však nezračila bolestná touha a lítost.

Ve snaze chytit svůj dech pustila Elizabeth Jane. Obě dívky klopýtaly v závrati a snažily se znovu nabýt rovnováhu.

Charles okamžitě spěchal po bok Jane a podepřel ji svými pažemi. V bezpečí Charlesova objetí, obdařila ho Jane vděčným úsměvem. Modré oči jí zářily vzrušením a veselím.

Darcy zvolna přešel ke svému příteli, zatímco překvapená Elizabeth lapala po dechu a klopýtala tak, že se málem skácela k zemi. Přes všechna pravidla etikety se Darcy postavil ihned po jejím boku a obvinul ji svými pažemi okolo pasu, aby nalezla svou ztracenou rovnováhu.

„Slečno Elizabeth — jste v pořádku?” zeptal se s hlasem plným emocí a účasti.

Elizabethiny oči se rozšířily, srdce se jí rozbušilo. Popadla svůj dech a dýchala velmi nervózně. Cítila, jak jí slábnou kolena a bez varování ji chtějí zradit. Cítila Darcyho silné paže obklopující její tělo, jemně a něžně ji držící. Jeho neústupné uchopení bylo silné a svůdně vábící svou familiárností. 

„Slečno Bennet?”

Elizabeth zamrkala, Darcyho hluboký hlas ji donutil znovu vnímat.

„Je mi dobře, třebaže mám dojem, že jsem se příliš zatočila,” vydechla Elizabeth, pomalu se rodící zimní scenérii před sebou.

Darcy přikývl.

„Jsem již schopná stát sama. Děkuji, pane Darcy.”

Darcy znovu přikývl a přestal Elizabeth podpírat. Jeho prsty poněkud otálely, dokud neochotně neopustily Elizabethin pas, a jeho mysli se zachtělo uchopit ji do náručí a nikdy ji již nepustit.

Elizabeth zrůžověla a znovu mu zdvořile poděkovala.

Otočila se, aby vyhledala Jane, a spatřila svou sestru, jak se prochází s Charlesem, oba hluboce ponořeni v rozhovoru.

Brzy si všimla Darcyho přítomnosti. Jeho kroky následovaly její vlastní. Elizabeth setrvávala ve svém tichu a on zase ve svém. Kráčeli bok po boku a nebylo slyšet ničeho než křupání sněhu pod nohama.

Oba toužili položit druhému otázky, na něž již dlouho chtěli znát odpověď. Oba chtěli vědět o každé pohnutce a úmyslu toho druhého. Oba toužili znát hloubku svých citů. Zda je za nenadálými horoucími a vášnivými okamžiky, které se nevyhnutelně vzedmuly v neudržitelné vlny jejich emocí, větší význam. Oba hledali konfrontaci i souhlas; odpuštění a přijetí. 

Avšak – nevědeli jak.

Dva roky, které strávili odděleně, vystavěly mezi nimi váhavou zeď, kterou se neodvážili překročit.  

Ve snaze překlenout nepříjemné a vzrůstající napětí, Darcy promluvil.

„Již jsem s vámi dva dny, ale dosud jsem vám nevyřídil pozdravy. Jak se vám a vaší rodině daří, slečno Elizabeth?”

„S radostí mohu říci, že moje rodina se těší dobrému zdraví. Vzhledem k tomu, že Lydia je již vdaná a Jane a já budeme mít svatbu zakrátko, je matka nejšťastnější, jak jsem ji kdy mohla vidět.”

Darcy sebou při zmínce o Elizabethině vdavkách škubl. Chtěl se jí optat, proč si vybrala někoho jiného za svého druha, proč si zvolila jiného muže než jeho a proč jej bezdůvodně opustila. Třebaže zamýšlel jednat s Elizabeth přímo, nedokázal Darcy sebrat odvahu, která v Elizabethině přítomnosti nemilosrdně vyprchala. Nenáviděl sám sebe za to, že nenašel odvahu vyjádřit své mínění.  

Aby již déle nesetrvávali u tématu její svatby, rozhodla se Elizabeth oplatit jeho pozdravení.

„Jak se daří vaší sestře, pane Darcy?”

„Georgiana zvolna přivyká našemu dávnému životu. Právě odpočívá na Pemberley, neboť jsme sem dorazili teprve předevčírem. Jel jsem přímo na Netherfield, zatímco ona domů.”

Elizabeth toužila vědět více o Darcy ho pobytu v Itálii a rozluštit důvod jejich oddělení. Bylo to proto, že ji už nemiloval?

Jakmile však otevřela ústa, aby vyslovila svou myšlenku, zavolala ji k sobě Jane.

„Lizzy! Pojď rychle, to musíš vidět!”

Ukradnouc si pro sebe ještě poslední pohled na Darcyho, přešla Elizabeth neochotně ke své sestře.  

„Co je to, Jane?” otázala se, nežli zamířila svůj zrak do míst, kam Jane ukazovala.

„Pššš,” zašeptala Jane. „Podívej se.”

Rodinka králíků se tlačila kolem křoviště, kde okusovala a sbírala bobule. Jejich sněhobílé kožíšky ozdobené padajícími vločkami sněhu zachycovaly a odrážely sluneční paprsky. Jejich čumáčky směřovaly vzhůru a očichávaly potravu. Tenké rozpýlené stezičky je posílaly do všech možných koutů. 

„Nejsou to ta nejroztomilejší stvoření?” zajíkla se Jane a zabroukala na chlupatá zvířátka.

Elizabeth se slabě usmála a sledovala, jak králíci pokračují v pastvě.

„Myslím, že bych je shledal roztomilejšími, kdyby se živili pouze těmito bobulemi a nikoli květinami v mé zahradě,” pronesl Charles s drobným úšklebkem, pobavený výjevem před sebou.

Stáli v tichosti a pozorovali králíky, zatímco sníh padal stále hustěji. Za okamžik začal vítr nabírat na síle a sníh již nešimral jemně Elizabethinu tvář, avšak bodal a štípal její pokožku.

„Měli bychom se vrátit,” navrhl Charles. „Bylo by nanejvýš nešťastné, kdyby nás zastihla vánice.”

„Jistě, souhlasím,” odvětila Jane. Zuby jí cvakaly vlivem náhlého prudkého větru.

Poté, co spatřil, jak se chvěje, svlékl Charles svůj kabát a těsně jej ovinul kolem jejího těla. 

Jane učinila pokus k odmítnutí jeho nabídky.

Ale Charlesi, nemůžete mi dát svůj kabát. Co bude s vámi?”

„Nebyl bych spokojený, kdyby se moje nověsta ve svatební den objevila s oteklým červeným nosem a opuchlým obličejem,” odpověděl Charles jednoduše a vypustil lehký úsměv při pomyšlení na takový obrázek.

„Budu v pořádku, Jane,” ujistil ji.

Elizabeth se vlekla za Jane, paže těsně obemknuté kolem sebe, neboť se třásla v ostrém větru. Paprsky slunce kvapně zmizely a obloha neustále tmavla. Elizabeth drkotala zuby a prodírala se rostoucími vrstvami sněhu. 

Půvabný vzhled zimní krajiny vystřídal tmavý a bezútěšný pohled; jeho ledový chlad nahradil krásu předchozího potěšení a nevinnosti.

„Možná, že to byla ta zima, o které Darcy hovořil,” pomyslela si Elizabeth pro sebe, zatímco si dál razila cestu přes neúprosné závěje sněhu a ostrý vichr.

Vzápětí ucítila dopad tíhy na její ramena, který ji donutil zastavit. Pohlédla ke svému rameni a spatřila na sobě pevně navléknutý Darcyho plášť.

Zdvihla hlavu a spatřila Darcyho, jak kráčí kolem ní ostrým tempem směrem k domu. Dřív než mohla zavolat jeho jméno, zmizel. Elizabeth si přidržovala kabát těsně kolem těla a choulila se pod jeho teplem.

Jakmile dorazila k domu, vstoupila Elizabeth dovnitř, aby našla teplý krb v salónu. Přistoupila ke krbu a usadila se před ním, aby si ohřála své na kost zmrzlé tváře a ruce, stále ještě zachumlaná do Darcyho pláště. Jane, sedící vedle ní, zbystřila Darcyho kabát a vyslala tichý úsměv.

„Jane a slečno Elizabeth — musíte tu zůstat, dokud sněžení neustane. Nepustím vás domů v takovém počasí. Bylo by příliš riskantní jet kočárem. Již jsem pro vás připravil pokoje,“ řekl Charles přívětivě a pohostinně.

„Děkujeme, Charlesi, to je skvělé,” odpověděla a přestala si hřát své dlaně u ohně.  

„Mohu vám ukázat vaše pokoje nyní, pokud chcete,” pokračoval Charles, pomáhajíc vstát Jane ze židle.

„Já do svého pokoje nespěchám. Ještě setrvám nějakou chvíli zde u krbu. Děkuji vám za laskavou nabídku a velkorysost,” odvětila uctivě Elizabeth.

Charles s pochopením přikývl a odvedl Jane ven z místnosti.

Elizabeth hleděla do ohně, pozorovala tančící plameny a blikot před svými zraky. Zavřela oči a cítila, jak se jí teplo rozlévá po celém těle, od hlavy až po palce u nohou.

Když oči znovu otevřela a otočila hlavu ke dveřím, spatřila Elizabeth Darcyho stojícího u vchodu.

Věnoval jí plachý úsměv a pomalu mířil k ní.

„Byl pro vás dostatečně teplý?” otázal se, hledíc na svůj kabát.

„Ó ano — děkuji vám mnohokrát, pane Darcy,” odpověděla Elizabeth, zatímco kabát svlékala a podávala jej Darcymu.

Darcy převzal plášť a vyloudil další úsměv. Obrátil se, aby opustil místnost, ale když dospěl ke dveřím, zastavil se náhle a otočil.

Pomalu otvíral ústa a na chvíli zaváhal, než promluvil.  

„Slečno Elizabeth, odpusťte mi, že jsem neměl odvahu mluvit s vámi dříve. Přestože moje odvaha s vámi hovořit je stále ještě malá, přeji si, abyste věděla o mých citech k vám – o všech mých citech.”

Elizabeth stále zírala na Darcyho a její srdce divoce bilo v hrudi, když Darcy kráčel k ní a přisunul si židli po jejím boku.

Hleděl na ni, pak na chvilku zavřel oči a vydechl. Po několika váhavých okamžicích otevřel ústa a opět promluvil.

„Obdivuji vás a a vroucně miluji, slečno Elizabeth Bennet. Víc, než si kdy dovedete představit.”

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nejen pro Milu

(Dzana, 20. 9. 2008 0:12)

Milo, díky. :o) Snad mohu prozradit, že v následující kapitolce přímo navážeme v ději a ta další bude roztomile šťavnatá... Myslím, že je na co se těšit.

A pro všechny mám dobrou zprávu - již měsíc je originál dokončen. Celkem 22 kapitol + epilog. Slibuji, že to postupně přeložím.

Tak jsem to nevydržela ...

(Mila, 19. 9. 2008 23:34)

a začetla se.Moc se mi "Vyznání" líbilo!!!

Milé překvapení

(mrich, 10. 8. 2008 21:20)

...po příjezdu z lázní,moc pěkně jsem si novou část užila.I já se těším na chladnější jantarový podzim a další dílek,veliké díky.

Dzana

(Romi, 25. 7. 2008 8:47)

Nevedla som, že máte malé bábätko.Prajem Vám hlavne veľa zdravia.Užívajte si mlého drobčeka. Teším sa na dalšie pokračovanie,budem trpezlivo čakať.Máte čas.papa

pro Romi a mrich

(Dzana, 24. 7. 2008 19:40)

Dámy, děkuji převelice. mrich už naznačila, že teď trochu zápasím s časem. Překladem prvních dílů jsem si krátila čekání na porod :o) a teď se musím s miminkem trošku zaklimatizovat. Na 4. části se pracuje, ale je tak dlouhá, jako první 3 dohromady, tak to trochu zabere. Povídka má zatím asi 21 dílů a autorka ji ještě nedokončila, ale moc doufám, že tak učiní, než se já dostanu s překladem na konec. Obávám se, že to bude trvat pár měsíců... přeci jen. Díky za trpělivost.

Ahoj "Vy dva" !!!

(mrich, 24. 7. 2008 14:45)

Pod opravdu těžko přeložitelným názvem se schovává kouzelně začínající povídka.První tři části jsem si fakt,příjemně užila,díky.Těším se na pokračování... vím,nespěchám,až Ti "malá pusinka" nechá trochu volného čásku,pá.

Dzana

(Romi, 24. 7. 2008 8:09)

Dobrý deň , veľmi sa mi páči čo ste napíšali Dášť pre Elizu a Tajemný náhrdelník.Teraz začínam čitať tento preklad a veľmi sa mi páči, už sa teším na ďalšie pokračovanie.Kedy to bude asi dokončené.