Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 1

2. 11. 2009

Kapitola 1 – Cizinka (1. část)


Nedbaje hlučících strojů a chomáčků bavlny, které poletovaly vzduchem, kráčel John Thornton dlouhými a jistými kroky přes přádelnu, s hlavou zdviženou a rameny převyšujícími jeho dělníky.

„Co je to za ženu?” zeptal se Williamse, svého oddaného a spolehlivého dozorčího. „Ještě nikdy jsem ji neviděl.”

„To je nová tkadlena, pane. Nahradila tu ubohou dívku, Lucy Boucher, která téměř před třemi týdny zemřela.” Pan Thornton pokýval hlavou, aniž by novou dělnici spouštěl z očí, zatímco ona zápolila se strojem a upustila materiál na zem. „Je vdova a nepochází z našeho kraje,” pokračoval dozorčí. „Neměla žádné zkušenosti, ale přišla prosit o práci. A volné místo bylo třeba zaplnit.”

Pan Thornton sledoval mladou ženu, jak zápasí s těžkým ovládáním stavu. Několik týdnů nebyl v přádelně přítomen, protože cestoval nejprve do Londýna a poté do Amsterdamu, aby zařídil nové zásilky surové bavlny z Ameriky.

„Viděl jste rodinu od Boucherovy dívky?” otázal se pan Thornton.

 „Ano, pane, jak jste žádal. Oni to překonaj‘ a její mladší bratr brzo dosáhne věku, kdy bude moct pracovat. Její matka je na tom špatně. Ještě se nevzpamatovala ze smrti svýho muže a teď starší dcera – k tomu šest malejch hladovejch krků.”

„Zařiďte, aby mladý Boucher získal práci tady v Marlboroughské přádelně, až ten čas přijde,” řekl pan Thornton.

Přemýšlel o oné mladé, bledé ženě, která v jeho přádelně dřela skoro až do dne své smrti. Zasažena prachem, který zraňoval a svíral její plíce, častokrát ji přepadal záchvat kašle, lapala po dechu a plivala krev. To, že byla zamořena prachem jako dítě v jiné přádelně, dávno předtím, než kdokoliv věděl o nebezpečích práce v mykárně, nebyla pro Thortona žádná útěcha. On se staral o dobré podmínky svých dělníků, a namontoval dovnitř všechna dostupná zařízení, která chránila zdraví zaměstnanců. Byl tvrdým, ale poctivým pánem.

Chvíli stáli mlčky a pozorovali čilý ruch prosperující přádelny. Thorntonova pozornost se znovu stočila k mladé ženě, která byla u stavu na místě po Lucy Boucher. Byla dosti elegantní postavy, oděná do jednoduchých černých šatů. S tmavou barvou šatů kontrastoval její dlouhý bílý krk. Zpod šátku jí unikaly hnědé pramínky vlasů a jemně hladily její hladkou tvář. Poměrně jemná kůže pro dívku z dělnické třídy, pomyslel si Thornton sám pro sebe, v rozpacích z toho, že si povšiml takové drobnosti. Velice se obával nebezpečí, která se skrývala v továrnách, kde muži a ženy pracovali bok po boku celé hodiny, a požadoval pro své dělníky zajištění řádného a slušného prostředí. Netrpěl v Marlboroughské přádelně žádné dovádění v bavlněném odpadu, bez ohledu na to, co se dělo v jiných továrnách. Když pocítil ohromné nutkání pomoci té ženě s těžkou prací, bojoval sám se sebou a cítil se zmatený.

„Jak ji hodnotíte?” zeptal se pan Thornton, zaměřuje znovu téma hovoru k mladé ženě u stavu. Díval se, jak si žena otírá čelo zápěstím, překvapivě jemným a a ženským pohybem na dělníka z přádelny.  

Dozorčí si odkašlal: „Víte, pane, mám-li bejt upřímnej, nemá pro tuhle práci zkušenosti ani sílu. Doteď jsem si myslel, že se vypracuje, ale zdržuje lajnu a ostatní dělníci si stěžují. Říkaj‘, že je tady spousta dobrejch pracantů, co by vzali její místo.”

Dojmy a pocity okamžitě vyprchaly, když pan Thornton zkřížil své paže a zamračil se na Williamse. Jeho hlas byl tichý, ale zřetelně rozzlobený: „Tři týdny, říkáte? Williamsi, spoléhám na váš vlastní rozum a soudnost, když jsem pryč. Neprovozuji tu žádný dobročinný ústav. Zbavte se jí! Teď!”

Rozezlený díky Williamsovi pan Thornton odkráčel. Zamířil do své kanceláře a cestou se zastavil u dělníka, který připevňoval nové zařízení. „Tak jak jste s touto mašinou daleko, Higginsi?”

„Měla by se rozběhnout tak do hodiny, pane.”

„Dobrá,” řekl Thornton. „Kdyby se objevily nějaké další problémy, určitě to dejte vědět Williamsovi.” Pan Thornton se pyšně zahleděl na svůj nový a velmi moderní kousek zařízení. Třebaže si na tuto koupi musel vzít další půjčku z banky, věděl, že tím později získá díky zvýšení počtu objednávek. 

John Thornton měl před sebou pilné dopoledne a tak se otočil na odchod, když byl opět zadržen, tentokrát díky zvýšeným hlasům. Pohlížeje směrem, odkud se nesla hádka, spatřil Williamse, který vypadal málem jako školák, jenž byl pokárán, a onu mladou ženu, která měla být propuštěna, stojící docela pánovitě a hovořící prudkým tónem.

„Dávám vám své slovo, že budu pracovat usilovněji. Nebudete litovat. Budu pracovat přesčas, bude-li to třeba, aby bylo vše na konci dne hotové.”

„Nemůžeme vás platit za přesčasy.”

„Nevadí, budu to dělat i tak.”

Williams ztišil svůj hlas: „Paní, prosím, tahle práce není pro vás. Jsem si jistý, že najdete zaměstnání, které lepší připadne vašim schopnostem. Třeba služebná?”

Hlas mladé ženy byl uctivý a tichý, když řekla: „Pane, já vás prosím, abyste mě nepropouštěl.”

„Prosím vás, paní, nedělejte povyk,” prosil ji Williams. „Pán říká, že musíte jít. Je mi velice líto, paní.”

Do tváří se jí vehnala horkost, když řekla: „Kde je ten pan Thornton? Vezměte mě, prosím, k němu.” Náhle se otočila, jen aby se zastavila při krátkém pohledu na vysokého muže stojícího za ní, se silnými pažemi složenými přes svůj vybraný černý svrchník, zachmuření zdobící jeho hezké rysy. Jeho zarážející modré oči hleděly na její překvapený obličej a on byl zasažen nevýslovnou krásou jejích tmavých očí a výrazných rtů.

„Pane, tohle je, ehm, paní Hale.” Na Williamsovo formální představení Thornton pozdvihl svá obočí.

„Pane Thorntone,” řekla paní Hale, mírně kývla hlavou a poněkud sklopila zrak před pronikavým pohledem pana Thorntona. Uvyklý uctivému oslovení „Pane*“, kterým jej oslovovali jeho dělníci, John Thornton nevěděl, jak si v neobvyklé situaci počínat.

„Williamsi, vezměte paní Hale do mé kanceláře,” řekl pan Thornton svým hlubokým hlasem. „Brzy za vámi přijdu.”

Zatímco se díval, jak odcházejí, nabýval Thornton znovu své vyrovnanosti. Byla to divná a nepříjemná situace a on se cítil zmatený a nejistý. Nevěděl, co si o dotyčné paní Hale myslet. Zcela zřejmě se do přádelny nehodila. Bylo to pod její úrovní, nevhodné vzhledem k jejímu myšlení. Zdálo se, že je vzdělaná a má vybranou mluvu, ale její trvání na této nízké pozici bylo překvapující a poněkud podezřelé.

Když otvíral dveře své kanceláře, zpozoroval paní Hale zaujatou jeho policí s knihami, zatímco jeho dozorčí ji sledoval s varovným pohledem. „Williamsi, nechte nás.” Jeho tichý příchod oba dva překvapil a paní Hale se urychleně přesunula od police s knihami do středu místnosti.

Stejně tichým pohybem zavřel za Williamsem dveře a řekl: „Paní Hale, sedněte si, prosím.” Sotva učinila krok směrem k nabízené židli, přepadla ji slabost a klopýtla. John Thornton se pro ni bez rozmýšlení natáhl a jeho silné paže ji pozvolna dovedly k židli. 

„Jste nemocná?” zeptal se s opravdovým zájmem v hlase. „Mohu vám něco přinést?”

„Děkuji vám. Ne, nejsem nemocná. Jsem jen unavená. Jsem tak velmi unavená,” řekla a složila svůj obličej do rukou. Thornton si myslel, že se rozpláče, ale ona seděla tiše. Stáhl se, opřel se o stůl, ruce zkřížené a pozorně sledoval tuto záhadnou ženu. Oprostil se od řinčivého hluku strojů a snažil se rozpoznat její přízvuk. Očividně pocházela z jihu. Hovořila jemným, téměř aristokratickým rytmem ve slovech.

Po několika okamžicích se hluboce nadechla a zdálo se, že se zklidnila. Když vzhlédla, objevily se v jejích očích stopy po slzách, které si rychle setřela. Plakala tichoučce, netušeně.

„Mohu pro vás něco udělat, paní Hale?” otázal se. Ona pohodila hlavou a řekla: „Děkuji vám. Už se cítím docela dobře. Odpusťte mi.”

Delší chvilku si ji prohlížel: „Odkud jste, paní Hale?”

„Jsem z jihu,” zněla její krátká odpověď. Na jeho tázavý pohled dodala: „To je vše, co jsem ochotna vám povědět ohledně místa, odkud pocházím.”

„Proč jste opustila domov a vydala se sem do Miltonu? Proč jste se dala na práci v mé přádelně?” Jeho hlas byl chladnější, než zamýšlel, ale Thornton se jen stěží udržoval v klidu. Proč by vůbec měl něco cítit? To nedovedl pochopit. Jeho pocity jej mátly. V jednu chvíli se cítil podrážděný z rozptylování se kvůli této nepochopitelné a zvláštní ženě, podruhé si uvědomoval svou ohromnou touhu ochránit ji a setřít jí slzy z jejích očí.

„Ocitla jsem se v bídných poměrech. Zoufale jsem potřebovala práci.” Sklopila svůj zrak ke svým rukám, které jí tiše spočívaly na klíně. Majíc potřebu se něčím zaměstnat, sebrala jednu uvolněnou nit a dokola ji proplétala mezi svými prsty. 

„Nemáte žádnou rodinu nebo přátele, na které byste se mohla obrátit? Někoho, kdo by mohl nabídnout pomoc?”

„Ne, nikdo takový není.”

John Thornton se začal cítit popuzeně a netrpělivě. Čekal jej oběd s jeho bankéřem, panem Latimerem, a před tímto setkáním ještě hromada papírování.

„Ale měla jste čest získat vzdělání?“

„Ano, mám dobré vzdělání.”

S úlevou, že rozhovor začal nabírat přínosný směr, se optal: „Proč jste neusilovala o místo učitelky nebo guvernantky? Dovedu si představit, že žena s vašimi schopnostmi by mohla nalézt vhodné místo.”

„To by ovšem vyžadovalo dostat doporučení, které já nemám.”

„Ale jistě musíte někoho znát. Možná rodinu vašeho manžela…”

„Nikoho nemám, pane Thorntone. Prosím, už se mě na to znovu neptejte.” Thornton byl překvapen hněvem v jejím hlase a hrubým tónem. Přikládal to šoku ze ztráty manžela a zdroje příjmů. Pomyslel na zoufalé poměry, do kterých upadla jeho vlastní rodina po tragické smrti jeho otce, před šestnácti lety. 

„Takže jste si zvolila přijet a pracovat v přádelně bavlny.” Pan Thornton se poškrábal na čele. „Paní Hale,” pokračoval, „prosím, dovolte mi, abych vám pomohl. Vím o několika vysoce postavených rodinách v Miltonu, které potřebují dobrou guvernantku. Mé slovo bude zcela dostačující na to, aby vám zajistilo pozici.”

„Děkuji vám, pane Thorntone, ale to je nemožné. Nemohu být guvernantkou.”

Její zamítnutí jej zbavilo ovládání a rozvířilo jeho hněv. Marnil svůj čas, to nejcennější zboží, kterého měl velice málo. Když se jeho rysy pomalu proměnily v zachmuření, paní Hale kvapně pokračovala: „Pane Thorntone, prosím, pochopte. Jsem vám velice vděčná za vaši velkou laskavost, kterou jste mi dnes prokázal. Ale... já nemohu...” zde ustala a pozvednouc svůj zrak k jeho očím řekla: „Pane Thorntone, nemohu být zaměstnána jako guvernantka, protože mám dítě.”

Pak nastal okamžik ticha. „Rozumím,” řekl. Na pana Thorntona pomalu dosedalo pochopení. Mladá žena s dítětem předstírá, že je vdova, opustila svůj domov a přichází tam, kde ji nikdo nezná. To vysvětlovalo tu tajemnost a vyhýbavé odpovědi.  Stávalo se to denně. Mladá, nevinná žena svedena nějakým darebákem, bez přátel, bez vyhlídek a s dítětem ve svém lůně. Ve svých třiceti letech znal John Thornton dost o krutých cestách v životě na to, aby cítil lítost nebo soucit s krásnou mladou ženou sedící naproti němu. Přestože to byl člověk nábožný a silnými mravy, nesoudil ji. Odvrátil svůj zrak, neschopen podívat se jí do očí. 

Pan Thornton by však udělal lépe, kdyby se na ni díval, neboť by spatřil zlost, která ji zachvátila poté, když si uvědomila, kam míří jeho myšlenky. „Ne, vy jste mě nepochopil. Jak jen můžete?” Paní Hale se postavila. „Jak můžete chovat takové myšlenky, jak na mě můžete takto pohlížet? Předpokládáte, že když jsem v chudých podmínkách, že o mně můžete smýšlet jako o zvrácené a amorální ženě? Vy nejste gentleman.” Otočila se a šla ke dveřím.

Když si uvědomil svou chybu, spěchal za ní. „Paní Hale, odpusťte mi. Prosím, neodcházejte. Paní Hale...” ale ona byla pryč.

Spěchaje ven na dvůr přádelny byl krátce zastaven svou matkou, která jej sháněla.

„Johne, co se to děje! Něco špatného?”

Zrak pana Thorntona v rychlosti prověřil okolí a hledal záblesk černých šatů mezi tucty dělníků hbitě balících objednávky a vykládajících zásilky bavlny.

„Johne!” Její hlas byl strohý a velitelský. „Co se stalo?”

Pohlédl na svou matku a pak si uvědomil její přítomnost. Když se sebral, sklonil se, aby ji políbil na tvář. „Nic se neděje, matko. Opozdil jsem se, to je vše. Mám pilné dopoledne. Být tři týdny mimo továrnu je dlouhá doba a mám toho dost na práci, abych dal zase věci do pořádku.” Vytáhl své kapesní hodinky a rozzlobeně ze sebe vydal: „Dobrý Bože, to už je tolik! Promluvíme si dnes večer, matko. Teď se nemohu zdržovat,” a zmizel.

John Thornton měl příliš mnoho záležitostí, které zaměstnávaly jeho mysl, než aby se zaobíral záhadnou paní Hale. Cena bavlny se zvyšovala, Američané zaplavili trh a z dělnické unie opět zazníval křik – dělníci požadovali zvýšení gáže, které jim nemohl zaplatit. Jeho dluh v bance byl značný, ale objednávky se mu hrnuly a nové vybavení by se posléze mohlo splatit. Jeho přádelna byla pro teď zajištěná. Pokud unie nevyvolá další stávku. Jeho tvář ztvrdla při pomyšlení na hrozící katastrofu a možné důsledky.

*v originále je „Master“, které používají dělníci jako oslovení Thorntona, kdežto paní Hale jej oslovila civilním „Mr. Thornton“. V překladu používám pro výraz „master“ slovo „pán“. Občas se stane, že v češtině díky skloňování zní slovo „pan“ i „pán“ stejně, ale snad se ten rozdíl dá z textu trochu vyčíst.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Kapitola 1 - Cizinka (2. část)


Když hodiny odbíjely osm, John Thornton si protřel své znavené oči a vzhlédl od pracovního stolu. Zaslechl zaklepání na dveře, dovnitř vstoupil Williams. „Všechny objednávky jsou poslaný, pane. Zejtra nám přijdou nový zásilky, přes Liverpool. Očekávám je ráno o šesté a budu tady u brány, abych ji jim otevřel.” Pak se odmlčel. „Na místo po paní Hale jsem dal jednu z Higginsových holek. Zdá se, že bude dobrej pracant, je chápavá.”

„Děkuji vám, Williamsi. Dobrou noc.”

„Dobrou noc, pane.”

„Williamsi!” zavolal za ním pan Thornton. V průběhu dne nevěnoval paní Hale mnoho myšlenek, ale nyní, když si připomněl události z dnešního dopoledne, cítil se kvůli její situaci zneklidněn.

„Ano, pane?”

Pan Thornton se opřel dlaněmi o stůl a rozmýšlel si svá slova: „Paní Hale – víte, kde bydlí? A jaká je její situace?”

„Myslím, že bydlí v Princeton District. Higgins by to věděl, zejtra se ho zeptám.”

Pan Thornton bouchl pěstí do stolu, otočil se směrem k oknu a opřel své čelo o chladné sklo. „Dobrý Bože,“ pomyslel si. „Princeton District!” John Thornton si dobře pamatoval ony špinavé úzké uličky skrývající za každým rohem nějakou chorobu, ony vlhké domy plné krys.

„Děkuji vám, Williamsi. Dobrou noc.” I poté, co Williams odešel, stál Pan Thornton stále u okna a díval se, jak poslední dělníci odcházejí domů na večeři.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Příštího rána, s adresou paní Hale v ruce, se John Thornton vydal do Princeton District. Jak procházel úzkými ulicemi a zašlými průchody, dosedaly na něj bolestné vzpomínky. Cestou se vyhýbal šňůrám s prádlem. Ze schodů u dveří se na něj upíraly ubohé zraky rozcuchaných dětí, příliš hladových na to, aby naříkaly. Ty, které to přijaly, obdaroval drobnými, většinou však byla jeho pomoc odmítnuta kvůli hrdosti rodičů stojících v jejich blízkosti. 

Minulou noc se pan Thornton jen marně snažil usnout. Myšlenky na tajemnou paní Hale probíhaly jeho myslí stále dokola. Opravdu měl starost o její blaho a bezpečí a příliš dobře věděl, do jaké hloubky může klesnout zchudlá žena, zvláště když má doma dítě, které musí uživit.

Po sebevraždě otce Johna Thorntona byli matka, syn a malá dcerka ponecháni bez prostředků. Jeho otec, nezodpovědný hráč, za sebou nezanechal nic než dluhy a hanbu. Thornton byl nucen opustit školu a jít pracovat jako učeň do čalounického obchodu, aby mohl rodinu podporovat. Po léta bojoval, aby přivedl rodinu z bezútěšné chudoby k majetku a postavení, kterému se dnes v Miltonu těšili.

Neschopen spánku se Thornton objevil v šest hodin u brány továrny po boku Williamse, aby s ním převzal zásilku. Modlil se, aby ještě nebylo pozdě zastihnout paní Hale doma, ale choval jen malou naději v to, že ona jej bude chtít spatřit.

Když stanul před dveřmi jejího domova, sňal klobouk a po krátkém zaváhání zaklepal na dveře. O chvilku nato se dveře otevřely. K jeho překvapení však za nimi nestála paní Hale, ale kyprá, houževnatá žena, jež se zkříženýma rukama bránila vstupu do dveří skoro jako nějaký drak.

„Co tady pohledáváte?” otázala se saň.

„Přišel jsem si pohovořit s paní Hale.”

„A vy jste jako kdo?”

„Pan Thornton, jméno mé, z Marlboroughské přádelny. Je paní Hale doma?”

„Nikdo s tímdle ménem tady není.”

Poté, co si uvědomil, že si musel splést adresu, se pan Thornton otočil na odchod. A vtom se zevnitř ozval známý hlas: „To je v pořádku, Dixon. Uveď pana Thorntona dál.”

Dixon na něj ještě chvíli zírala, ale pak konečně ustoupila stranou a pohybem ruky jej pozvala dovnitř. Když si jeho oči zvykly na přítmí, které bylo uvnitř, spatřil paní Hale v zástěře, jak předkládá snídani malému, asi tříletému chlapci.

„Dobré ráno, pane Thorntone, jen pojďte dál. Zrovna chystám malému snídani, ale hned se vám budu věnovat. Posaďte se, prosím. Dixon, přines panu Thorntonovi čaj.”

Překvapen jejím srdečným pozdravem pan Thornton mírně přikývl. Rozhlédl se po malé místnosti a usadil se na jednu ze dvou obyčejných židlí poblíž okna. Místnost byla čisťounká, podlaha vytřená, stěny vydrhnuté a okna omytá. Sledoval, jak se paní Hale s půvabem pohybuje po tom malém prostoru, obchází Dixon a líbá malou kučeravou hlavičku vždy, když projde kolem. Její tvář byla tak živoucí a laskavá, když povzbuzovala svého malého syna k jídlu a mezitím odpovídala na jeho ustavičné otázky.

„Kdo je to, maminko?”

„To je pan Thornton. Vlastní velkou přádelnu.”

„Možná by se chtěl pan Thornton taky nasnídat.”

„Já myslím, že pan Thornton už je po snídani, ale maminka mu dá čaj, jen co bude moci.”

„Koukej, pane Thorntone, já mám chleba s marmeládou!” řekl hošík a žvýkal dále. Bral si sousta příliš velká pro jeho malou pusinku a oči se mu boulily, jak se snažil kousat, mít přitom pusu zavřenou a zároveň panu Thorntonovi říct o své sklenici mléka.

Když Dixon postavila na kraj stolu podnos s čajem, sundala si paní Hale zástěru a beze slova naznačila Dixon, aby usedla ke svému místu u stolu, zatímco ona si sedla na židli vedle pana Thorntona.

„Odpusťte, pane Thorntone. Jak vidíte, nejsme zvyklí v našem novém domově přijímat návštěvy.”

„Paní Hale…” Všimla si nervozity v jeho jemném hlase. „Já jsem ten, kdo musí požádat za prominutí. Nechtěl jsem být nikterak neuctivý k památce vašeho manžela.”

Paní Hale neodpověděla, ale zaobírala se rozléváním čaje. John Thornton na ni fascinovaně hleděl, sledoval její dlouhé, štíhlé prsty a jemná zápěstí, která umně prováděla naučenou práci. Měl dojem, že nikdy předtím neviděl takovou krásu. Její včerejší slova zloby mu trhala srdce. „Vy nejste gentleman!” Věděl, že byla pravdivá. Nehledě na její nízké postavení, každé slovo, i každý pohyb prozrazovaly, že vzešly od dobře vychované dámy.

Když mu podala jeho šálek, konečně promluvila se smutkem v hlase: „Pane Thorntone, takto na mě lidé pohlížejí? Tohle si o mně myslí?”

„Jsem si jistý, že vy se nemusíte znepokojovat Miltonskými klepy. Ale proč takové tajnosti, paní Hale?”

Nato pohodila hlavou. Pohlédla z okna a on si všiml, že se jí v očích zaleskly slzy. „Nemohu o tom mluvit. Ne teď. Snad… jednou, nevím. Prosím, neptejte se mě více ani na mě ani na mou minulost, protože vám nemohu odpovědět.”

Po nějakou dobu seděli mlčky a usrkávali čaj, dokud nebyli vyrušeni malým větroplachem, který vletěl do matčiných sukní a málem jí vylil její čaj. „Richarde!” napomenula jej s úsměvem a položila svůj šálek na stůl. Malý Richard se na svou maminku zadíval s rošťáckým úsměvem a byl za to odměněn láskyplným úsměvem a políbením. Uhladila mu vlásky a řekla: „Miláčku, běž si teď s Dixon hrát do ložnice.”

Dokonce i Richardova matka byla poněkud překvapená, když chlapec odpověděl: „Ano, maminko.” A poslušně odešel s Dixon do vedlejšího pokoje.

„Pane Thorntone, věřím, že teď si budeme moci v klidu pohovořit,” řekla paní Hale a nádherně se zasmála.

„Kdo je Dixon?” zeptal se pan Thornton.

„Žila s mou rodinou celé roky, už od dob, kdy moje vlastní matka byla mladou dívkou. Je nám velice oddaná, a protože sama žádnou rodinu nemá, trvala na tom, že se mnou zůstane bez ohledu na můj současný stav.”

„Paní Hale, když jsme spolu včera mluvili, řekla jste, že máte vzdělání.”

„Ano,” řekla. „Můj otec byl lékař. Dal si záležet na tom, aby mi poskytl vše, co považoval za dobré vzdělání. Vyučoval mě v přírodních vědách a matematice, také jazycích, klasické literatuře a poezii.” Usmála se, když dodala: „Musím se přiznat, že na piano hraji jen trochu a vůbec neumím kreslit.”

„Paní Hale, půjdu rovnou k věci. Přišel jsem, abych vám nabídl práci.” Podívala se na něj s údivem.

„Je to pozice, ve které, jak se domnívám, můžete skvěle uplatnit vaše dovednosti. Potřebuji tajemníka, který by mi pomohl s papírováním, korespondencí a trochu i s účetnictvím. Rozhodl jsem se, že od těchto záležitostí osvobodím svou matku, neboť ta je teď velice zaneprázdněná kvůli starostem o domácnost a přípravám svatby mé sestry Fanny.”

„Pane Thorntone, já… já nevím, co říct. Jsem skutečně překvapená a – je to přinejmenším dost zvláštní. Nemůžete myslet vážně, že byste jako tajemníka zaměstnal ženu! To je neslýchané, pane. Muž vašeho postavení... co by tomu řekli lidé?”

„Mně opravdu nezáleží na tom, co si povídají lidé. Když se ženy dokáží postarat o chod domácnosti, proč by nemohly zastávat funkci tajemníka?”

„To není ženská práce.”

Pan Thornton jí věnoval potutelný pohled: „A dřina v mykárně snad odpovídající ženská práce je?”

Nato se paní Hale kousla do rtu ve snaze nezasmát se jeho logickému argumentu.  

„Paní Hale, tady v Miltonu nevyrábíme jen bavlnu. My měníme historii. Náš moderní průmysl vytváří novou společnost a já věřím, že role žen v této nové společnosti bude daleka toho úzce vyměřeného postavení, jaké mají ženy dnes. Kromě toho,” dodal (jeho čelo se vlivem žertu zvlnilo) „Když může největší říše světa přivézt z černé Afriky opice*, pak já věřím tomu, že může v Marlboroughské přádelně pracovat na pozici tajemníka žena. Přijmete toto zaměstnání?”

„Pane Thorntone, vy se možná nemusíte starat o to, co si lidé povídají. Ale já jsem žena a tady v Miltonu jsem sama, bez přátel a bez rodiny. Nepřeji si být zdrojem klepů a pomluv. Mnohem raději bych dřela na stavu v přádelně jako obyčejná tvář uprostřed zástupu dalších takových.”

Na chvíli se odmlčela. „Pane Thorntone, mohu-li být upřímná, pak věřím, že jsem už spatřila peklo. Ale ve vaší přádelně jsem nalezla ráj.”

Její pronikavá slova se vznášela ve vzduchu. Pan Thornton od ní odvrátil svůj zrak a přikývl. Pochopil důvody jejího odmítnutí.

Po chvíli řekl: „Paní Hale, je tu ještě jedna pracovní nabídka, o které bych s vámi chtěl mluvit. Je to tvrdá práce za menší plat, ale možná byste ji jako žena a vzhledem k vaší situaci shledala jako vhodnější.

Již dlouho chci v Marlboroughské přádelně otevřít školu, kde by děti pracující v mé přádelně mohly získat základní vzdělání. Potřebuji pro ty děti učitele, někoho, kdo by mi ten nápad pomohl zrealizovat, protože já, přes veškeré bohulibé záměry pro to zřejmě nikdy nenajdu dostatek času. Kdyby vám nevadilo, že jsou hrubí a občas špatně vychovaní…”

„Pane Thorntone,” ozvala se paní Hale a poněkud prudce jej přerušila. „Vaše blahovůle a velkorysost je skutečně úctyhodná, ale udivuje mě, že se tolik snažíte pomoci někomu, kdo je pro vás naprosto cizí. To je… to je překvapující a, musím přiznat, že neobvyklé.”

Její chování pana Thorntona zarazilo. Také se cítil značně rozezlen tím, že by se snad měl zodpovídat ze své bezúhonnosti. Jméno Johna Thorntona, smírčího soudce a továrníka, se v Miltonu i jeho okolí těšilo vysokému uznání. Pan Thornton dělal, co mohl, aby se udržel v klidu, neboť jeho povaha jej nabádala, aby ihned sáhl po svém klobouku a odešel. Sám si však uvědomil, že paní Hale nepochází ze zdejšího kraje a že ho tudíž ani nezná. Měla tedy právo se ptát po jeho úmyslech. A on už se je chystal vyložit.

Nadechl se a snažil se hovořit klidným hlasem: „Paní Hale, věřte mi, prosím, že bych to udělal pro kohokoliv, komu bych mohl být ze své pozice nápomocný. Já vám nenabízím milodar. Nabídl jsem vám práci.“

Pak se odmlčel. „Myslím, že jsem vás příliš zdržel.” Když se natahoval pro svůj klobouk, byl zadržen jemným dotykem její ruky. Přistoupila k němu blíž a podívala se na něj vážným pohledem svých zářivých očí.

„Pane Thorntone, budu učit děti ve vaší škole. Budu pro vás pracovat – a děkuji vám.”

Zmatený dotekem její ruky pan Thornton na chvíli ztratil hlas. „Naopak, vy prokazujete službu mně.” Na okamžik jí upřeně hleděl do očí.

Pocítil úlevu a jeho rysy roztály do úsměvu: „Samozřejmě si budete moci dovolit lepší dům. Řeknu svému zaměstnanci, Williamsovi, aby se vám podíval po bydlení v Cramptonu. Jsou to sice jednoduché domy, ale zjistíte, že tam mají suché stěny a čisté ulice.” Naježená díky jeho velitelskému tónu se už chystala odporovat, když byla umlčena jeho následujícími slovy: „Paní Hale, kvůli zdraví vašeho dítěte, prosím, dovolte mi, abych vám pomohl.”

Trapná situace a nedorozumění byly zapomenuty a zbytek jejich rozhovoru plynul s lehkostí. Hovořili o škole, o dětech a o předmětech, které by měly být vyučovány. Pan Thornton jí vyprávěl o textilním průmyslu a o chodu přádelny a byl zaujat jejími chytrými dotazy i jejím chápáním složitostí obchodování. Několikrát byli přerušeni hlučícím Richardem, až Dixon navrhla, že ho vezme ven na krátkou procházku „aby se moh‘ trochu vydovádět”. Jejich rozhovor se stočil k literatuře a poezii. Jejich debata byla tím příjemnější, když zjistili, že mají podobné zájmy i vkus.

Když si uvědomil, že uplynuly celé dvě hodiny, přichystal se pan Thornton na odchod. Téměř se neodvažoval radovat z toho, co pociťoval ve svém nitru – že ji bude moci spatřit příštího dne a snad i pozítří. Když jí dával sbohem, ještě jednou se na ni obrátil a řekl: „Předpokládám, že vaše skutečné jméno není Hale.” Spíše než otázka to bylo konstatování.

„Je to dívčí jméno mojí matky, ne jméno mého manžela, pane Thorntone.” S úsměvem pak ještě dodala: „Jmenuji se Margaret.”

 

* - autorka tady využila momentu, který se odehrál v BBC verzi North and South - na světové výstavě v roce 1851, kde John Thornton hovoří k lidem:

"Kdyby tak ale existoval patent, který by nám všem dovoloval žít pohromadě a využívat všechny průmyslové výhody. Ale to je úkol pro budoucí generace. Můžeme vrátit kosmany do Mozambiku, ale nedokážeme zabránit člověku, aby se choval tak, jako odjakživa." Pravděpodobně byly tedy na výstavě k vidění i opičky...

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(aenes, 16. 11. 2009 16:35)

opravdu moc pěkně napsané, už se nemůžu dočkat další kapitoly

...

(terka, 8. 11. 2009 14:59)

přečteno jedním dechem, vypadá to na velmi podařenou povídku :-)