The Cotton Mill - Kapitola 1
Kapitola 1 – Cizinka (1. část)
Nedbaje hlučících strojů a chomáčků bavlny, které poletovaly vzduchem, kráčel John
Thornton dlouhými a jistými kroky přes přádelnu, s hlavou zdviženou a rameny
převyšujícími jeho dělníky.
„Co je to za ženu?” zeptal se Williamse, svého
oddaného a spolehlivého dozorčího. „Ještě nikdy jsem ji neviděl.”
„To je nová tkadlena, pane. Nahradila tu
ubohou dívku, Lucy Boucher, která téměř před třemi týdny zemřela.” Pan Thornton
pokýval hlavou, aniž by novou dělnici spouštěl z očí, zatímco ona zápolila se
strojem a upustila materiál na zem. „Je vdova a nepochází z našeho kraje,”
pokračoval dozorčí. „Neměla žádné zkušenosti, ale přišla prosit o práci. A
volné místo bylo třeba zaplnit.”
Pan Thornton sledoval mladou ženu, jak zápasí
s těžkým ovládáním stavu. Několik týdnů nebyl v přádelně přítomen,
protože cestoval nejprve do Londýna a poté do Amsterdamu, aby zařídil nové
zásilky surové bavlny z Ameriky.
„Viděl jste rodinu od Boucherovy dívky?” otázal
se pan Thornton.
„Ano,
pane, jak jste žádal. Oni to překonaj‘ a její mladší bratr brzo dosáhne věku,
kdy bude moct pracovat. Její matka je na tom špatně. Ještě se nevzpamatovala ze
smrti svýho muže a teď starší dcera – k tomu šest malejch hladovejch krků.”
„Zařiďte, aby mladý Boucher získal práci tady
v Marlboroughské přádelně, až ten čas přijde,” řekl pan Thornton.
Přemýšlel o oné mladé, bledé ženě, která
v jeho přádelně dřela skoro až do dne své smrti. Zasažena prachem, který
zraňoval a svíral její plíce, častokrát ji přepadal záchvat kašle, lapala po
dechu a plivala krev. To, že byla zamořena prachem jako dítě v jiné
přádelně, dávno předtím, než kdokoliv věděl o nebezpečích práce v mykárně,
nebyla pro Thortona žádná útěcha. On se staral o dobré podmínky svých dělníků,
a namontoval dovnitř všechna dostupná zařízení, která chránila zdraví
zaměstnanců. Byl tvrdým, ale poctivým pánem.
Chvíli stáli mlčky a pozorovali čilý ruch
prosperující přádelny. Thorntonova pozornost se znovu stočila k mladé
ženě, která byla u stavu na místě po Lucy Boucher. Byla dosti elegantní
postavy, oděná do jednoduchých černých šatů. S tmavou barvou šatů
kontrastoval její dlouhý bílý krk. Zpod šátku jí unikaly hnědé pramínky vlasů a
jemně hladily její hladkou tvář. Poměrně jemná kůže pro dívku z dělnické
třídy, pomyslel si Thornton sám pro sebe, v rozpacích z toho, že si
povšiml takové drobnosti. Velice se obával nebezpečí, která se skrývala
v továrnách, kde muži a ženy pracovali bok po boku celé hodiny, a
požadoval pro své dělníky zajištění řádného a slušného prostředí. Netrpěl
v Marlboroughské přádelně žádné dovádění v bavlněném odpadu, bez
ohledu na to, co se dělo v jiných továrnách. Když pocítil ohromné nutkání
pomoci té ženě s těžkou prací, bojoval sám se sebou a cítil se zmatený.
„Jak ji hodnotíte?” zeptal se pan Thornton, zaměřuje
znovu téma hovoru k mladé ženě u stavu. Díval se, jak si žena otírá čelo
zápěstím, překvapivě jemným a a ženským pohybem na dělníka
z přádelny.
Dozorčí si odkašlal: „Víte, pane, mám-li bejt
upřímnej, nemá pro tuhle práci zkušenosti ani sílu. Doteď jsem si myslel, že se
vypracuje, ale zdržuje lajnu a ostatní dělníci si stěžují. Říkaj‘, že je tady
spousta dobrejch pracantů, co by vzali její místo.”
Dojmy a pocity okamžitě vyprchaly, když pan
Thornton zkřížil své paže a zamračil se na Williamse. Jeho hlas byl tichý, ale
zřetelně rozzlobený: „Tři týdny, říkáte? Williamsi, spoléhám na váš vlastní
rozum a soudnost, když jsem pryč. Neprovozuji tu žádný dobročinný ústav. Zbavte
se jí! Teď!”
Rozezlený díky Williamsovi pan Thornton odkráčel.
Zamířil do své kanceláře a cestou se zastavil u dělníka, který připevňoval nové
zařízení. „Tak jak jste s touto mašinou daleko, Higginsi?”
„Měla by se rozběhnout tak do hodiny, pane.”
„Dobrá,” řekl Thornton. „Kdyby se objevily
nějaké další problémy, určitě to dejte vědět Williamsovi.” Pan Thornton se
pyšně zahleděl na svůj nový a velmi moderní kousek zařízení. Třebaže si na tuto
koupi musel vzít další půjčku z banky, věděl, že tím později získá díky
zvýšení počtu objednávek.
John Thornton měl před sebou pilné dopoledne
a tak se otočil na odchod, když byl opět zadržen, tentokrát díky zvýšeným
hlasům. Pohlížeje směrem, odkud se nesla hádka, spatřil Williamse, který
vypadal málem jako školák, jenž byl pokárán, a onu mladou ženu, která měla být
propuštěna, stojící docela pánovitě a hovořící prudkým tónem.
„Dávám vám své slovo, že budu pracovat
usilovněji. Nebudete litovat. Budu pracovat přesčas, bude-li to třeba, aby bylo
vše na konci dne hotové.”
„Nemůžeme vás platit za přesčasy.”
„Nevadí, budu to dělat i tak.”
Williams ztišil svůj hlas: „Paní, prosím,
tahle práce není pro vás. Jsem si jistý, že najdete zaměstnání, které lepší
připadne vašim schopnostem. Třeba služebná?”
Hlas mladé ženy byl uctivý a tichý, když
řekla: „Pane, já vás prosím, abyste mě nepropouštěl.”
„Prosím vás, paní, nedělejte povyk,” prosil
ji Williams. „Pán říká, že musíte jít. Je mi velice líto, paní.”
Do tváří se jí vehnala horkost, když řekla:
„Kde je ten pan Thornton? Vezměte mě, prosím, k němu.” Náhle se otočila, jen aby
se zastavila při krátkém pohledu na vysokého muže stojícího za ní, se silnými
pažemi složenými přes svůj vybraný černý svrchník, zachmuření zdobící jeho
hezké rysy. Jeho zarážející modré oči hleděly na její překvapený obličej a on
byl zasažen nevýslovnou krásou jejích tmavých očí a výrazných rtů.
„Pane, tohle je, ehm, paní Hale.” Na
Williamsovo formální představení Thornton pozdvihl svá obočí.
„Pane Thorntone,” řekla paní Hale, mírně
kývla hlavou a poněkud sklopila zrak před pronikavým pohledem pana Thorntona. Uvyklý
uctivému oslovení „Pane*“, kterým jej oslovovali jeho dělníci, John Thornton nevěděl,
jak si v neobvyklé situaci počínat.
„Williamsi, vezměte paní Hale do mé kanceláře,”
řekl pan Thornton svým hlubokým hlasem. „Brzy za vámi přijdu.”
Zatímco se díval, jak odcházejí, nabýval Thornton
znovu své vyrovnanosti. Byla to divná a nepříjemná situace a on se cítil
zmatený a nejistý. Nevěděl, co si o dotyčné paní Hale myslet. Zcela zřejmě se
do přádelny nehodila. Bylo to pod její úrovní, nevhodné vzhledem k jejímu myšlení.
Zdálo se, že je vzdělaná a má vybranou mluvu, ale její trvání na této nízké
pozici bylo překvapující a poněkud podezřelé.
Když otvíral dveře své kanceláře, zpozoroval
paní Hale zaujatou jeho policí s knihami, zatímco jeho dozorčí ji sledoval s
varovným pohledem. „Williamsi, nechte nás.” Jeho tichý příchod oba dva
překvapil a paní Hale se urychleně přesunula od police s knihami do středu
místnosti.
Stejně tichým pohybem zavřel za Williamsem
dveře a řekl: „Paní Hale, sedněte si, prosím.” Sotva učinila krok směrem
k nabízené židli, přepadla ji slabost a klopýtla. John Thornton se pro ni
bez rozmýšlení natáhl a jeho silné paže ji pozvolna dovedly k židli.
„Jste nemocná?” zeptal se s opravdovým
zájmem v hlase. „Mohu vám něco přinést?”
„Děkuji vám. Ne, nejsem nemocná. Jsem jen
unavená. Jsem tak velmi unavená,” řekla a složila svůj obličej do rukou.
Thornton si myslel, že se rozpláče, ale ona seděla tiše. Stáhl se, opřel se o
stůl, ruce zkřížené a pozorně sledoval tuto záhadnou ženu. Oprostil se od
řinčivého hluku strojů a snažil se rozpoznat její přízvuk. Očividně pocházela z
jihu. Hovořila jemným, téměř aristokratickým rytmem ve slovech.
Po několika okamžicích se hluboce nadechla a
zdálo se, že se zklidnila. Když vzhlédla, objevily se v jejích očích stopy
po slzách, které si rychle setřela. Plakala tichoučce, netušeně.
„Mohu pro vás něco udělat, paní Hale?” otázal
se. Ona pohodila hlavou a řekla: „Děkuji vám. Už se cítím docela dobře.
Odpusťte mi.”
Delší chvilku si ji prohlížel: „Odkud jste,
paní Hale?”
„Jsem z jihu,” zněla její krátká odpověď. Na
jeho tázavý pohled dodala: „To je vše, co jsem ochotna vám povědět ohledně
místa, odkud pocházím.”
„Proč jste opustila domov a vydala se sem do
Miltonu? Proč jste se dala na práci v mé přádelně?” Jeho hlas byl
chladnější, než zamýšlel, ale Thornton se jen stěží udržoval v klidu. Proč by
vůbec měl něco cítit? To nedovedl pochopit. Jeho pocity jej mátly. V jednu
chvíli se cítil podrážděný z rozptylování se kvůli této nepochopitelné a
zvláštní ženě, podruhé si uvědomoval svou ohromnou touhu ochránit ji a setřít
jí slzy z jejích očí.
„Ocitla jsem se v bídných poměrech.
Zoufale jsem potřebovala práci.” Sklopila svůj zrak ke svým rukám, které jí
tiše spočívaly na klíně. Majíc potřebu se něčím zaměstnat, sebrala jednu
uvolněnou nit a dokola ji proplétala mezi svými prsty.
„Nemáte žádnou rodinu nebo přátele, na které
byste se mohla obrátit? Někoho, kdo by mohl nabídnout pomoc?”
„Ne, nikdo takový není.”
John Thornton se začal cítit popuzeně a
netrpělivě. Čekal jej oběd s jeho bankéřem, panem Latimerem, a před tímto
setkáním ještě hromada papírování.
„Ale měla jste čest získat vzdělání?“
„Ano, mám dobré vzdělání.”
S úlevou, že rozhovor začal nabírat
přínosný směr, se optal: „Proč jste
neusilovala o místo učitelky nebo guvernantky? Dovedu si představit, že žena
s vašimi schopnostmi by mohla nalézt vhodné místo.”
„To by ovšem vyžadovalo dostat doporučení,
které já nemám.”
„Ale jistě musíte někoho znát. Možná rodinu
vašeho manžela…”
„Nikoho nemám, pane Thorntone. Prosím, už se
mě na to znovu neptejte.” Thornton byl překvapen hněvem v jejím hlase a
hrubým tónem. Přikládal to šoku ze ztráty manžela a zdroje příjmů. Pomyslel na
zoufalé poměry, do kterých upadla jeho vlastní rodina po tragické smrti jeho
otce, před šestnácti lety.
„Takže jste si zvolila přijet a pracovat
v přádelně bavlny.” Pan Thornton se poškrábal na čele. „Paní Hale,” pokračoval,
„prosím, dovolte mi, abych vám pomohl. Vím o několika vysoce postavených rodinách
v Miltonu, které potřebují dobrou guvernantku. Mé slovo bude zcela
dostačující na to, aby vám zajistilo pozici.”
„Děkuji vám, pane Thorntone, ale to je
nemožné. Nemohu být guvernantkou.”
Její zamítnutí jej zbavilo ovládání a
rozvířilo jeho hněv. Marnil svůj čas, to nejcennější zboží, kterého měl velice
málo. Když se jeho rysy pomalu proměnily v zachmuření, paní Hale kvapně
pokračovala: „Pane Thorntone, prosím, pochopte. Jsem vám velice vděčná za vaši
velkou laskavost, kterou jste mi dnes prokázal. Ale... já nemohu...” zde ustala
a pozvednouc svůj zrak k jeho očím řekla: „Pane Thorntone, nemohu být
zaměstnána jako guvernantka, protože mám dítě.”
Pak nastal okamžik ticha. „Rozumím,” řekl. Na
pana Thorntona pomalu dosedalo pochopení. Mladá žena s dítětem předstírá,
že je vdova, opustila svůj domov a přichází tam, kde ji nikdo nezná. To
vysvětlovalo tu tajemnost a vyhýbavé odpovědi. Stávalo se to denně. Mladá, nevinná žena
svedena nějakým darebákem, bez přátel, bez vyhlídek a s dítětem ve svém
lůně. Ve svých třiceti letech znal John Thornton dost o krutých cestách
v životě na to, aby cítil lítost nebo soucit s krásnou mladou ženou
sedící naproti němu. Přestože to byl člověk nábožný a silnými mravy, nesoudil
ji. Odvrátil svůj zrak, neschopen podívat se jí do očí.
Pan Thornton by však udělal lépe, kdyby se na
ni díval, neboť by spatřil zlost, která ji zachvátila poté, když si uvědomila,
kam míří jeho myšlenky. „Ne, vy jste mě nepochopil. Jak jen můžete?” Paní Hale
se postavila. „Jak můžete chovat takové myšlenky, jak na mě můžete takto
pohlížet? Předpokládáte, že když jsem v chudých podmínkách, že o mně
můžete smýšlet jako o zvrácené a amorální ženě? Vy nejste gentleman.” Otočila
se a šla ke dveřím.
Když si uvědomil svou chybu, spěchal za ní. „Paní
Hale, odpusťte mi. Prosím, neodcházejte. Paní Hale...” ale ona byla pryč.
Spěchaje ven na dvůr přádelny byl krátce
zastaven svou matkou, která jej sháněla.
„Johne, co se to děje! Něco špatného?”
Zrak pana Thorntona v rychlosti prověřil
okolí a hledal záblesk černých šatů mezi tucty dělníků hbitě balících
objednávky a vykládajících zásilky bavlny.
„Johne!” Její hlas byl strohý a velitelský.
„Co se stalo?”
Pohlédl na svou matku a pak si uvědomil její
přítomnost. Když se sebral, sklonil se, aby ji políbil na tvář. „Nic se neděje,
matko. Opozdil jsem se, to je vše. Mám pilné dopoledne. Být tři týdny mimo
továrnu je dlouhá doba a mám toho dost na práci, abych dal zase věci do
pořádku.” Vytáhl své kapesní hodinky a rozzlobeně ze sebe vydal: „Dobrý Bože, to už je tolik! Promluvíme si
dnes večer, matko. Teď se nemohu zdržovat,” a zmizel.
John Thornton měl příliš mnoho záležitostí,
které zaměstnávaly jeho mysl, než aby se zaobíral záhadnou paní Hale. Cena
bavlny se zvyšovala, Američané zaplavili trh a z dělnické unie opět zazníval
křik – dělníci požadovali zvýšení gáže, které jim nemohl zaplatit. Jeho dluh v bance byl značný, ale
objednávky se mu hrnuly a nové vybavení by se posléze mohlo splatit. Jeho
přádelna byla pro teď zajištěná. Pokud unie nevyvolá další stávku. Jeho tvář
ztvrdla při pomyšlení na hrozící katastrofu a možné důsledky.
*v
originále je „Master“, které používají dělníci jako oslovení Thorntona, kdežto
paní Hale jej oslovila civilním „Mr. Thornton“. V překladu používám pro
výraz „master“ slovo „pán“. Občas se stane, že v češtině díky skloňování
zní slovo „pan“ i „pán“ stejně, ale snad se ten rozdíl dá z textu trochu
vyčíst.
Kapitola
1 - Cizinka (2. část)
Když hodiny odbíjely osm, John Thornton si protřel své znavené oči a vzhlédl od
pracovního stolu. Zaslechl zaklepání na dveře, dovnitř vstoupil Williams.
„Všechny objednávky jsou poslaný, pane. Zejtra nám přijdou nový zásilky, přes
Liverpool. Očekávám je ráno o šesté a budu tady u brány, abych ji jim otevřel.”
Pak se odmlčel. „Na místo po paní Hale jsem dal jednu z Higginsových
holek. Zdá se, že bude dobrej pracant, je chápavá.”
„Děkuji vám, Williamsi. Dobrou noc.”
„Dobrou noc, pane.”
„Williamsi!” zavolal za ním pan Thornton. V průběhu
dne nevěnoval paní Hale mnoho myšlenek, ale nyní, když si připomněl události
z dnešního dopoledne, cítil se kvůli její situaci zneklidněn.
„Ano, pane?”
Pan Thornton se opřel dlaněmi o stůl a
rozmýšlel si svá slova: „Paní Hale – víte, kde bydlí? A jaká je její situace?”
„Myslím, že bydlí v Princeton District.
Higgins by to věděl, zejtra se ho zeptám.”
Pan Thornton bouchl pěstí do stolu, otočil se
směrem k oknu a opřel své čelo o chladné sklo. „Dobrý Bože,“ pomyslel si.
„Princeton District!” John Thornton si dobře pamatoval ony špinavé úzké uličky
skrývající za každým rohem nějakou chorobu, ony vlhké domy plné krys.
„Děkuji vám, Williamsi. Dobrou noc.” I poté,
co Williams odešel, stál Pan Thornton stále u okna a díval se, jak poslední
dělníci odcházejí domů na večeři.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Příštího rána, s adresou paní Hale
v ruce, se John Thornton vydal do Princeton District. Jak procházel úzkými
ulicemi a zašlými průchody, dosedaly na něj bolestné vzpomínky. Cestou se
vyhýbal šňůrám s prádlem. Ze schodů u dveří se na něj upíraly ubohé zraky
rozcuchaných dětí, příliš hladových na to, aby naříkaly. Ty, které to přijaly,
obdaroval drobnými, většinou však byla jeho pomoc odmítnuta kvůli hrdosti
rodičů stojících v jejich blízkosti.
Minulou noc se pan Thornton jen marně snažil
usnout. Myšlenky na tajemnou paní Hale probíhaly jeho myslí stále dokola. Opravdu
měl starost o její blaho a bezpečí a příliš dobře věděl, do jaké hloubky může klesnout
zchudlá žena, zvláště když má doma dítě, které musí uživit.
Po sebevraždě otce Johna Thorntona byli
matka, syn a malá dcerka ponecháni bez prostředků. Jeho otec, nezodpovědný
hráč, za sebou nezanechal nic než dluhy a hanbu. Thornton byl nucen opustit
školu a jít pracovat jako učeň do čalounického obchodu, aby mohl rodinu
podporovat. Po léta bojoval, aby přivedl rodinu z bezútěšné chudoby
k majetku a postavení, kterému se dnes v Miltonu těšili.
Neschopen spánku se Thornton objevil v šest hodin u brány továrny po boku
Williamse, aby s ním převzal zásilku. Modlil se, aby ještě nebylo pozdě
zastihnout paní Hale doma, ale choval jen malou naději v to, že ona jej
bude chtít spatřit.
Když stanul před dveřmi jejího domova, sňal
klobouk a po krátkém zaváhání zaklepal na dveře. O chvilku nato se dveře
otevřely. K jeho překvapení však za nimi nestála paní Hale, ale kyprá,
houževnatá žena, jež se zkříženýma rukama bránila vstupu do dveří skoro jako
nějaký drak.
„Co tady pohledáváte?” otázala se saň.
„Přišel jsem si pohovořit s paní Hale.”
„A vy jste jako kdo?”
„Pan Thornton, jméno mé, z Marlboroughské
přádelny. Je paní Hale doma?”
„Nikdo s tímdle ménem tady není.”
Poté, co si uvědomil, že si musel splést
adresu, se pan Thornton otočil na odchod. A vtom se zevnitř ozval známý hlas: „To
je v pořádku, Dixon. Uveď pana Thorntona dál.”
Dixon na něj ještě chvíli zírala, ale pak
konečně ustoupila stranou a pohybem ruky jej pozvala dovnitř. Když si jeho oči
zvykly na přítmí, které bylo uvnitř, spatřil paní Hale v zástěře, jak
předkládá snídani malému, asi tříletému chlapci.
„Dobré ráno, pane Thorntone, jen pojďte dál. Zrovna
chystám malému snídani, ale hned se vám budu věnovat. Posaďte se, prosím. Dixon,
přines panu Thorntonovi čaj.”
Překvapen jejím srdečným pozdravem pan Thornton
mírně přikývl. Rozhlédl se po malé místnosti a usadil se na jednu ze dvou
obyčejných židlí poblíž okna. Místnost byla čisťounká, podlaha vytřená, stěny
vydrhnuté a okna omytá. Sledoval, jak se paní Hale s půvabem pohybuje po
tom malém prostoru, obchází Dixon a líbá malou kučeravou hlavičku vždy, když projde
kolem. Její tvář byla tak živoucí a laskavá, když povzbuzovala svého malého
syna k jídlu a mezitím odpovídala na jeho ustavičné otázky.
„Kdo je to, maminko?”
„To je pan Thornton. Vlastní velkou přádelnu.”
„Možná by se chtěl pan Thornton taky
nasnídat.”
„Já myslím, že pan Thornton už je po snídani,
ale maminka mu dá čaj, jen co bude moci.”
„Koukej, pane Thorntone, já mám chleba s
marmeládou!” řekl hošík a žvýkal dále. Bral si sousta příliš velká pro jeho
malou pusinku a oči se mu boulily, jak se snažil kousat, mít přitom pusu
zavřenou a zároveň panu Thorntonovi říct o své sklenici mléka.
Když Dixon postavila na kraj stolu podnos
s čajem, sundala si paní Hale zástěru a beze slova naznačila Dixon, aby
usedla ke svému místu u stolu, zatímco ona si sedla na židli vedle pana
Thorntona.
„Odpusťte, pane Thorntone. Jak vidíte, nejsme zvyklí v našem novém domově
přijímat návštěvy.”
„Paní Hale…” Všimla si nervozity v jeho
jemném hlase. „Já jsem ten, kdo musí požádat za prominutí. Nechtěl jsem být
nikterak neuctivý k památce vašeho manžela.”
Paní Hale neodpověděla, ale zaobírala se
rozléváním čaje. John Thornton na ni fascinovaně hleděl, sledoval její dlouhé,
štíhlé prsty a jemná zápěstí, která umně prováděla naučenou práci. Měl dojem,
že nikdy předtím neviděl takovou krásu. Její včerejší slova zloby mu trhala
srdce. „Vy nejste gentleman!” Věděl, že byla pravdivá. Nehledě na její nízké
postavení, každé slovo, i každý pohyb prozrazovaly, že vzešly od dobře vychované
dámy.
Když mu podala jeho šálek, konečně promluvila
se smutkem v hlase: „Pane Thorntone, takto na mě lidé pohlížejí? Tohle si
o mně myslí?”
„Jsem si jistý, že vy se nemusíte
znepokojovat Miltonskými klepy. Ale proč takové tajnosti, paní Hale?”
Nato pohodila hlavou. Pohlédla z okna a on si všiml, že se jí v očích
zaleskly slzy. „Nemohu o tom mluvit. Ne teď. Snad… jednou, nevím. Prosím,
neptejte se mě více ani na mě ani na mou minulost, protože vám nemohu odpovědět.”
Po nějakou dobu seděli mlčky a usrkávali čaj,
dokud nebyli vyrušeni malým větroplachem, který vletěl do matčiných sukní a
málem jí vylil její čaj. „Richarde!” napomenula jej s úsměvem a položila
svůj šálek na stůl. Malý Richard se na svou maminku zadíval s rošťáckým úsměvem
a byl za to odměněn láskyplným úsměvem a políbením. Uhladila mu vlásky a řekla:
„Miláčku, běž si teď s Dixon hrát do ložnice.”
Dokonce i Richardova matka byla poněkud
překvapená, když chlapec odpověděl: „Ano, maminko.” A poslušně odešel s Dixon do
vedlejšího pokoje.
„Pane Thorntone, věřím, že teď si budeme moci
v klidu pohovořit,” řekla paní Hale a nádherně se zasmála.
„Kdo je Dixon?” zeptal se pan Thornton.
„Žila s mou rodinou celé roky, už od
dob, kdy moje vlastní matka byla mladou dívkou. Je nám velice oddaná, a protože
sama žádnou rodinu nemá, trvala na tom, že se mnou zůstane bez ohledu na můj
současný stav.”
„Paní Hale, když jsme spolu včera mluvili,
řekla jste, že máte vzdělání.”
„Ano,” řekla. „Můj otec byl lékař. Dal si
záležet na tom, aby mi poskytl vše, co považoval za dobré vzdělání. Vyučoval mě
v přírodních vědách a matematice, také jazycích, klasické literatuře a poezii.”
Usmála se, když dodala: „Musím se přiznat, že na piano hraji jen trochu a vůbec
neumím kreslit.”
„Paní Hale, půjdu rovnou k věci. Přišel jsem,
abych vám nabídl práci.” Podívala se na něj s údivem.
„Je to pozice, ve které, jak se domnívám, můžete skvěle uplatnit vaše
dovednosti. Potřebuji tajemníka, který by mi pomohl s papírováním,
korespondencí a trochu i s účetnictvím. Rozhodl jsem se, že od těchto
záležitostí osvobodím svou matku, neboť ta je teď velice zaneprázdněná kvůli
starostem o domácnost a přípravám svatby mé sestry Fanny.”
„Pane Thorntone, já… já nevím, co říct. Jsem
skutečně překvapená a – je to přinejmenším dost zvláštní. Nemůžete myslet
vážně, že byste jako tajemníka zaměstnal ženu! To je neslýchané, pane. Muž
vašeho postavení... co by tomu řekli lidé?”
„Mně opravdu nezáleží na tom, co si povídají
lidé. Když se ženy dokáží postarat o chod domácnosti, proč by nemohly zastávat
funkci tajemníka?”
„To není ženská práce.”
Pan Thornton jí věnoval potutelný pohled: „A
dřina v mykárně snad odpovídající ženská práce je?”
Nato se paní Hale kousla do rtu ve snaze
nezasmát se jeho logickému argumentu.
„Paní Hale, tady v Miltonu
nevyrábíme jen bavlnu. My měníme historii. Náš moderní průmysl vytváří novou
společnost a já věřím, že role žen v této nové společnosti bude daleka
toho úzce vyměřeného postavení, jaké mají ženy dnes. Kromě toho,” dodal (jeho
čelo se vlivem žertu zvlnilo) „Když může
největší říše světa přivézt z černé Afriky opice*, pak já věřím tomu,
že může v Marlboroughské přádelně pracovat na pozici tajemníka žena.
Přijmete toto zaměstnání?”
„Pane Thorntone, vy se možná nemusíte starat
o to, co si lidé povídají. Ale já jsem žena a tady v Miltonu jsem sama,
bez přátel a bez rodiny. Nepřeji si být zdrojem klepů a pomluv. Mnohem raději
bych dřela na stavu v přádelně jako obyčejná tvář uprostřed zástupu
dalších takových.”
Na chvíli se odmlčela. „Pane Thorntone, mohu-li
být upřímná, pak věřím, že jsem už spatřila peklo. Ale ve vaší přádelně jsem
nalezla ráj.”
Její pronikavá slova se vznášela ve vzduchu.
Pan Thornton od ní odvrátil svůj zrak a přikývl. Pochopil důvody jejího
odmítnutí.
Po chvíli řekl: „Paní Hale, je tu ještě jedna
pracovní nabídka, o které bych s vámi chtěl mluvit. Je to tvrdá práce za
menší plat, ale možná byste ji jako žena a vzhledem k vaší situaci
shledala jako vhodnější.
Již dlouho chci v Marlboroughské
přádelně otevřít školu, kde by děti pracující v mé přádelně mohly získat
základní vzdělání. Potřebuji pro ty děti učitele, někoho, kdo by mi ten nápad
pomohl zrealizovat, protože já, přes veškeré bohulibé záměry pro to zřejmě
nikdy nenajdu dostatek času. Kdyby vám nevadilo, že jsou hrubí a občas špatně
vychovaní…”
„Pane Thorntone,” ozvala se paní Hale a
poněkud prudce jej přerušila. „Vaše blahovůle a velkorysost je skutečně
úctyhodná, ale udivuje mě, že se tolik snažíte pomoci někomu, kdo je pro vás
naprosto cizí. To je… to je překvapující a, musím přiznat, že neobvyklé.”
Její chování pana Thorntona zarazilo. Také se
cítil značně rozezlen tím, že by se snad měl zodpovídat ze své bezúhonnosti.
Jméno Johna Thorntona, smírčího soudce a továrníka, se v Miltonu i jeho
okolí těšilo vysokému uznání. Pan Thornton dělal, co mohl, aby se udržel
v klidu, neboť jeho povaha jej nabádala, aby ihned sáhl po svém klobouku a
odešel. Sám si však uvědomil, že paní Hale nepochází ze zdejšího kraje a že ho
tudíž ani nezná. Měla tedy právo se ptát po jeho úmyslech. A on už se je
chystal vyložit.
Nadechl se a snažil se hovořit klidným
hlasem: „Paní Hale, věřte mi, prosím, že bych to udělal pro kohokoliv, komu bych
mohl být ze své pozice nápomocný. Já vám nenabízím milodar. Nabídl jsem
vám práci.“
Pak se odmlčel. „Myslím, že jsem vás příliš
zdržel.” Když se natahoval pro svůj klobouk, byl zadržen jemným dotykem její
ruky. Přistoupila k němu blíž a podívala se na něj vážným pohledem svých
zářivých očí.
„Pane Thorntone, budu učit děti ve vaší škole.
Budu pro vás pracovat – a děkuji vám.”
Zmatený dotekem její ruky pan Thornton na
chvíli ztratil hlas. „Naopak, vy prokazujete službu mně.” Na okamžik jí upřeně
hleděl do očí.
Pocítil úlevu a jeho rysy roztály do úsměvu:
„Samozřejmě si budete moci dovolit lepší dům. Řeknu svému zaměstnanci, Williamsovi,
aby se vám podíval po bydlení v Cramptonu. Jsou to sice jednoduché domy, ale
zjistíte, že tam mají suché stěny a čisté ulice.” Naježená díky jeho
velitelskému tónu se už chystala odporovat, když byla umlčena jeho následujícími
slovy: „Paní Hale, kvůli zdraví vašeho dítěte, prosím, dovolte mi, abych vám
pomohl.”
Trapná situace a nedorozumění byly zapomenuty
a zbytek jejich rozhovoru plynul s lehkostí. Hovořili o škole, o dětech a o předmětech,
které by měly být vyučovány. Pan Thornton jí vyprávěl o textilním průmyslu a o
chodu přádelny a byl zaujat jejími chytrými dotazy i jejím chápáním složitostí
obchodování. Několikrát byli přerušeni hlučícím Richardem, až Dixon navrhla, že
ho vezme ven na krátkou procházku „aby se moh‘ trochu vydovádět”. Jejich
rozhovor se stočil k literatuře a poezii. Jejich debata byla tím
příjemnější, když zjistili, že mají podobné zájmy i vkus.
Když si uvědomil, že uplynuly celé dvě
hodiny, přichystal se pan Thornton na odchod. Téměř se neodvažoval radovat
z toho, co pociťoval ve svém nitru – že ji bude moci spatřit příštího dne
a snad i pozítří. Když jí dával sbohem, ještě jednou se na ni obrátil a řekl:
„Předpokládám, že vaše skutečné jméno není Hale.” Spíše než otázka to bylo
konstatování.
„Je to dívčí jméno mojí matky, ne jméno mého
manžela, pane Thorntone.” S úsměvem pak ještě dodala: „Jmenuji se
Margaret.”
* - autorka tady využila momentu, který se odehrál v BBC
verzi North and South - na světové výstavě v roce 1851, kde John Thornton
hovoří k lidem:
"Kdyby tak ale existoval patent, který by nám všem
dovoloval žít pohromadě a využívat všechny průmyslové výhody. Ale to je úkol
pro budoucí generace. Můžeme vrátit kosmany do Mozambiku, ale nedokážeme
zabránit člověku, aby se choval tak, jako odjakživa." Pravděpodobně byly
tedy na výstavě k vidění i opičky...
:-)
(aenes, 16. 11. 2009 16:35)