Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 7

11. 1. 2010

Kapitola 7: Žádost o ruku

Ráno ho Dixon probudila, a protože už nebylo, co by mohl v tu chvíli pro Margaret udělat, vrátil se John Thornton nedobrovolně domů, aby našel svůj vlastní dům ve stavu zmatku.

Pro služebnictvo to nebyla dobrá noc. Richard se několikrát vyděšeně vzbudil a ptal se, jestli jeho maminka neumře. Pro Fanny znamenala přítomnost dítěte, které by mohlo být nemocné, tři týdny před její svatbou hotovou pohromu.

„Nechápu, proč tady musí být, matko! Za tři týdny se vdávám a ty víš, jak jsem choulostivá.”

„Fanny, nebyla jsi nemocná od té doby, co ti byly tři roky.”

„A taky má ulepené prsty! Zničí mi všechny moje šaty!”

„Nemá ulepené prsty… Johne, konečně ses vrátil. Jak je paní Hale?”

„Ach, všechny děti mají ulepené prsty…”

„Je velmi nemocná…”

„…i kdyby byla nejbližší sklenice džemu až ve Skotsku, stejně by měly ulepené prsty.”

Paní Thornton hněvivě zvolala: „Fanny, mám ti připomenout, že se za tři týdny vdáváš a že ten nejpravděpodobnější výsledek tvého vztahu s panem Watsonem budou děti?”

Fanniny oči se rozšířily hrůzou. Rozpačitě zalapala po dechu, zrudla a pak rozzlobeně opustila místnost. 

Chvíle ticha následovaná Fanniným odchodem byla přerušena panem Thorntonem, který matku mírně pokáral za to, že se před Fanny zmiňuje o ‘takových věcech’ v jeho přítomnosti.

„Máš pravdu, Johne, já vím. Ale pro Boha, ona pokouší mou trpělivost.” Paní Thornton si povzdychla a podívala se na syna se starostí v očích: „Už na to nemysli. Řekni mi, jak se daří paní Hale.”

„Je velmi nemocná. Doktor říká, že má chřipku a ne spálu. Ale ještě nemá vyhráno.” Pan Thornton se zarazil, neboť nebyl schopen dále hovořit.

„Johne,” Paní Thornton vzala svého syna za ruku.

Seděli tam tiše v mlčenlivém porozumění a Hannah Thornton dobře cítila synova muka. „Johne, ona je silná. Dostane se z toho.” Mluvila jemně a poté, co si trochu povzdychla, dodala: „A až se tak stane, vím, že tě ode mě odvede.”

John Thornton se při pohledu do matčiných očí zachvěl a pokusil se své city ovládnout. „Matko, nevěřím tomu, že má o mě zájem, ale musím se jí zeptat. Musím.”

„Johne, ona své city k tobě ukázala celému světu.” Paní Thornton pohladila syna po tváři a usmála se na něj, aby jej povzbudila, přestože ve svém srdci cítila něco jiného. „Měla bych se naučit mít ji ráda, když vím, že ti přinese štěstí.”

John Thornton ještě nějakou dobu seděl a pohroužen do svých obav si mnul spánky. Pak matce políbil ruku, vstal a řekl: „Pošli pak k paní Hale Mary.” A odešel, aby se připravil na svůj dlouhý pracovní den v přádelně.

**********



Uplynul více jak týden, než bylo panu Thorntonovi konečně dovoleno, aby mohl vidět Margaret. Chřipka už téměř odezněla bez zjevných komplikací a doktor Donaldson je ujistil, že je paní Hale z nejhoršího venku. Pan Thornton ji denně navštěvoval a přinášel s sebou to nejlepší ovoce, které se dalo koupit, a různé pochoutky k povzbuzení Margaretina apetitu.

Toho dne našel Margaret v salonu, ležící na sofa a zabalenou do teplé přikrývky. Její obličej byl bledý a pohublý, paže měla slabé a stěží zvládla zvednout ruku, aby ho mohla pozdravit.

Věděl, že musí být silný a nevyužívat Margaretina stavu k sobeckým účelům, a tak pan Thornton strávil spoustu času podrobným líčením Richardových dobrodružství během uplynulého týdne a ujišťováním, že její syn se má dobře a šťastně. Po pravdě řečeno, služebnictvo u Thorntonů díky přítomnosti dítěte ožilo. Dokonce i Fanny se naučila užívat si Richardovy společnosti a byla přistižena, jak s ním uhání po velikém schodišti nahoru a dolů nebo jak ho učí hrát na piano. Pan Thornton však Margaret zamlčel, že se Richard často vzbouzel z nočních můr a dlouho pak plakal kvůli příšerám, které se snažily ublížit jeho mamince.  

Margaret se usmívala, když poslouchala vyprávění o kouscích svého synka, ale pak se jí ve tváři objevil starostlivý výraz.

„Pane Thorntone, a co se děje s dětmi ve škole?”

„Učí je teď Bessie Higgins a jde jí to dobře. Byla jste jí skvělou učitelkou. A teď se nemusíte starat o nic jiného, než abyste znovu nabyla svého zdraví a síly.”

A opravdu, netrvalo dlouho a Richard se mohl vrátit domů ke své matce, která se z nemoci rychle zotavovala. Po jeho odchodu si paní Thornton pomyslela, že její dům nebyl nikdy tak tichý a prázdný, ale Fanniny blížící se vdavky ji brzy velmi zaměstnaly.

Fannina svatba s panem Watsonem byla luxusní a opulentní podívaná. Pan Thornton nesdílel Fanninu zálibu v marnivosti, ale byl vděčný, že mohl uspokojit rozmary své jediné sestry v její svatební den. Pan Watson byl o mnoho starší než Fanny, už prošedivělý, ale byl to laskavý a srdečný muž. A co bylo pro Fanny nejdůležitější, byl velmi bohatý.

Margaret ještě nebylo natolik dobře, aby se mohla svatby zúčastnit, a pan Thornton její nepřítomnost citelně postrádal. Konverzace, která se kolem něj odvíjela, jej nudila, a zdálo se, že mu není souzeno uniknout ze společnosti slečny Latimer, která vyžadovala jeho „znamenitý názor“ na všechno, od barvy květin až po patřičný dotaz na to, zda bude letos v Miltonu časné jaro.

John Thornton příliš nehoroval tanci, ale když kolem sebe pozoroval kroužící páry, vzpomněl si na to, jak půvabně vypadala Margaret ve svých fialkových šatech o štědrovečerní večeři, a zatoužil si s ní zatančit.

Jeho snění narušil veselý hlas, který se ozval po jeho boku: „Á, Thorntone, dovolte, abych vám poblahopřál k vystrojení té nejlepší svatby, jakou kdy Milton viděl.”

Pan Thornton vřele pozdravil svého přítele, pana Bella.

„Ale kdepak je krásná paní Hale? Nikde ji nemohu najít.”

„Je po nemoci.”

„Ach tak,” odvětil pan Bell, který plně porozuměl Thorntonovu pohledu.

Pan Thornton o dané záležitosti více nehovořil a pan Bell byl jeho tichostí zřejmě poněkud zklamán.

„Nuže, Thorntone, povězte mi, co jsou zač ti vaši buřiči mezi dělníky?”

„Nic, co bych nedokázal uhlídat, pane Belle.”

„Slyšel jsem nějaké řeči o tom, že…”

„Nemusíte se strachovat, pane Belle. Ujišťuji vás, že podnik je v bezpečí.”

Pan Thornton se vrátil ke svým snům a pan Bell, poté, co si několikrát odkašlal a přehodil nohu přes nohu, jej opustil.

Pro oba, Johna i Hannah Thornton, nastala úleva, když svatební oslavy skončily a Fanny s panem Watsonem byli s velkými ovacemi vysláni na líbánky do Evropy.  

„Paní Hale, pojďte se se mnou projít.”

Byla krásná, teplá májová neděle a Fanny, která se vrátila z Evropy s blazeovanými názory na volný čas majetných lidí, trvala na tom, že se s ní a panem Watsonem musí její matka a bratr účastnit pikniku. Pan Thornton k Fannině překvapení milerád souhlasil, jen aby ji popudil návrhem, že pozvou také paní Hale a jejího syna.

John a Margaret nechali ostatní odpočívat pod stromem a zvolna se vydali po cestě, až došli k místu, odkud si mohli vychutnávat dech beroucí výhled na slatiny, které se pod nimi rozestíraly. Margaret, lehce znavená, se posadila na balvan. Pohled na ni byl čistým požitkem, když se otočila a nastavila svou tvář slunci.

Pan Thornton stál zády k ní a zdálo se, že je rovněž okouzlen výhledem na krajinu, ve skutečnosti však jeho srdce divoce bilo z dosud nepoznaného rozčilení a vzrušení.

Obrátil se, aby na Margaret viděl, a nemohl si pomoci, aby se na ni neusmál pro její takřka dětinskou radost. S vědomím, že se uzdravila a byla v bezpečí se jeho srdce naplnilo vděčností. Věděl, že s ní musí mluvit, neboť bylo nemožné, aby nadále zadržoval svoje city.

Usedl vedle ní na sluncem ohřátý kámen a uchopil její jemnou ruku do své. Snažila se mu vytrhnout, ale on jí to nedovolil.

„Margaret.” Jeho hlas byl něžný a pohnutý.

Nedívala se na něj. Jeho hlas zakolísal, když znovu promluvil: „Margaret, už nemohu déle mlčet. Mé city k vám jsou…”

„Pane Thorntone, prosím, přestaňte. Nemluvte takhle, prosím.”

Odhodlaně odtáhla svou ruku, postavila se a trochu se od něj vzdálila.

Pan Thornton nemohl být více překvapen. Pln odhodlání šel za ní.

„Paní Hale, nemůžete mi upřít právo muže. Právo vyjádřit vám své city!”

Po těchto slovech se Margaret Hale otočila. Z očí jí sršel hněv, jaký u ní pan Thorton dosud nespatřil. Její hlas byl rozrušený: „Pane Thorntone, vy nemáte žádné právo. Žádný muž na zemi nemá právo mě vlastnit!”

„Vlastnit vás? Já vás nechci vlastnit. Chci se s vámi oženit, protože vás miluji!”

„Neměl byste mě milovat, pane Thorntone, protože já si vás nemohu vzít!” Odvrátila se od něj a s pláčem ukryla svůj obličej do dlaní.

Zaražený její odpovědí a ponížený jejím odmítnutím stál pan Thornton za ní a nevěděl, co dělat ani co říci.

„Já vám nerozumím.” Potřásl hlavou a unaveným krokem od ní poodešel, aby se mohl posadit na skálu.

Její slova bolestivě sežehla jeho srdce. Jeho naděje a sny se znovu začaly bortit. Snad ještě stále milovala a tesknila po svém zemřelém manželovi. Ale přece přijala jeho přátelství a v nouzi se na něj obrátila...

Do jeho podvědomí se začal vkrádat nepříjemný pocit. Byl to pocit, který se pan Thornton již dlouho snažil potlačovat, ale nyní se plně vynořil na povrch. Nebyl pro ni dost dobrý. Navzdory jeho majetku a moci nebyl gentlemanem. Shrbil se, když si představil, jak musí vypadat v jejích očích – drsný a nekultivovaný muž.

„Pane Thorntone.”

Vzhlédl za jejím hlasem. Ponořen ve svých myšlenkách neslyšel, jak se k němu tichounce přiblížila.

Veškeré Margaretino přesvědčení se rozpadlo na kousky poté, co spatřila jeho zmučený pohled. Poklekla u jeho nohou a vzala ho za ruce. Její zrak ho prosil, prosil o porozumění toho, co mu nemohla říct. 

„Pane Thorntone, není to tak, jak si myslíte.” Znovu se dala do pláče a svou tvář položila na jejich spojené ruce.  

„Ale, Margaret.” Pan Thornton vstal, pomohl Margaret na nohy a vzal ji do náručí. „Má sladká Margaret.” Držel ji, zatímco ona plakala na jeho rameni.

„Odpusťte mi, že jsem vás zarmoutila,” prosila Margaret. „Vás, kdo jste mým jediným skutečným přítelem, kterého na tomto světě mám.”

„Opravdu jsem váš přítel, Margaret?” Jeho hlas byl plný něhy, jeho ruka ji hladila po vlasech. 

„Ano, pane Thorntone…”

“Johne,” šeptal jí.

„Jste můj přítel.” Ustoupila zpět a zahleděla se na něj. Po tvářích jí stále stékaly slzy. „Ale to je vše, kým v mém životě můžete být.”

„Proč, Margaret? Proč?” Byl zničený.

„Já vám všechno řeknu….” Oba dva se otočili za hlasy, které se k nim blížily.

„Margaret, musíte si se mnou promluvit.”

„Pane Thorntone, dáte mi své slovo, slovo gentlemana a slovo přítele, že nezradíte mou důvěru? A… a že mě krutě neodsoudíte…”

„Margaret, udělal bych pro vás cokoliv…”

„Vše, co od vás žádám, pane Thorntone, je čestné slovo. To postačí.”

„Máte mé slovo.”

Jejich rozhovor byl uspěchaný, protože hlasy ostatních už byly blízko.

„Pak přijďte zítra ke mně. A já vám slibuji, že vám všechno řeknu.”

„Tedy zítra,” odpověděl tiše. Odstoupili od sebe a předstírali, že se kochají výhledem.  Ostatní členové výpravy se k nim přidali.

**********



Následující den však pan Thorton nemohl dostát svému slibu, aby za paní Hale zašel. Nedovolil mu to zcela jiný druh nepokoje. Dělníci z Marlboroughské přádelny, spolu s dělníky z ostatních Miltonských textilních továren vypnuli stroje a vyšli ven, aby rozpoutali jednu z nejdelších a nejvíce zničujících stávek, jaká se kdy v Miltonu odehrála.

Výsledky této stávky měly ovlivnit životy továrníků i dělníků na několik příštích let.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Hermionka02, 17. 1. 2010 19:15)

To zase bude něco! Jsem napjatá jako struna, co mu vlastně Margaret řekne...

:-)

(aenes, 15. 1. 2010 14:50)

chudák pan Thornton, už aby byla paní Hale zdravá :-)

kapitola 7

(Hermionka03, 13. 1. 2010 18:03)

Prostě úžasné! Překlad je skvělý, jsem vděčná, že to vůbec někdo překládá...:-)