Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 6 - kompletní

3. 1. 2010

Kapitola 6 – Temné dny

„Trávíš u paní Hale hodně času,” řekla paní Thornton suše svému synu. Syn jí nijak neodpověděl, pouze se na ni krátce podíval a pokračoval v četbě své knihy.

Paní Thornton si povzdychla: „Byla bych raději, kdybys tam nechodil tak často.”

„Paní Hale je má přítelkyně.”

„Mezi služebnictvem už se šíří klepy.”

Pan Thornton odložil stranou svou knihu a vstal, řka: „Dobrou noc, matko.” Sklonil se, aby ji políbil, ale když už byl na odchodu, překvapilo je silné a zoufalé bušení na vstupní dveře. 

„Kdo to jen...” ozvala se paní Thornton, pohlížejíc na hodiny, které ukazovaly něco po desáté hodině.

Mary již pozdnímu návštěvníkovi dveře otevírala, když pan Thornton vyšel do haly.

Byla to Dixon. V náručí držela Richarda, který vzlykal a volal svou maminku. Aniž by čekala na uvedení, vtrhla Dixon za Mary.

„Pane Thorntone, jde o slečnu Margaret. Je velmi nemocná!” vykřikla ustrašená Dixon, která v tu chvíli zapomněla na veškerá pravidla oslovování.

Pan Thornton nabyl po vyslyšení této zprávy poměrně prudkého výrazu: „Nemocná?” To slovo téměř nebyl schopen vyslovit.

„Trvala na tom, abych dostala z domu Richarda, a prosila mě, abych ho přinesla k vám. Ach, pane, bojí se, aby to nebyla spála. Jako dítě ji nikdá neměla.”

„Spála?” V celém tom rozruchu zněl hlas paní Thornton klidně a jistě. „Obchází to kolem školy?”

„Ne, jde o Stevensovo malé. Zrovna na to umřelo. Moje paní jim šla pomoct, ale nebylo s čím, krom...”

Po zaslechnutí Stevensova jména pan Thornton v duchu zaklel.

„...a dnes večer začala bejt horečnatá a slabá….”

„Musím jít za ní!” řekl pan Thornton bouřlivě. „Mary! Běž honem pro doktora Donaldsona. Matko, vy zůstaňte tady a postarejte se o Richarda. Dixon, pomoz mé matce s ubytováním Richarda a pak se za mnou vrať do domu. Tvoje pomoc bude potřeba.” A s tím pan Thornton vyběhl ze dveří. Jen na schodech se na chvilku zdržel kvůli matce, která trvala na tom, aby si alespoň vzal kabát.

Richard stále kňoural Dixon na rameni, byl znavený a vyplašený z toho, že jej vyrušili ze spánku.

Paní Thornton zazvonila na služku, aby Richardovi připravila pokoj, a pak jemně chlapce od Dixon převzala a přikryla jej svým šálem. „Přines mu teplé mléko. Annie ti ukáže, kde najdeš kuchyň.”

Ačkoliv by to nikomu nepřiznala, měla paní Thornton s chlapečkem docela soucit. Vzala jej nahoru a držela jej na klíně, dokud mu nepřipravili postel. Jemně s ním pohupovala a mumlala mu do ouška slůvka útěchy.

Dixon přinesla teplé mléko a během následujících dvaceti minut už Richard tvrdě spal.

„Dixon, jdi za svou paní. Dám pozor na to, aby měl chlapec dobrou péči.”

**********


Pan Thornton zaklepal na přední dveře domu paní Hale, ale poté, co nedostal žádnou odpověď, nezamčené dveře otevřel. Našel paní Hale ležící na schodech, bezvládnou a s hlavou krvácející z drobného poranění zapříčiněného pádem. Lampa, kterou držela, se skutálela po schodech dolů a díky Bohu uhasla. Pan Thornton ani nechtěl pomyslet na tu katastrofu, ke které by jinak mohlo dojít.

Pan Thornton poklekl na zem vedle ní: „Margaret! Dobrý Bože, má drahá Margaret!” S něhou ji pan Thornton vzal do svých rukou a s krátkým zaváháním ohledně správnosti jeho jednání v této situaci ji odnesl nahoru, aby ji položil na její postel.

Třásla se a hořela. Pan Thornton se jemně dotkl její tváře a začal upadat do pocitu bezmoci. Protože v životě nebyl nemocen, nevěděl, co dělat. Uvědomil si, že by měl spíše poslat pro svou matku, nežli tady kolem ní nesmyslně pobíhat. Mohl jen doufat, že se co nejdříve objeví doktor Donaldson.

Namočil kus hadru a otíral jí čelo a tváře a pak seděl a držel ji za ruku se stisknutými rty, zatímco mu do očí vstoupily slzy.

Zdálo se, že chladivá voda Margaret na chvíli vzkřísila. Otevřela oči a pohlédla na pana Thorntona. „Johne,” zašeptala a pak znovu oči zavřela. Srdce mu to trhalo, když ji zaslechl, jak vyslovuje jeho jméno. Uplynulo několik okamžiků, než znovu otevřela oči. „Slibte mi...” ale zase ustala, příliš slabá na to, aby mohla pokračovat.

„Co? Copak, drahá? Cokoliv, cokoliv, co pro vás mohu udělat. Vy víte, že bych za vás dal svůj život.”

Margaret polkla a zkroutila se bolestí. Chytila se za stuhu na krku, ve snaze vysvobodit se z jejího uvěznění. Pan Thornton utišil její roztěkané ruce, svírající stuhu něžně rozepnul a náhrdelník nechal spadnout, aby mohla volně dýchat.

„Vodu,” zašeptala svými vyprahlými rty.

Pan Thornton naplnil sklenici, kterou nalezl u umyvadla a poté, co ji podepřel pod rameny svou paží, ji jemně nadzdvihl a sklenici jí přiložil ke rtům. Zatímco ji držel a povzbuzoval, aby se ještě napila, nemohl odtrhnout zrak od dlouhé jizvy, která se jí táhla od krku k lopatce a patrně pokračovala dále po zádech dolů.

Hlavu jí položil na polštář a pak seděl a díval se na ni, držel ji za ruku a zoufale se snažil proniknout do tajemství této ženy, kterou tak hluboce miloval, a přece tak málo znal.

Po chvíli Margaret znovu promluvila. Zdálo se, že každé slovo ji stojí značné úsilí. „Pane Thorntone, slibte mi… slibte mi, že se postaráte o mého syna. Nedovolte… nedovolte nikomu, aby ho odvezl pryč...”

„Je v bezpečí, Margaret. Vy jste v bezpečí. Z koho máte strach? Kdo by ho mohl odvézt?”

Ona však začala blouznit a již neodpověděla.

Čas nikdy neběžel tak pomalu, jako když John Thornton seděl u postele Margaret Hale a pokládal jí na její horoucí čelo a tváře chladivý, vlhký hadr. Držel ji za ruku a šeptal jí slova útěchy, zatímco jeho zrak se navracel zpět k jizvě na jejím krku.

Po tom, co se zdálo jako celá věčnost, zaslechl pan Thornton zaklepání na vstupní dveře. Spěchal dolů pozdravit doktora Donaldsona a objasnit mu situaci.  Zatímco hovořil, do domu se vrátila Dixon a pak odešla nahoru společně s doktorem, který se jal paní Hale vyšetřit.

Pan Thornton, který se cítil zbytečný a bezmocný více než kdy jindy, popocházel po salonu a čekal. Neobtěžoval se zapálit lampu ani oheň, a tak stál ve tmě a opíral se studenou stěnu. Dávaje volný průchod svému pocitu smutku, strachu a beznaději, otřásalo jím prudké, dosud nepoznané štkaní.

Postupem se pan Thornton uklidnil. Znovu začal procházet místností a čekal. Oknem pohlížel ven do tmy a nadále čekal.

Nakonec uslyšel, jak se otevřely dveře ložnice a ozvaly se tiché hlasy.

Pan Thornton čekal na doktora Donaldsona u posledního schodu.

„Tak, pane Thorntone, není to tak zlé, jak jsme se obávali.” Doktor Donaldson hovořil věcně a mezitím si natahoval rukavice a nasazoval svůj klobouk. „Není to spála. Zdá se, že paní Hale trpí těžkou chřipkou. Má slabou vyrážku, která nejspíše vznikla jako podráždění z horečky. Vypadá to, že letos tudy prochází silnější typ chřipky, proto bych to nebral na lehkou váhu. Dal jsem její služebné pokyny k ošetřování a zítra se sem zase vrátím a podívám se, jak se jí daří.”

„Doktore,” zadržel pan Thornton doktora Donaldsona, který se již blížil ke dveřím. Doktor Donaldson porozuměl onomu zoufalému pohledu, který spatřil v očích pana Thorntona; častokrát jej již viděl. „Bude… bude v pořádku?”

„Je to mladá a silná žena. Pokud situaci nezkomplikuje zápal plic, je zachráněná. V tuto chvíli jsou její plíce čisté.”

„Ale pokud by se to stalo?”

„Pak se obávám, že to bude v rukou Božích.”

Doktor se znovu pokusil odejít a znovu byl panem Thorntonem zadržen: „Doktore Donaldsone, je tu ještě jedna věc, na kterou se vás musím zeptat.” Pak se na chvíli odmlčel. „Nemohl jsem si nevšimnout jizvy, kterou má paní Hale na krku. Chtěl jsem se ujistit, že byla správně ošetřena a že už kvůli ní paní Hale nemůže trpět.”

Doktor Donaldson si povzdychl, položil svou lékařskou brašnu na zem a vedl pana Thorntona zpět do salonu.

„Pane Thorntone, to není jediná jizva. Jsou ještě další.”

„Víte, od čeho jsou?”

„Ne, nevím. Dixon mi pouze řekla, že jsou výsledkem jakési nehody a odmítla mi odpovědět na všechny další otázky.” Doktor Donaldson zaváhal, ale pak řekl: „Nezdá se mi, že by za nimi byla nehoda.”

Mezi oběma muži proběhl pohled děsivého pochopení.

„Pane Thorntone, co víte o minulosti paní Hale?”

Pan Thornton přiznal, že věděl jen velmi málo a podělil se s doktorem Donaldsonem o trochu útržkovitých informací, které měl.

„Její otec byl lékař? Velmi zajímavé,” řekl si doktor Donaldson sám pro sebe, když už konečně pana Thorntona opouštěl.

**********

 

Když Dixon scházela po tmavých schodech dolů, takřka zakopla o pana Thorntona, který seděl na posledním schodě, své dlouhé nohy natažené před sebou.

„Dobrý Bože, Pane Thorntone, vy jste mě vyděsil.”

„Jak je jí?”

„Pořád stejně. Horečka je vysoká, ale nestoupá. Potřebuje hodně pít a odpočívat.”

„Mohu ji vidět?”

„Ne. Pane Thorntone, vždyť víte, že by si to nepřála.”

„Co můžu udělat, Dixon? Dejte mi nějaký úkol.”

„Nejlíp uděláte, když půjdete domů. Taky si potřebujete odpočinout.”

„Neodejdu.”

„Pane Thorntone, tady pro vás žádná práce není. Běžte radši domů.”

„Zůstanu tady alespoň do rána. Mohla byste potřebovat pomoc, možná bude znovu třeba zavolat pro doktora…”

„No dobrá, pane, ale jděte mi pryč z těch schodů, protože jestli o vás znovu zakopnu, tak si tady zlámu vaz a vy všichni pak budete v pěkný bryndě. No tak, vstávejte.”

Pan Thornton shledal drzou upovídanost Dixon překvapivě utěšující. Tušil, že musí být Dixon za její schopnosti a neoblomnou oddanost neskonale vděčný, a tak se odebral do salonu.

Tam pan Thornton dlouho seděl, čelo obavami svraštěné. Zachvátil jej pocit strachu, který nikdy předtím nepoznal a nyní jím otřásal až na samé dno jeho bytí. Nejprve se obával především o zdraví paní Hale a během té noci se modlil k Bohu, aby ji zachoval zdravou a v bezpečí.

Do jeho srdce se však vkrádal ještě jiný strach; hluboký a temný strach, který přicházel s jeho myšlenkami na Margaretinu minulost. Když se mu vybavil pohled na jizvu na jejím krásném rameni, zatnul pěsti a s naprostou jistotou věděl, že pokud to ona přežije, on ji bude chránit před veškerými duchy z jejího minulého života. Už nikdo jí nebude ubližovat.

Když se schylovalo k rannímu rozbřesku, upadl pan Thornton proti svému přesvědčení do krátkého spánku, zatímco v jeho hlavě stále vířilo množství otázek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(lenka, 8. 1. 2010 15:27)

čím dál tajemnější a zajímavější

6.kapitola

(Hermionka02, 4. 1. 2010 17:53)

Určitě ji bil její manžel, se kterým má to dítě, o něm přece mohla mluvit, že si přeje, aby nevzal Richarda...