Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 5 - kompletní

20. 12. 2009

Kapitola 5 – Vánoce na severu (1. část)


Jak se procházel klidnými a půvabnými ulicemi Cramptonu, které byly tak vzdáleny špinavým úzkým uličkám předchozího bydliště paní Hale, pročistily se panu Thorntonovi jeho myšlenky a jeho vzrušením i obavami zrychlený puls se zklidnil. Pomyšlení na to, že již brzy bude moci spatřit paní Hale, jej naplnilo štěstím, a bylo obtížné tento pocit potlačit. On jej ale pro tuto chvíli potlačit musel.

Dům paní Hale stál na konci tiché ulice, která by byla ve všední den rušná díky trhovcům a jejich krámkům. Pan Thornton vzal schody k přednímu vchodu po dvou a pak se na chvíli zastavil, aby nabral dech a sejmul klobouk dřív, než zaklepe na dveře. Otevřela mu velmi překvapená Dixon, která vzala jeho klobouk a plášť a uvedla jej dovnitř.

Poté, co vstoupil do přední místnosti, přivítala pana Thorntona tichá domácí atmosféra. Richard, s mírnou tváří nevinného dítěte, spal na pohovce, hlavu položenou v klíně své maminky, která se zatím v blízkosti přívětivého ohně věnovala šití. Místnost byla malá a skromně zařízená, poličky až na pár drobností prázdné. Přesto však to prosté zařízení působilo ve své jednoduchosti elegantně a jasné světlo proudící z oken vnášelo do pokoje teplo, které pan Thornton ve svém majestátním domě zřídkakdy pociťoval.

Paní Hale nedala najevo své překvapení nad touto zvláštní návštěvou, odložila své šití do košíku a zašeptala: „Pane Thorntone, posaďte se, prosím.” Jemně přesunula kučeravou hlavu ze svého klína, přikryla chlapce svým šálem a poté, co se letmo dotkla jeho tvářičky, se usadila k panu Thorntonovi na druhou stranu od krbu.

Pan Thornton sledoval její pohyby, fascinován jejím půvabem a krásou. Když se vedle něj posadila na židli, zoufale zatoužil uchopit jemnou, bledou ruku, která jí spočívala v klíně.

„Paní Hale, obávám se, že vás ruším při nedělním odpočinku.”

„Ale vůbec ne, pane Thorntone. Jsem ráda, že jste přišel. Je hezké… mít nějakou společnost.” Úsměv, který mu věnovala, nemohl zastínit smutek v jejím hlase ani skrýt osamělost, kterou viděl John Thornton v jejích očích. Toužil jí povědět, že není na světě samotná. Jeho celé bytí volalo po tom, aby ji přitiskl na svou hruď, aby ji držel a utěšoval.

Poté, co znovu nalezl svou vnitřní rovnováhu, vyptával se pan Thornton na podrobnosti ohledně domu a na to, jak je v novém bydlišti spokojená. Hovořili tiše, téměř v důvěrném tónu, ve snaze nevyrušit dítě ze spánku.

„Vyhovuje dům vašim potřebám? Jste tady šťastní?”

Z paní Hale vyzařovalo skutečné potěšení, zatímco se rozhlédla po prostém pokoji. „Jsem opravdu ráda, že jsme tady.” Pak se odmlčela. „Pane Thorntone, jste na nás tak hodný, tak laskavý a velkorysý. Děkuji vám.”

Pan Thornton v rozpacích zamumlal, že díků nebylo třeba. A pak, vděčný Dixon, která je přerušila, když přinesla podnos s čajem, změnil pan Thornton rychle téma hovoru. Zmínil se o nadcházející štědrovečerní večeři* a ptal se, zda paní Hale obdržela pozvánku. Dožadoval se jejího ujištění, že s Richardem přijde.

„Má matka je velmi hrdá na své každoroční štědrovečerní večeře. Budou tam některé z nejlepších Miltonských  rodin. Sám bych dal přednost tiché rodinné slavnosti, ale musíme hrát svou úlohu ve společnosti a oplatit druhým jejich četná pozvání. Je to dobré pro obchod.”

„Je to od vaší matky velice pozorné, že nás pozvala, ale soudím, že by bylo nejlepší, kdybychom Richard a já strávili Vánoce v tichosti doma. Já… já nedám příliš na společnost.”

„Paní Hale, neslavte vánoční svátky sami doma. Nemáte tady v Miltonu žádnou rodinu. Doufám, že o nás budete moci smýšlet jako o přátelích.” A pak na chvíli ustal. „Hodně by to pro mě znamenalo, když byste přišli.”

Paní Hale sklopila oči před vážným, upřeným pohledem, který jí pan Thornton věnoval, a zaměstnala se naléváním čaje.

Pan Thornton nemohl odtrhnout zrak od jejích elegantních, ženských pohybů. Jeho mysl vzlétla k myšlenkám na šťastnou budoucnost, zatímco sledoval křivku vedoucí od jejího zápěstí dolů k oblé, jemné dlani až k jejím dlouhým, jemně se zužujícím prstům.

„Pane Thorntone, nemohu vám teď odpovědět. Ale slibuji vám, že o tom popřemýšlím.” Když mu podávala šálek s čajem, jejich prsty se na chvíli dotkly a do tváří paní Hale vstoupila červeň, stálo pana Thorntona veškeré jeho sebeovládání, aby schválně neprodlužoval ten dotyk, jenž mu přinášel tak intenzivní potěšení.

Pan Thornton se pokoušel najít způsob, jak stočit řeč na knihu, kterou měl ve své kapse. Jelikož neměl v minulosti žádnou potřebu nebo zájem v podobné záležitosti, postrádal zkušenosti v jemném směrování konverzace mezi muži a ženami a bylo pro něj obtížné najít pro tuto situaci ta správná slova. Byl mužem, který ve svých každodenních záležitostech jednal přímočaře, a tak se konečně rozhodl pro tu nejpřímější cestu.  

„Paní Hale, mám pro vás dárek.” Vytáhl ze své kapsy malý svazek a podal jí jej.

Pan Thornton nedokázal obsáhnout udivený a překvapený pohled paní Hale, která neochotně sáhla po knize.

„Je to kniha. Poezie. Nové vydání.” Pan Thornton uvnitř naříkal nad svou směšnou neschopností hovořit v přítomnosti dámy tak, jak by se patřilo.

„Tennysonovo In Memoriam A.H.H.,” pokračoval chabě. „Jsou tam verše, které pojednávají o velkých tématech naší společnosti. Mluví o životě a smrti, smutku… Myslel, myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit, vím, že máte ráda poezii….” Hlas pana Thorntona se vytrácel, byl v rozpacích a zmatený. Paní Hale se na něj nedívala, ale dále upírala zrak na knížečku v kožené vazbě, kterou měla na klíně.

Po tom, co se jevilo jako celá věčnost, otevřela paní Hale svazek a prolétla zrakem několik stran. S hlubokých povzdechem knihu náhle zavřela a podala ji zpátky panu Thorntonovi. „Děkuji vám. Bylo to od vás velmi šlechetné, ale nemohu ten dárek přijmout.”

Pan Thornton ji však nepřijal. Zatímco znovu zapadl do židle a do jeho pocitů se vmísila zraněná pýcha, kniha zůstala mezi nimi viset.

„Je vaše, dělejte si s ní, co chcete.”

„Pane Thorntone, nemohu od vás tento dárek přijmout.” Položila knihu na stolek vedle čajového podnosu.

Jeho hlas zněl krutě, když říkal: „Uráží vás, že vám nabízím dárek?”

„Ne, pane Thorntone, jistěže ne. Jen to… že… když muž… dává… ženě dárek… pak jsou tu jisté, tedy, předpoklady a... a já teď nemohu… přijmout takový…. dárek!” Podívala se na něj a její oči hořely po porozumění.

Srdce pana Thorntona opět zaplavila něha, když si uvědomil, že přece sám dobře věděl, že byla paní Hale teprve krátce vdovou, a sám si vyhuboval za svou hloupost a nerozvážnost. Vzal knihu ze stolu a chystal se ji dát zpět do kapsy, když si to rozmyslel a pohlédl znovu na prázdné poličky.

„Paní Hale, nemohla byste přijmout dárek… od přítele?” Jeho hlas byl laskavý a vřelý a očima přitom hledal ty její.

„Pane Thorntone, vy jste mi skutečným přítelem.” Pak zaváhala a konečně mu pohlédla do očí: „Nemohu ji přijmout jako dar, ale jako přítel, byste snad mohl být tak laskavý a číst mi z ní.”

Potěšen tím, že mu umožnila poskytnout jí alespoň tuto radost, otevřel pan Thornton knížečku, která předtím vyvolala takový rozruch, a začal číst slova Alfreda Lorda Tennysona:

 

Silný Synu Boží, nehynoucí Lásko,

Tebe, ač tvář Tvou jsme nespatřili...**

 

Pan Thornton měl vynikající přednes. Byl pohnutý hloubkou tohoto díla a jeho silný, ale zároveň hebký hlas plnil slova básně vášní. Paní Hale vzala z košíku své šití a s hlavou skloněnou skrývala své lehké uzardění, které se jí rozlévalo po tvářích, zatímco naslouchala, jak John Thornton četl:

 

Věřil jsem tomu, jenž zpívá a noří se v tóny harfy,

že muži uzrají v kamení a pro velké věci padnou.

Kdo však může předpovědět, zda pro ztrátu také získá?

Či nastavit dlaně vzdáleným slzám?

Ať láska obejme žal a nenechá jej utopit,

nechť tma má barvu havraní.

Ach, sladší je opít se z prohry,

a v tanci se smrtí dotýkat se země,

než aby vítězná hodina pohrdala

láskou a křičela:

Hle! Muž, jenž miloval a ztratil

a vše, čím byl, už není.***


Často se zastavili, aby mohli nad verši rozjímat, a tak v četbě pokročili jen málo, když se Richard neklidně probral ze svého spánku a pan Thornton si ke svému velkému zklamání uvědomil, že už hodina pokročila a byl tedy čas, aby odešel.

Zatímco jej sledovala ke dveřím, zeptala se paní Hale váhavě: „Pane Thorntone, snad byste nás zase mohl navštívit? Bylo by mi potěšením v četbě pokračovat.”

Pan Thornton se musel hodně ovládnout, aby jí mohl klidně pohlédnout do tváře a říci, že pokud počasí dovolí, rád přijde zase příští neděli.

Zatímco se jeho kroky vzdalovaly a nořily se do nadcházející noci, zůstala Margaret Hale na chvíli za zavřenými dveřmi a její prsty prodlévaly na mosazné kouli, které se jen před chvílí dotkla jeho ruka.

**************************************************

 

* V originále je „Christmas dinner“, která, jak předpokládám, se odehrála na Hod Boží vánoční, tzn. až den po Štědrém dnu, podle anglosaské tradice. Nicméně, nenašla jsem žádný vhodný výraz – „hodobóžový“ u nás používáme spíš tak v legraci :o)) tak mi snad toto počeštění s lehkým časovým posunem odpustíte.

Překlady veršů jsou nedokonalé a prozatím ode mne, protože jsem dosud žádný překlad do češtiny nenašla (také proto se verše nerýmují, na rozdíl od originálu). Originál veršů od Alfreda L. Tennysona:

** Strong Son of God, immortal Love,

Whom we, that have not seen thy face...

celý text zde: http://www.cyberhymnal.org/htm/s/t/strongso.htm

***I held it truth, with him who sings

To one clear harp in divers tones,

That men may rise on stepping-stones

Of their dead selves to higher things.

But who shall so forecast the years

And find in loss a gain to match?

Or reach a hand thro’ time to catch

The far-off interest of tears?

Let Love clasp Grief lest both be drown’d,

Let darkness keep her raven gloss:

Ah, sweeter to be drunk with loss,

To dance with death, to beat the ground,

Than that the victor Hours should scorn

The long result of love, and boast,

‘Behold the man that loved and lost,

But all he was is overworn.’


Kapitola 5 – Vánoce na severu (2. část)


Pan Thornton navštívil paní Hale následující neděli a pak zase za týden. Přátelství, které se mezi nimi vytvořilo, se začalo prohlubovat, stejně jako láska pana Thorntona k Margaret Hale. Vědomí, že pro paní Hale bylo příliš brzy započít nový vztah, mu pomáhalo udržet na uzdě své vášně a užívat si přitom šťastné okamžiky strávené v její společnosti.

Tyto návštěvy nemohly ujít pozornosti paní Thornton, která jej s obavami neděli co neděli viděla odcházet, bezmocná ve strachu o budoucnost svého syna.

Týdny ubíhaly a Vánoce již byly za dveřmi. Paní Hale teď již nemohla odmítnout pozvání na štědrovečerní večeři k Thorntonům.

Zdálky zazníval zvuk kostelních zvonů, když se paní Hale a Richard vydali zasněženými ulicemi v kočáře, který pro ně poslali od Thorntonů. Dopoledne strávili v kostele, kde si zazpívali tradiční vánoční koledy a vyslechli čtení z Písma. Poté, co se vrátili z bohoslužby a nastala spěšná příprava na večeři u Thorntonů, poslala paní Hale Dixon, aby diskrétně zanechala u těch nejchudších rodin, se kterými se obeznámila za svůj pobyt v Miltonu, košíky s jídlem.

Thorntonův dům byl ozdobený girlandami ze jmelí, cesmíny a břečťanu a zapálené krby prozářily jindy tak pochmurné stavení.

Děti byly odvedeny do dětského pokoje a Richard, zpočátku plachý a neochotný, brzy ožil a těšil se ze společnosti ostatních dětí.

Pro tuto příležitost paní Hale vyměnila svou obvyklou černou, vdovskou róbu za světlou šeříkovou. Postávala stranou a pokoušela se zapříst rozhovor s Fanny, která měla od matky nařízeno, aby se paní Hale věnovala.

„Opravdu jsem chtěla, abychom měli vánoční strom. Letos jsou přece v módě! Měla byste vidět ten, který mají Latimerovi. Ale John nechtěl ani slyšet! Ach, někdy je tak nemožně přízemní.” Fanny vydala lehký povzdech nad nedostatkem bratrova porozumění pro všechny moderní novinky.

Paní Hale poněkud pobledla v reakci na Fannin neuctivý tón a nevěděla, kam s očima, zatímco Fanny pokračovala ve své tirádě: „Příští rok bude všechno jinak. Budu vdaná a ve vlastním domě, kde si budu moci dělat vše tak, jak se mi zlíbí. A, tady je John.” S pocitem, že dostála své povinnosti, odešla Fanny chichotat se a klevetit se svou drahou přítelkyní, slečnou Latimer, vysoce elegantní a nadutou mladou dámou.

Do místnosti vstoupil pan Thornton a díky svému dominantnímu vzezření si v mžiku zajistil pozornost všech hostí. Ve svém tmavém obleku ušitém z pěkného materiálu vypadal skvostně, namísto své obvyklé černé vázanky zvolil dnes slavnostnější kousek v krémové barvě.

Pozdravil své hosty, usmíval se, potřásal rukama, s vážností odpovídal na různá přání, dotazy a připomínky. Nevšiml si paní Hale, která stála docela sama a očima sledovala pohyby pana Thorntona, zatímco procházel po místnosti.

Byl to dotaz jiného gentlemana ohledně krásné mladé dámy stojící v koutě, který přitáhl jeho pozornost k paní Hale, a nebylo pochyb, že pohled, kterým na ni pohlížel, zatímco se k ní blížil, byl plný obdivu. Bez rozmýšlení uchopil její ruku, aby si s ní potřásl, jak bylo v Miltonu zvykem. Paní Hale, která se začala seznamovat se způsoby severské společnosti, svou ruku neodtáhla. K jeho potěšení přikryla jejich spojené ruce svou druhou rukou a se zářivým úsměvem mu řekla: „Vidíte, pane Thorntone, konečně se učím Miltonským zvykům.”

Omámen tím, že cítil její ruku ve své, nedokázal pan Thornton promluvit. Díval se na ni a jeho radost z tohoto okamžiku byla ve své prudkosti až bolestná.

Pak byli vyrušeni postarším veselým mužem, který chtěl být představen nejkrásnější dívce v celém pokoji.

„Tak tak, Thorntone, nemůžete si ji přeci nechat jen pro sebe.”

Pan Thornton neochotně pustil její ruku a představil Margaret panu Bellovi, bohatému oxfordskému badateli, který byl již po dlouhou dobu jeho přítelem, stejně jako vlastníkem Marlboroughské přádelny.

„Aha! Tak vy jste učitelka! Úchvatné.” S mrknutím oka si pan Bell srdečně potřásl s rukou paní Hale.

„Hale, Hale…” dumal pan Bell. „Znal jsem jednu slečnu Hale, před mnoha lety. Nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy viděl. Byl jsem jí docela zaujat, ale ona se nakonec vdala za jiného mládence, kterého jsem znal z Oxfordu, jak se jen jmenoval… myslím, že to byl lékař.” Pan Bell se poškrábal na hlavě. „No, to nevadí. Už nikdy jsem pak nepomyslel na ženitbu, a jak se zdá, staromládenectví mi sluší.”

A pak oznámili začátek večeře a pan Bell nabídl paní Hale své rámě, aby ji odvedl do jídelny, zatímco vesele povídal a naštěstí nepožadoval po paní Hale, která byla díky jeho projevu poměrně bledá, takřka žádnou odpověď.  

Její nepohodlí neušlo panu Thorntonovi, který ji bezmocně sledoval, jak odchází, když k němu přišla jeho matka, aby se také nechala odvést do jídelny.  

Stůl se blýskal díky nejlepším talířům a sklu z majetku paní Thornton a štědrovečerní večeře se honosila výjimečným rostbífem, vánočním pudingem a biskupským chlebíčkem.

Během večeře seděla paní Hale mezi Fanny a panem Glicksonem. Fanny čile hovořila s Anne Latimer o hrůzném stavu kloboučku slečny Swanson, který měla ráno v kostele. Pan Glickson, továrník zpracovávající bavlnu, který se právě vrátil z Ameriky, přemýšlel o přestěhování svého podniku do zámoří. Ukázal se jako velmi zajímavý společník při večeři a zřejmě byl paní Hale docela zaujat, neboť jí nadšeně vyprávěl o průmyslovém rozmachu, který nastal na severovýchodě Spojených států.

„Američané nejsou omezováni třídními rozdíly, jako my zde v Anglii. Oni si cení peněz – čím více člověk má, tím lépe. Peníze a vzdělání, to je to, co dělá z člověka gentlemana.”

Mezi účastníky večeře se pak rozvinula živá debata o výhodách a nevýhodách výroby v Miltonu a jiných místech.

„Myslím si, že to se příliš neodlišuje od naší společnosti tady na severu,” prohlásil pan Thornton. „My si ceníme tvrdé práce a úspěchu. A každý muž, který se dostane nahoru, se pak stává respektovaným a váženým členem společnosti.”

„Ach ano, tady na severu to tak chodí,” neodpustil si pan Bell. „Ale obávám se, že kdybyste se dostal na aristokratický jih, můj drahý příteli, zjistil byste, že tamní ženy na své peníze nalákáte jen těžko.” Pan Bell se otočil k paní Hale: „Co myslíte, paní Hale? Vy jste konečně z jihu. Domníváte se, že by mohl být pan Thornton pronásledován bohatými dámami třeba v Londýně?”

Pod jeho upřeným zrakem paní Hale docela znatelně zrudla, nicméně dokázala z této situace vybruslit: „Přiznávám se, že jeden čas jsem měla velice zvláštní představy o tom, co dělá muže gentlemanem. Ale dnes o tom přemýšlím docela jinak a věřím, že skutečný gentleman přesahuje svůj rodokmen i své peníze.”

Pan Thornton se na ni uznale usmál a kolem stolu se ozvalo souhlasné ševelení.

„A, paní Hale je rozený diplomat. Úplně obešla můj dotaz na pana Thorntona!” Pan Bell, věčně škodolibý pán, ji jen tak neosvobodil.

Tentokrát ji však zachránil pan Thornton, když pana Bella lehce napomenul, aby nechal ubohou paní Hale v klidu dovečeřet.

Po večeři setrvali muži v jídelně, aby se napili své brandy a zakouřili si, zatímco ženy se netečně shromáždily v salonu. Poněvadž žádná z přítomných žen neprojevila snahu se s ní seznámit, posadila se paní Hale samotná u okna a četla si v knize. Pokoušela se nevěnovat pozornost pohledům a šepotu, které na ni byly občas namířeny.

Paní Thornton se jí však zželelo, a tak se k paní Hale připojila a k údivu mladé dámy s ní zapředla milý rozhovor. Částečně to paní Thornton činila ze své povinnosti coby hostitelky. Částečně však také cítila, že by se měla pokusit spřátelit se s ženou, se kterou si její syn patrně utvářel vztah.  

Skupina žen znatelně ožila, když se k ní konečně zase připojili i muži. Fanny, se značnou domýšlivostí, usedla za piano a začala hrát vánoční koledy. Přes její prohlašování o tom, jak miluje hudbu, neovládala příliš ani hru na piano, ani zpěv. Její ostrý hlas pronikal místností tak, že téměř nebylo možné konverzovat. Když se pustila do druhé písně, neodpustil si pan Thornton a hodil očima v sloup. Poté již potřetí zopakoval svůj dotaz na pana Glicksona ohledně nejbezpečnějších přepravních tratí z Ameriky.

Hosté v salónu si jednomyslně oddychli, když Fannino místo za pianem majestátně převzala slečna Latimer. Hlavu držela vysoko, hrála i zpívala dokonale, bez špetky vášně, kterou by mohla umocnit svůj talent.

Když se pod jejíma rukama ozval poslední tón, přehlušil zdvořilý potlesk hlas pana Bella: „Paní Hale, zdá se, že všechny dámy dnes večer předvádí svůj talent, snad nás také potěšíte nějakou písní!”

Uražená slečna Latimer kvapně vstala a odkráčela, zatímco paní Hale horlivě protestovala řkouc, že hraje velmi málo a že by byla ráda této úlohy zproštěna. Pan Bell se ale nehodlal vzdát a tak po vřelém povzbuzení pana Glicksona a dalších, se vůle paní Hale konečně rozplynula a ona váhavě zamířila k pianu.

S láskou přejela prsty klaviaturu a začala hrát. Její hlas, zpočátku roztřesený, nabýval na síle a průzračnosti, když, jak se zdálo, zapomněla na to, že je v místnosti plné lidí. Nelhala o svých chabých hudebních schopnostech. Hrála průměrně, avšak s velkým citem, který její občasné škobrtnutí notně převyšoval. Její hlas, na druhou stranu, zněl pozoruhodně krásně; jemně, čistě a velice půvabně, když zpívala „Tichá noc, přesvatá noc.”

Pan Thornton stál opodál v místě, odkud ji mohl potají sledovat. Byl zcela udolán jejím půvabem a krásou. Její hlas pronikal až na dno jeho duše; celé jeho bytí jako by vstoupilo do jiného světa. Jako by celá místnost zmizela a zůstala jen jeho půvabná Margaret.

Když píseň dozněla, vykradl se pan Thornton diskrétně ze salonu ven. Nepřál si s nikým hovořit. V hale ševelilo služebnictvo a zářilo příliš jasné světlo. On potřeboval být sám. Útočiště našel ve svých přátelsky tichých a temných pokojích. Otevřel okno, aby se mohl nadýchat studeného nočního vzduchu. Samoten si mohl dovolit představovat si paní Hale, jejíž krásný hlas se mu stále ozýval v mysli.  

Zdálo se, že se postupně jeho tep uklidnil. Protože si uvědomoval, že nemůže chybět příliš dlouhou dobu, vrátil se neochotně zpět k hostům.

Vánoce byly dobou, kdy si přátelé mezi sebou dávali dárky. Když už se schylovalo k jejich rozdávání, vrátily se děti do salónu, aby se předávání účastnily. Nejprve dostaly dárky nejmenší děti a Richard byl zcela uchvácen malovanými hračkami – zvířátky, která od Thorntonů dostal. Paní Hale byla obdarována košíkem na šití s hedvábným lemováním. Ona na oplátku podarovala paní Thornton dopisními papíry, Fanny hedvábným šátkem a pana Thorntona pěkně obroubeným kapesníkem.

Pan Thornton využil rozruchu a přešel k paní Hale, která pozorovala svého synka, kterak si živě hraje se svými novými hračkami.

„Děkuji vám, paní Hale, ten kapesník je krásný.”

Paní Hale se zasmála: „Je to jen maličkost, užívejte ho k dobrému zdraví.”

Paní Hale nemohla tušit, že od onoho dne bude tento drobný dárek pana Thorntona už vždycky provázet.

„Veselé Vánoce, paní Hale.” Pan Thornton podal paní Hale malý balíček. Nemusela jej otvírat, aby zjistila, co je uvnitř. Přijala jej a zašeptala své díky. Jeden na druhého pohlédli s porozuměním.

„Budu ji střežit jako poklad, pane Thorntone.”

Poté zazněly další koledy, odehrály se další hry a pak se již hosté konečně vydali na cestu do svých domovů.  

Pan Bell se jal k odchodu, předtím však znovu okomentoval neuvěřitelnou podobu mezi paní Hale a onou krásnou slečnou Hale, kterou poznal před mnohými roky. Rozpačitá a z míry vyvedená paní Hale se otočila, aby se rozloučila s panem Glicksonem, zatímco pan Thornton směroval pana Bella pryč pod záminkou prodiskutování jakési obchodní záležitosti.

Bez ohledu na množství sladkostí, které za celý den pojedl, upadl Richard do spánku, svírajíc malovaného pejska v jedné ručce a medvídka v druhé. Pan Thornton odnesl Richarda ven do kočáru, kde ho jemně položil na sedadlo a zabalil do přikrývky.

Ukrytý před zrakem domu, uchopil pan Thornton ruku paní Hale do své a věnoval jí upřímný a vážný pohled: „Paní Hale, doufám, že víte, že na světě není nic, co byste mi nemohla říci.”

Stále se na ni díval, i poté, co sklopila svůj zrak. Na jejich spojené ruce skanula slza a pan Thornton se musel sklonit, aby zachytil její šepot:

„Jednou... snad… doufám…”


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(lenka, 25. 12. 2009 19:11)

doufám, že to tajemství paní Hale co nejdříve poví :-)