The Cotton Mill - Kapitola 2
Kapitola 2: Matky a synové
Bylo již pozdě, když znavený John Thornton vstoupil do salonu.
„Dobrý večer, matko,” řekl, a zatímco se blížil ke kredenci, aby si
nalil sklenici vína, sundaval si vázanku.
Jeho matka seděla pod matným světlem svíce a šila. Vřele jej pozdravila
a hleděla na něj s mateřskou pýchou, ačkoliv on k ní stál zády. Tak
jako mnohé matky se i ona často podivovala nad tím, jak její malý chlapec
vyrostl v tak vysokého, mocného a nezávislého muže. Její drahý, milý a
hezký syn. Paní Thornton nebyla tou, která by snadno projevovala své city, a
tak se jen tak sama pro sebe usmála. Život jejího syna nebyl zrovna jednoduchý,
ale Bůh jej obdaroval silným charakterem, který byl u mužů málokdy
k vidění. Jeho tvrdá práce a vytrvalost byly po zásluze odměněny a on teď
mohl chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Nehledě na jeho finanční úspěchy, to byl
především čestný a bezúhonný muž, a jeho bystrá mysl, schopnost být laskavým a
soucitným a široké srdce z něj skutečně činily výjimečného člověka.
„Dnes jsi začal pracovat velice brzy, Johne.”
Zdálo se, že je roztržitý a duchem nepřítomný, ale ona věděla, že teď
není vhodná chvíle k tomu, aby se ho ptala na jeho myšlenky.
„Čekal jsem důležitou zásilku.”
„Zařídím, aby ti přinesli večeři.”
„Děkuji, matko. Dám si něco lehkého, mám ještě práci.” Dopil svou sklenku a
odložil ji. Pak přešel místností k matčině stolu. Přejel zrakem hromádku
dopisů, potom stůl obešel a vzal si knihu. Nějakou dobu bezcílně listoval
stránkami, až knihu položil zpátky a odebral se ke krbové římse, kde vytáhl své
kapesní hodinky a s ohromným soustředěním se věnoval správnému nastavení jejich
času.
Paní Thornton si nemohla odpustit otázku: „Je všechno v pořádku, Johne?”
Vyrušen ze svého snění se otočil na matku a řekl: „Najal jsem učitelku do naší
školy, tady v Marlboroughské přádelně.”
Paní Thornton vypadlo šití z rukou: „Do školy? O jaké škole to mluvíš?”
„Matko, víš, že už roky toužím otevřít školu pro naše nejmladší dělníky. Najal
jsem paní Hale, aby mi pomohla školu založit a děti vyučovala.”
Paní Thornton nebyla žena, kterou by bylo snadné zaskočit, ale nyní nenacházela
slov.
„Paní Hale?” zeptala se nedůvěřivě. „Není to ta žena, kterou jsi včera vyhodil?
Nota bene, Williams to měl udělat už dávno. U stavu byla naprosto nemožná. Proč
by měla učit děti?”
„Má dobré vychování i vzdělání, takže se pro tu práci docela hodí.”
„A cože se tato dobře vychovaná a vzdělaná dáma dřela v přádelně? Johne,
určitě neděláš dobře. Ona by si měla najít vhodnější zaměstnání, například
dělat guvernantku.”
„Anebo učitelku,” řekl John Thornton a mírně povytáhl obočí, zatímco na sebe
hleděli navzájem, matka i její syn. „Stačí, když řeknu, že je vdova
s malým dítětem a zcela bez rodiny. Potřebovala získat nějakou práci.”
Paní Thornton si odfrkla a opět vzala do ruky své šití: „Vdova, to jistě.” Řekla
si to jen tak pro sebe, ale pan Thornton ji slyšel a s jistým hněvem
namítl: „Ano, matko, ona je doopravdy vdova. Je to úctyhodná a dokonalá dáma a
já bych navrhoval, abys nemarnila svůj čas posloucháním klepů.”
„Johne, sám se musíš ptát, proč se ocitla v takové bídě, pokud je tedy
takovou slušnou dámou. Nikdo neví, odkud pochází a co je její rodina zač.”
Zanechaje svého bojovného tónu řekl: „Neznám všechny okolnosti, ale cítím, že
musela prožít velkou tragédii.”
„A my snad ne?” Paní Thornton nebyla rozhodně přecitlivělá žena.
„Matko, očekával bych, že právě ty oceníš její odvahu. Ona ukázala, že je
samostatná a že má silnou povahu. Pomysli, že musela odhodit svou hrdost, aby
mohla jít pracovat do přádelny jako kdokoliv jiný, jen aby zajistila své dítě a
sebe.” Nedodal již palčivou otázku, zda by se ona, jeho vlastní matka,
v podobné situaci zachovala stejně, kdyby on nebyl ještě dost starý na to,
aby mohl pracovat. Paní Thornton ale nevyřčenou otázku pochopila a zachovala
klidnou tvář.
Rozhodla se s ním usmířit, a tak posunula jejich hovor dále: „Johne, ta
škola je noblesní nápad, ale jsi si jistý, že je pro to teď vhodná doba? Můžeme
si dovolit takové zvláštní výdaje?”
„To není noblesní nápad, ale rozumný. Žijeme v moderní době. Nemůžeme
připustit, aby se naše dělnická třída utápěla v neznalosti a pověrčivosti.
Kolikrát ani nedokáží napsat svoje vlastní jméno. Trocha vzdělání je může hodně
změnit a vzdělaný dělník je lepší dělník. Bude více chápat a lépe se starat o
to, co dělá.
Můj podnik bude dál úspěšný, protože jsem poskytl vzdělání a moji loajální
zaměstnanci pro mě budou pracovat. Jejich děti budou pro mě pracovat. Jsem si
jistý, že sama vidíš, že to přinese užitek. Kromě toho, matko, změny jsou nevyhnutelné a já už nebudu muset
poslouchat Londýnské pány, kteří mi teď mluví do toho, jak mám řídit svůj
obchod.”
Paní Thornton v tichosti naslouchala svému synovi. Nesdílela jeho myšlenky,
v jejích očích to byly myšlenky spíše revoluční. Když byli zanecháni bez
prostředků, nenašel se nikdo, kdo by jim podal pomocnou ruku. Jejich přátelé
zmizeli tak rychle, jako život, který do té doby žili. Ale Hannah Thornton byla
realistka; svět byl zkrátka takový. Člověk si musí poradit sám. Myslela na to,
že John se musel v zájmu své rodiny svého vzdělání vzdát. Vždycky byl
vážný a učenlivý chlapec, hlavu často zabořenou v knize. Miloval školu víc
než cokoliv jiného a bylo jeho snem, aby své vzdělání mohl jednoho dne
dokončit. To, co sám nemohl mít, chtěl teď zprostředkovat jiným.
„No, Johne, nezůstanou ti žádní dělníci. Všechny je pošleš studovat do Etonu* a
bavlnu tady budeš dělat sám.”
John Thornton usedl vedle své matky a obdařil ji jedním ze svých sladkých,
klukovských úšklebků, které si schovával jen pro ni: „Ale matko, nebuď tak
nevrlá. Jsem si jistý, že se ti paní Hale docela zalíbí.”
Do vědomí paní Thornton se začal vkrádat záblesk pochopení.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Příštího dne o jedenácté hodině se na dveřích kanceláře pana Thorntona ozvalo
zaklepání. Očekával příchod paní Hale a téměř celé dopoledne se velmi snažil
soustředit se na svou práci namísto toho, aby pomýšlel na její návštěvu. Když
přišla, vřele ji pozdravil a natáhl ruku, aby si s ní potřásl. Paní Hale
však s rozpaky odvrátila svůj pohled a své ruce držela sevřeny u těla. Pan
Thornton urychleně svou ruku odtáhl a proklínal se přitom, že byl tak tupý a
zcela zapomněl na pravidla chování uhlazené společnosti z jihu.
Po několika mdlých dotazech na její zdraví a
mínění o mírném počasí, kterému se právě těšili, navrhl pan Thornton, aby se
zašli podívat na budovu, ze které se měla stát škola. Když vstoupili na dvůr
továrny, veškerá neobratnost pana Thorntona zmizela a její společnici neušel
jeho impozantní a mistrný duch.
Stará přístavba se již měnila na školu, a
když vstoupili dovnitř, byli pozdraveni jakýmsi mužem a mladou ženou, která
byla zaneprázdněna mytím oken a zařizováním místnosti.
„Higginsi! To je paní Hale, naše nová
učitelka. Myslím, že vy dva se již znáte.” Nicholas Higgins sňal svůj klobouk,
přátelsky jí pokynul a řekl: „A todle je moje holka, Bessie.”
Paní Hale se usmála a kývla na Bessie. Ta se
na oplátku usmála na paní Hale a mírně se jí uklonila.
„Nuže, paní Hale, co si o tom myslíte?” zeptal
se pan Thornton. „Bude z toho dobrá škola?”
Paní Hale se rozhlédla po velké místnosti
s širokými okny, které byly patrně po letech zbaveny pochmurné špíny a
vpouštěly dovnitř dostatek světla.
„Myslím, že je to docela pěkné, pane Thorntone.
Pro výuku dětí to bude dobré místo.” Pan Thornton vypadal potěšeně. Otočil se,
aby si promluvil s Higginsem o lavicích, židlích a poličkách na knihy,
které Higgins montoval. Paní Hale poodešla k Bessie, která drhla okno. Bessie se
na ni otočila a usmála:
„Dobrej den, madam.”
„Dobrý den, Bessie,” řekla paní Hale a
odložila si rukavice. Podala Bessie čistý hadr a pravila: „Začíná to tu vypadat
docela vesele.”
„To je tak hezký, že budete ty naše malý
učit. Voni chodili do Cheethamu k panu Potterovi, ale tam je to kus cesty
a tak se toho dvakrát moc nenaučili. A taky se povidaj‘ hrozný historky o tom,
že prej je bil. Chudinka Susan Baker byla celý dvě hodiny nacpaná v nůši!
A přitom taková sladká holčička, akorát že nemá čistý ruce. Jejda, zdržuju vás
řečičkama...”
„To je v pořádku, Bessie. Těším se na
děti a mohu vás ujistit, že pod mým vedením tady nebude docházet k žádným
tělesným trestům.”
„Vypadáte moc laskavě a máte takovej hezkej
obličej. Řekla bych, že na děti bude platit i jedinej z těch vašich
krásnejch úsměvů. Jó, dybych já se tak mohla víc naučit. Moje máma mě něco učila,
než umřela, jenže dyž já byla malá, tak nebyl žádnej zákon o tom, že se děti maj‘
učit. Pan Thornton je dobrej pán a my sme šťastný, že pro něj můžem dělat.”
Za jejich zády se ozval silný, velitelský
hlas: „Takže, paní Hale, jste spokojená?” Paní Hale se otočila, aby mohla
pozdravit paní Thornton, která vypadala velice elegantně ve svých dokonalých,
černých šatech a se svou hlavou vztyčenou. Měla tytéž modré oči a tentýž
pronikavý pohled jako její syn.
„Ano, paní Thornton. Děti z Marlboroughské
přádelny mají štěstí, že tohle krásné místo pro jejich budoucí výuku už je
připravené.” Paní Hale před pronikavým zrakem paní Thornton neuhnula, čímž
v paní Thornton vůči sobě vzbudila jistou dávku respektu.
Aby ji nikdo nenařkl z toho, že se
straní společenských zvyklostí, pokračovala paní Thornton ve svých úmyslech: „Paní
Hale, přijďte k nám příští čtvrtek na čaj.” S plným vědomím své
silnější pozice paní Thornton na odpověď od paní Hale nečekala, otočila se
k odchodu a jen krátce kývla na svého syna.
Pan Thornton se cítil poněkud zaražen
neočekávaným pozváním své matky, stejně jako jejím náhlým odchodem.
„Paní Hale, pojďme si popovídat o tom, co všechno je ještě třeba objednat. Williams
pak na to dohlédne.” Zanechali za sebou Higginsovy a vykročili na slunný, ale
přesto chladný dvůr. Jelikož byl mužem, nedosáhly zatím myšlenky pana Thorntona
ohledně ženy kráčející po jeho boku tak daleko, jako v případě jeho matky.
Cítil, že paní Hale jej dokázala zaujmout jako žádná jiná žena a cítil také uspokojení
nad tím, že jeho radost z jejich společných setkání nebude muset být ukrácena.
U své matky pociťoval jistou nelibost, ale domníval se, že to souvisí se školou
jako takovou spíše než s jejich novou učitelkou. A to, jak matka pozvala
paní Hale na čaj, shledal překvapivým i vzrušujícím zároveň.
Okolnímu světu se mohlo zdát, že Hannah Thornton držela city svého syna na uzdě.
Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ona mu přála štěstí a přátelství a sama toužila,
aby se jejich dům naplnil sladkými hlásky a smíchem jejích vnoučat. Znala svého
syna lépe než on sebe sama a chovala k němu silnou lásku, a tak věděla o jeho
osamělosti a cítila, jak jej bolí. Ale paní Hale by pro něj podle jejího mínění
nebyla dobrou manželkou. Třebaže vypadala jako úctyhodná žena, muž jeho postavení
by se nikdy neměl stýkat s ženou, jejíž minulost byla tak nejasná a záhadná.
Paní Thornton byla žena praktická, rozhodná a přímá. Nestrpěla žádné hlouposti a
typické stavy smutku, do kterých se mnoho žen obvykle uzavíralo. A nestrpěla by,
aby nějaká žena z tak podivných a nejasných poměrů popletla hlavu jejímu synovi.
„Zdá se, že je to rozumná žena,” pomyslela si
paní Thornton pro sebe. „Bude vědět, kde je její místo.”
Strach z toho, že její syn začne pociťovat náklonnost k paní Hale, byla jen
další předtucha, která se jí vtírala do srdce.
Bylo již dlouho po půlnoci, když John Thornton konečně zavřel své účetní knihy, položil svůj brk a zamířil do své ložnice. Rozhlédl se po svém pokoji, jako by něco hledal, avšak nevěděl, co to je. Trávil v této místnosti jen málo času, ale těšil se na ony krátké chvíle oddychu ve známém a pohodlném prostředí. Vděčně usedl k ohni, ale necítil se spokojený. Dosedl na něj pocit naprosté samoty, pocit ne až tak neznámý, ale přesto takový, jakému dosud nikdy nepropadl.
Byl zaneprázdněným a pracovitým mužem, zaujatý praktickými otázkami vedení a chodu svého úspěšného podniku. Pokud se mu do hlavy tu a tam vloudily myšlenky na společnost, nepřikládal jim žádný význam. V jeho životě nebyl pro manželku čas a on ani dosud nepotkal žádnou ženu, která by jej k takovému svazku zlákala.
Myšlenky na paní Hale se táhly jeho vědomím po celý den, třebaže se pokoušel být soustředěný. Ona byla nepochybně krásná a pan Thornton měl čas od času příležitost obdivovat hezký obličej. Ale byla to její inteligence, humor a způsob myšlení, co jej na ní uchvacovalo. Nikdy předtím nezažil tak podnětnou a uspokojivou konverzaci. Ona rozuměla jeho modernímu myšlení a sdílela jeho zaujetí pro pokrok. Dokázala skutečně ocenit krásu poezie a filosofie. Nepotkal nikoho, kdo by jí byl roven, ani muže, ani ženu. Ona v něm probudila touhu po přátelství.
Jeho prázdná postel pro něj tuto noc pozbyla na přitažlivosti. Hledě do plamenů v krbu konečně usnul ve svém křesle. V nepokojných snech jej navštívily tmavé oči a jemná zápěstí.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
*Pokud někdo náhodou neví, jedná se o prestižní chlapeckou soukromou střední školu v okolí Londýna, která byla založena v 15. století. Obvykle tam studuje např. královská rodina a další (bohatí) prominenti, především ale velmi talentovaní studenti.