Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 12

11. 3. 2010

Kapitola 12: Konec cesty


John Thornton se procházel kolem starobylé mořské hráze. Ojedinělé stromy lemující tu a tam cestu mu poskytovaly krátkou úlevu od nemilosrdného poledního slunce. Voda pod ním narážela do zelených, porostlých balvanů, a naproti němu se za roubenými střechami vypínala zlatá kupole katedrály.

Ze široké ulice zabočil do vinuté uličky. Míjel řady úzkých domků, jejichž bílé fasády oživovaly zářivé barvy květů vykukujících skrze tepané mříže balkónových oken.  

Ulice byly tiché a takřka vylidněné, okenice zavřené před vedrem. Ustoupil starému, unaveně vyhlížejícímu muži, který jel na oslu. Zvíře se pomalu pohybovalo po nerovných dlažebních kamenech.

Objevil se konec uličky a široké, půvabné náměstí lemované stromy a velkými domy, z nichž každý byl ozdoben jedinečným a mimořádným způsobem. V tu chvíli bylo náměstí prázdné, ale později se zaplní vkusně oblečenými dámami a muži, kteří si budou vychutnávat večerní promenádu.

Pan Thornton našel dům, který hledal, a vyšplhal se do schodů, jež vedly ke vchodu. Zdvihl ruku, aby zaklepal na dveře, ale uprostřed toho se jeho ruka zarazila a posléze klesla zpět k boku. Obrátil se a přešel na druhou stranu přilehlé ulice, aby se usadil na lavičku ve stínu pod stromem, který mu na dům umožňoval dobrý výhled.

Chvíli tam seděl, obklopen tichem, jež mu pomáhalo pročistit si myšlenky a zmírnit rozechvění. Konečně vstal a opět zamířil k onomu domu. Jeho kroky poháněl smysl pro cíl a přesvědčení.

S narůstajícím vzrušením bral pan Thornton schody po dvou a pak silně zaklepal na dveře. Neozvala se žádná odpověď. Počkal delší dobu a pak, s jistou netrpělivostí, zaklepal znovu. Tentokrát uslyšel kroky blížící se ke dveřím a rozladěný ženský hlas, mumlající cosi španělsky. Poté se s mírným prásknutím dveře pootevřely. Ze dveří vykoukla postarší žena, šedé vlasy ukryté pod černým krajkovým čepcem, a věnovala mu nepřejícný pohled.

S trochu chvějícím se hlasem se pan Thornton omluvil za dobu své návštěvy a otázal se, zda je rodina doma. Odpovědí mu však byla jen prudká palba ve španělštině, ze které pochytil slova „no”, „dios mio” a „siesta.” Když žena skončila svůj projev, začal ji pan Thornton úpěnlivě prosit: „Madam, prosím, er… por favor, Señora a malý.” Pan Thornton ztichl a neschopen hovořit v cizím jazyce ukázal rukou směrem dolů, aby naznačil, že se ptá na dítě.

Cosi v jeho pohledu hospodyni přimělo, aby pootevřené dveře otevřela o trochu více. “El niño,” řekla na pomoc.

„Si, si, el niño,” zvolal pan Thornton s nadšením.

S drsným pohledem plným hrdosti a povýšenosti, který by na každou služku vážené anglické lady uvrhl hanbu, si starší španělská žena pana Thorntona po dlouhou chvíli prohlížela.

„Venga, pojďte” řekla konečně. Otevřela dveře dokořán a rukou mohutně gestikulovala, aby pan Thornton vešel dovnitř.

Pan Thornton s povděkem vešel do chladné haly s kamennou podlahou. Závěsy na oknech směřujících do ulice byly stažené, aby bránily žhnoucím odpoledním paprskům. V matném světle si povšiml štukovaných stěn ozdobených goblény, zrcadly a portréty ve zlacených rámech.

Naproti němu na druhé straně haly byla řada krásných oken, které se otevíraly do dvora, jenž byl zastíněn cizokrajnými stromy, rostlinami a květinami. Pan Thornton následoval ženu chodbou a jeho srdce silně bušilo navzdory chladnému, příjemnému vánku, který profukoval otevřenými okny.

Došli ke skleněným dvojitým dveřím, vedoucím na dlážděný dvůr. Hospodyně ukázala směrem ke dveřím, pak se hbitě otočila a odešla.

Pan Thornton na chvíli posečkal na prahu. Potom se nadechl, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo. Sotva však jemnou látku opatrně složil a vrátil zpět do kapsy, vykročil ven mezi vysoké buganvilie a pomalu se ubíral po kamenné cestičce, která se vinula mezi hustým, barevným listovím. Několik ptáčků se šplouchalo ve fontáně a jejich zpěv narušoval odpolední ticho.

Seděla pod révou pokrytým výklenkem a červeň posledních letních hroznů pukala ve své zralosti. V rukou držela knihu, ale hlavu měla zdviženou a její oči zasněně hleděly na ptáky tančící ve fontáně.  

John Thornton stál a dlouho se na ni díval, ohromen, až do té chvíle, kdy Margaret, která ucítila, že není sama, zvolna otočila hlavu a pohlédla na něj. Květiny, fontána i ptáci jakoby zmizeli, když jeden na druhého v tichosti hleděl.

Aniž by z ní spustil oči, kráčel John k Margaret a jeho srdce bilo zrychleně, když sledoval její tvář radostně rozzářenou. Natáhla se k němu a on uchopil její třesoucí se ruce do svých. Pomalu se vedle ní posadil a se zavřenýma očima přitiskl její ruce ke svým rtům.

Lehoučký vzdech, který Margaret unikl, když se jejich pohledy opět střetly, Johna vyburcoval. Jemně hladil její tvář, a zatímco držel její překrásné rysy ve své teplé dlani, pomalu si ji k sobě přitáhl, až se jejich rty setkaly.

**********

Johnovi a Margaret bylo dopřáno strávit v zahradě několik nerušených hodin, když sluneční svit v pozdním odpoledni začal pohasínat. Držel Margaret ve svých rukách a její tvář spočívala na jeho hrudi, zatímco si vyměňovali polibky a slova, plakali a smáli se a znovu líbali.

„Maria musela být bez sebe, když jsi narušil její odpolední siestu,” řekla Margaret s chichotem. John se přidal k jejímu smíchu: „Ano, dostal jsem za to slušnou porci španělských urážek.”

Jejich smích se rozplynul a na nějakou chvíli zůstali tiše. Třebaže mnohé bylo řečeno, stále ještě více zůstalo mezi nimi nevysloveného.

Krásná rezidence, která se stala v posledním roce Margaretiným domovem, patřila Frederickově příbuzným. John s potěšením naslouchal Margaret, když s velkou láskou hovořila o významné rodině  Diazů a popisovala, kterak díky svému obchodu s vínem, kterému se v rušném přístavním městě Cadizu věnovali již po několik generací, došli značného bohatství.

„Jsou k Richardovi i mně tak hodní. Nemohla jsem si přát šlechetnější a přívětivější rodinu. Řekla jsem jim, že již není třeba, abych déle využívala jejich pohostinnosti, když teď můj… po tom všem, co se událo. Ale oni trvají na tom, abych zůstala.”

John přikývl a pak, poté, co se zhluboka nadechl, řekl: „Odjíždím do Ameriky, Margaret.”

Margaret byla potichu. Potom se pomalu nadzdvihla a překvapeně se na něj zahleděla: „Do Ameriky?”

„Můj přítel, pan Glickson, mi nabídl, abych se k němu přidal jako společník v jeho podniku poblíž Bostonu. Amerika nabízí podnikatelům skvělé příležitosti. Je to mladá, energická země.”

John si trochu povzdychl a pokračoval: „V Anglii už pro mě nic nezbylo. O všechno jsem přišel.”

O všechno ne,” zašeptala Margaret. John ji s pohnutím znovu vzal do svých rukou. Jeho hlas byl málem divoký, když řekl: „Ne, o všechno ne.”

Pohladil ji po vlasech, něžně políbil její rty a řekl: „Má lásko.” Po chvilce váhání se otázal hlubokým, naléhavým hlasem: „Pojedete se mnou, Margaret?“

Ona pomalu zdvihla hlavu a vážně se mu zadívala do očí: „Johne, miluji vás z celého srdce. Budu ráda po vašem boku a chci vás následovat až na kraj světa, pokud si to budete přát. Ale Johne,” chtěla pokračovat, byla však vášnivě přerušena hluboce milujícím mužem.

Po chvíli se Margaret pokusila promluvit znovu: „Johne, opravdu chcete jít do Ameriky a zase pracovat v bavlnářském průmyslu? Je to opravdu to, po čem toužíte?”

„Je to to jediné, co dovedu. A umím to dobře,” odvětil John trochu zprudka. Pak mírnějším tónem pokračoval: „Margaret, já vím, že v tuhle chvíli nemám, co bych vám mohl nabídnout. Ale jsem si jistý, že tohle bude úspěšný podnik a slibuji vám, že se vždycky postarám o vás i o Richarda.” Usmál se na ni: „Postarám se o naši rodinu.”

Margaret chvíli váhala a potom začala opatrně mluvit: „Johne, já vím, že ve svém srdci chováte jiné sny. Zůstaly mi nějaké peníze a já teď nevím, co s nimi počít jiného, než je nechat v bance, ať se tam rozmnožují. A pak je tu panství Stoneridge, které mi připadlo do užívání, alespoň do doby, než Richard dospěje...”

Margaret, která obezřele sledovala výraz v Johnově tváři, ztrácela odvahu a měla strach, že mu působí bolest. On však zněl pouze zamyšleně, když se jí konečně otázal: „Co se vám honí hlavou?”

Se zaujetím vyložila Margaret Johnovi svůj plán. On ji napjatě poslouchal a snažil se zůstat klidný, ale zjišťoval, jak jej Margaret svým nadšením nakazila, zatímco ten plán probírali z různých hledisek.

Konečně se jí zeptal: „Margaret, udělá vás to šťastnou?”

„Pokud to udělá šťastným vás, pak to pro mě bude to největší štěstí ze všech.”

John vstal a vykročil směrem k fontáně. Nějakou dobu byl tiše a hleděl do vody. Pták, který se předtím v kašně cachtal, uletěl a zanechal po sobě na hladině kola. V hlubokém zamyšlení John sledoval vířivé pohyby, až se hladina vody opět uklidnila.

Pak se vrátil zpět k Margaret, která zůstala sedět na lavičce a v duchu se snažila odhadnout jeho náladu.  S úsměvem vzal její ruku a řekl: „Pojeďme domů, lásko.”

„Ano”, řekla, vracejíc mu jeho úsměv. „Pojeďme domů.”

**********


Dva lidé stáli na rozlehlém trávníku na panství Stoneridge a snažili se odhadnout, jaké možnosti může velký dům nabídnout.

„Myslím, že je docela vyhovující,” řekl pan Thornton.

„Ano, má skvělé vyhlídky,” řekla paní Thornton. „Místností je tu víc než dost.”

„Tuším, že se velmi rychle zaplní,” řekl pan Thornton a usmál se na svou ženu.

Margaret mu úsměv opětovala. „Salón by mohl sloužit jako hlavní učebna. Má velká okna na jižní stranu, takže dětem poskytne na učení dost světla i čerstvého vzduchu. Snídaňový salonek bych mohla využít na výuku menších dětí. A konečně v knihovně bys ty mohl provozovat večerní školu pro starší chlapce. Je to dobrá místnost a je tam klid.”

Pan Thornton položil dlaň na Richardovu kučeravou hlavu. (V duchu se neustále podivoval nad tím, jak ten malý klučina vyrostl.) Zeptal se ho: „Tak co říkáš našemu plánu, Richarde? Ten dům přece patří tobě.“

S ohromnou vážností a smyslem pro povinnost, která přichází, když je jednomu už pět let, pokýval Richard hlavou a řekl: „Myslím, že je to skvělý plán a jsem připravený být mezi staršími žáky, protože už umím všechna písmenka a umím napsat svoje jméno. A taky umím napsat maminčino jméno, ale někdy potřebuji pomoct s G. To je tak divné písmenko. Umím už přečíst tři slova! Jé, podívejte se! Támhle jsou koně!” A už byl pryč. Cestou ho zdržely jen jakési půvabné fialové květiny rostoucí na skále a ještě housenka, která se stočila do klubíčka, aby se ubránila jeho zvědavým prstíkům.  

**********


Margaret se rozhlédla po skupince děvčat, sedících v kruhu na trávě, a spokojeně usmála. Byla přesvědčena o tom, že čerstvý vzduch je pro zdraví dětí důležitý stejně jako dobré vzdělání, a tak s nimi trávila venku hodně času, zvláště v těchto letních dnech, které byly často teplé a slunné. Dříve se Margaret obvykle přidala a usedla s dívkami na trávu. Její břicho však už bylo příliš velké a při pohybu jí činilo potíže, a proto při hodině seděla na židli.

Skrze otevřená okna salónu k ní pronikal hlas jejího manžela, který právě nejspíše vyučoval historii Řecka. Zdálo se, že ho velice upoutala debata jeho žáků, a proto jeho hlas zesílil. To asi Charlie, pomyslela si Margaret, dmoucí se mateřskou pýchou při pomyšlení na bystrého mladíka. Vkládali do něj velké naděje a očekávali, že by mohl za několik let pokračovat ve studiu na Oxfordu, pod vedením pana Bella.

Poté, co jejich otec zemřel ve vězení pro dlužníky, zůstal Charlie a jeho mladší sestra Emma v Londýně na ulici jako sirotci. Když je pan Thornton našel, byli otrhaní, osamělí a hladoví. Díky přístřeší, které získali, Charlie a Emma ke značnému uspokojení Thorntonů vzkvétali.

Margaret vzhlédla a uviděla, jak se pan Thornton zastavil u okna a díval se na ni s úsměvem, který mu pohrával kolem úst. Pomyslela si, jak hezký, laskavý, a milující muž je její manžel, a usmála se na něj. Vyměnili si pohled, který znamenal na tisíce slov, a pak se každý vrátil ke své výuce. 

Jejich škola teď měla šestnáct studentů a rychle se rozrůstala. Některé z dětí byli sirotci, jiné pocházely z chudých domovů a ulic v Miltonu. Margaret a Johnovi v této záležitosti pomáhal Williams, bývalý předák Marlboroughské přádelny. Teď pracoval jako správce panství a jeho žena Bessie se starala o výuku mladších dětí.

I Hannah Thornton jim pomáhala, navzdory tomu, že s tímto podnikem silně nesouhlasila. Nevynechala žádnou příležitost, aby synovi vyhubovala za marnění času, peněz i jeho talentu pro tak bezcennou záležitost. Takové rozhovory se odehrávaly často, protože paní Thornton nebyla schopna panství Stoneridge opustit od chvíle, kdy zde prvně svého syna a snachu navštívila.

Ačkoliv by to nikdy nepřiznala, děti v ní začaly vzbuzovat pocit oddanosti. Často se stávalo, že Hannah Thornton pofoukala odřené koleno nebo vysvobodila prstík od zatracené třísky. Starší dívky jí velmi blahořečily za lekce vybraného chování, přednesu a šití. Oddaně se věnovala Richardovi a teď, s dalším dítkem na cestě, se považovala za nepostradatelnou, neboť si nedovedla představit, jak by to bez ní mohli mladí Thorntonovi vůbec zvládnout.  

K večeru, když slunce zapadající za kopci vykreslilo na obloze pruhy zářivých barev, procházeli se John a Margaret zvolna zahradou. Ona měla hlavu opřenou o jeho rameno, on ji držel kolem pasu. Byla to pro ně chvilka vzácného soukromí.

John hovořil o nové knize, kterou toho dne obdržel, a oznamoval, že se pravděpodobně později večer zavrtá do tiché knihovny.

„Možná se k tobě dnes večer přidám,” řekla Margaret. „Za několik týdnů nebudu mít čas ani sílu na to, abych tě mohla poslouchat, když čteš.”

John se na ni usmál, v očích mu zablikalo. Věděl určitě, že ji zase najde, jak po večeři podřimuje u krbu. Ale pak, zatímco se dál procházeli, se jeho obličej zachmuřil.

Margaret na něj tázavě vzhlédla, ale on mlčel. Šli dál, až dospěli na konec zahrady, kde se cesta otevírala k louce, za kterou se rozkládaly hluboké lesy.

John se otočil a podíval se na cestu, která je měla dovést domů. Potom se dlouze zahleděl Margaret do očí. S hlubokým pohnutím řekl: „Margaret, když jsi odjela z Miltonu, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Neodvážil jsem se snít o tom, že naše cesta skončí takhle.”

Margaret se na něj musela usmát. S rukama spočívajícíma na svém břiše jemně řekla: „Johne, miláčku, nemluvme o koncích. Tohle je teprve začátek.”


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nejen pro Martinu

(Dzana, 19. 12. 2010 17:38)

Milá Martino a další čtenářky - jelikož jsem nerozumná, rozhodla jsem se, že se přeci jen znovu pokusím zápasit s časem a na slibovaný, resp. uvažovaný překlad dojde. Již se naň chystám. Prozradím jen, že půjde o stejnou předlohu - táma (Sever a jih podle E. Gaskell) a tentokrát skutečný, poměrně rozsáhlý román. Tak snad to zvládnu přeložit až do konce za rozumnou dobu. :o)

Děkuji za přání i gratulaci :o)

Milá Dzano,

(Martina , 19. 12. 2010 0:15)

chápu tvoje problémy s časem - upřímná gratulace. ;-)Ráda počkám na další překlad nebo tvoji tvorbu. Požehnané Vánoce plné radosti a pokoje přeje Martina (kdysi z VM)

Něco dalšího? Možná...

(Dzana, 30. 8. 2010 1:06)

Ahoj Martino,
Tak nějaké choutky by byly, ale horší je to s časem. Po pravdě, věnuji se teď jednomu překladu, ale z češtiny do angličtiny (překládám Tajemný náhrdelník). Co se týká další tvorby, tak mám cosi v hlavě, možná i nějaký překlad do češtiny, ale to nejdřív až zase v zimě :o( Snad něco vyjde.

Ahoj Dzano

(Martina, 29. 8. 2010 16:47)

Tak to ti přeji příjemné počtení. Já jsem si původně chtěla znovu přečíst "Na Větrné hůrce", už si to téměř nepamatuji. Snad se na ni také časem dostane.
Četla jsem to snad před 20 lety. :-)

Dzano, prozraď, jestli plánuješ nějaký další překlad nebo snad se můžeme těšit na tvoji vlastní tvorbu?

Pro Martinu

(Dzana, 28. 8. 2010 23:07)

Martino, děkuji za autorku i sebe :o)
Jinak já jsem "dvojí námět povídky" nezatajovala, jen jsem v úvodním příspěvku napsala překlad románu - nikoliv jako "Dvojí život Heleny Grahamové", ale "Nájemnice z Wildfell Hall" (z originálu The Tenant of Wildfell Hall". Ale to je taková moje obecná nechuť k "překladům" názvů knih, filmů apod... kdy se český název naprosto neshoduje, není ekvivalentem originálu a pak se v tom člověk obtížně vyzná :o/

Mimochodem, autorka povídky zprvu název druhého románu, který do povídky zakomponovala, nezmiňovala a schválně nechala čtenářky hádat :o) Uhodly to brzy. Já se přiznám, že knihu jsem ještě nečetla, ale mám v počítači stažený originál a alespoň jsem si zatím prohlédla film.

Dvojí život Heleny Grahamové

(Martina, 26. 8. 2010 17:07)

Je to moc pěkná povídka, Dzano.
Nedávno jsem si po pár letech znovu přečetla knihu Dvojí život Heleny Grahamové. Napsala to Anne Brönte, sestra Charlotte Brönte. Dá se říci, žeje to podobné téma a vlastně i závěr. Žena odejde i s dítětem od manžel, pomáhá jí její služka (a bratr) a nakonec vše šťastně skončí. Kdo máte chuť, přečtěte si to. :-)

Láska v bílém pekle

(Hermionka02, 15. 3. 2010 17:42)

Jenom malá otázka: nekupuje si tady někdo Lásku v bílém pekle? Je už dost pozdě s tím začít, když dnes vyšel 3.díl ze 4, ale doufala jsem, že by to někoho mohlo zajímat. Je to totiž Sever a Jih jenom s jiným názvem.