Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Cotton Mill - Kapitola 11

8. 3. 2010

Kapitola 11: Vykoupení

Nevyhnutelné uzavření páně Thorntonovy továrny byla pro všechny svědky bolestná událost. Dlouho poté, co se stroje zastavily a poslední z dělníků odešel, setrvával John Thornton v prázdném prostoru a vnímal ticho, které se linulo z dlouhých řad umlčených strojů. Myslí mu proudily tisíce vzpomínek a pomalu mu začalo docházet, že už není pánem Marlboroughské přádelny.

Hannah Thornton se již nastěhovala ke své dceři, Fannie, a majestátní dům ve dvoře přádelny už byl vyklizený. „Díky Bohu, že o Fannie je dobře postaráno,” pomyslel si pan Thornton pro sebe. Má alespoň o jednu starost méně.

Paní Thornton si přála zůstat se svým synem, ale on ji přesvědčil, že teď bude nejlépe, když ona zůstane u své dcery. Očekával, že bude v následujících týdnech zaneprázdněn a kdoví, jak dlouho bude trvat, než si najde nové zaměstnání. Fannie svému bratrovi váhavě nabídla místo ve svém domě a pan Thornton její polovičatou nabídku slušně, ale pevně odmítl. Zdálo se, že se Fannie nemůže zbavit neustálých urážek na hlavu svého bratra, který tak hloupě odmítl účastnit se podniku jejího manžela. A proto, v zájmu rodinného klidu, si pan Thornton moudře zvolil držet se od Fannie a jejího pompézního manžela dál.

Následující týdny se zdály jako v mlze, když John Thornton, unaven, nastoupil do vlaku, který měl z Miltonu namířeno na jih.  Nevěděl jistě, kam jede, ale nějak se mu podařilo sehnat kočár z Londýna do Hampshire. Tam znovu změnil trasu a dostal se do malé vísky, do Helstone.

Pan Thornton měl zřídka příležitost cestovat tak daleko na jih od Londýna, a tak pro něj byla čirá radost procházet se po něžných lukách. Sako měl nedbale přehozené přes rameno a svůj obličej nastaven vstříc teplým slunečním paprskům. Zul si své střevíce a šel bosky, nořil své nohy do úžasně teplé půdy a oči měl zpola zavřené, zatímco naslouchal línému bzučení hmyzu v okolních keřích.

V poledne si lehl pod stromem a odpočíval. Jeho tvář ovíval jemný teplý vánek a on pozoroval slunce, které z výšin prosvítalo mezi listovím.  

Tu ho něco zašimralo v nose a uslyšel dětský smích. Uvědomil si, že musel upadnout do spánku, a líně otevřel oči. Nad ním se sklánělo dítě, smějíc se a lechtajíc ho stéblem trávy na nose. Zaslechl hlas, který dítě napomínal, a dítě v mžiku zmizelo i se stéblem trávy.

John Thornton si nemohl vzpomenout, kdy si tak dobře odpočinul, jako právě teď. Ač o všechno přišel, přece s podivem cítil klid a naději. Vychutnával si tuto chvíli, vstal a pokračoval v chůzi.

Nevěděl, co vlastně hledal nebo co by měl hledat, a tak cítil jednoduše radost z toho, že se mohl procházet místy, kudy zřejmě chodívala Margaret, a těšit se pohledy a zvuky jejího mládí, které mu tak toužebně popisovala.

Došel k pěknému kamennému domu, pokrytému růžemi, a představoval si, že by to mohl být dům, ve kterém Margaret žila. Jako ve snu zahlédl mladou Margaret, jak sedí na verandě mezi růžemi, její zářivé vlasy spadající v měkkých vlnách na ramena, s hlavou skloněnou nad knihou a v její nevinné tváři ani stopy po strachu nebo bolesti.

Učinil krok směrem k ní a tu jej oslepilo jasné sluneční světlo, které se odráželo od skla v mřížovaném okně. Když znovu otevřel oči, bylo vidění to tam.

John Thornton se usmál a nad svým bláznovstvím potřásl hlavou. Neschopen odolat utrhl jeden růžový květ z nedalekého keře. Hluboce nasál jeho sladkou a teplou vůni, zatímco ho sametové plátky hladily na kůži. Vložil si ten křehký květ do kapsy, blízko k srdci, opatrně, aby jej nepolámal.

*****


O několik měsíců později se pan Thornton ocitl v londýnské rezidenci pana Bella, kde právě četl noviny a dokončoval svou snídani. Pan Bell trávil léto v Oxfordu a nepřipouštěl žádné námitky pana Thorntona vůči tomu, aby jeho prázdný dům využíval tak dlouho, jak jen bude potřebovat. Minulé měsíce proběhly ve víru horlivé snahy, která by, jak pan Thornton doufal, mohla vbrzku přinést své ovoce.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil komorník, který mu podal dva dopisy.

Pan Thornton vzal se značným očekáváním první z nich a rozlomil jeho pečeť. Čekal na tento dopis celé týdny. Když jej rychle přečetl, cítil se spokojen, neboť jeho očekávání, že již nebude muset využívat velkorysosti svého přítele, se naplnilo.

Poté, co přečetl onen dopis ještě jednou, pečlivěji a podrobněji, obrátil pan Thornton svou pozornost ke druhému dopisu, který před ním ležel. Tento dopis četl s vážnou tváří a poté dlouho seděl a přemýšlel o jeho záhadném obsahu.

Neschopen pochopit smysl toho, co četl, si dal dopis do kapsy, oblékl sako a klobouk, a vydal se z domu, aby se poradil.

O hodinu později, když si přečetl dopis, který mu pan Thornton podal, Henry Lennox nedůvěřivě zvolal:

„Dobrý Bože! Co tím může sledovat?”

Pan Thornton zavrtěl hlavou.

„Co hodláte podniknout?”

„To nevím,” odpověděl pan Thornton břitce.

Procházeje se po místnosti, pročítal pan Lennox dopis znovu a mumlal si pro sebe: „Pan Percy vás žádá, abyste ho navštívil… s největší naléhavostí… je ve svém domě na venkově… chápe vaši neochotu, kterou musíte vůči jeho žádosti pociťovat… ano, v tom s vámi musím souhlasit, pane Percy, je to nanejvýš překvapivá žádost.” Pak vzhlédl k panu Thorntonovi, řka: „Je zvláštní, že se rozhodl kontaktovat vás a ne mě.” Pokračoval ve čtení: „jde tu o čas… Zdá se, že píše nesouvisle, není-liž pravda? V tom psaní jsou cítit výčitky a sebelítost…,” znovu pohlédl na pana Thornton a řekl v dobré náladě: „Zní to, jako by byl opilý pomalu až k smrti, ten mizera, a jako by chtěl světu splatit své účty, než jeho černá duše odejde do pekla.”

Pan Thornton však neměl náladu na žerty. Pan Lennox si proto rychle odkašlal, aby skryl svůj úšklebek.

„Dobrá, příteli můj. Radím vám podvolit se jeho žádosti. Možná, že to...“ zdvihl ruku, aby utišil rozčilené protesty pana Thorntona, „bude ku prospěchu.“ Pan Lennox poklepával brkem, zatímco věnoval panu Thorntonovi hloubavý pohled.

„Víte co?” pokračoval. „Pojedu s vámi. Z Londýna do Hertfordshire je to jen třicet mil.

Pan Thornton zůstal dlouhou chvíli potichu.

„Dobrá, Lennoxi. Pojedeme prvním ranním.”

*****


 

Pohlížeje skrze okno na hustě zalesněnou krajinu, seděl pan Thornton tiše v kočáře, který se blížil k panství Stoneridge.

Henry Lennox se zaobíral nějakými dokumenty, které si vzal s sebou. Pak krátce pohlédl z okna a prohlásil: „Za chvíli bychom tam měli být.” A vrátil se ke své práci.

Zdálo se, že již nějakou dobu projíždějí přes pozemky pana Percyho, a v panu Thorntonovi s každou další zatáčkou narůstal nepříjemný pocit v očekávání onoho velkého domu.

Když se konečně onen dům ukázal, cítil se pan Thornton jako přikovaný. Očekával skvělý dům, ale velikost a velkolepost panství byla jasnou známkou toho, že jeho majitel byl muž dobrého postavení, velkého bohatství a moci, a zcela přesahoval úroveň každého z páně Thorntonových známých a ještě mnohem více jeho vlastní postavení v těchto dnech. Kdyby byl stále pánem Marlboroughské přádelny, byla by to ponižující zkušenost. V jeho současné situaci to bylo ale přímo ubíjející.

Když kočár dorazil před dům, vyčítal si pan Thornton svou hloupou nejistotu a připomněl si, že ten muž, přes všechno své jmění a dobré vychování, byl krutý, pomstychtivý a násilnický. S hněvem pomyslel na to, co tento muž provedl Margaret, čímž si pouze bolestně připomněl, že tento muž byl Margaretiným manželem a vyčinil si za to, že si na tuto ženu kdy vůbec pomýšlel.

Pánové byli uvedeni do velké haly a po delší době, kterou strávili prohlížením portrétů jakýchsi zachmuřeně vypadajících předků, se objevil komorník, aby panu Thorntonovi oznámil, že pán domu si přeje setkat se s ním o samotě.

Postarší sluha vedl pana Thorntona nahoru po majestátním schodišti a dlouhou chodbou, lemovanou okny, až do malého, soukromého obývacího pokoje, který se nacházel ve druhém podlaží domu.  

Když se za ním dveře tiše zavřely, musel si pan Thornton zvyknout na šero, které v místnosti bylo. Závěsy byly spuštěné a dovnitř vpouštěly pouze slabounký paprsek světla. Naproti němu byla postava, která se choulila v křesle umístěném blízko sálajícího krbu. Ta postava zírala do ohně. Nepohnula se, ani nevzala přítomnost pana Thorntona na vědomí.

Po chvíli osoba promluvila: „Pane Thorntone, vy víte, kde najít Margaret.” Nebyla to otázka, ale tvrzení. Pan Thornton neodpovídal.

Místností se táhlo napjaté ticho, dokud jej pan Percy znovu nepřerušil.

„Umírám,” řekl.

Když se polena v krbu pohnula, pozornost pana Thorntona upoutal Margaretin portrét visící nad krbovou římsou. Když vycítil, že pan Thornton pozoruje obraz, zdvihl pan Percy zrak k tomu půvabnému obličeji, ozářenému mihotavým světlem z ohně.

„Já ji miloval,” řekl pan Percy. „Jen Bůh ví, jak moc jsem ji miloval a jak ji stále miluji.” Jeho hlas zhořkl, zatímco pokračoval: „Ale ona nikdy nebyla moje. Nikdy nebyla doopravdy moje. Proto jsem ji donutil trpět tak, jako jsem trpěl já sám. A opíjel jsem se, abych zapomínal, protože jsem nemohl snášet to opovržení v jejích očích, se kterým se na mě dívala. Co bych jí jen dal za to, kdyby se na mě jedinkrát podívala s láskou a obdivem.”

Pokračoval, spíše sám pro sebe než pro pana Thorntona: „Mou největší lítostí je to, že už Margaret nikdy víc neuvidím a že neuvidím svého syna vyrůstat v muže.”

S očividnou slabostí se pan Percy natáhl pro svazek listů, které ležely na stole vedle něj. „Pane Thorntone, je velice důležité, aby Margaret obdržela tyto dokumenty. Dejte mi své slovo, že najdete způsob, jakým jí je doručíte.”

Pan Thornton prošel kolem křesla a vzal ony dokumenty z natažené hubené ruky pana Percyho. Nemohl skrýt své překvapení nad tím, jak velmi se zjev pana Percyho změnil od doby jejich posledního setkání. Pan Percy odvrátil svůj vychrtlý obličej od pana Thorntona, přitáhl si těsněji pokrývku kolem těla a řekl: „Ty dokumenty z právního hlediska zprošťují Margaret vší viny, která by vyplývala z jejího útěku s mým synem. Ať už je kdekoliv,” odmlčel se, „nemusí mít strach vrátit se domů. Také jsem myslel na její finanční zabezpečení a zajistil jí po mé smrti značný příjem.”

Pan Percy pokračoval věcným tónem: „Richard, můj jediný syn, bude dědicem tohoto panství a velkého jmění, až dospěje. Do té doby tady může Margaret žít a užívat dům i panství tak, jak uzná za vhodné. A tohle,” řekl pan Percy, zatímco podával panu Thorntonovi dopis, „je pro Margaret. Ať si ho přečte po mé smrti. Možná jí její srdce umožní, aby mi odpustila.”

Pan Percy se rozkašlal a kapesník, který si tiskl k ústům, se zbarvil krví.

Navzdory svému opovržení si vzal pan Thornton židli a posadil se na ni vedle pana Percyho. S laskavostí se ho zeptal, zda je něco, co by pro něj mohl udělat.  

Pan Percy přikývl, a když byl znovu schopen promluvit, požádal pana Thorntona, aby s ním chvíli poseděl. Pan Thornton jej ujistil, že zůstane, a pan Percy, vyčerpán po námaze, zavřel oči a v tichosti ležel.

O dva dny později zemřel. Pan Lennox se s drahocennými dokumenty v ruce vrátil do Londýna, kdežto pan Thornton, s jakýmsi smyslem pro povinnost vůči Margaret, zůstal s panem Percym až do konce. Věřil, že navzdory všemu, co se událo, by si Margaret nepřála, aby její manžel strávil své poslední hodiny na zemi sám a bez jediného přítele.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Hermionka02, 9. 3. 2010 19:59)

Děkuju moc za všechny informace...

pro Hermionku02

(Dzana, 9. 3. 2010 0:24)

Tato kapitola má právě mnohem více společného s románem od Anne Bronte než se Severem a jihem :o)
I když autorka samozřejmě oba příběhy slepě neopisuje.
Ano, místy to trochu idealistické může být. třeba Thorntonův pobyt u pana Bella. Z druhé strany, podle Gaskell tento pán žil sám a tudíž na konci svého života skoro nevěděl, co se svým majetkem :o)
V případě zájmu je originál North and South od Gaskell, ale také "The Tenant of Wildfell Hall" ke stažení zde:
http://girlebooks.com/ebook-catalog-browse-by-author/
Anne Bronte ale byla i přeložena do češtiny, jen si nepamatuji český název - je v něm slovo "nájemnice"

11.kapitola

(Hermionka02, 8. 3. 2010 17:52)

Teda, to je ale velmi propracovaný příběh. I když trochu idealistické...bohužel nemohu srovnávat se Severem a Jihem od Gaskellové, i dkyž bych ho také chtěla přečíst.

 

Portrét


 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>