Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak daleko zajde svět - 5. kapitola - kompletní

2. 2. 2012

Po 4 a půl měsících přidávám další pokračování. Rozbíháme se s betou zvolna, takže druhá polovina kapitoly bude k radosti matematiků o něco delší. chechtal Velké díky Míle za její přečtení a skvělé nápady tam, kde jsem už skomírala love ok (nejvíce oceňuji přepis u scény se sukní a salonem ok )
Doufám, že tam nezůstaly nějaké chyby a hlavně že jsem při mazání originálu nesmazala nějaký český text - je to hodně úprav takhle při překladu, uff. shame

5. kapitola - Kandidátní závody a příběh se zamotaným koncem* - 1. část

Uběhlo několik dní od setkání s Bessy, když Meg v kuchyni dávala květiny do vázy. Pomáhala Dixon s úklidem a úpravami obydlí a právě dokončovala aranžmá ze žlutých růží, levandule a břečťanu do široké porcelánové vázy, kterou našla v kuchyni. Poodstoupila, aby mohla obdivovat svůj výtvor, a v tom ji polekal výkřik matky ze salonu.

„Meg!,“ zvolala paní Hale znovu. Dívka ihned vzala do rukou vázu a opatrně ji nesouc před sebou stoupala do schodů. Položila ji na servírovací stůl a pak se postavila vedle matky, která z okna sledovala dění na ulici.
„Máme návštěvu,“ prohlásila paní Hale.

Meg se zadívala na přísně vyhlížející dámu, která vystupovala z kočáru. Byla oděná v černém, od staromódního klobouku až po střevíce, a zamračeně se rozhlížela, jako by snad litovala, že přijela do takového místa.
„To musí být matka pana Thorntona,“ řekla paní Hale s údivem.
„Nepochybně. To přísné obočí- " poznamenala Meg. „Syn skutečně dělá matce čest. Zvláště, když se rozzlobí.“

„A to musí být jeho sestra,“ dodala paní Hale, s pohledem na úctyhodnou kostkovanou sukni, jež téměř znemožňovala její mladé nositelce vystoupit z kočáru. Dívka sváděla s dvířky urputný zápas podobný motýlu, který se snaží vyprostit z kukly. Když konečně stanula na chodníku, potřásala svou sukní kolem sebe, podobně jako když si pes vytřásá vodu z kožichu.
„Co to má za hloupé šaty?“ zvolala Meg rozhořčeně. „Myslíte si, že se vejdou do našeho salonu?"
Paní Hale se nejprve na dívku zadívala s údivem a pak se začala smát. Byl to první upřímný smích, který od ní Meg uslyšela.

Dívka se také dala do smíchu a zároveň pocítila zvláštní vřelost a spřízněnost s touto nádhernou a křehkou ženou. Nikdy neměla matku, se kterou by se mohla smát hloupostem a sdílet různé pošetilosti, a právě si začala uvědomovat, jak moc jí to chybělo.

„Meg – tvoje zástěra,“ zašeptala paní Hale. Dívka se otočila, aby jí matka mohla rozvázat tkanice.

Díky Bohu, že salon je uklizený a čistý, a že jsem měla čas převléknout se po procházce, pomyslela si Meg. A zatímco si uhlazovala vlasy, postavila se vedle své matky. Dixon právě zvala návštěvu dovnitř.

Poté, co paní Thornton představila dámám Haleovým sebe a svou dceru Fanny, požádala hostitelka služebnou, aby servírovala čaj.

Meg vstala, aby Dixon pomohla, avšak matka se na ni zamračila a krátce zavrtěla hlavou. Dívka pochopila, že se jí matka pokouší dát znamení, aby setrvala tam, kde bylo její místo – zůstala sedět a bavila společnost.

Než se objevil podnos s čajem, byla konverzace velice povrchní. Když Meg nalila čaj hostům i své matce a právě si sedala se svým šálkem čaje na židli, oslovila ji Fanny Thornton:

„Vidím, že neholdujete hudbě. Není zde žádné piano.“

Meg otevřela ústa, aby mohla odpovědět, avšak její matka ji předešla:
„Museli jsme naše piano prodat, když jsme se stěhovali z Helstonu. Jak si můžete všimnout, tak velký nástroj by se do tohoto salonu nedal umístit.“

„Ale hudbu mám ráda,“ dodala Meg. „Slyšela jsem, že se v Miltonu pořádají koncerty.“

„Ó, ano,“ zatrylkovala Fanny bezprostředně. „U nás je všechno jako v Londýně, jen o něco později.“ Uhladila si sukni, zadívala se na podnos s cukrovím a pokrčila svůj nos znechucena výběrem koláčků.

Vlažný tón konverzace pokračoval s krátkými poznámkami a dlouhými pauzami mezi tématy. Paní Thornton hovořila zdráhavě, jako by ji každé slovo stálo hotové jmění. Fanny nakousla několik témat k hovoru, ale již po chvilce bylo zřejmé, že je to velmi hloupá dívka. Její některá prohlášení týkající se malých místností v domě Haleů, stejně jako prostého nábytku, způsobilo paní domu jisté rozpaky, soudě podle jejího bolestného výrazu.

Meg si toužebně přála, aby návštěva odešla a ona se mohla zase věnovat svým pracím. V duchu právě dávala dohromady nákupní seznam, když ji upoutala poznámka paní Thornton.

Spíše než studiem klasiků by se měl můj syn zabývat svými nejdůležitějšími úkoly,“ řekla odměřeným tónem. Pozorujíc nechápavý pohled paní Hale i její dcery, pokračovala: „Tedy držet se na svém místě pána továrny a smírčího soudce, vůdce průmyslu v Miltonu.“ v její tváři se zračila hluboká hrdost. „Kamkoliv přijdete, s kýmkoliv promluvíte, jméno Johna Thorntona znají a respektují všichni místní podnikatelé a všechny mladé dámy po něm prahnou.“
Meg seznala toto tvrzení o páně Thorntonových nezměrných půvabech natolik absurdním, že propukla v smích.
„Jistě se najdou dívky, které mu dokážou odolat,“ prohlásila a zachytila matčin pobavený pohled.
Dívčin úsměv však pohasl, jakmile zjistila, že její výrok paní Thornton urazil. Ta se na Meg dívala podrážděně. Hrdou matku neskutečně rozčílilo, že si taková holka dovolila z jejího syna dělat přízemní žerty.

Nato paní Thornton vstala ze židle a pohlédla na hostitelku se slovy:
„Kdybyste měla syna jako já, paní Hale, tak byste se nestyděla pět na něj chválu.“

Meg se začala omlouvat, když vtom zachytila ve tváři své matky výraz hlubokého smutku a bolesti. Všechna slova omluvy se jí rázem vykouřila z hlavy. Proč slova paní Thornton vehnala její matce slzy do očí?
Dívka stála po boku své matky a tiše sledovala, jak obě Thorntonovy ženy odkráčely z místnosti ke schodům. V tu chvíli proběhla dívkou vzpomínka. Babi jí vyprávěla, jak rodina továrníka, který byl zabit při vzpouře, po jeho smrti opustila město a od té doby o ní nebylo vidu ani slechu. Jaký žal musela pro paní Thornton znamenat smrt jejího milovaného syna, pomyslela si Meg. Syna, který byl bezpochyby zdrojem její pýchy a naděje do budoucna.
Obracejíc svou pozornost k matce, se tiše zeptala: „Co vás tak zarmoutilo, maminko?“

„Ach, Meg,“ vzdychla paní Hale. „Slyšet ji hovořit s takovou hrdostí o svém synovi mi přivodilo myšlenky na Fredericka a skutečnost, že už ho nikdy neuvidíme.“

Dívka se zamračila. Kdo je ten Frederick? Za těch pár týdnů nikdy neslyšela slůvka o žádných sourozencích.

„Proč jste říkala, že už Fredericka nikdy neuvidíme?“ zeptala se Meg opatrně.

„Necítím se teď na to, abych mluvila o situaci tvého bratra, Meg,“ pronesla paní Hale a trochu zavzlykala. „Promiň mi to, drahoušku. Půjdu si na chvíli lehnout. Hrozně mě bolí hlava.“

Dívka vzala matku kolem pasu a pomohla jí na nohy.
„Dovolte mi, abych vám pomohla do vaší ložnice. A na tu bolest hlavy vám uvařím šálek heřmánkového čaje.“

Na tváři paní Hale se objevil bledý úsměv.
„Děkuji ti, drahoušku,“ řekla tiše.

A máme tu záhadu, pomyslela si Meg mrzutě, když podpírala svou matku a snažila se udělat jí pohodlí. Mám bratra, o kterém se nemluví.

Meg doufala, že by nějaké vysvětlení mohla získat od Dixon, a nezklamala se. Když toto téma nadhodila později odpoledne během žehlení, Dixon smutně kývala hlavou.
„Vo tom se v rodině nemluví. Pán i milostpaní byli tak hrdí, když mladý pan Frederick nastoupil k námořnictvu. Mysleli si, že tam z něj udělaj pořádnýho chlapa a místo toho ho to zavedlo do vyhnanství. Jaká smůla, že jste tenkrát byla v Londýně, když došlo k tý vzpouře. Vaše matka by tehdá ocenila vaši podporu. Mohlo jí to srdce utrhnout a váš otec na tom nebyl líp.“

Dívka vytřeštila oči. Její bratr se zúčastnil vzpoury?
„Proč se Frederick nemůže vrátit domů, Dixon?“

Služka si povzdychla. „Na místě by ho pověsili, kdyby znova šlápnul na anglickou zem. Ty ostatní námořníky ze vzpoury odsoudili a pak oběsili. Nene, jen ať je pan Frederick radši pěkně uklizenej ve Španělsku, kam na něj zákon nemůže. Vím, že tam žije pod falešným jménem, ale netuším, jakým.“
Dixon ukázala na závěs, který Meg tiskla žehličkou a řekla: „Slečno Meg, spálíte tu látku, když ji hned nesundáte.“

Dívka sebou trhla a obrátila svou pozornost zpět ke své činnosti. Rozhovor o Fredovi byl u konce, alespoň pro tuto chvíli.

**********

5. kapitola - Kandidátní závody a příběh se zamotaným koncem*– 2. část


Když pan Hale vstoupil do ložnice své manželky, trhl sebou. Jeho žena se s ručníkem daným přes hlavu nakláněla nad lavorem s kouřící vodou. Meg ji přidržovala kolem pasu.

„Co to provádíš, Meg?“ zeptal se nevěřícně.

Aniž by odvrátila zrak od svého konání, klidně odpověděla:
„Snažím se usnadnit matce dýchání. Horká pára a eukalyptový olej, který jsem tam přidala, často pomáhají uvolnit dýchací cesty.“ Pomohla matce se narovnat a odvedla ji ke křeslu.
„Myslím, že pro teď to bude stačit. Ale ráda bych, abyste si vzala po večeři lžičku oleje z tresčích jater, jestli ho snášíte.“

Pan Hale potřásl údivem hlavou a řekl:
„Musím se převléct. Jdu dnes na večeři s panem Thorntonem.“
A odešel z pokoje.

Dívka vyslala tichou modlitbu k nebesům za to, že byl tentokrát opět její otec příliš zaměstnán a matka ponořena do svých vlastních myšlenek, než aby se jí dotazovali na její léčitelské postřehy. Pak matku odvedla k lůžku a uložila ji mezi polštáře a podhlavníky. 

„Děkuji, má drahá,“ zamumlala paní Hale slabě. „Myslím, že se cítím lépe. Dost dobře na to, abych vyzkoušela tvůj olej z tresčích jater.“

„Dobře,“ odpověděla Meg.
„Zítra ráno to zopakujeme a doufejme, že se ten váš kašel zlepší.“
Když byla její matka pohodlně usazená, vzala dívka nádobu s vodou a konvici a opustila místnost.

„Meg!“ zadržel ji hlas pana Hale, když byla v polovině schodiště.
Přišel k ní blíže a tichým hlasem se otázal:
„Jak vážně je tvá matka nemocná?“
Jeho hlas zněl úzkostně a stejně takový byl i výraz jeho obličeje.

Zaváhala. Byla si jistá, že nemoc paní Hale je poměrně vážná, ale nechtěla otce vyděsit. Z příznaků, které zaznamenala, a z diskusí s Dixon vytušila, že má její matka souchotiny. Viděla už tuto nemoc v různých stádiích vývoje, a její matka vykazovala ty hlavní příznaky.

Paní Hale byla slabá a podle Dixon ztratila na váze a ubylo jí sil. Její kašel byl suchý a chraplavý a k tomu si stěžovala na bolest v hrudi. Co bylo nejhorší, Meg si všimla jasných krvavých skvrn, které se objevovaly na matčiných kapesnících po záchvatech kašle. Všechny tyto příznaky poukazovaly na tuberkulózu, hroznou nemoc, proti níž nebylo žádného léku. 

Dívka věděla, že panu Hale nemůže sdělit své podezření. Umínila si, že musí v Miltonu vyhledat lékaře, který by matku vyšetřil. Snad by byla paní Thornton ochotná nějakého doktora doporučit. Meg byla rozhodnutá navštívit Marlboroughskou přádelnu a kvůli zdraví své matky čelit i hrozné paní Thornton.

Zachytila ustaraný výraz svého otce, usmála se na něj a konejšivě ho vzala za ruku.
„Stěžuje si, že je nachlazená, otče. Potřebuje výživnou stravu a také odpočinek, a já se postarám o to, aby se jí obojího dostalo.“

Pokud se nemýlím, udělala by jí dobře změna podnebí, pomyslela si Meg, ale počkám, dokud si svou diagnózu neověřím, než na to téma zavedu řeč.

Pan Hale se ulehčeně usmál a pohladil dívku po ruce.

„Jsi hodná dívka. Od té doby, co jsme přijeli do Miltonu, jsi jako Boží posel. Udělej, co musíš, aby se uzdravila. Já se teď převléknu. Jdu na večeři, ale nezdržím se dlouho do noci. Počkáš na mě a řekneš mi, jak jí je?“

„Samozřejmě,“ řekla Meg konejšivě. „Dobře se bavte s těmi velkými pány z Miltonu, otče,“ dodala s úsměvem a on se rozesmál.
Myslím, že já bych se dobře nebavila, kdybych musela večeřet s panem Thorntonem, zatímco on by se na mě mračil, pomyslela si dívka a zamířila do kuchyně, aby pomohla Dixon s přípravou večeře.

Později večer Meg dokončovala vybalování knih a dalších věcí, které si Margaret Hale dovezla z Helstone. Jelikož v uplynulých týdnech strávila spoustu času se stěhováním a zabydlováním do jejich nového domova, ten večer se poprvé jala udělat pořádek ve své vlastní ložnici. Když přendávala knihy ze stolu na polici, pročítala si jejich názvy a podivovala se nad Margaretiným vkusem, vypadl na podlahu list papíru. Když ho Meg zdvihla, zjistila, že je to rozepsaný dopis. Psaní zabíralo téměř celou přední stránku a končilo uprostřed věty.   

Margaret musela psát tento dopis a zanechat jej nedokončený, pomyslela si Meg, a se vzrůstající zvědavostí začala číst jeho obsah.

Drahá Edith,

Právě jsme přijeli do Miltonu a já se dusím obavami. Je to příšerné město plné drsných lidí. Mám pocit, jako bych přišla do úplně cizí země. Nemohu se vrátit do Helstone a nevěřím, že bych mohla zůstat tady. Matka je nemocná a otec si namlouvá, že se tady uživí jako učitel, ale nejsem si jistá, zda bude mít vůbec koho učit. Zakrátko se z nás stanou ubožáci.

Mám takovou předtuchu, že se mi stane něco hrozného, pokud tady zůstanu. V souvislosti s tím jsem si umínila, že se vrátím do Londýna. Brzy na tom začnu pracovat. Pokud se mi to podaří, budu zanedlouho u Tebe. Když ne,

V tomto místě dopis končil. Meg list znovu složila, čelo svraštělé, jak byla zamyšlená. Jaký plán měla Margaret v hlavě, aby se mohla vrátit do Londýna? Jak mohla uvažovat o tom, že opustí svou matku a otce? Nebo se pro ně chtěla později vrátit? Další záhada, vzdychla, a uklidila dopis do zásuvky ve stole.

**********

Příštího rána paní Hale tvrdila, že se cítí lépe, a to díky večeři sestávající z čerstvého masa a zeleniny od kupce a ovesné kaši a čerstvému ovoci, které měla k snídani. Protože Meg věděla, jak prospěšný účinek by to ovoce mohlo mít, zaplatila za něj přemrštěnou cenu. Dokud paní Hale nevyšetří lékař, to nejlepší, co pro svoji pacientku může dívka udělat, je zajistit, aby jedla čerstvou a výživnou stravu, užívala pravidelné dávky oleje z tresčích jater a často odpočívala, aby nabrala dostatek sil.
  
Dopoledne paní Hale oblékli a usadili v salonu, kde se věnovala vyšívání květinovo-lístečkového vzoru. Paní Hale pobízela Meg, aby se k ní připojila poukazujíc na to, že dívka od svého příjezdu do Miltonu nevyšila jediný steh.  

Dívka se zašklebila. Nenáviděla veškerou práci s jehlou s jedinou výjimkou – a tou bylo šití ran. Teta Lily si zoufala nad každým jejím pokusem naučit se tomuto ženskému umění a Amelia se hihňala nad jejími špatně vyšitými vzorníky.
Meg neměla trpělivost k tomu, aby seděla s vyšíváním v rukou. Dávala přednost aktivnějším činnostem a vždy, když se v jejím zorném poli objevil košík s vyšíváním, se vytratila.

„Musím vyřídit několik pochůzek, matko,“ řekla dívka na vysvětlenou a chystala se odejít ze salonu. „Vrátím se později.“

Paní Hale si povzdychla.
„Tady v Miltonu se z tebe stala docela nezávislá dívka, Meg. Dávej pozor, kam jdeš, a nezacházej příliš daleko.“

Meg se nahnula k matce a políbila ji na tvář.

„Budu na to pamatovat. A vy mi, prosím, slibte, že si po jídle odpočinete.“

Matka přikývla a pohladila dívku po tváři. Pak se znovu vrátila ke svému vyšívání.

Meg  se vytratila z pokoje a venku splynula s rušnými ulicemi Miltonu. Měla v úmyslu navštívit Bessy Higgins. Několikrát byla nucena zastavit a zeptat se na cestu, než se konečně ocitla u Zlatého draka.

Francis street byla ucpaná postranní ulice plná žen peroucích a věšících prádlo  a mužů, kteří se poflakovali na schodech před svými domovy. Zdá se, že v tomhle místě panuje velká chudoba a nedostatek, pomyslela si Meg, když míjela prázdné, zasmušilé pohledy nezaměstnaných mužů a žen zápasících s jejich každodenními činnostmi. Došla k malému obydlí a hbitě zaklepala na dveře. Po několika vteřinách se dveře otevřely a před Meg se objevila mladá dívka s očima barvy trnky a obnošenou šálou kolem útlých ramen.

„Promiňte,“ řekla Meg s úsměvem. „Myslela jsem, že tu bydlí Bessy Higgins.“

Místo odpovědi neznámá otevřela dveře víc a pozvala Meg dovnitř. Když překročila práh, prohlédla si Meg dívenku zblízka a překvapeně sebou trhla. Dívka se podobala její babi – výška, postava, nádherné oči a oválný obličej byly tytéž, jako měla žena, která Meg vychovala.

Meg zírala na dívku, zatímco ta ji vedla do místnosti. Svůj zrak od ní odtrhla pouze v okamžiku, kdy druhá obyvatelka pokoje zvolala: „Tak jste přišla.“

Meg se otočila a v obličeji Bessy Higgins spatřila potěšený výraz. Dívka seděla na židli u stolu a zašívala cosi, co vypadalo jako hodně obnošená košile. Místnost nabízela jen nepatrné pohodlí. Bylo v ní dost málo nábytku, ale byla čistá a uklizená a v krbu hořel slabý oheň.
 
Meg položila na stůl košík.
„Koupila jsem vám nějaké ovoce. Kupec měl dnes pěkné pomeranče. Nakoupila jsem jich spoustu pro mou matku a myslela jsem si, že bych vzala i nějaké vám, spolu s čerstvým chlebem a sýrem, jako dárek. Doufám, že vám budou chutnat.

Bessy se vděčně usmála.
„Děkuju za takovou laskavost. Mary,“ zavolala na druhou dívku, „vybalíš, prosím, koš od slečny Meg?“

Do Meg jakoby uhodil blesk. Mary – to bylo jméno její bábinky. Dívku zamrazilo při tom pomyšlení – mohla být tahle mladá dívka její babi? Jak zvláštní potkat tu milovanou osobu v době, kdy byla mladší než je nyní Meg. Okamžitě po tomto odhalení si uvědomila další překvapivou věc: Babi vyprávěla, že její otec byl oběšen kvůli své roli, kterou hrál ve stávce, a její sestra zemřela žalem. Higgins musí být tím nešťastným vůdcem unie a Bessy truchlící dcerou.

V uších se jí rozezněla slova věštkyně: Na tvém jednání závisí víc než jeden život. Kdyby se jí podařilo zabránit stávce, zachránila by nejen pana Thorntona, ale i Higginse, Bessy, paní Thornton a Fanny, spolu s ostatními muži, kteří byli pověšeni. Zachvěla se při pomyšlení na tu ohromující zodpovědnost, která na ni byla vložena, a znovu přemýšlela s trochou zoufalství, jak jen bude moci takový úkol zvládnout.

 „Není vám nic, slečno?“ zeptala se Mary starostlivě, s přízvukem a svěžestí v hlase, která byla pro Meg tak známá.
„Chvějete se,“ vysvětlovala, když zachytila Megin zaražený pohled.

„Je – je mi trochu zima,“ odpověděla Meg a posunula si židli blíže k ohni.
„Máte nějaké další sourozence, Bessy?“

„Ne, slečno. Jenom Mary a já,“ odvětila Bessy pohotově.
„Otec si přál syna, ale je spokojenej i s dcerama.“
Začala kašlat a Mary se za ni postavila, aby ji podpírala, dokud se kašel nezmírní.
„To je dobrý, jen trocha chmejří.“

Meg se sklonila k Bessy a vzala jednu z jejích chladných rukou do svých.
„Bessy, přemýšlela jste o nošení masky přes nos a ústa? Ta by vás ochránila před polykáním dalšího prachu.“

Bessy na ni chvíli zírala a pak propukla v smích, který utišil až další záchvat kašle.
„Můj Bože, slečno, to by byl vobrázek – já s maskou přes obličej!“

Meg se usmála, ale řekla vážně:
„Možná byste budila pozornost, ale chránilo by to vaše plíce před vdechováním dalších nečistot.“

Bessy pokrčila rameny.
„Pracuju v přádelně už jenom dva dny v týdnu. Takže už toho prachu nespolykám tolik jako dřív.“

Seděly v přátelském hovoru, zatímco Mary vymetla krb a postavila konvici na čaj. Než jej mohla Bessy připravit, otevřely se přední dveře a do místnosti se přišoural Nicholas Higgins.

Netečně se podíval na Meg a kývl na ni.
„Říkala mi, že přijdete,“ pronesl tiše.

Meg zdvihla bradu a opětovala mu pohled. V jeho očích zahlédla jiskřičky veselí.

„Vy rozhodně nejste plachá a nenápadná slečna, což?“ poznamenal s jistou dávkou obdivu a usadil se naproti ní ke stolu.

„Jaký bylo shromáždění, otče?“ vmísila se do hovoru Bessy.

Meg, soustředíc se na Higginsovu odpověď, se předklonila. Muž se na ni zamračil a vyčítavě pohlédl na Bessy, jako by jí chtěl pokárat za to, že vytahuje takové téma před cizí návštěvou.

„Ach, o mě nemusíte mít strach,“ řekla Meg vážně. „Nemám nikoho, komu bych svěřovala nějaká tajemství.“

Muž na ni vrhl upřený pohled.
„Viděli jsme, že váš otec byl na večeři s pánama.“

„Pan Thornton je otcův žák,“ odvětila Meg vážně.

„A Boucher?“ otázala se Bessy úzkostlivě. „To je náš soused, kousek odtud,“ vysvětlovala svému hostu.

Higginsova tvář se zachmuřila.
„Drží se – zatím. Ale bude s náma, až půjde do tuhého.“
Podíval se přísně na Meg a řekl: „Slečno Meg, váš otec vyučuje v sále lycea, ne“?
 
Meg přikývla. „Ano, v neděli odpoledne. Proč se ptáte?“

Higgins se naklonil a opřel lokty o stůl.
„Dělníci potřebují místo, kde by se mohli scházet. Myslíte, že by nám moh´půjčit sál tuhle neděli předtím než tam bude učit?“

„Zeptám se ho. Jak znám svého otce, rád vám to místo poskytne.“

Higgins pokýval hlavou. „Dobře.“

Když si Meg všimla, že se Mary chystá uvařit večeři, vstala, aby se rozloučila.

„Přídete zase?“ zeptala se Bessy opatrně, když Meg podávala ruku.

„Ano, přijdu,“ odpověděla Meg vřele, zatímco tiskla útlou, chladnou ruku mladé ženy.

A přinesu s sebou více potřebného zdravého jídla. A nějaké teplé pokrývky a možná i něco na otop, pomyslela si Meg, když jim dávala sbohem a vycházela ze dveří. Tato rodina měla tak málo, a jestliže o sebe Bessy nebude pečovat, prach v jejích plicích jí přinese brzkou smrt. Vybavovala si, že babi o své sestře mluvila jako o nemocné – žádný div, s ohledem na podmínky v přádelnách.

Meg byla rozhodnutá Maryině rodině pomoci stejně jako ostatním žijícím ve velké bídě, které viděla v okolí Princetonu. Jí se v životě dostalo mnohé. To nejmenší, co mohla udělat, kromě odvrácení násilí ve stávce, bylo zmírnit trochu utrpení těch, které viděla kolem sebe. Rozhodla se, že promluví s otcem o Higginsově žádosti a že se objeví v sále Lycea ten večer, kdy se budou dělníci scházet. Tak by mohla odhalit plány unie a rozmyslet si, jak nejlépe zasáhnout, až nastane ten osudný čas.

 

 

 


---------------------------------------------------
*překlad názvu je přejatý z tohoto zdroje: http://ld.johanesville.net/carroll-01-alenka-v-risi-divu

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

*překlad názvu je přejatý z tohoto zdroje: http://ld.johanesville.net/carroll-01-alenka-v-risi-divu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář