Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak daleko zajde svět - 2. kapitola

2. 4. 2011

Vážení, nestihla jsem celou kapitolu a do pár dní by to nebylo, tak dávám aspoň první část. A opět velmi velmi děkuji Mile za cenné rady při překladu. A tentokrát, pozor - i naší odbornici na látky, Leně! love

2. Kapitola: Dolů králičí dírou - (1. část)

Následující ráno bylo šedé a zamračené. Meg si pomyslela, že výlet do Miltonu v tomto počasí byl tak trochu dobrodružství – ulice zely prázdnotou a vůbec celý svět za zdmi hotelu byl jako bez života. Bylo těžké smířit se s tím, že bábino milované město z dětství představovala nehezká realita tam venku.

Dívka se o něco později vyděsila, když zjistila, že je babi nemocná. Stará paní si stěžovala na bolavý krk a kašel. Meg se proto hbitě oblékla a sešla dolů do jídelny, kde objednala donášku snídaně k nim do pokoje. Podařilo se jí získat od vrchního číšníka hrnec s horkou vodou, a tak mohla udělat bylinný čaj s medem, který by bábinčině krku ulevil. Ze své příruční lékárničky vzala jablečník a sladké dřevo,* pak nad bábinkou stála. Ohlídala si, aby nemocná všechno hezky vypila a nenapadlo ji čaj vylít třeba do květníku, který stál na toaletním stolku. Bábi ji za to nazvala krutovládcem, ale nakonec břečku s mírným brebtáním vypila.

Poté, co snědly dámy donesenou snídani, zjistila Meg ke svému zděšení, že jde na bábi horkost a nařídila jí, aby si lehla do postele. Když jí rovnala pokrývky, zamumlala: „Lily mi utrhne hlavu, jestli budete nemocná, až se vrátíme domů. Říkám si, jestli bychom se neměly vrátit do Londýna už dnes a odložit náš výlet na někdy jindy.”

Bábi ale nesouhlasila tak mohutně, až se z toho rozkašlala. Když byla znovu schopná hovořit, zaprotestovala popuzeně: „Ještě se nemůžeme vrátit. Vždyť jsme teprve přijely. A navíc si myslím, že sezení v tom průvanu ve vlaku by mi udělalo ještě hůře. Proč by ses nemohla projít po městě, zatímco já bych si tu odpočala? Odpoledne se určitě budu cítit lépe a ty už budeš vědět, jestli je něco zajímavého ke zhlédnutí v okolí mého starého domova.”

Když se Meg chtěla ohradit, trvala babi na svém a dodala: „Snad by měli v městské apotéce něco, co by mi pomohlo?”

Dívka stiskla pevně rty. „Možná ano. No tak dobrá, půjdu se projít. Ale pro lásku Boží – zůstaňte v posteli a odpočívejte. A asi tak za hodinu dopijte ten nálev. Doufám, že do té doby budu zpátky. Už bych měla jít.”

Bábi jí uštěpačně zasalutovala a dívka jí na oplátku vtiskla polibek na čelo. Oblékla svůj tmavomodrý plášť, klobouk s elegantním závojíčkem a stuhou barvy třešní, navlékla si rukavice z kozinky. Ode dveří bábince ještě zamávala a odebrala se na průzkum města.

Když Meg vyšla z hotelu a začala procházet tichými ulicemi Miltonu, vybavily se jí bábiny historky o tomto městě z dob, kdy to ještě bylo rušné město, centrum průmyslu a obchodu. Kromě přádelen zde byly mnohé další prosperující továrny. Celý Milton byl plně zaměstnán a obchody jen kvetly, když byla babi ještě dívkou. Dnes byly někdejší továrny a obchody prázdné a tiché. Jen několik menších bylo otevřených. Většina z nich již byla zabedněná a zanechávala dojem, jako kdyby jejich majitelé raději utekli do výnosnějších krajů, kde se lidem daří lépe, zanechávajíce za sebou zcela prázdné police. Nemohla najít lékárnu a několik místních lidí ji upozornilo, že nejbližší je až hodinu cesty z Miltonu.

Uličkami se táhla melancholie a na Meg doléhal smutek kdysi tak energického města, ze kterého do dnešního dne zbyly pouhé stíny. Ulice byly natolik opuštěné, že dívka slyšela ozvěnu vlastních kroků a pociťovala bázeň, jako by snad kráčela městem duchů. Během chůze se často zastavila, aby si mohla prohlédnout staré vývěsky, které byly přilepené na zaprášených oknech. Pročítala si otrhané plakáty, které ze stěn inzerovaly vlasové pomády, léky a jiné zboží. Byla hluboce zabraná do svých myšlenek a vůbec si nevšimla, že ji kdosi sleduje.

„Slečno!” zavolal na ni ostrý hlas.

Vylekaná dívka se otočila a spatřila starší ženu opírající se o vchodové dveře, která ji probodávala svým jasným pohledem. Stařena byla zahalena do šatů z lehké látky a z ramen jí elegantně splýval zářivý šál. V uších se jí houpaly zlaté kruhy a bujné tmavé kadeře padaly na ramena. Jasné černé oči zvědavě hleděly na Meg, která přemýšlela, zda je žena cikánka. O cikánech bylo známo, že se potulují po venkově a ve městech se neusazují.

„Ano?” ozvala se Meg váhavě.

„Nechtěla byste si dát vyložit budoucnost?” zeptala se ta žena a rukou ukázala na nápis na krámku, který hlásal: “Tkalcovství - Clothilde M.” Žena se na Meg usmála s očekáváním.

Mladá dívka však kvapně zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji vám,” odpověděla zdvořile.

„Ale jen pojďte, slečno, dovolte mi číst vám z ruky,” přemlouvala ji žena. „Udělám to zadarmo.”

Meg se usmála a znovu zavrtěla hlavou, ale žena trvala na svém.
„Vypadáte, jako byste něco hledala,” prohlásila. „Snad bych vám mohla pomoci. V mém krámku se najdou mnohé zajímavé a užitečné věcičky. Pojďte dovnitř a porozhlédněte se tady.”
Stařena zamířila zpět do domu, ze kterého se předtím vynořila, a pobídla dívku Meg, aby ji následovala.

Meg chvíli zírala na odcházející ženu a pak proti svému přesvědčení přešla ulici a vstoupila do krámu. Když vešla dovnitř, musela si nejprve zvyknout na šero, které tam vládlo, a pak si začala pozorně prohlížet zboží.

Stěny byly obklopeny policemi s vlnou a lnem. Některá přadena byla obarvena do jasných tónů, zatímco jiná zůstala v přírodních odstínech. Z dalších regálů visely mnohé usušené byliny a květy a na pultu byly vyskládány skleněné lahvičky naplněné barevnými roztoky. Podél stěn stálo několik tkalcovských stavů a každý z nich byl připraven k práci. Uprostřed místnosti stál malý kulatý stolek, a na něm křišťálová koule, balíček tarotových karet a svíce. Zdobené židle rozmístěné kolem stolu jako by očekávaly, že zákazníci zatouží nechat si předpovědět svou budoucnost.

„Vy jste Clothilde?” zeptala se Meg, zatímco se procházela po obchodě. Měla dojem, jakoby vstoupila do nějaké cizokrajné pohádky.

„Ano, to jsem,” odpověděla žena.

„A umíte předpovídat budoucnost tak dobře jako příst a tkát?” vyptávala se dívka dál.

Clothilde se usmála: „Tkaní je moje hlavní obživa. Mohla bych říct, že je to má celoživotní robota. Ale kromě toho vyrábím léčivé masti a lektvary a příležitostně vykládám budoucnost.”

Při prvním pohledu Meg věřila, že je Clothilde docela stará žena. Ale teď, když stála blíže, viděla, že byl ženin obličej hladký a bez vrásek. Jako by to byl obličej mladé dívky. Vlasy měla žena tmavé a lesklé a zcela bez šedin. Jen její oči vypadaly staře a velmi zkušeně.

„Jaké druhy lektvarů prodáváte?" zeptala se Meg zvědavě.

„Všechny. Moje lektvary dokážou ztišit dětské koliky, přinášejí sladký spánek anebo zbavují bolesti,” vysvětlovala Clothilde. Pak vrhla na dívku mazaný pohled a dodala: „Jestli máš zájem, mohla bych ti namíchat nápoj lásky.”

Meg však zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, děkuji. Nemám zájem o lásku.”

Clothilde pochybovačně zdvihla obočí a podotkla: „Ale budeš mít.”

Na to si dívka odfrkla a dále si prohlížela poličky s bylinkami a oleji. Připomněla si bábinu chorobu a zeptala se: „Nemáte eukalyptový olej a jablečník?”

„Jistěže mám,” odpověděla žena hbitě a zpod pultu vytáhla několik ampulek.

Při pohledu na předměty vyskládané na pultu nakonec Meg vyjekla nadšením: „Ó, vy máte homeopathická léčiva!”

Clothilde se na ni usmívala.
„Jste odbornice?”
Meg přikývla.
„Jednou nebo dvakrát jsem je použila.”
Dívka požádala o arniku, arsenicum album, belladonnu, phosphorus** a několik dalších léčiv, která často používala a nosila u sebe pro případ potřeby. Clothilde otevřela několik velkých lahví a postupně naplnila ampulky. Pak lahvičky protřepala, označila štítky a zapečetila.
„Bude to vše, slečno?”

„Ano, děkuji,” odpověděla Meg zdvořile a nabídla ženě několik liber v bankovkách. Clothilde dívce vrátila nazpět a podala jí zakoupené zboží, které si dívka hned uložila do síťované taštičky.
Pak se otočila k odchodu, ale Clothilde ji zarazila: „Vaše budoucnost, slečno. Prosím, nechte mě, abych vám vyložila z ruky.” Usadila se do nejširší židle, která byla kolem stolku a pokynula Meg, aby si sedla naproti.

Dívka si odevzdaně povzdychla a posadila se na nabídnutou židli. Věštkyně natáhla svou ruku a Meg zase tu svou.
„Dej mi levou ruku, prosím,” požádala ji Clothilde.
„V ní je vepsaný osud, se kterým se člověk rodí.“

Meg tedy natáhla levou dlaň. Žena ji pevně uchopila a přisunula blíže ke světlu svíce. Po chvilce se spokojeně usmála a zamumlala:
„Jak jsem se domnívala, nejsi tam, kam skutečně patříš. Ale to se brzy změní. ” Pak položila na dívčinu dlaň svůj ukazovák a s lehkým dotykem zkoumala její linie.

Když dokončila své pozorování, upřela Clothilde na dívku svůj pohled a řekla:
„Čeká tě nebezpečná, ale důležitá cesta. Musíš napravit zlo, které se stalo. Pozměnit jen jeden konec. To je tvůj osud.”
Podívala se na dívčinu dlaň ještě jednou a ukázala na jednu linii lemující bříško jejího palce. Následující slova Meg zamrazila.
„Jen ty můžeš odvrátit jeho smrt. Musíš zasáhnout dřív, než bude hozen první kámen. Pamatuj, že na tvém jednání závisí víc než jeden život.”

Meg otevřela ústa, ale věštkyně ji jediným pohledem umlčela a ještě jednou prohlédla její ruku.
„Nemůžeš uniknout svému osudu, jakkoliv by sis to přála. Přijmeš-li svůj osud, jedině tak rozpoznáš touhu svého srdce,” řekla opatrně.
„Nech se vést svým srdcem, ne svou hlavou. Temný muž ti ukáže cestu.”
Pak věštkyně upustila Meginu ruku a rychle vstala.

Dívka na ni zírala s otevřenými ústy.
„Co chcete říct tím, že jen já ho mohu uchránit před smrtí? O čí smrti to mluvíte?”

Clothilde poodešla od stolu a pobízela Meg, aby také vstala ze židle. Pak dívku přes její nesouhlas vypoklonkovala ze dveří a vystrčila ji na ulici. Odmítla odpovědět na její otázky, ale ukázala na starší průmyslovou část města.
„Jestli hledáš odpověď, bude nejlíp, když začneš u Marlboroughské přádelny.” S těmito slovy zavřela dveře a zamkla je. Zanechavši Meg svému osudu zmizela ve stínech svého krámku. 

2. kapitola (Dolů králičí dírou) – dokončení

Meg zůstala stát jako opařená. Marlboroughská přádelna! To bylo místo, kde byl zavražděn její majitel, jak jí bábi vyprávěla. Snad to nebyla ta smrt, o které věštkyně mluvila? Dívka potřásla hlavou, jako by se snažila odehnat ženina slova a odolat nutkání vstoupit do přádelny. Byla rozhodnutá nedbat Clothildiny rady a místo toho se raději urychleně vrátit do hotelu, aby se přesvědčila, jak se daří bábince.

O hodinu později, poté co několikrát zvolila špatnou cestu a jen marně přecházela z místa na místo, si Meg uvědomila, že zabloudila. Zastavila se, aby se zorientovala, a pak se vydala směrem tam, odkud podle svého mínění přišla. Chodníky byly zanedbané. Mnoho dlažebních kostek se viklalo, což činilo chůzi namáhavou, zvláště v módních střevíčcích na vysokém podpatku, které měla Meg na nohou. Než došla na druhý konec ulice, málem si zvrtla kotník. Zastavila se na malou chvíli, aby si odpočinula, a vtom zahlédla zchátralou bránu továrny, která se objevila přímo naproti ní.

Kráčela stále blíž k bráně, až byla konečně schopna rozluštit nečitelný nápis na zašlé, zaprášené ceduli. Stálo na ní: Marlboroughská přádelna. Z toho zjištění jí projel celým tělem mráz a ona hleděla na bránu přádelny, kde kdysi dávno došlo ke vzpouře a kde ona sama, jak jí řekla kartářka, má hledat odpověď na své otázky. Meg si pomyslela, že se začíná připozdívat a měla by se vrátit zpět do hotelu zkontrolovat nemocnou bábi. Nad starostlivostí však zvítězila velká zvědavost, a tak dívka kráčela dál směrem k bráně.

Když se pokoušela zvědavě nahlédnout do nádvoří, opřela se o jedno křídlo těžké brány, které viselo na zrezivělých pantech nebezpečně nakřivo. Vrata se zapotácela a s bouchnutím se zřítila k zemi.
Dívka ležící bránu opatrně překročila a vstoupila na dvůr přádelny. Šla pomalu po nerovné dlažbě a zastavila se až uprostřed opuštěného nádvoří, plného plevelu a haraburdí. Kdysi vzkvétající a dobře prosperující přádelna byla nyní děsivě pustá. Jediné zvuky, které Meg slyšela, byla ozvěna jejích vlastních kroků a vítr, jenž pohvizdoval kolem budov.

Před ní se tyčil velký, ponurý dům. Po straně stálo několik výrobních hal, temných a tichých. Meg pomalu kráčela směrem k továrně. Pak otevřela velké dveře. Když si její oči přivykly na šero, zjistila, že stojí v dlouhé prostorné chodbě. Váhavě kráčela směrem ke dveřím, které vypadaly, že vedou do kanceláře zastrčené daleko, až na samém jejím konci. Okenní tabule v chodbě byly umouněné špínou, ale i přesto se něco světla prodíralo dovnitř. Pomalu došla ke kanceláři a otevřela její dveře.

Uprostřed místnosti uviděla velký pracovní stůl s množstvím rozházených papírů, na které dlouhé roky sedal prach. Těsně u zdi stál menší psací stolek a v rohu zase prázdný věšák. Kolem stěn se tyčily staré vyřezávané knihovny plné účetních knih a jiných tlustých svazků, léty zatuchlých. Meg zvědavě obešla stůl a zkoumala hromadu zažloutlých papírů. Byly to dopisy a dlouhé seznamy čísel. Leželo zde i několik úhledně poskládaných stvrzenek a na listu papíru bylo položené pero, jako by byl pisatel náhle odvolán. Inkoust v kalamáři byl ztvrdlý a vyschlý.

Meg se probírala několika stohy papíru a doufala, že najde nějakou stopu, která jí pomůže zjistit, proč ji věštkyně poslala právě sem. Naprázdno pootevírala zásuvky psacího stolu, když v jedné objevila pár pánských kožených rukavic. Vzala je a důkladně si je prohlížela. Rukavice byly poddajné, jakoby nedávno koupené. Poměrně kvalitní, přesto už ale viděla v životě lepší. Přemýšlela, jak se mohly ocitnout v opuštěné kanceláři. Protože byla v místnosti zima, natáhla si je na ruce. Byly pro ni příliš velké, ale její ruce, zkřehlé listopadovým chladem, zahřály.

Tahle přádelna je smutné a osamělé místo, pomyslela si Meg. Místo kterého se dotkla tragédie, a ze které se už nikdy nevzpamatovalo. Neklidně poodešla od stolu a povšimla si velkého zdobeného zrcadla visícího na protější zdi. Přešla až k němu a zadívala na svůj odraz. To, co uviděla, ji přinutilo se zastavit.

Shlížela na ni sice její tvář, ale vše ostatní bylo naprosto jiné. Meg v zrcadle byla oblečená do jednoduchého hnědého kabátu a vzorované šály. Na hlavě měla nemoderní, až neuvěřitelně ošklivý klobouk se širokou krempou sahající na ramena. V uších měla jemné zlaté kroužky. Její vlasy byly vlnité a sepnuté. Na své tváři viděla výraz podráždění a nespokojenosti, jako by měl být její život zmařen.

Meg zvedla vzrušeně ruku, na níž měla stále rukavici, ke své tváři a co uviděla, ji velice znepokojilo. Její obraz v zrcadle byl bez rukavic. Přistoupila blíže a spatřila malou trhlinu procházející vodorovně v dolní části skla. Zdálo se, že zrcadlo kdysi spadlo na zem nebo že jej zasáhl silný úder a přesto jej neroztříštil.

Nutkavý pocit lákal dívku se trhliny dotknout. Byl to příliš silný popud. Meg opatrně přiložila prst k trhlině a zděsila se. Cítila, že její prst prochází zrcadlem, jako by bylo z mělké vody. Marně se snažila vytáhnout prst zpátky, ale jako by byl uchycen ve svěráku. Zaslechla hluk řítícího se divokého větru a zavřela oči před oslepujícím světem, které zářilo přes rozšiřující se trhlinu v zrcadlovém skle. Ke svému úžasu, cítila, jak je vtahována směrem k zrcadlu a pak i přes něj. Když se prodírala skrze trhliny ve skle, pociťovala silný nápor. Ostré hrany skla jí přitom trhaly kůži i oblečení. Bolest ale byla příjemná.

Po tom co, to vypadalo jako celá věčnost, stála v kanceláři přádelny opět. Se závratí a dezorientovaná kvůli tmě, která se ji snažila pohltit, stála znovu překvapená u stolu. Nohy měla jako na vodě a hlavu v jednom ohni. Předtím, než klesla na podlahu, spatřila otevřenou účetní knihu na stole. Bylo to staré datum - 15. listopadu 1855.

**********
Meg zamrkala, pak otevřela oči a zadívala se na hrubé trámy stropu. Chvíli trvalo, než se jí vrátila paměť a došlo jí, co se stalo. Neměla ponětí, kolik času asi uplynulo. Ještě ustrašená se posadila a zjistila, že místnost se s ní netočí a ona opět nabyla rovnováhy. Tiše sedíc se několikrát zhluboka nadechla a tu si všimla, že kancelář už zdaleka není zaprášená a opuštěná. Zatímco si připomínala bolest, kterou cítila, když procházela zrcadlem, zjistila ke svému překvapení, že na sobě nemá žádné viditelné šrámy nebo škrábance. Pomalu vstala a opatrně zkoumala kancelář.

I když bylo vše stále poněkud neuspořádané, stůl vykazoval jisté známky pracovního pořádku. Účetní knihy a papíry byly na pracovním stole v hromádkách, prach a pavučiny zmizely. Poslední věc, kterou si pamatovala, bylo - datum!

Přisunula si blíže k sobě účetní knihu a doslova ztuhla, když viděla, že poslední zápis je skutečně datován 15. listopadu 1855. Copak to byl sen?

Zavrtěla hlavou, jako by se chtěla zbavit závratě - to přeci musí být letité účetní knihy. Avšak, kdyby tomu tak skutečně bylo, jak to, že vypadají jako nové a stránky jsou tak úhledné?

Obrátila se k oknu a jediným užaslým pohledem spatřila, že dříve opuštěné nádvoří teď překypovalo životem. Stály zde povozy, naplněné balíky i velkými, těžkými žoky. Muži spěchali tam a zpátky, vzájemně do sebe strkali, jak tahali za postroje koní nebo před sebou tlačili kolečka. Meg zaznamenala, že lidé na sobě mají velmi zastaralé oblečení a všichni muži vypadají drsně a tvrdě. Dříve vyhaslé komíny nyní vysílaly k nebi velké mraky kouře i sazí a ve výrobních halách, kde dříve vládlo ticho, slyšela rachotit stroje.

Podívala se na sebe. Napůl omráčená si všimla, že už na sobě nemá svoje módní námořnické vycházkové oblečení. V neblahé předtuše vztáhla ruku ke své hlavě a zjistila, že i její slušivý klobouček se závojem byl pryč, stejně jako její elegantní rukavice z kozinky. Místo toho měla na sobě keprovou krinolínu fádní hnědé barvy a pod sukní hromadu nařasených spodniček dlouhých až ke kotníkům.

Meg přistoupila k zrcadlu s obavami, co v něm uvidí. Dlouho jen zírala do zrcadla... a viděla sebe ve staromódních šatech, které se nosily před mnoha lety. Její rysy sice zůstaly stejné, ale vlasy, jak se zdálo, byly mnohem delší, vzadu sepnuté. Měla na sobě klobouk, plášť, šál. Všechno oblečení, které už předtím zahlédla ve svém odrazu. Její obličej byl bledý strachem.

Dosedl na ni zvláštní klid, když se utvrdila v tom, že jistě prožívá jen zlý sen. Ne, nepropadla jsem se v čase zpátky, říkala si znovu a znovu, jako by se chtěla ochránit nějakým zaklínadlem.

Najednou se rozhodla opustit kancelář a kráčela dlouhou, širokou chodbou za sílícím lomozem strojů.
Šla dále za hlukem. Zvolna kráčela k hale a snažila se, aby se nezamotala do svých dlouhých sukní. Kolem ní se strkali zaměstnanci a jí, cizince, věnovali pramálo pozornosti. Přiblížila se k velkým dveřím a přitiskla na ně své ucho. Ten zvuk byl velmi ohlušující, směsice lomozu ozubených kol a řemenic, které vytvářely mechanický koncert. Uchopila kliku velkých dveří. Otevřela je a vytřeštila oči údivem.

Stroje zabíraly každý kousek plochy dlouhé místnosti. Mezi nimi procházeli dělníci a kontrolovali správný průběh mykání***. Vlákna poletovala vzduchem jako sněhové vločky. Povalovala se po podlaze, jen aby je v příštím okamžiku opět zdvihl průvan způsobený pobíháním zaměstnanců spěchajícími mezi tkalcovskými stavy. Meg se odvážila vstoupit do místnosti, pozorovala ten spletitý tanec dělníků u strojů, mužů i žen, kteří pečlivě hlídali probíhající práce, a dětí šmátrajících pod stroji, aby vyzvedly každý zavátý chomáček. Ten hluk byl ohromující.

Uprostřed této kakofonie a vánice z bílých chomáčků Meg koutkem oka zahlédla cosi černého. Po schodech kráčel vysoký, pozoruhodný muž, aby mohl ze stupínku sledovat dění v dílně, stejně jako se kapitán dívá dolů na své námořníky, kteří dřou na palubě jeho lodi.

Meg se stále více a více přibližovala ke stupínku, až jí stroje přestaly bránit ve výhledu. Podívala se vzhůru a spatřila jeho hrozivě planoucí pohled. Zůstala stát s otevřenými ústy.

Byl to ten muž z jejích snů. 

---------------------------------------------------------------
* lékořice
** arnika je jistě známá všem (prha arnika), arsenicum album je lék vyráběný z bílého oxidu arzeničitého – pochopitelně silný jed, ale v malých dávkách se již v dávných dobách užíval např. na posílení organismu, zlepšení kvality kůže atd., belladonna je rulík zlomocný (plným vědeckým názvem dnes Atropa bella-dona), phosphorus je fosfor, také nebezpečná látka

*** spřádání (bavlny)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmmm

(Martina, 4. 4. 2011 22:34)

Hmmm, tak to vypadá na slibnou zápletku. Těším se na pokračování.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA