Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak daleko zajde svět - 1. kapitola

22. 2. 2011

Jak daleko zajde svět – autorka Kleindog

Jak daleko zajde svět

Stane-li se něco špatného
přehráváme si vše zpětně ve své mysli,
a hledáme ten okamžik, ve kterém bychom mohli
změnit minulost. Výjimečný člověk
snad může změnit svůj směr
i vysoko nad zemí, či projít
uchem jehly. Avšak i skutečný hrdina
čelící své šanci musí pocítit,
jak daleko zajde svět,

než ho zlomí. Vidí ten okamžik: ten nesmiřitelný oceán,
to valící se kamení. Zástupy
obklopující jeho tělo. To všechno vidí.
Někdo řekne: „Jeho šťastná hvězda zhasla!“
Nám všem se to stává.

--Hrdinovo štěstí /The Hero’s Luck/, Lawrence Raab

1. kapitola: Královna Alenka

Londýn, 1920

„Meg, jsi to ty?” Starostlivý hlas si klestil cestu dolů do haly, až zastihl mladou dámu, jež právě vstupovala předními dveřmi dovnitř. Meg s povzdechem odložila svou brašnu a rukavice na stolku, který stál u vchodu.

„Ano, teto Lily, jsem to já,” odpověděla zřetelným a laskavým hlasem. Pak sňala kloubouk a prohlédla se v zrcadle. Uhladila si pramínky kaštanových vlasů, které se jí uvolnily z uzlu. Její tváře zrůžověly díky listopadovému větru a modré oči byly po příjemné procházce plné jasu. Upravila si svou uniformu a přistoupila ke schodišti.

Její teta na ni opět zavolala: „Matka na tebe čeká. Ráda by, abys jí zabalila cestovní tašku.”

Meg si podruhé povzdychla. Měla za sebou dlouhý den v nemocnici a teď ještě měla zabalit babičce Armstrongové tašku. Toužila po chvíli, kterou by měla sama pro sebe. Daleko od ruchu nemocnice nebo provozu v pensionu, který její teta vedla. Dnes si však o něčem takovém očividně mohla jen nechat zdát. Ne, nevadilo jí, že má zabalit tašku pro babi, jak ji nazývala. Bude nejlíp udělat to hned, pomyslela si Meg a rozhodně zamířila po schodech vzhůru.

Znovu si pomyslela, že není snadné žít pod jednou střechou s lidmi, kteří nejsou stejné krve. Margaret Armstrong, zvaná též Meg, byla adoptovaná. U Armstrongových začala žít od svých šestých narozenin. Během šestnácti let, které u nich strávila, jí teta Lily neustále připomínala, že jen díky velkorysosti a tvrdé práci mohla Meg nadále žít svůj pohodlný život na periferii Londýna. Zdálo se, jako by nezáleželo na tom, že Meg pracovala jako zdravotní sestra. Nejprve během světové války na ambulanci a teď v nemocnici, a částí svého výdělku přispívala na chod domácnosti. Podezřívala onu ženu, kterou považovala za svou tetu, z toho, že na ni pohlíží jako na příživníka. Nebýt Meg, hned by bylo o jednu místnost k pronajmutí více.

Ne, že by k ní teta Lily nebyla laskavá. Vždycky se o ni starala a měla ji ráda. Meg navštěvovala stejné školy jako Lilina dcera Amelia. Brala s Amelií hodiny piana, měla stejného učitele kreslení i stejný počet šatů. Meg měla za to, že Lily byla natolik přepracovaná a unavená, že jí zbývalo příliš málo energie na to, aby jí mohla plýtvat projevováním náklonnosti k členům své rodiny. V mladém věku Lily ovdověla. A tak, aby byla schopna poplatit rodinné výdaje, udělala ze svého domu pension. Byla to kyprá a krásná žena, která vedla svůj pension s velikou pečlivostí a důrazem na každý detail, takže měla jen velmi málo času, který by mohla věnovat sama sobě nebo snad své rodině.  

Meg se na to snažila pamatovat kdykoliv byla její teta popuzená nebo znavená a snažila se jí v pensionu pomáhat, jak jen mohla. O hudebních večerech organisovaných tetou Lily hrála hostům na piano a zpívala. Paní Rawlingsové brávala od lékárníka medikamenty a předčítala panu Abernathymu, jehož zrak byl slabý. Často se také starala o zdraví starších nájemníků. Dbala na to, aby dodržovali braní předepsaných léků a dobře se stravovali. Nájemníci o ní měli velmi dobré mínění a Lily svým způsobem její snahu oceňovala.

Lily se potkala s Meg na nejvyšším schodě a zvolala:
„Matka za celý den nemluvila o ničem jiném, než o té cestě. Je tak šťastná při pomyšlení, že se vrátí do rodného města.” Zároveň nervózně gestikulovala. „Děkuji ti, že pojedeš s ní, Meg,” dodala ještě.

„Jsem moc ráda, že ji mohu doprovázet,” odpověděla Meg okamžitě. Skutečně, už dlouho toužila spatřit to staré průmyslové město na severu, které bylo stařence, tak drahé.

Před několika týdny vyjádřila babi silnou touhu uvidět ještě jednou své rodiště, než zemře. Lily byla nejprve proti tomu výletu a domnívala se, že je její matka příliš křehká na to, aby zvládla jízdu vlakem a jisté rozrušení, ale babi byla neoblomná a chtěla jet. A navíc, trvala na tom, aby ji Meg doprovázela. Cítila k oné mladé dívce silné pouto a sdělila Lily, že s sebou vezme Meg anebo nikoho. Lily nakonec souhlasila a v duchu si oddechla, že ani ona ani Amelia nebudou muset do toho opuštěného městečka, které její matka tolik milovala. Lily stačilo vědět, že se o její matku Meg postará a že ona, ani její dcera se nebudou muset obtěžovat.

Vidouc tetin ustaraný výraz, Meg konejšivě uchopila Liliinu ruku se slovy: „Budu se o ni dobře starat. Slibuji.”

Lily jí pohnutě stiskla ruku.
„Já vím. Vždycky jsi ji milovala jako by to byla tvá vlastní babička.”
Když Lily seběhla po schodech dolů, aby šla připravit večeři, vešla Meg do prostorné ložnice a usmála se na drobnou ženu, která seděla v ušáku poblíž velkého okna.

„Jste připravená na naše velké dobrodružství?” zeptala se Meg.

Babi odložila šálek čaje, ze kterého upíjela, a oplatila jí úsměv.
„Jsem připravená odjet hned teď, když budeš schopná nás odsud dostat,” řekla s přimhouřenýma očima.

Meg se rozesmála. Babi byla přes osm křížků čilá dáma bystrého ducha a s chutí do života. Na rozdíl od své rozumné dcery se horlivě zajímala o vše, co Meg dělala a milovala její vyprávění o práci v nemocnici, nebo jejím zapojením do hnutí za volební právo žen, mír a prosperitu. Meg milovala babi z celého srdce a měla ji za svého zachránce. Konečně, byla to babi, kdo ji kdysi přivedl jako malé děvče ze sirotčince domů a rozhodl se ji adoptovat.

Když Meg vstoupila do útulného světlého pokoje, spatřila na kraji postele obnošenou cestovní brašnu.
„Přejete si, abych vám zabalila?” zeptala se.

Babi pokrčila rameny a pak řekla: „Jedeme pouze na dva dny, a tak si myslím, že nebudu potřebovat moc věcí. Proč mi sama nevybereš, co bych si podle tvého soudu měla vzít?”

Meg rychle probrala bábinu šatnu, zásuvky v toaletním stolku a vyndávala z nich to, o čem si myslela, že by mohla starší dáma potřebovat na dvoudenním výletě: spodní a noční prádlo, toaletní potřeby, teplé oblečení a trepky, sukni a halenku a další věci nezbytné pro pohodlí a dokonalý vzhled staré dámy. V několika minutách byla brašna sbalená a babi si s velkým ulehčením oddechla.

„Děkuji ti, drahoušku. Teď už doopravdy věřím, že zítra vyrazíme.” Když viděla Megin nechápavý výraz, vysvětlila svá slova takto: „Vždycky, dokud nemám sbalenou tašku, mám obavu, že něco moje dobrodružství překazí. Ale teď mě má taška ubezpečuje o tom, že na náš výlet vyrazíme.” 

Dívka se posadila na okraj pečlivě ustlané postele a zeptala se: „Co chcete ve vašem rodišti vidět? Jestli to dobře chápu, tak je vcelku vzato dost opuštěné.”

Babi na ni vrhla smutný, vážný pohled. „To je pravda. Poté, co poptávka po bavlně klesla, se mnohé přádelny uzavřely. Ale za mých mladých let to bylo čilé a rušné místo. Tehdy se zdálo, jako by se každý zabýval výrobou bavlny. Všichni moji přátelé a sousedé pracovali v přádelnách. Byla jsem jediná z celé naší rodiny, kdo se rozhodl tam nepracovat — našla jsem si jiný způsob výdělku.”

Babi se odmlčela a nostalgicky si povzdechla. „Můj otec to město miloval. V životě nechtěl slyšet o stěhování někam jinam. Ani během stávek, když byla pracovní místa vzácná—” Stařenka utichla, zatímco Meg na ni zvídavě hleděla. Zezdola se ozval gong a babi mávla rukou. „Zítra ti budu vyprávět celý příběh,” slíbila. „Teď pojďme na večeři.”

Meg vstala z postele a natáhla ruce, aby pomohla staré paní vstát ze židle. Babi se jich chytila, ale místo aby vstala, přitáhla Meg na roveň svých očí. S vděčností se zadívala na mladou dívku a pak řekla: „Jsem tak šťastná, že se mnou jedeš. Víš, vidím kolem sebe přízraky, že bych nejradši usnula navěky. To, že budeš se mnou, je pro mě obrovská útěcha.”

Meg naklonila hlavu na jednu stranu a zvědavě nadzdvihla obočí, ale babi se jen záhadně usmála a zavrtěla hlavou. „Brzy ti o tom všem povím, ale teď se půjdeme připojit k ostatním do jídelny.” Vstala a vzala Meg kolem pasu. Pak obě ženy vstoupily na schodiště, které vedlo do jídelny.

Když si později večer balila svou vlastní tašku, přemýšlela Meg se vzrušením o nadcházejícím výletě. Když byla ještě malé děvčátko, babi jí vyprávěla historky ze svého dětství a o práci její rodiny v přádelnách bavlny. Život byl tehdy občas neúnosně těžký, říkávala babi. Ale přesto, bylo to její rodné místo a ona často vzpomínala na své sousedy a přátele a na to, jak dokázali z ničeho stvořit velkou zábavu. 

Zamlada babi pracovala v různých továrnách a vyzkoušela si rozličná zaměstnání. Meg ráda naslouchala jejím historkám, ale nejvíce ji fascinovala ta o zmizení mladé ženy urozeného původu, jejíž rodina se přistěhovala z jedné vesnice na jihu Anglie. Den poté, co rodina dorazila na místo, vyšla dívka ven, aby se prošla po okolí a zmizela, jako by ji vítr kamsi odvál. Od té doby ji nikdo nespatřil ani o ní neslyšel, a třebaže se spekulovalo o zlém osudu, její tělo nebylo nalezeno. Její rodina se z té ztráty nikdy nevzpamatovala, vzpomínala babi. Dívčina matka i otec do roka či dvou zemřeli. Po městě se říkalo, že to jejich smutek, tak uspíšil jejich skon.   

Jako malá dívenka se Meg vždy chvěla příjemným vzrušením, když této historce naslouchala a vymýšlela fantastické úvahy nad tím, kam se ona mladá dívka mohla podít — snad utekla do Orientu, jako Lady Hester Stanhope, anebo, tak jako jistá postava v jejím oblíbeném příběhu, prošla skrze zrcadlo do kouzelného světa plného bílých králíků, housenek – kuřáků a karet hrajících kroket *. Babi se dívčiným představám jen usmívala a vrtěla hlavou. Nikdy se nic nezjistilo, a proto ona záhada zůstala nerozluštěna.

Meg o tom nikdy babičce neřekla, ale často mívala sny o životě v onom průmyslovém městě. V jejích snech byla obloha plná kouře, továrny chrlící saze, hukot strojů, křik mužů i dupot jejich nohou. Její nejčastější sen se točil okolo vysokého, zlého a panovačného muže. Objevoval se na nejrůznějších místech, ale nejčastěji se Meg zdálo, jak chrlil urážky na nějakou neznámou bytost. Meg cítila nebezpečí a často se s leknutím budila, aby zjistila, že stojí u své postele a pokouší se něco udělat. Co, to ale nevěděla. Věřila, že bábino rodné město by mohlo být klíčem k rozluštění jejích snů a doufala, že jej jednoho dne navštíví.

Když byla Meg s balením hotová, nachystala se do postele. Zatímco se svlékala a omývala, znovu si pomyslela, jaké pro ni bylo štěstí, že ji adoptovala rodina Armstrongových. Byla tak vděčná za jejich lásku a péči, že dělala vše, co bylo v jejích silách, aby dokázala, že byla oné lásky a důvěry, kterou jí tato rodina obdařila, hodna.

Ve škole dostávala Meg dobré známky a v šestnácti letech nastoupila do zdravotnického programu při místní nemocnici. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože Evropou se hnala válka a mladí angličtí muži odcházeli do boje, aby se domů vraceli zranění, zničení anebo ještě hůř. Meg po nocích pracovala v soukromém sídle, které sloužilo jako ambulance a přes den docházela na hodiny do nemocnice. 

Meg byla chytrá, pohotová velice schopná. Obvykle znala přání doktora dřív, než jej stačil vyslovit nahlas. Její lehké doteky, s jakými dokázala ošetřovat rány, z ní učinily mezi pacienty nejoblíbenější sestru. Nespočet mladých vojáků ji v otupělosti požádal o ruku, ale ona se vždy jen usmála a konejšivě je hladila po jejich. Nevadilo jí flirtovat s muži, ale vstoupit s některým z nich do vážného vztahu neměla v úmyslu. Její srdce patřilo jen a jen jí samé. Na románky neměla, ani čas, ani pomyšlení; chtěla se protloukat životem na vlastní pěst a zároveň zanechat ve světě svou vlastní stopu. 

Snila o tom stát se doktorem, aby mohla založit kliniku pro chudší vrstvy Londýňanů. Věděla, že stát se doktorem bude namáhavý boj, neboť muži tohoto světa neměli v oblibě ženy, které se odvažovaly vstupovat na jejich „výhradně mužské území“. Přesto však byla pevně rozhodnutá. Došla dokonce tak daleko, že o možnosti navštěvovat medicínu hovořila s ředitelem nemocnice. Ačkoliv nebyl jejím přáním nadšen a varoval ji, že to bude mít v ryze mužském světě lékařské profese těžké, neodrazoval ji. Ve skutečnosti ji považoval díky jejím dovednostem za velmi nadějnou a slíbil jí podporu v jejích plánech. Posílená jeho upřímnou radou a podporou vyplnila Meg vstupní dokumenty, které byly potřeba k přijetí do kursu medicíny. Usnula s nadějí, že se před ní budoucnost sama otevře, tak jak o tom vždycky snila.

**********

Následujícího rána babi s Meg časně posnídaly ovesnou kaši a toasty společně s Lily, která si dělala starosti ohledně každičkého detailu jejich výletu — jsou si jisté, že vědí, kde se nachází jejich hotel? Mají dost peněz? Co si Meg počne, pokud se babi unaví, nebo se nebude chtít procházet po Miltonu? Meg odpovídala na všechny tetiny otázky, k jejímu uspokojení, ale to už přišel čas jejich odjezdu.

Sotva cestovatelky oblékly své pláště a byly připravené odjet na nádraží, uchopila Lily Meg za obě ruce a s velkou vážností řekla:
„Postarej se o mou matku, spoléhám na tebe. Ona zapomíná na to, jak je stará a slabá a přepne své síly, pokud na ni nebudeš dávat dobrý pozor.”

„Já vím,“ odpověděla Meg konejšivě. „A slibuji, že se o ni postarám tak, aby se jí nic nestalo.”
Lily dívku nervózně políbila na obě tváře, objala svou matku a pak jim zamávala od dveří, když nastupovaly do najatého vozu.

Na nádraží Meg zakoupila zpáteční jízdenky a postarala se o jejich zavazadla, dokud nebyla bezpečně naložena do vlaku. Pak usadila babi do kupé a nohy jí omotala několika šálami, aby ji tak ochránila před mrazivým listopadovým ovzduším. Na zem položila košík s jídlem, které pro ně Lily nachystala, a sama se posadila na protější sedadlo. Potom si uhladila své slušivé cestovní námořnické šaty.

Během chvilky se vlak rozjel a dámy ujížděly vstříc Miltonu. Meg, vzrušená tím, že míří do neznámého místa, radostí sepjala ruce. S nadšením pomýšlela na nadcházející dobrodružství, které ji na dva dny měly odvést od starostí kolem nemocnice i penzionu. Najednou zpozorovala, že ji bábi sleduje, a stydlivě se zasmála.  

Bábi jí oplatila chápavý úsměv a řekla: „Přece nemůžeš být vzrušená víc nežli já.“ Pak zívla.
„Ale musím přiznat, že jsem v noci nespala dobře. Patrně cestovní horečka,” řekla Bábi a omluvně se na svou spolucestující usmála.
„Nebude ti vadit, když zavřu oči a pokusím se trochu prospat? Věřím, že to houpání vlaku mi to dost usnadní.”

Meg ujistila bábi, že rozhodně nemá nic proti tomu, aby si zdřímla, a pomohla jí uvelebit se na sedadle do co nejpohodlnější polohy, aby se jí dobře spalo. Když byla bábi usazená a zavřela oči, jala se Meg pozorovat z okna ubíhající krajinu a popustila uzdu svým myšlenkám. Přemýšlela, co asi dělají toho rána teta Lily s Amelií a co se asi děje v nemocnici. Myslela na to, kolik různých překážek během studia bude muset překonat, než se z ní stane lékařka. Ale ze všeho nejvíce myslela na to, jaké pro ni bylo štěstí, že ji bábi adoptovala. Zdálo se, že veškeré požehnání, které jí bylo v životě dáno, se odvíjelo od oné šťastné události.

Bábi objevila Meg v sirotčinci, kde byla na čaji se svou přítelkyní, která tam dělala vrchní vychovatelku. Když zcela náhodou potkala Meg ve vstupní hale, zeptala se jí, zda by k ní nešla na návštěvu a rozhodla se, že převezme devče do pěstounské péče. Do té doby měla Meg jen malou naději, že si ji někdo vezme, protože ji vidělo už mnoho rodin a všechny ji odmítly. Do sirotčince se dostala už jako novorozeně, jako v nějaké pohádce – objevili ji na schodech před vchodem. Avšak takový osud v sobě neskýtal žádné kouzlo. Většina lidí, kteří si chtěli vzít nějakého sirotka k sobě, chtěli také znát jeho minulost. O Meg však nebylo nic známo, a proto se jí případní adoptivní rodiče vyhýbali. Dokud se neobjevila babi.
Když si babi nechala Meg zavolat do společné jídelny,aby se s ní setkala, přivinula děvčátko těsně k sobě a obě ruce jemně vložila na její hlavu, aby se dobře seznámila s jeho rysy. Po chvíli se babi obrátila k vychovatelce a řekla, že by si ráda vzala dívku k sobě domů do pěstounské péče a pokud by se Meg dobře sžila s rodinou a chtěla s nimi žít, pak by ji babi adoptovala.

Později, když se Meg bábi ptala, proč si ji vlastně vybrala, odpověděla stará paní, že vlastně neví. Zkrátka jen měla pocit, že právě ona do jejich rodiny patří. Toho dne se dívka zařekla, že nedopustí, aby se v ní bábi zklamala. Nikdo nepracoval tak usilovně a pečlivě jako Meg. Pomáhala tetě Lily s posluhováním a pomáhala ochotně také Amelii, malé stydlivé dívce, s jejími úkoly a studiem. Četla úryvky z Bible, romány z veřejné knihovny i novinové články ženám, které mezitím šily a spravovaly prádlo, dělala poslíčka rodině i nájemníkům a prokazovala mnohé další drobné služby každému, kdo jí zkřížil cestu. Bábi často s láskou říkala, že adopce Meg bylo větším požehnáním pro rodinu, než pro dívku samou.

Meg ale nikdy nezapomněla na svůj raný život v sirotčinci. Byla rozhodnutá stát se někým významným. Odmítala být pouhou povrchní ženou – muži pro okrasu. Mnoho jiných ošetřovatelek, se kterými pracovala, se vzdaly svého zaměstnání brzy poté, co se provdaly, a raději se staly jakýmisi doplňky svých manželů. To Meg si příliš cenila své nezávislosti, než aby přemýšlela o sňatku, a byla přesvědčená o tom, že se nikdy nevdá, ledaže by ji její partner přijal takovou, jakou je a nikoliv takovou, jakou by mohla či měla být. Meg, stále zírajíc z okna vlaku, přemítala, jestli zůstane po zbytek života starou pannou, protože zatím nepotkala nikoho, kdo by ji jen vzdáleně zaujal nebo dokonce přitahoval.

Když se bábi po hodinovém spánku probudila, cítila se poměrně odpočatě. A taky si s Meg vybalily svůj oběd – obložené chleby, ovoce a mošt. Odpoledne strávili čtením románů a diskusemi o knihách i novinách, které si vzaly s sebou. Tu a tam se rozhovořily i o současné situaci a problémech některých nájemníků z Liliina penzionu.
Za soumraku dorazil vlak na Outwood, nádraží v Miltonu. Noční šero právě zahalilo město do mlhavých stínů. Když vystoupily z vozu a shromáždily svá zavazadla, Meg se zachvěla. Pak v rychlosti najala kočár, který je měl odvézt do jejich hotelu. Zdálo se jí, jako by nádraží ovládala nějaká temná aura, a proto jej chtěla opustit co možná nejrychleji.

Hotel, ve kterém byly ubytovány, byl sice jednoduchý, ale čistý a útulný. Meg s bábi si ve svém pokoji vybalily zavazadla a poté se v jídelně oddávaly čaji, obloženým chlebům a koláčkům. Než se pustily do jídla, vyjádřila bábi své přání projít se po večeři po městě, avšak procházka byla nad její síly. Než stihly dovečeřet, víčka se jí pomalu zavírala.

Meg proto navrhla, aby si pro teď šly odpočinout na pokoj. Bábi si odfrkla: „Nedovedu si představit, že bys po tom dni stráveném ve vlaku mohla usnout. Proč by ses nešla projít sama? Já si tu chvíli sama poradím.”

„Venku je tma a mlha, babi,” řekla Meg pevně. „Kromě toho pochybuji, že je tu toho tolik k vidění, anebo že bych se snad měla sama v noci potulovat venku. Většina obchodů, které jsme míjely cestou, je nejspíš zavřená. Zítra budeme mít dost času na průzkum. A na rozdíl od vás jsem dnes během dne nespala. Jsem připravená usnout na této židli.”

Bábi se zasmála: „Tak dobrá, pojďme si odpočinout.”

Obě dámy se tedy vydaly na cestu do svého pokoje, aby se mohly uložit ke spánku. Když se později Meg sklonila nad bábi, aby ji mohla políbit na dobrou noc, uchopila ji stará paní za ruku a pobídla ji, ať si sedne k ní na kraj postele. Na okamžik zaváhala, ale pak pomalu promluvila:
„Meg, je tu jeden příběh, který bych ti ráda vyprávěla. Možná ti to lépe objasní, proč jsem se chtěla vrátit do Miltonu. Jak víš, historie Miltonu je neradostná a moje rodina byla součástí této historie.” Bábi sklouzla pohledem na malou, avšak silnou dlaň, kterou držela ve své ruce, jako by si chtěla utříbit myšlenky, než se jala pokračovat.

„V padesátých letech 19. století, tehdy jsem byla mladá dívka, se unie zaměstnanců přádelen rozhodla stávkovat. Dělníci měli za to, že jejich gáže jsou příliš nízké a že majitelé přádelen bohatnou, zatímco oni slábnou a umírají. Můj otec byl vůdcem unie a naléhal na ostatní muže, aby vyšli do města a připojili se k stávce. Myslel si, že když tkalcovské stavy utichnou a výroba bavlny se zastaví, budou továrníci souhlasit se zvýšením platů, jen aby se přádelny zase rozeběhly.”

Stařenka si vzdychla.
„Ale nepočítal s tvrdohlavostí majitelů ani s tím, že bylo obtížné zvedat platy zaměstnanců, když se ceny bavlny nezvyšovaly. Majitelé byli neoblomní a stávka se protáhla na dlouhé týdny. Byly to strašné časy pro nás pro všechny – mnoho rodin hladovělo a děti plakaly matkám v náručí, protože nebylo co jíst.”

Meg stiskla bábinu ruku a řekla: „To pro vás muselo být hrozné. Vaše vlastní rodina taky trpěla?”

Babi zavrtěla hlavou: „Ne. Můj otec byl schopen nás zabezpečit a já měla práci jinde, takže jsme měli nějaké peníze. Ale rodiny se čtyřmi, pěti nebo dokonce více dětmi byly zoufalé. Unie hlásala, aby byli muži vytrvalí, ale továrníci se chovali stejně.” Babi si povzdychla.
„Asi za další týden se majitel Marlboroughské přádelny rozhodl vzít na práci Iry. Někteří ze stávkujících mužů se o tom plánu dozvěděli a prolomili brány přádelny, aby mohli vyděsit Iry, kteří zrovna přijeli a skrývali se ve skladu.”

Babi pustila Meginu ruku a vzdychla.
„Majitel sešel dolů k davu, aby se stávkujícími promluvil. Dodnes nechápu, proč se vystavil takovému nebezpečí. Snad se bál, aby dav nenapadl jeho rodinu nebo jeho Iry, kdyby zůstal nadále v domě. V každém případě dav začal při pohledu na muže, kterého vinil ze svých problémů, šílet a házet na něj kameny a jiné harampádí. Ten muž byl zasažen do hlavy a padl k zemi. Říká se, že když to dělníci viděli, zpanikařili a snažili se ze dvora přádelny uniknout. A přitom svého pána ušlapali. Když pak dorazila policie, majitel přádelny už byl mrtev.”

„Jak hrozné!” vyjekla Meg, jejíž vroucí srdce bylo zachváceno smutkem.  „Co se stalo s jeho rodinou? Měl ženu nebo děti?”

„Nebyl ženatý, ale měl matku a sestru. Ty opustily Milton krátce po té vzpouře a nikdo neví, co se s nimi stalo.”

„A ti výtržníci – co se stalo s nimi?” zeptala se Meg s obavami.

Bábiny oči se zalily slzami.
„Milice zatkla ty, o kterých si myslela, že byli hlavními vůdci. Ti byli ihned vyslýcháni, seznáni vinnými, a pověšeni přímo na dvoře přádelny.” Stará paní pohlédla na Meg. „Protože byl můj otec vůdčím unie, policie věřila, že on vyzval tu lůzu ke vzpouře, přestože v tom davu vůbec nebyl a vždycky byl proti jakémukoliv násilí. Pověsili ho s ostatními.”

Meg zavřela oči, zdrcená tímto odhalením. „Ach, babi, je mi to tak líto.”

„Šok ze smrti mého otce zabil i mou sestru. Pravda, už předtím měla zdraví hodně podlomené, ale smrt otce pro ni byla posledním hřebíčkem do rakve. Odešla jsem bydlet k příbuzným, kteří žili ve městě poblíž Miltonu, a pracovala jsem v jedné z tamních přádelen. Do Miltonu, už jsem se nikdy nevrátila.” Pak se jí zlomil hlas a zrak padl do klína.

„Samozřejmě, že ta nešťastná přádelna byla brzy nato uzavřena,” vyprávěla dál babi. „Marlboroughská přádelna je prázdná dodnes. Nikdo si nechtěl vzít na starost takové prokleté místo. Ostatní majitelé se zalekli toho, co se stalo, a přemístili své přádelny do jiných měst. Mnoho dělníků se octlo bez práce a jejich rodiny hladověly spolu s rodinami těch pověšených mužů. Pořád se sama sebe ptám, co by se bylo stalo, kdyby ten majitel nezemřel, ale nadále žil,” řekla babi zadumaně.

Meg se zachvěla strachem a tělem jí prolétla jistá předtucha – jako by do pokoje vrazil zlomyslný vítr.
„Určitě někdo mohl té tragédii zabránit. Promluvit s tím davem nebo varovat továrníka, aby se nevystavoval takovému nebezpečí,” přemítala Meg.
„Nemohu uvěřit, že se nenašel nikdo, kdo by ty muže zastavil a zabránil tomu násilí.”

Babi se usmála.
„Má drahá, já znám sílu tvého charakteru. A jsem si jistá, že kdybys tam byla ty, našla bys způsob, jak tu bouři zastavit,” odpověděla babi zaníceně.
„Cítím se dost vyčerpaná. Myslím, že je čas, abych si šla lehnout. Dobrou noc,” dodala. Zívla, přitáhla si přikrývku až k bradě a obrátila se na bok, aby jí nevadilo světlo.

Meg si svlékla šaty a vklouzla do své postele. S úlevou zjistila, že postel je poměrně pohodlná a čistá. Spánek však nepřicházel. Dívka se znovu v duchu ptala, proč majitel Marlboroughské přádelny vešel na dvůr mezi tu lůzu. Opravdu si myslel, že by dokázal uklidnit ten nespoutaný dav? Nebo se stalo něco, co ho přinutilo mezi ně vběhnout? Bábi řekla, že kdybych tam byla já, našla bych už nějaký způsob, jak tu bouři zastavit. Meg pochybovala, že by dokázala něco změnit, ale byla si jistá, že by se pokusila udělat něco, aby ten proud zastavila.  

Co je to za nesmysl, pomyslela si náhle, všechno tohle dumání je k ničemu. Obrátila se na bok a brzy upadla do spánku.

Ale její spánek měl daleko k pokojnému odpočinku. Snad protože, že byla její mysl soustředěna na historku o vzpouře, byla zajatcem svých známých snů plných strojů a kouře. A muže v černém, který ji fascinoval a přitom odpuzoval. Její dnešní sny byly poněkud jasnější, a tak o mnoho více než obvykle. Stál venku za dveřmi tmavého domu. Nedbale se nakláněl přes zábradlí, chladně přehlížel rostoucí dav, který stál pod ním, hemžil se a házel urážkami na jeho hlavu. Místo odpovědi na jejich požadavky na ně zařval, což je rozpálilo ještě víc. Tu se pohnul, sešel po schodech k davu a ten se k němu začal nebezpečně přibližovat. Jeden z mužů vzal do ruky velký kámen a mrštil jím po muži v tmavém obleku.

Meg se leknutím v posteli posadila. Její srdce silně tlouklo. Byl to zase ten její sen, ale teď už mu rozuměla. Ona měla sny o pánovi Marlboroughské přádelny – jen pár chvil předtím, než jej dav ušlapal k smrti.

Meg schovala svůj obličej do dlaní a proklínala babi, že jí vložila do mysli tak znepokojující myšlenky. Stáhla z postele přikrývku, zabalila se do jejího tepla a usadila se na židli. Zírala ven z okna do prázdné ulice, dokud ji nepřemohla ospalost a ona si byla jistá, že se může vrátit do své postele a nechat své zlé sny za sebou.
 
------------------
*Jedná se o narážku na knihu Alenka v říši divů, což mj. koresponduje s názvy kapitol této FF. Názvy kapitol jsou totiž snad až na 3 výjimky v závěru opsány z Carrollových knih o Alence (neboli Alice).
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mým věrným čtenářkám

(Dzana, 16. 3. 2011 16:46)

Děkuji oběma, vynasnažím se Vás nezklamat. Omlouvám se za zpožděné reakce, nějak se mi neoznamují Vaše komentáře.

Tato povídka

(Martina, 13. 3. 2011 19:04)

Tato povídka vypadá velmi zajímavě. Určitě jsi měla při výběru šťastnou ruku, Dzano. Děkuji za předklad a těším se na pokračování.

Zajímavé!

(Miluše, 22. 2. 2011 12:59)

Tady se "klube" poutavé čtení o Alice ve dvacátých letech 20.století!
Líbí se mi,hlásí se první čtenář.
Přeji mnoho sil k dalšímu náročnému překládání.

 

Portrét


 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>